MAREK ZÁGORA: Jan Lucemburský ve vizuálních pramenech středověku

Marek Zágora, Jan Lucemburský ve vizuálních pramenech středověku, publikováno v: MAJER, David (ed.), Král, který létal. Moravsko-slezské pomezí v kontextu středoevropského prostoru doby Jana Lucemburského, Ostrava 2011, s. 71-77 (text je rozšířen a upraven, stejně jako poznámkový aparát). Významnou součástí této studie je pak Katalog ikonografických památek, který je publikován ve stejné publikaci na s. 79-105.

 

 

Vyobrazování českého krále Jana Lucemburského ve středověku nebyla doposud v české odborné literatuře věnována větší a hlavně soustavnější pozornost. A tak reprodukce středověkých a také raně novověkých vizuálních pramenů, které nesou králův „obraz", sice objevíme v monografiích, (1) jež se věnují osobě a době vlády prvního Lucemburka u nás, ale většinou se opakují jedna a tatáž vyobrazení, která mají vztah převážně k českému prostředí, jakoby se žádná jiná do současnosti nedochovala. V posledních letech ale vyšlo několik podnětných knih a studií, jež se věnují jednotlivým uměleckým dílům, respektive vizuálním pramenům, které krále Jana Lucemburského zachycují.(2) Bohužel ani těch není mnoho. Je to způsobeno nejen tím, že se z období Janovy vlády a následujících staletí nedochovalo mnoho uměleckých památek s jeho vypodobněním, ale mimo jiné i faktem, že vláda tohoto panovníka nebyla v Čechách hodnocena zrovna příliš kladně. Právě jeho neoblíbenost v Českém království může být jedním z důvodů, proč nebyl Jan Lucemburský často vyobrazován, respektive proč se nám nedochovalo více děl, jež by byla nositelem králova vyobrazení.

Již samotné spojení českého krále Jana Lucemburského a výtvarného umění nešlo dlouho některým historikům a historikům umění dohromady. V posledních dvou desetiletích se ale „skutečný" králův vztah k výtvarnému umění začíná ukazovat ve zcela nových a jasnějších barvách. (3)

Od roku 1996, kdy se slavilo sedmisté výročí narození Jana Lucemburského, vzniklo ještě několik stručnějších statí - „životopisů" tohoto českého krále, které si ale nekladly za cíl stát se kritickým příspěvkem o jeho životě. (4)

Osobnost desátého českého krále a zároveň prvního u nás vládnoucího Lucemburka je spjata nejen s dějinami Českého království, ale dá se říci, že s evropskými dějinami 1. poloviny 14. století. Proto se Jan Lucemburský objevuje ve vyprávěcích pramenech německých, francouzských, italských a dokonce anglických. Co země, to trochu odlišný pohled na českého krále.(5) V českém prostředí ale stále ještě přežívá kritický pohled Petra Žitavského. Již pouhé přívlastky, které obdržel Jan Lucemburský od českých medievistů mnohé vypovídají. Pro české země byl hlavně králem cizincem (6), který pobýval spíše v zahraničí než ve svém království, a v neposlední řadě také králem diplomatem,(7) který se aktivně účastnil řady významných diplomatických jednání první poloviny 14. století.

Jan Lucemburský, český král v letech 1310-1346, byl za svého života i po své hrdinné smrti považován za jednoho z největších rytířů a zároveň „politiků" své doby. V zahraničí je znám především jako Jan Slepý (Jean l`Aveugle, respektive Johann der Blinde), (8) protože ve svých 41 letech, tedy roku 1337, oslepl, jak vyprávějí narativní prameny, nejprve na pravé oko, a o dva roky později pak i na oko levé. (9) Takto o králově zraku zpravuje Zbraslavská kronika: „Během té doby cítil český král Jan, že namnoze slábne na oči, které neměl nikdy bystré, a začal povolávat pro zbystření zraku v očích pomoc lékařů; jeden z nich, Francouz, který v onom léčení selhal, byl na rozkaz českého krále Jana ve Vratislavi vhozen v pytli do řeky Odry. Po jeho záhubě přišel jiný, pohan z Arábie, povolaný do Prahy od samého krále, a ten způsobiv králi mnoho muk, ale se slovy utěšujícími, zcela oslepil krále Jana na pravém oku. Ten pohan, protože svým ranhojičstvím oklamal nejen krále, nýbrž i mnohé jiné, byl by zajisté usmrcen, kdyby mu nebyla spolehlivě od krále slíbena bezpečnost příchodu i návratu." (10) Posledních sedm let svého života i panování byl tak úplně slepý, což pro něj ale neznamenalo konec aktivního života.

Popisy vzhledu krále Jana Lucemburského jeho současníky se nám bohužel nedochovaly. Máme jen několik málo informací o tom, jak vypadal v době sňatku s dědičkou Českého království Eliškou Přemyslovnou, a ty si „všímají" především jeho viditelné fyzické „nedospělosti", takže víme, že vedle své budoucí manželky, jež byla o čtyři roky starší, vypadal jako drobný klouček. Zbraslavská kronika vypráví: „Král nabízí bratra, poslové žádají, aby se stal jejich králem syn. Řekl pak král: „Můj bratr," dí, „má věk, je s to za sebe mluviti a bojovati, Jan však, můj syn, je velmi útlý chlapec a maličký chlapec. Běda pak zemi, když král její dítě jest."„ (11) Král je ale chlácholen: „A nechť na vás nepůsobí, pane králi, že má princezna Eliška převyšuje věk vašeho syna o čtyři léta, neboť váš syn dosáhl čtrnáctého roku svého věku a tato dívka osmnáctého, doba dvou let vyrovná u nich nestejnou velikost těla." (12)

Jaké byly rysy jeho tváře, se z narativních pramenů ale nedovíme.

Český král Jan Lucemburský byl za svého života beze všech pochybností několikrát portrétován, respektive vypodobněn, ale do současnosti se nám dochovalo poměrně málo vizuálních pramenů, o nichž lze s různou mírou jistoty tvrdit, že se jedná o královo vyobrazení.

Dochovaná Janova vyobrazení se dají rozdělit čistě podle doby svého vzniku. Některá vznikla ještě za panovníkova života, tedy do roku 1346, jiná krátce po jeho skonu v bitvě u Kresčaku. Nesmíme ale opomenout ani vyobrazení, jež vznikla s odstupem několika desetiletí či dokonce staletí, protože se většinou jedná o vizuální prameny, které byly vyhotoveny na základě nějakého staršího Janova „vypodobnění", které se nám v originále bohužel nedochovalo.

Vyobrazení prvního českého krále z dynastie Lucemburků můžeme ale rozdělit i na základě kombinace chronologického hlediska s výsledným obrazem:

- vyobrazení, jež vznikla za jeho života a u nichž je jisté, že vyobrazeným je český král Jan Lucemburský,

- kryptoportréty neboli sakrální identifikační portréty, jež vznikly do roku 1346 a v nichž lze „vidět" krále Jana,

- vyobrazení, která vznikla před bitvou u Kresčaku a jež by mohla „nést" obraz českého krále Jana Lucemburského, ale z důvodu jejich poškození to není jisté,

- vyobrazení králů jako typu za králova života, respektive krátce po jeho smrti, přičemž vyobrazeným má být první Lucemburk,

- králova vyobrazení, která vznikla v prvních desetiletích po Janově smrti,

- královy „portréty", jež se nám sice dochovaly jako kopie až z období raného novověku, ale byly vytvořeny podle středověkých originálů, které jsou dnes již nenávratně ztraceny.

I když nevíme, jak Jan Lucemburský ve skutečnosti vypadal, existuje jedna možnost, jak je možné i po několika staletích zrekonstruovat jeho alespoň přibližnou podobu. V roce 1980 byly tělesné ostatky českého krále vyzvednuty z hrobu v lucemburské katedrále Panny Marie a byly podrobeny antropologicko-lékařskému průzkumu. Výsledky pak byly představeny v prosinci 1980 až lednu 1981 na výstavě v budově Národního muzea v Praze. (13) Při podobných průzkumech se často vědci pokoušejí o rekonstrukci podoby na základě lebky. Bohužel se u Jana Lucemburského nedochovalo splanchnokranium, (14) proto se nedala jeho podoba úplně zrekonstruovat. Dobových portrétů se dochovalo velice málo, přesto se vědci pokusili o superprojekci lebky do některých z nich a došli k zajímavému závěru. Nejvěrohodnějším královým portrétem je kresba Antoina de Succa z roku 1602, který ale pracoval podle starších předloh, z nichž se převážná většina nedochovala. De Succa nakreslil velice podrobně tvář již slepého krále. Dominantní je velký nos se širokými nosními křídly a rozšířenou špičkou. Došlo dokonce k porovnání Succova portrétu se známými portréty Janových synů (Karla IV. a Václava I. Lucemburského) a zjistilo se, že Lucemburkové „měli výrazný, dlouhý, úzký nos s poněkud rozšířeným hrotem a širokými masitými křídly. Horní ret byl nižší, než by se dalo očekávat vzhledem k mohutné dolní čelisti a velkému nosu." (15)

Profesor Emanuel Vlček se na základě těchto poznatků pokusil o vytvoření Janova ideálního portrétu. (16) Králova podoba byla nakonec charakterizována takto: „Měl krátkou zakulacenou hlavu s výrazným obličejem, na němž dominoval dlouhý a úzký nos s masitými nosními křídly, nízký horní ret a výrazná brada. Vous nosil krátce přistřižený, nakadeřený, dále malý přistřižený knírek a nakadeřené dlouhé vlasy. Na čele měl asi četné vrásky...byl světle pigmentován - měl světlé vlasy a modré oči." (17)

Výsledky lékařsko-antropologického výzkumu ve spojení s dochovanými královými vyobrazeními lze pak pojmout jako velice zajímavou sondu do středověkého umění a zároveň do soudobého myšlení ve spojení s prezentací královské moci.

Každý vizuální pramen s vyobrazením krále je zároveň pramenem historickým, i když s různou mírou vypovídací hodnoty, a tak se k nim musí také přistupovat. Při práci s vizuálními prameny narážíme na problém vymezení pojmu „portrét". Až do 14. století nelze v českých zemích hovořit o portrétním umění. Vyobrazení panovníci předchozích staletí nebyli nositeli tváře, která by odpovídala jejich skutečné podobě. Většinou se objevuje časem ustálený typ vyobrazení vládců, u nichž shledáme jisté náznaky individuálních rysů, a ty se pak opakují a je jim pouze přisouzeno jméno panovníka, jenž měl být zobrazen. Ve středověku se zároveň objevila i spousta fiktivních vyobrazení vládců, u nichž nejsme často schopni určit, o koho se jedná, protože panovníkovo jméno u těchto vizuálních pramenů nebylo podstatné. Vyobrazený vladař byl hlavně symbolem královské moci a vlády.

České země se od 14. století, s nástupem Lucemburků na český trůn, dostaly do úzkého „kulturního" styku s Francií, kde portrétní umění prošlo mnohem delším vývojem a dostalo se do fáze, kdy začalo pronikat do okolních zemí a ovlivňovat je. (18) Portrétní realismus inspirovaný francouzským výtvarným uměním pak získal v českých zemích nové impulsy, což svědčí o kulturní vyspělosti Českého království, a to zejména ve druhé polovině 14. století. Nejrychleji pak došlo k rozvoji portrétního umění v malířství. (19) Postupně se na vyobrazeních začínají objevovat více, i když zatím stále jen částečně, skutečné fyziognomické rysy jednotlivých vládců, což nám potvrdilo porovnání dochovaných vyobrazení s dobovými popisy lucemburských králů. Můžeme hovořit o vzniku „portrétu", (20) ale v žádném případě nesmíme zapomenout, že vyobrazeným byl panovník a že králové byli hlavně nejvyššími představiteli světské moci, čemuž byl vždy podřízen i výsledný „obraz".

Výtvarné umění sloužilo především k panovnické prezentaci a „portrét" se stal jedním z prostředků, jak ukázat panovníka v rámci středověké společnosti. Samotný král byl rovněž velice úzce spjat se vznikem uměleckých děl, byl jejich objednavatelem a hlavním donátorem. Na panovnických dvorech často pracovali nejlepší umělci své doby, kteří sem přijížděli za prací až z daleké ciziny.

Nejvíce umění portrétu využíval k vlastní i státnické prezentaci a také reprezentaci až Janův syn, český král a římský císař Karel IV., jehož vyobrazení nalezneme nejen v nástěnné, deskové a knižní malbě, ale také v sochařství, mozaice, na mincích, pečetích i dílech uměleckého řemesla. (21) Zahanbit se později nedali ani jeho synové Václav IV. a Zikmund Lucemburský, respektive Zikmundův vnuk Ladislav Pohrobek.

Nejstarším dochovaným vyobrazením krále Jana Lucemburského je reliéf, (22) který kdysi zdobil cimbuří jižního průčelí domu zvaného „Kaufhaus am Brand" v německé Mohuči, (23) který byl dokončen pravděpodobně roku 1317. (24) Na cimbuří byl vypodobněn římský král Ludvík Bavorský se třemi duchovními kurfiřty - arcibiskupy mohučským, kolínským a trevírským. Uprostřed byl reliéf s patronem města, sv. Martinem na koni. Pak následovalo vyobrazení českého krále a tří zbývajících kurfiřtů - falckraběte rýnského, vévody saského a markraběte braniborského. Dům byl během obléhání Mohuče roku 1793 silně poškozen, a proto byl na počátku 19. století zbořen a reliéfy z červeného pískovce přeneseny do místního muzea, kde se nacházejí dodnes. (25)

Jan Lucemburský je na reliéfu vyobrazen jako rytíř v plné zbroji. (obr. 1) Základ jeho zbroje tvoří kroužková košile, která kryje i hlavu, jejíž hlavní dominantou je koruna. Pravou ruku má panovník prázdnou, v levé drží štít s českým lvem. U pasu vpravo má krátkou dýku, vlevo pak meč. Kroužková zbroj kryje i královy nohy, výrazné jsou ostruhy, jeden ze symbolů středověkého rytířství.

Další známé vyobrazení Jana Lucemburského nalezneme na náhrobku mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu († 1320), který se nachází v mohučském dómu sv. Martina. (26) Původně se jednalo o víko náhrobku, (obr. 2) který byl umístěn v kapli Všech svatých. Od 16. století se ale již nachází na současném místě, severovýchodním pilíři střední lodi. Pomník zobrazuje arcibiskupa Petra z Aspeltu v pontifikálním oděvu. Jeho hlava je opřena o polštář. Vedle něj jsou jako menší postavy vyobrazeni tři králové. V jejich případě se nejedná o portréty, jsou jen idealizovanými typy panovníků. Jejich identifikace je tak umožněna pouze pomocí namalovaných znaků na hrudi. Vlevo je vyobrazen český král Jan Lucemburský, vedle něj pak jeho otec Jindřich VII. a zcela vpravo vidíme Ludvíka Bavorského. Všechny figury stojí na lvech, kteří symbolizují ctnosti jako sílu, odvahu a udatnost. Právě tyto vlastnosti byly připisovány i třem vyobrazeným králům. (27) Náhrobek vznikl nejpozději kolem roku 1353. (28)

Nejčastěji reprodukovanými vyobrazeními českého krále Jana jsou dvě lavírované kresby perem, které jsou součástí obrazového rukopisu, (29) jenž je zařazen do tzv. Balduinea I. Balduineum I. je sbírkou důležitých listin, které se týkaly trevírského arcibiskupství. Obrazový rukopis, který je jeho součástí, zachycuje římskou jízdu krále Jindřicha VII. Lucemburského, kterou v letech 1310-1313 podnikl se svými bratry arcibiskupem Balduinem Trevírským a Walramem Lucemburským. V úvodu jsou pak vyobrazeny hlavní události let 1308-1310, jež předcházely samotné cestě. Datace vzniku rukopisu není dodnes dořešena, nejčastěji se uvažuje o roku 1340. (30)

Na foliu 5r (obr. 3) je první Janovo vyobrazení, které se velice často objevuje i v publikacích, jež se věnují tomuto panovníkovi, respektive vládě rodu Lucemburků. V horní polovině pergamenového folia zachytil malíř Jindřicha Lucemburského se ženou v Kolíně nad Rýnem při uctívání ostatků Tří králů. Z hlediska ikonografie Jana Lucemburského je důležitější spodní polovina, kde je zobrazen sňatek Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou. (31) Budoucí český král je nakreslen jako mladík, jeho nevěsta pak jako mladé děvče. Jan Lucemburský působí vyspěleji než Eliška Přemyslovna. Vyobrazení ale neodpovídá realitě. Z narativních pramenů je známo, že osmnáctiletá Eliška vypadala vedle čtrnáctiletého českého krále, jenž více připomínal hošíka, mnohem starší a vyspělejší. Málem tento značný „fyzický" rozdíl způsobil, že si Eliška nevzala Jana, ale jeho strýce Walrama, který jí byl fyzicky i věkem mnohem bližší. Nakonec si římsko-německý král Jindřich VII. tento svůj záměr rozmyslel.

Na foliu 6r (obr. 4) je také vyobrazen Jan Lucemburský, tentokrát při své cestě ze Špýru do Čech, kdy se v Colmaru setkal se svým strýcem, trevírským arcibiskupem Balduinem, který se vypravil se svým početným doprovodem do Bernu, kde měla začít římská jízda Janova otce. (32)

Obě výše popsané lavírované kresby s vyobrazením českého krále Jana Lucemburského jsou výjimečné i tím, že vznikly ještě za vladařova života. Přesto je nutné si uvědomit, že obě králova vyobrazení jsou pouze ideálním vypodobněním mladého vladaře. S Janovou skutečnou podobou nemají vůbec nic společného.

Za vlády Jana Lucemburského, někdy kolem roku 1340, vznikl pravděpodobně i deskový obraz, (obr. 5) který se dnes nachází v Berlíně a je znám jako Kaufmannovo Ukřižování. (33) Autor nádherného a obsahem i „provedením" zajímavého obrazu znal velice dobře italskou malbu. Obraz je vůbec první zaalpskou modifikací nového italského obrazového typu tzv. „zalidněné Kalvárie". Některé motivy z něj byly později hojně přejímány, zejména pak muž sedící na zemi s jednou natáhnutou a druhou pokrčenou nohou. Inspiraci Kaufmannovým Ukřižováním lze doložit v dochovaných deskových obrazech, ale také i v knižní malbě u nás i v zahraničí. (34)

Nejvíce diskutovanými otázkami jsou původ obrazu a jeho datování. Obraz vznikl nejpravděpodobněji v Praze, (35) i když byly vysloveny názory, že obraz mohl vzniknout jinde, např. ve Vídni nebo Salcburku. (36)

Jan Lucemburský je spatřován v postavě na koni jedoucího setníka, který je oděn do královského červeného roucha s hermelínovým límcem. Na hlavě, kterou zdobí dlouhé blonďaté vlasy, má výrazný klobouk, v němž můžeme vidět jednu z variant královských pokrývek hlavy. Jeho krásný a oduševnělý obličej s krátkým plnovousem barvy jeho vlasů se obrací nejvýznamněji na diváka. Jezdec nese rysy ideálního panovníka-rytíře, za jakého byl ve 14. století současníky (37) považován právě český král Jan Lucemburský. Můžeme tedy souhlasit s Jiřím Fajtem vyslovenou myšlenkou, že se pravděpodobně jedná o sakrální identifikační portrét Jana Lucemburského. (38)

Několik desetiletí po Janově smrti v bitvě u Kresčaku vznikla králova bysta, (39) která je umístěna v dolním (vnitřním) triforiu Svatovítské katedrály v Praze, (obr. 6) kde nechal český král a římský císař Karel IV. vytvořit unikátní portrétní galerii, v níž vedle členů jeho rodiny nalezneme i vyobrazení dalších osob, (40) jež byly úzce spjaty se vznikem gotické katedrály. Mezi deseti členy Karlovy rodiny nechybí bysta panovníkova otce v životní velikosti, krále Jana Lucemburského. Po stranách většiny poprsí se nacházejí heraldické znaky, jež pomáhají při identifikaci jednotlivých osob. Nad každým poprsím se ještě nacházejí doprovodné nápisy, které vznikly až několik let po dokončení samotných byst. Bysta českého krále Jana Lucemburského se nachází na významném místě, vlevo od bysty císaře Karla IV. Bohužel je velice poničena. Králi zcela chybí nos a také koruna, jež původně zdobila jeho hlavu. Má dlouhé vlasy a plnovous s knírem. Na štítech je vlevo český dvouocasý lev, vpravo lev lucemburský. (41)

V jihlavském rukopise Zbraslavské kroniky (42) z roku 1393 se nám dochovalo další Janovo vyobrazení. (43) V horní polovině folia 6v (obr. 7) jsou nakresleni první tři panovníci z rodu Lucemburků, které identifikují nápisy nad jejich hlavami. Panovníkem vlevo je římský císař Jindřich VII. Lucemburský, uprostřed je vyobrazen jeho syn, český král Jan Lucemburský a zcela vpravo pak vidíme českého krále a římského císaře Karla IV. Všichni jsou si velice podobní, jak v postoji, tak i fyzicky. Autorovi kreseb nešlo o konkrétní tváře, individuální rysy panovníků, kteří byli již několik desetiletí po smrti, šlo mu hlavně o zachycení královské, respektive císařské hodnosti. Výsledkem kresby měl být panovník s hlavními znaky své moci, panovnickými insigniemi. Blíže je pak měly určit identifikační nápisy nad jejich hlavami.

V dolní části stejného pergamenového listu jsou zobrazeny ještě ženy prvních Lucemburků. Vlevo je vyobrazena Markéta Brabantská, žena císaře Jindřicha VII., za ní následuje Eliška Přemyslovna, první žena Jana Lucemburského a matka Karla IV. Poslední ženou je císařovna Anna Svídnická, třetí manželka Karla IV. a matka českého a římského krále Václava IV.

Nedávno bylo objeveno další zajímavé Janovo vypodobnění. V rukopise Historia Augustini, (44) který se dnes nachází v Berlíně, je na posledním foliu 35r ilustrace k protějšímu textu. (obr. 8) Všechny ilustrace jsou kresleny perem a kolorovány akvarelem. Text a jednotlivé ilustrace vycházejí z díla Vie de Saint Augustin en images francouzského augustiniána-eremity Jakuba Velkého (1365-1415), který nově uspořádal ikonografický program zachycující život sv. Augustina.

V dolní části folia uvádí postava s korunou na hlavě mnichy do kostela. Ve druhé dolní scéně pak stejní mniši zpívají nad hrobem sv. Augustina. Tyto scény jsou zasazeny do skutečného historického kontextu a vztahují se k nejvýznamnějším událostem pávijského konventu ve 14. století, o nichž se stručně zmiňuje i Karel IV. ve svém životopise Vita Caroli. Panovník v dolní části je označen identifikačním nápisem jako Dominus Johannes rex Boemie, tedy Jan Lucemburský, který byl v roce 1331 signorem Pávie, a právě on jako nejvyšší představitel světské moci uvedl řád augustiniánů-poustevníků do kostela S. Pietro in Ciel d'Oro, k jehož historii se závěr rukopisu vztahuje.

Vyobrazení nenese královy portrétní rysy, jedná se typ panovníka, jak byl znám v první polovině 15. století. Přesto král nese pravděpodobně rysy římského císaře Zikmunda Lucemburského. Je ale také možné, že byl Jan Lucemburský zobrazen podle některého ze svých starších vyobrazení, např. podle „portrétu" na parmském grosso, které bylo raženo od roku 1331.

V Archivu města Jihlava se nachází i další rukopisný skvost, kterým Gelnhausenův kodex z počátku 15. století beze sporu je. (45) Obsahem právní rukopis je velice bohatě iluminován. Na začátku každého privilegia je umístěna nádherná barevná miniatura s panovníkem, který dané privilegium vydal. Panovníci jsou zachyceni v majestátu s atributy moci nebo jedoucí na koni ve zbroji, což svědčí o značné inspiraci jezdeckými pečetěmi. (46)

Vyobrazení Jana Lucemburského se nachází na foliu 49v. (obr. 9) Miniatura nevelkých rozměrů předchází privilegiu z roku 1323. Král je vyobrazen jako jezdec v plátovém a kroužkovém brnění s otevřenou přilbou s korunkou a křídlem. V napřažené pravici drží obnažený meč, v levici štít s českým lvem.(47) Předlohou iluminace, která byla mnohokrát reprodukována v literatuře, (48) byla s největší pravděpodobností panovnická jezdecká pečeť užívaná od roku 1322. Došlo ke zjednodušení obrazu, zejména co se heraldické výzdoby týče.

Dlouho se věřilo, že Jan Lucemburský byl se svým synem Karlem vypodobněn i na dnes velice poškozeném portále kostela Panny Marie Sněžné v Praze. Dnes se již ale historici umění i historici přiklánějí k názoru, že na portále nebyli vyobrazeni první u nás vládnoucí Lucemburkové, ale český král Karel IV. se svou první ženou Blankou z Valois. (49)

Mnohem pravděpodobnější královo vyobrazení se nacházelo na fasádě domu U Kamenného zvonu na Starém Městě. (50) Bohužel socha, (obr. 10) která vznikla snad mezi léty 1310-1320, byla zničena a při barokní přestavbě domu použita jako stavební materiál. (51) Až při restaurátorských pracích bylo objeveno několik tisíc sochařských fragmentů, z nichž byla postupně složena torza čtyř soch, mezi nimi i torzo sedícího krále. Z dochovaných zbytků si lze učinit jakousi, bohužel ale již ne ucelenou představu, jak socha vypadala. (obr. 11) Král byl oblečen do tuniky stažené pásem a ve vladařský plášť, který měl sepnutý na pravém rameni sponou, která se nedochovala (paludamentum). Nezachovala se hlava a ruce až na malou výjimku zlomku obličeje kolem pravého oka a fragmentu účesu, který lze považovat za módní. Král sedí na hranolovém sedadle, na němž je položen polštář. Spodní šat má kulatý výstřih těsně pod krk. Na nohách vidíme špičaté střevíce. Levá ruka je ohnuta téměř v pravém úhlu, je tedy jasné, že něco držela. Pravá ruka byla přitažena více k tělu. Podle gest rukou lze usuzovat, že v pravé ruce držel panovník žezlo a v levé ruce pak jablko. Polychromovaná socha se nacházela na fasádě prvního patra, kde byli kromě krále vyobrazeni ještě dva stojící rytíři, kteří bývají považováni za kralevice (Václav-Karel a Jan Jindřich), a trůnící královna (Eliška Přemyslovna, respektive Beatrice Bourbonská). (52) Nad nimi pak byly pravděpodobně sochy českých patronů, i když je množné, že jejich místa nebyla nikdy osazena. Takovéto uspořádání lze považovat za oslavu ideje království a královského páru. (53)

Zajímavou vypovídací hodnotu mají i Janovy pečeti a mince. V pečetích můžeme vysledovat postupnou cestu o jezdecké lovčí pečeti lucemburského vévody, přes králův sekret a pečeť mincovní až po nejkrásnější pečeti jezdecké. (54) (obr. 12) Stále se ale jedná o pouhé symboly panovníka, respektive dokonalého rytíře, jehož blíže určuje opis pečeti.

Některé Janovy mincovní ražby nesou i vladařův „obraz", na nějž lze ale nahlížet především jako symbol krále a královské hodnosti. Stříbrný půlgroš, tzv. anglického typu - esterlin, (obr. 13) s poprsím mladého panovníka byl vydán pravděpodobně ke korunovaci Jana Lucemburského v roce 1311. Jeho ražba v Čechách ale nezdomácněla. Panovníkovo vyobrazení vůbec neodpovídalo jeho skutečné podobě, jednalo se o pouhý typ mladého panovníka s korunou na hlavě. Esterlin byl brzy nahrazen půlgrošem českého typu, ale ani ten se neujal a proto se přestal razit. (55)

Na parmském grosso, (obr. 14) které je doloženo od roku 1331, kdy Janu Lucemburskému bylo pětatřicet let, a stal se signorem města Parma, je zachycena králova hlava z profilu. Můžeme dokonce vidět jisté portrétní rysy, (56) jež jsou ale zjednodušeny z důvodu malého prostoru, který byl vyhrazen mincovnímu obrazu. (57) Král byl portrétován podle posledního italského vkusu, čemuž nasvědčuje úprava vlasů, vousu a kníru. Můžeme tedy konstatovat, že Jan Lucemburský šel s dobovou módou. Jeho hlavu zdobí koruna, na hrudi má agrafou sepnutý plášť. Na ostatních mincích jsou vždy vyobrazeny jen jakési typy panovníků, takže pouze jméno uvedené v opisu určuje blíže, o čí ražby se ve skutečnosti jedná.

Před rokem 1541, kdy velký požár zničil Pražský hrad, vznikl známý cyklus portrétů českých panovníků, (58) v němž bychom nalezli i vyobrazení krále Jana Lucemburského. Kopie těchto deskových obrazů se nám dochovala v tzv. Házmburském kodexu, (59) který nechal vyhotovit Jan Zajíc z Házmburka, (60) jenž jej pak roku 1543 dedikoval českému králi Ferdinandovi I. Habsburskému. Přál si totiž, aby byl velký sál na Pražském hradě opět vyzdoben panovnickými portréty, mezi nimiž nechyběly ani podobizny tří Janových nástupců z rodu Lucemburků, Karla IV., Václava IV. a Zikmunda. Bohužel nevíme, kdy celý cyklus vznikl. Nejčastěji se jeho vznik klade před rok 1514. (61) Házmburský kodex, který obsahuje perem kreslené kopie jednotlivých panovnických portrétů, se dnes nachází ve sbírkách Rakouské národní knihovny ve Vídni (62) a lze se jen dohadovat, co bylo jejich hlavní předlohou. (63) V knihovně Národního muzea v Praze se pak nachází kopie Házmburského kodexu z roku 1822. (64) U většiny panovníků je zachycena celá postava, jen u Ladislava Pohrobka a jeho nástupce Jiřího z Poděbrad je vyobrazeno pouhé poprsí zasazené do architektonického rámce.

Český král Jan Lucemburský byl jako jeden z největších a nejdokonalejších rytířů své doby a jako jeden z mála českých panovníků v rukopisu zobrazen v plátovém brnění. (obr. 15) Králova postava je natočena mírně doleva. Na přilbě má královskou korunu. V pravé ruce drží žezlo, levou se pak opírá o dvouruční meč. Postava stojí mezi dvěma sloupy, respektive pilíři.

Nelze opomenout ani některá králova vyobrazení, jež vznikla ve 2. polovině 16., respektive na počátku 17. století. Většinou se jedná o královy podobizny, jež byly zhotoveny podle starších, ještě středověkých předloh a originály se nám nedochovaly. Jedním z takových obrazových pramenů je i tzv. Heidelberský kodex (Codex Heidelbergensis), (65) jenž vznikl asi v letech 1574-1575. Kodex obsahuje tzv. Lucemburský rodokmen, který byl zrekonstruován podle nástěnných maleb císařského paláce hradu Karlštejn. Originál Rodokmene vznikl nejpravděpodobněji mezi roky 1355 až 1357.

Informace o Lucemburském rodokmenu máme z písemných zpráv, ale nejznámějším a zároveň nejzajímavějším pramenem jsou dvě kopie maleb, jež vznikly před rokem 1575. Jedná se o vídeňský kodex 8330, (66) který se dostal do Vídně roku 1571 jako dar do rukou císaře Maxmiliána II. Druhou kopií maleb je výše jmenovaný Heidelberský kodex. (67) Obě kopie jsou téměř totožné. Obsahují 56 postav, pravděpodobně jich ale bylo asi více. Na začátku je vyobrazen Noe, který byl pro samotného Karla IV. symbolem Krista. Za ním pak následují bibličtí patriarchové, antičtí hrdinové a bohové, Merovejci, Karlovci a přes lotrinské a brabantské vévody dospěl rodokmen až k dědovi Karla IV., císaři Jindřichu VII. Lucemburskému. Ten je prvním Lucemburkem v rodokmenu. (68) Za ním následuje jeho syn, český král Jan, vypodobněna je i jeho první žena Eliška Přemyslovna. Celý rodokmen končí samotným Karlem IV. a jeho třetí manželkou Annou Svídnickou, která je mylně nápisem identifikována jako česká královna Blanka z Valois.

Jan Lucemburský, padesátá třetí postava rodokmene, je nakreslen podle geometrického schématu, které bylo použito v proslulém náčrtníku Villarda de Honnecourt. (69) U nás byli podobně vyobrazeni např. panovníci ve Velislavově bibli, jež vznikla kolem roku 1350. (70) Český král Jan sedí na trůnu, který je umístěn na renesančním soklu. Nápis na soklu blíže určuje vyobrazeného. Panovník je natočen mírně doleva, v pravé ruce pozvedá říšské jablko s křížkem, v levé pak drží žezlo. Způsob uchopení je zajímavý tím, že prsty jsou zobrazeny ve stejné pozici jako u gesta žehnání. Jan Lucemburský je vyobrazen jako starší muž prošedivělých vlasů s plnovousem stejné barvy. Na hlavě má královskou korunu zakončenou pěti liliovitými listy. Postava je zahalena do svrchu červeného, zlatem zdobeného pláště, jehož okraj je zespod podšit hermelínem. (71)

Dalším významným obrazovým pramenem z přibližně stejného období je tzv. Wolfenbüttelský kopiář, (72) který vznikl kolem roku 1586 a jehož obsah rovněž souvisí s hradem Karlštejn. Na foliu 17r je perem zakreslen lucemburský rodokmen, (obr. 16) přesněji jeho česká větev před rokem 1361, protože v něm nenajdeme Karlova syna a nástupce Václava, který se právě v tomto roce narodil. Nad rodokmenem je pak nakreslena kopie malby Karla IV. a jeho ženy Anny Svídnické z kaple sv. Kateřiny na Karlštejně. K identifikaci jednotlivým postav slouží erbovní galerie, která doprovází jednotlivé vyobrazené postavy. Je sice problém určit přesně, který erb komu patří, ale dá se předpokládat, že každý člen rodu měl dva erby, jak je tomu např. i u byst v dolním triforiu Svatovítské katedrály. V dolní řadě zprava doleva klečí s velkou pravděpodobností Jan Lucemburský se svou první ženou Eliškou Přemyslovnou. Oběma náleží první dvojice znaků, znak lucemburský a znak českého království. Před nimi pak klečí jejich děti. (73)

Zajímavá vyobrazení českého krále Jana Lucemburského se dochovala i v zahraničí. Nejznámějším je králův „portrét", (obr. 18) jehož autorem je malíř a genealog Antoine (také Anthonio) de Succa. Antoine de Succa pocházel ze staré italské šlechtické rodiny a narodil se před rokem 1567 v Antverpách. V roce 1598 se stal v Antverpách mistrem malířské gildy. Maloval a sbíral obrazy rakouských, burgundských a flanderských vládců a kopíroval staré portréty a miniatury. Také proto se stal tvůrcem portrétního rodokmenu arcivévodů, když roku 1600 přijal zakázku arcivévody Alberta a jeho ženy Isabelly, (74) aby vyhledal a okopíroval všechny portréty dřívějších králů, vévodů a hrabat v Nizozemí a také významných osobností předchozích staletí. Za tímto účelem navštívil zejména v letech 1601 až 1604 Bruggy, Tournai, opatství Flines u Douai, opatství Chocques u Béthune, klášter La Thieulloye u Arrasu, kartouzu Gonay, Lille, St. Omer, Gent, Antverpy a Lovaň. (75) Zemřel roku 1620. (76) Jeho nejznámějším dílem je svazek kreseb, který se dnes nachází v Bruselu, Mémoriaux d`Antoine de Succa. (77) V něm se nachází i vyobrazení českého krále Jana Lucemburského a překvapivě i vyobrazení jeho první ženy Elišky Přemyslovny.

Jedná se o královo vyobrazení z doby, kdy byl již zcela slepý. Originál, pravděpodobně deskového obrazu, podle něhož kresba vznikla, vznikl na konci 14. století, o čemž svědčí především králův oděv. Pod surcotem bez rukávů má pourpoint se stojacím límečkem, což odpovídá módě konce 14. a počátku 15. století. Dnes je deskový obraz, který byl namalován nejpravděpodobněji podle královy sochy (bysty?), nezvěstný. V roce 1602 se originál nacházel pravděpodobně v Lille ve sbírce Jeana du Bosquel, pána kraje Pasques. (78)

Tvář krále je zachycena s velkými detaily. Dominuje jí velký nos se širokými nosními křídly a rozšířenou špičkou. Nosní kořen brázdí několik vrásek. Jan Lucemburský má středně velká ústa s úzkými rty, nízký horní ret a výraznou bradu se svislým žlábkem a ohraničením příčnou rýhou. U královy hlavy vlevo se nachází znak lucemburského vévodství. Toto královo vyobrazení je považováno za nejvěrohodnější portrét Jana Lucemburského.

Stejné královo vyobrazení (obr. 17) nalezneme i v díle o dvě generace staršího portrétisty a sběratele Jacquese le Boucqa (kolem 1520 až 1573), který byl heroldem Karla V. Le Boucq, který byl v roce 1559 jmenován králem heroldů Zlatého rouna, sesbíral a téměř sám nakreslil portréty tak zvaného „Recueil d`Arras". (79) Jedná se o sbírku více než dvou set kreseb, mezi nimiž nalezneme portréty papežů, králů a zejména pak nizozemských osobností. (80)

Samotnou a hlavně velice zajímavou kapitolou jsou Janova vyobrazení v rukopisech francouzské provenience, jež jsou převážně spjaty s literárním dílem básníka a hudebního skladatele Guillauma de Machaut (asi 1300-1377), který působil několik let na dvoře českého krále Jana Lucemburského jako diplomat a zároveň králův sekretář. (81) Ve svém rozsáhlém díle se i několik desetiletí po Janově smrti vracel k jeho osobnosti, kterou považoval nejen za vzor dokonalého rytíře, ale viděl v něm i ideál středověkého vladaře. V českém překladu je známa pouze malá část Machautova literárního i hudebního díla, která je ještě většinou vytržena z kontextu. Dlouhá léta bylo vše, co Machaut o Janu Lucemburském napsal, bráno jako popis skutečného a spravedlivého českého krále. K úryvkům o českém králi se ale musí přistupovat obezřetně a hlavně s nadhledem. Guillaume de Machaut si českého vladaře hodně idealizoval a vybral si jej spíše jako názorný příklad, jak by měl spravedlivý panovník vládnout. S reálným Janem Lucemburským toho ale moc společného neměl. Přesto je Machautův popis Jana Lucemburského jako dokonalého panovníka a statečného rytíře hlubokou sondou do středověkého představ, jaký by měl ideální panovník být. Guillaume de Machaut v Le Jugement dou Roy de Behaingne (Soud českého krále) (82) z počátku 40. let 14. století napsal:

„A dobrý král,

jenž velmi byl moudrý ve všech ohledech,

čestný, statečný, štědrý a obratný,

a vůči všem mírný, pokorný a dvorný,

u veliké radosti

seděl na hedvábném koberci

a po boku měl klerika, jejž nemohu jmenovat,

který mu četl příběh války trojské.

Ale Odvaha

jej provázela, i dcera její Hrdinskost,

a něžně držela za ruku Štědrost,

dámu náramné půvabnosti.

A bylo zde Bohatství,

Láska, Krása, Čestnost a Veselost,

Touha, Myšlenka, Vůle i Urozenost,

Přímost a Čest, Dvornost a Mládí.

Těch šestnáct bylo

s králem, nikdy se od něho neodlučovali.

Bůh a Příroda mu je udělili,

jakmile se narodil; a proto mu sloužili..." (83)

Machautovo literární dílo bylo již ve 14. století hojně opisováno a do konce 15. století vzniklo hned několik, často bohatě iluminovaných manuskriptů, z nichž se některé dochovaly do současnosti. V nich pak nalezneme obrazový doprovod k jednotlivým skladbám a hlavním „hrdinou" některých iluminací, respektive kreseb je i samotný Jan Lucemburský.

Český král se objevuje zejména ve spojení s výše citovanou rozsáhlou skladbou Le Jugement dou Roy de Behaingne (Soud českého krále), jež vznikla před rokem 1342, možná i roku 1340. (84) Jednoho krásného rána se stává básník svědkem sporu mezi mladou dámou a mladíkem - rytířem. Přou se, kdo z nich je nešťastnější, zda mladá dívka, které zemřel její dokonalý milenec, nebo rytíř, který miluje ženu, jejíž srdce ale patří jinému. Chtějí, aby se rozsoudil schopný soudce. Básník proto vylézá ze svého úkrytu a navrhuje, ať se nechají rozsoudit českým králem Janem, který se právě nachází v nedalekém hradu Durbuy. (85) Zná českého krále dobře a ví, že je pro rozsouzení sporu ten nejlepší. Po vyslechnutí svých rádců rozhodne český král Jan Lucemburský ve prospěch rytíře. (86) Právě vyobrazení mladého páru před králem se hojně objevuje ve francouzských středověkých rukopisech s přepisem rozsáhlého díla Guillauma de Machaut.

Nejčastěji reprodukované vyobrazení nalezneme v rukopise, které je reprezentativním souborem díla bývalého Janova sekretáře. (87) Na foliu 17v (obr. 20) je český král zobrazen právě jako soudce v kurtoazním sporu. Scéna je zasazena do králova lucemburského hradu Durbuy. V místnosti s plochým, pravděpodobně dřevěným stropem, které vévodí úzký sloup, sedí král na jakémsi stylizovaném trůnu, jenž více připomíná nějaký sokl. Na hlavě má korunu, až na zem sahá jeho plášť. Obrací se k třem postavám, z nichž dvě, mladík - rytíř a mladá dáma, před ním klečí. Komunikace probíhá pomocí gest rukou mezi králem a dívkou (král se na ní obrací levou rukou, ona odpovídá rukou pravou). Za králem stojí členové jeho družiny, někteří ozbrojeni mečem. Jedná se výhradně o mužskou společnost. Místnost je zakončena věží, vedle ní stojí kaple a vyobrazeny jsou i další architektonické prvky středověkého hradu.

Ve stejném manuskriptu na foliu 21r (obr. 21) narazíme ještě na jedno vyobrazení soudu Jana Lucemburského, které se velice podobá miniatuře na foliu 17v. Panovník je vyobrazen mnohem starší, než král na foliu 17v. Sedí na trůnu, opět spíše soklu, který ale není moc vidět. Jeho hlavu zdobí koruna, plášť má sepnutý na hrudi. Komunikuje se třemi postavami, z nichž opět dvě, mladík a mladá dáma klečí. Nyní ale mají přehozeno postavení, vpředu klečí mladý muž, rytíř, dívka je až za ním. Vzadu pak stojí druhý muž, snad básník sám. Král pomocí gest komunikuje se všemi, snad se jedná o jakousi výtvarnou zkratku, která měla zachytit delší děj. Dokonce je naznačen dotek rukou krále a klečících postav. Za králem stojí opět skupina dvořanů, důležité místo v ní ale mají i ženy. Místnost je zakončena střechou s gotickými architektonickými prvky. Zajímavým detailem jsou komíny, z jednoho se kouří.

Obdobných vyobrazení se dochovalo hned několik. (88)

Nejznámější královo „francouzské" vyobrazení ale nalezneme na titulní iluminaci k aktům procesu s Robertem III. z Artois (1287-1343). (89) Titulní iluminace (obr. 19) zachycuje „politickou společnost" Francie za vlády krále Filipa VI. Nejvýše posazeným je francouzský král s královskou korunou na hlavě a v plášti se zlatými liliemi. Gesto pravé ruky i pohled míří k dvěma postavám, které jsou nadřazeny pairům a církevním hodnostářům, kteří jsou vyobrazeni zase o „stupínek" níže. Podle erbů lze určit obě postavy, na které se král obrací. Vlevo se jedná o navarrského krále Filipa z Evreux, blíže francouzskému králi pak sedí český král Jan Lucemburský. Právě jeho místo vpravo a také k němu namířené královo gesto levé ruky, přesněji ukazováčku, můžeme považovat za potvrzení Janova významného postavení na francouzském královském dvoře. Vlevo od krále sedí šest biskupů (z Remeše, Noyonu, Laonu, Châlonsu, Beauvais a Langres). Ti jsou nadřazeni osmi světským pánům, kteří jsou identifikováni jako vévoda normanský, vévodové burgundský a bourbonský, hrabě flanderský, vévoda bretaňský, hrabě z Étampes a vévoda z Guyenne. Na zemi pak sedí s vysokou pravděpodobností královi dvořané a nejníže jsou vyobrazeni představitelé významných, tzv. dobrých měst. (90)

Nelze vyloučit, že se do současnosti dochovalo i několik dalších vizuálních pramenů, na nichž lze objevit vyobrazení Jana Lucemburského. (91) Nebude jich však již mnoho a bude se jednat zejména o idealizovaná vyobrazení středověkého panovníka, u nichž budou zcela nebo alespoň částečně potlačeny individuální rysy, které nebyly až tak důležité. Vyobrazení panovníka ve středověku bylo především významným „mluvícím" symbolem, ne symbolem vladaře-člověka, ale vladaře jako ztělesnění panovnické moci a skutečné vlády. Středověká společnost takto určitě vnímala i jednotlivá vyobrazení českého krále Jana Lucemburského, který byl svými současníky vnímán především jako neporazitelný a dokonalý rytíř a také spravedlivý soudce.

 

Poznámky:

[1] Zejména ŠUSTA, Josef, Král cizinec (1308-1333). České dějiny II/2, Praha 1939; TÝŽ, Karel IV. Otec a syn (1333-1346), Praha 1946; SPĚVÁČEK, Jiří, Král diplomat. Jan Lucemburský (1296-1346). K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou, Praha 1982; TÝŽ, Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346, Praha 1994; BOBKOVÁ, Lenka, Velké dějiny zemí Koruny české IVa. (1310-1403), Praha - Litomyšl 2003; BOBKOVÁ, Lenka - BARTLOVÁ, Milena, Velké dějiny zemí Koruny české IVb. (1310-1403), Praha - Litomyšl 2003.

[2] Např. KUBÍNOVÁ, Kateřina, Panovnické postavy v závěru schodištních maleb, in: VŠETEČKOVÁ, Zuzana (ed.), Schodištní cykly Velké věže hradu Karlštejna, Praha 2006, s. 23-36, zejména s. 34-35; STEJSKAL, Karel, Die Wandzyklen des Kaisers Karls IV. Bemerkungen zu Neudatierungen und Rekonstruktionen der im Auftrag Karls IV. gemalten Wandzyklen, Umění XLVI., 1998, s. 19-41; FAJT, Jiří - HLAVÁČKOVÁ, Hana, The Family of Charles IV in the Stairway of the Karlštejn great Tower, in: FAJT, Jiří (ed.), Court Chapels of the High and late Middle Ages and thein Artistic Decorations/ Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba, Praha 2003, s. 16-20 anglicky, česky s. 325-327; MARGUE, Michel - PAULY, Michel - SCHMID, Wolfgang, Der Weg zur Kaiserkrone. Der Romzug Heinrichs VII. in der Darstellung Erzbischof Balduins von Trier, Trier 2009; KESSEL, Verena, Sepulkralpolitik. Die Krönungsgrabsteine im Mainzer Dom und die Auseinandersetzung um die Führungsposition im Reich, in: HARTMANN, Peter Claus, Der Mainzer Kurfürst als Reichserzkanzler, Stuttgart 1997, s. 9-34; HOMOLKA, Jaromír, Umělecká výzdoba paláce a menší věže hradu Karlštejna, in: FAJT, Jiří (ed.), Magister Theodoricus. Dvorní malíř císaře Karla IV. Umělecká výzdoba posvátných prostor hradu Karlštejna, Praha 1997, s. 96-153, zejména s. 99-108.

[3] Např. BENEŠOVSKÁ, Klára (ed.), King John of Luxembourg (1296-1346) and the Art of his Era. Proceeding of the International Conference, Prague, September 16-20, 1996, Prague 1998; HÖRSCH, Markus, Vzestup rodu Lucemburků. Rozmanitost počátků umělecké reprezentace, in: FAJT, Jiří (ed.), Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437, Praha 2006, s. 25-39.

[4] Například SEIBT, Ferdinand, Johann der Blinde in der Historiographie des 19. und 20. Jahrhunderts, in: PAULY, Michel (ed.), Jean l`Aveugle. Comte de Luxembourg, roi de Bohême 1296-1346. Johann der Blinde. Graf von Luxemburg, König von Böhmen 1296-1346, Luxembourg 1997, s. 9-20; BOBKOVÁ, Lenka, Jan Lucemburský, in: RYANTOVÁ, Marie - VOREL, Petr, Čeští králové, Praha - Litomyšl 2008, s. 171-187. Tento text vznikl původně jako přednáška cyklu, který v letech 2003-2006 pořádalo Sdružení historiků České republiky v Národním muzeu v Praze. Naposledy KUTHAN, Jiří, Královská hodnost českých vladařů, jejich dílo a reprezentace, in: KUTHAN, Jiří - ŠMIED, Miroslav (ed.), Korunovační řád českých králů, Praha 2009, s. 21-195, s. 80-86.

[5] HILSCH, Peter, Johann der Blinde in der deutschen und böhmischen Chronistik seiner Zeit, in: PAULY, Michel (ed.), Jean l`Aveugle. Comte de Luxembourg, roi de Bohême 1296-1346. Johann der Blinde. Graf von Luxemburg, König von Böhmen 1296-1346, Luxembourg 1997, s. 21-36; VOLTMER, Ernst, Johann der Blinde in der italienischen und französischen Chronistik seiner Zeit, in: PAULY, Michel (ed.), Jean l`Aveugle. Comte de Luxembourg, roi de Bohême 1296-1346. Johann der Blinde. Graf von Luxemburg, König von Böhmen 1296-1346, Luxembourg 1997 s. 37-82; MARTIN, Geoffrey H., John the Blind: The English Narrative Sources, in: PAULY, Michel (ed.), Jean l`Aveugle. Comte de Luxembourg, roi de Bohême 1296-1346. Johann der Blinde. Graf von Luxemburg, König von Böhmen 1296-1346, Luxembourg 1997 s. 83-92.

[6] ŠUSTA, Josef, Král cizinec (1308-1333), České dějiny II/2, Praha 1939.

[7] SPĚVÁČEK, Jiří, Král diplomat. Jan Lucemburský 1296-1346, Praha 1982.

[8] Anglicky John the Blind.

[9] „Et venit abinde ad patrem suum, quem invenit in uno oculo totaliter defecisse et in secundo oculo incipientem infirmari. Tunc rex Iohannes una cum filio transierunt cum paucis in Montem Pessolani, ut ibidem per medicos rex in oculis curaretur. Sed medicamina non profuerunt, et excecatus ets rex Iohannes in utroque oculo et amplius non vidit lumen usque in diem exitus sui." Kronika pražského kostela Beneše Krabice z Weitmile, FRB IV., Praha 1884, s. 508. („...Odtud přišel Karel ke svému otci, jehož nalezl na jedno oko úplně slepého a s druhým okem slábnoucím. Král Jan se tehdy odebral společně se synem a s několika svými lidmi do Montpellieru, aby tam u lékařů léčil své oči. Ale léky nepomáhaly a král Jan oslepl i na druhé oko a nespatřil již světlo až do dne svého skonu."), Kronika pražského kostela Beneše Krabice z Weitmile, in: Kroniky doby Karla IV., Praha 1987, s. 220. Podobně informuje i Karel IV. ve svém životopise: „Illis diebus, cum pater meus unum oculum perdidisset, in altero incipiens infirmari transivit in Montem Pessolanum secreto ad medicos, so posset curari; qui tamen eo tempore excecatus est." Vita Caroli, FRB III., Praha 1882, s. 362. („V oněch dnech můj otec, který ztratil již dříve jedno oko a druhé mu začínalo slábnout, odjel tajně do Montpellieru k lékařům, aby se léčil; přece však v té době oslepl.") Vita Caroli, in: Kroniky doby Karla IV., Praha 1987, s. 39.

[10] „Sub istius temporis curriculo Johannes, rex Boemie, se senciens in suis oculis, quos nunquam acutos habuerat, plerumque deficere, medicorum cepit auxilium pro acuendo visu in oculis advocare, quorum unus Gallicus in praxi illa deficiens ex mandato Johannis, regis Boemie, in Wratislauia in flumen Oderam sacco impositus est proiectus; quo extincto alter paganus de Arabia veniens vocatus per ipsum regem in Praga, multo illato regi martyrio cum verbo tamen consolatorio Jahannem regem in dextro oculo penitus excecavit. Idem paganus, quia non solum regem, verum eciam multos per suam chirurgiam deceperat, extinctus quidem fuisset, si veniendi et recedendi eidem securitas per regem promissa certitudinaliter non fuisset." Zbraslavská kronika, FRB IV., Praha 1884, s. 334, český překlad in: Zbraslavská kronika. Chronicon Aulae Regiae, Praha 1976, s. 415. Podobně také v Kronice Františka Pražského: „Reversus vero rex passus est oculorum defectum, querens auxilium medicorum, ab uno Gallico et altero de arabia pagano, et est per medicinas eorum excecatus; Gallicus fuit insaccatus et submersus, alteri idem factum fuisset, sed per regem prius fuit assecuratus.", FRB IV., Praha 1884, s. 425, český překlad Kronika Františka Pražského, in: Kroniky doby Karla IV., Praha 1987, s. 127.

[11] „Rex exhibet fratrem, nunccii postulant filium ipsorum fieri regem. Dixit autem rex: Frater, inquit, meus etatem habet, pro se loqui et pugnare valet, Johannes vero, filius meus, puer tenerrimus et puer parvulus est; ve autem terre, cuius rex puer est." Zbraslavská kronika, FRB IV., Praha 1884, s. 139, český překlad podle : Zbraslavská kronika. Chronicon Aulae Regiae, Praha 1976, s. 184.

[12] „Nec moveat vos domine rex, quod domicella mea Elizabeth etatem vestri filii Johannis excedit in quatuor annis, attigit enim filius vester annum etatis sue quartum decimum et puella hec octavum decimum, duorum annorum spacium adequabit in eis disparem quantitatem corporum." Tamtéž.

[13] VLČEK, Emanuel, Jan Lucemburský: Tělesné vlastnosti 10. českého krále ve světle antropologicko lékařského průzkumu, Praha 1980.

[14] Obličejová část lebky obklopující počáteční části dýchacího a trávicího ústrojí čelisti, patrová kost a jiné.

[15] VLČEK, Emanuel, Čeští králové I: Fyzické osobnosti českých panovníků II. díl. Postavy českých dějin očima antropologa. Atlas kosterních pozůstatků českých králů přemyslovské a lucemburské dynastie s podrobným komentářem a historickými poznámkami, Praha 1999, s. 158.

[16] Tamtéž.

[17] Tamtéž, s. 159.

[18] K portrétům pozdně středověké Francie naposledy PERKINSON, Stephen, The Likeness of the King. A Prehistory of Portraiture in late Medieval France, Chicago 2009.

[19] PEŠINA, Jaroslav, Podoba a podobizny Karla IV. In: Acta universitatis Carolinae, Philosophica I., č. 1, 1955, s. 1-60, hlavně s. 6-16.

[20] Z novějších studií POCHAT, Götz, Zur Genese des Porträts, in: TAKÁCS Imre (ed.), Sigismundus Rex et Imperator. Kunst und Kultur zur Zeit Sigismunds von Luxemburg 1387-1437, Mainz 2006, s. 124-142.

[21] Např. PEŠINA, Podoba, více s. 14; WAMMETSBERGER, Helga, Individuum und Typ in den Porträts Kaiser Karls IV., Wissenschaftliche Zeitschrift der Friedrich-Schiller-Universität Jena. Gesellschafts- und Sprachwissenschaftliche Reihe, č. 1, ročník 16, 1967, s. 79-93; ROSARIO, Iva, Art and Propaganda. Charles IV of Bohemia, 1346-1378, Woodbridge 2000; STEJSKAL, Karel, Císařova podoba v dílech umělců, in: STEJSKAL, Karel - NEUBERT, Karel, Umění na dvoře Karla IV., 2. vydání, Praha 2003, s. 203-213; BOGADE, Marco, Kaiser Karl IV. Ikonographie und Ikonologie, Stuttgart 2005.

[22] Výška 200 cm, šířka 100 cm, výška reliéfu 25 cm.

[23] Cimbuří je dobře viditelné např. na obraze Johanna Ludwiga Ernsta Schulze z konce 18. století, olej na plátně, 59 x 71 cm. Dům byl občas omylem umísťován do Kolína nad Rýnem.

[24] Nejpozději kolem roku 1330. O reliéfu naposledy in: Burg und Herrschaft, katalog výstavy, Berlin - Dresden 2010, s. 222-224.

[25] Originály se dnes nachází v Zemském muzeu v Mohuči. Betonové odlitky jsou pak k vidění na břehu Rýna mezi hotelem Hilton a Theodor-Heuss-Brücke.

[26] Červený pískovec, 275×149 cm. Nápis na náhrobku: Anno milleno tricentoque viceno. Petrum petra tegit, tegat hunc, qui tartara fregit. / De Treveris natus, presul fuit hic trabeatus. Redditibus, donis et clenodiis sibi pronis. Ecclesiam ditat, res auget, crimina vitat. / Hic puis et largus, in consiliis fuit argus. Sceptra dat Henrico regni, post hec Ludewico. / Fert pius extremoque Iohanni regna Bohemo. Huic qiunos menses annos deca tetra repenses, / Quos vigil hic rexit, quem Cristus ad ethera vexit. Amen. / Obiit in die Bonifacii episcopi.

[27] ARENS, Fritz Viktor, Die Inschriften der Stadt Mainz vom frühmittelalterlicher Zeit bis 1650 (Deutsche Inschriften, sv. 2), Stuttgart 1958, č. 33, s. 36-37.

[28] Další literatura k náhrobku a především k jeho dataci: KAUTZSCH, Rudolf - NEEB, Ernst, Der Dom zu Mainz (Die Kunstdenkmäler der Stadt und des Kreises Mainz, sv. 2, č. 1), Darmstadt 1919, č. 57; KESSEL, Verena, Memorialfunktionen Mainzer Erzbischofsgrabmäler von 1249 bis 1434, in: Kunst in Hessen und am Mittelrhein 34, 1994, s. 13-39; TÁŽ, Sepulkralpolitik. Die Krönungsgrabsteine im Mainzer Dom und die Auseinandersetzung um die Führungsposition im Reich, in: HARTMANN, Peter Claus, Der Mainzer Kurfürst als Reichserzkanzler, Stuttgart 1997, s. 9-34, zejména s. 16-21; KNIFFLER, Gisela, Die Grabdenkmäler der Mainzer Erzbischöfe vom 13. bis zum frühen 16. Jahrhundert. Untersuchungen zur Geschichte, zur Plastik zur Ornamentik, Köln - Wien 1978; SUCKALE, Robert, Die Hofkunst Kaiser Ludwigs des Bayern, München 1993, s. 9, 171, poznámka 2.

[29] Codex Balduini Trevirensis, 1330-1335, lavírovaná kresba perem na pergamenu, 37 folií, 34×24 cm, Landeshauptarchiv Koblenz, Bestand I C, Nr. 1.

[30] Výběr z literatury: HEYEN, Franz Josef, Kaiser Heinrichs Romfahrt: Die Bilderchronik von Kaiser Heinrich VII. und Kurfürst Balduin von Luxemburg 1308-1313, München 1978; TÝŽ, Kaiser Heinrichs Romfahrt: Die Bilderchronik von Kaiser Heinrich VII. und Kurfürst Balduin von Luxemburg 1308-1313, faksimile, Boppard am Rhein 1965; JÄSCHKE, Kurt-Ulrich, Trennungen. Über das Verhältnis König Johanns von Böhmen zu seinen Eltern: Römerkönigin Margarete und Römerkaiser Heinrich VII., in: PAULY, Michel (ed.), Johann der Blinde. Graf von Luxemburg, König von Böhmen 1296-1346, Luxemburg 1997, s. 419-444; MARGUE, Michel - PAULY, Michel - SCHMID, Wolfgang, Der Weg zur Kaiserkrone. Der Romzug Heinrichs VII. in der Darstellung Erzbischof Balduins von Trier, Trier 2009.

[31] MARGUE - PAULY- SCHMID, s. 42. Reprodukce v originální velikosti na s. 43.

[32] Tamtéž, s. 44. Reprodukce v originální velikosti na s. 45.

[33] Tempera a zlacení na dřevěné podložce potažené plátnem, druhotně přeneseno na plátno; výška 67,7 cm, šířka 30,3 cm, Staatliche Museen - Preussischer Kulturbesitz, Gemäldegalerie Berlin, inv. č. 1833. FAJT, Jiří, Od napodobení k novému císařskému stylu, in: FAJT, Jiří (ed.), Karel IV., císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437, Praha 2006, s. 41-135, katalog č. 1, s. 76-78.

[34] Tamtéž, s. 77. Četné příklady také in: SCHMIDT, Gerhard, Zur Kaufmannschen Kreuzigung, in: ROLAND, Martin (ed.), Malerei der Gotik. Fixpunkte und Ausblicke, 2. sv., Graz 2005, s. 229-258.

[35] FAJT, Od napodobení, s. 77-78.

[36] SCHMIDT, Zur Kaufmannschen Kreuzigung, zejména s. 255-258.

[37] Nejvíce opěvovali Jana Lucemburského jako rytíře Guillaume de Machaut a jeho žák Eustache Deschamps. Více např. in: ČERNÝ, Václav, Staročeská milostná lyrika, in: TÝŽ, Staročeská milostná lyrika a další studie ze staré české literatury, Praha 1999, s. 9-294, s. 183-215; NEJEDLÝ, Martin, Čechy a Čechové očima dvou francouzských básníků 14. století, Historický obzor 9, 1998, 1-2, s. 2-7, zejména s. 2-4. Dále in: TÝŽ, Slasti a strasti prokletého básníka středověku, in: TÝŽ, Fortuny kolo vrtkavé. Láska, moc a společnost, Praha 2003, s. 231-339.

[38] FAJT, Od napodobení, s. 47, poznámka 41. Další literatura: FRITZSCHE, Gabriela, Die Entwicklung des „neuen Realismus" in der Wiener Malerei 1331 bis Mitte des 14. Jahrhunderts, Wien - Köln - Graz 1983, s. 144-155; HLAVÁČKOVÁ, Hana, Joseph erat decurio. Přispěvek k ikonografii Ukřižování ve středověkém umění, Umění XXXV, 1987, s. 507-514; PEŠINA, Jaroslav, Zur Herkunftsfrage der Kaufmannschen Kreuzigung, Zeitschrift für Kunstgeschichte 43, 1980, s. 352-359; SCHMIDT, Gerhard, Die Rezeption der italienischen Trecentokunst in Mittel- und Osteuropa, in: Janez Höfler (ed.), Gotika v Sloveniji. Gotik in Slowenien. Il gotico in Slovenia, Narodna galerija, Ljubljana 1. 6. - 1. 10. 1995, s. 25-36; SUCKALE, Robert, Die Glatzer Madonnentafel des Prager Erzbischofs Ernst von Pardubitz als gemalter Marienhymnus. Zur Frühzeit der böhmischen Tafelmalerei, mit einem Beitrag zur Einordnung der Kaufmannschen Kreuzigung, in: TÝŽ, Stil und Funktion. Ausgewählte Schriften zur Kunst des Mittelalters, München -Berlin 2003, s. 119-150, hlavně s. 136-140; TRATTNER, Irma, Die Kaufmannsche Kreuzigung. Überlegungen zu einem umstrittenen Gemälde in der Berliner Gemäldegalerie, Acta histoirae artis Slovenica 3, 1998, s. 5-21.

[39] Vytvořena 1375-1378, nápisy mezi lety 1389-1392 (1417), pískovec, zbytky polychromie; výška 58,5 cm, šířka 52 cm. Nápis nad bystou: Johan[n]es fili[us] henrici imp[er]ator comes lutzemburgen[sis] rex boemie VIII duxit elizabet[h] filiam regis ve[n]ceslai hic moritur in bello i[n] fra[n]cia ... anglie A[nno] d[omini] MCCCXLVI i[n] die ruth? hic fundavit monaster[iu]m carthusie[nsis] prope pr[a]gam.

[40] Vyobrazeno je celkem dvacet jedna osob.

[41] Základní literatura: BACHMANN, Hilde, Plastik bis zu den Hussitenkriegen, in: Karl Maria Swoboda (Hg.), Gotik in Böhmen, München 1969, s. 110-166, zejména od s. 125; BARTLOVÁ, Milena, The Choir Triforium of Prague Cathedral Revisited: the Inscriptions and Beyond, in: OPACIĆ, Zoe (ed.), Prague and Bohemia (The Britisch Archeological Association Conference Transactions XXXII), Leeds 2009, s. 81-100; BENEŠOVSKÁ, Klára a kolektiv, Petr Parléř 1399-1999, Praha 1999, s. 94-102; BIRNBAUM, Vojtěch, K datování portrétní galerie v triforiu chrámu svatovítského, in: TÝŽ, Vývojové zákonitosti v umění, Praha 1987, s. 267-286; BOGADE, Marco, Kaiser Karl IV. Ikonographie und Ikonologie, Stuttgart 2005, s. 79-80; HAUSHERR, Reiner, Zu Auftrag, Programm und Büstenzyklus des Prager Domchores, in: Zeitschrift für Kunstgeschichte 34, 1971, s. 21-46; HERZOGENBERG, Johanna von, Die Bildnisse Kaiser Karls IV., in: SEIBT, Ferdinand, Kaiser Karl IV. Staatsmann und Mäzen, München 1978, s. 324-334, s. 325; HLOBIL, Ivo, Gotické sochařství, in: MERHAUTOVÁ, Anežka (ed.), Katedrála sv. Víta v Praze, Praha 1994, s. 66-95, hlavně s. 80-89, k Janu Lucemburskému s. 82-83; HOMOLKA, Jaromír, Ikonografie Katedrály sv. Víta v Praze, Umění XXVI, 1978, s. 564-575, od s. 568;

[42] Pergamen, 185 folií; 46×32 cm, SOkA Jihlava, Archiv města Jihlavy, Úřední knihy a rukopisy 1359-1850, inv. č. 692.

[43] Výběr z literatury: FRIEDL, Antonín, Přemyslovci a Lucemburkové (Ikonografická řada českých králů středověkých), Praha 1938; HOFFMANN, František, Soupis rukopisů Státního okresního archivu v Jihlavě, Jihlava 2001, č. 10, s. 30-36; KRÁSA, Josef, Die Chronik von Zbraslav, in: LEGNER, Anton (ed.), Die Parler und der schöne Stil 1350-1400, katalog výstavy, 2. sv., Köln 1978, s. 745; PAZDEROVÁ, Alena (ed.), Doba vlády Karla IV. a jeho rodiny v archivních dokumentech, Praha 2006, s. 43-46.

[44] Historia Augustini, 1430-1440, pergamen, 35 folií; 25×18 cm, Staatliche Museen - Preussischer Kulturbesitz, Berlin, Kupferstichkabinett, inv. č. 78 A 19a. K rukopisu naposledy BENEŠOVSKÁ, Klára, Jan Lucemburský u augustiniánů v Pávii, in: KROUPA, Jiří K., Septuaginta Paulo Spunar oblata (70+2), Praha 2000, s. 200-206, hlavně s. 205-206.

[45] Tempera a zlacení na pergamenu, 187 folií; 48×34 cm, SOkA Jihlava, Archiv města Jihlavy, Úřední knihy a rukopisy 1359-1850, inv. č. 17.

[46] Výběr z literatury: FRIEDL, Antonín, Přemyslovci a Lucemburkové (Ikonografická řada českých králů středověkých), Praha 1938; HOFFMANN, František, Soupis rukopisů Státního okresního archivu v Jihlavě, Jihlava 2001, č. 2, s. 8-14; CHAMONIKOLA, Kaliopi, Země Koruny české. Morava - Na cestě k samostatnosti, in: FAJT, Jiří (ed.), Karel IV., císař z Boží milosti. Kultura a umění za Lucemburků 1310-1437, Praha 2006, s. 291-307, č. kat. 111, s. 305; JUNEK, David, Jezdecké podobizny Přemyslovců a Lucemburků v Gelnhausenově kodexu A, Vlastivědný sborník Vysočiny, Jihlava 1992, s. 229-240, s. 230, obrázek s. 236; KRÁSA, Josef, Knižní malba, in: PEŠINA, Jaroslav, České umění gotické 1350-1420, katalog výstavy, která nebyla realizována, Praha 1970, s. 244-303, s. 300-301, heslo č. 397; TÝŽ, Rukopisy Václava IV., 2. vydání Praha 1974, s. 260, poznámka 379; PAZDEROVÁ, Alena (ed.), Doba vlády Karla IV. a jeho rodiny v archivních dokumentech, Praha 2006, s. 47-56; STEJSKAL, Karel - VOIT, Petr, Iluminované rukopisy doby husitské, Praha 1990, s. 42.

[47] JUNEK, Jezdecké podobizny, s. 230, obrázek s. 236.

[48] Naposledy byla miniatura reprodukována in: ANTONÍN, Robert - BOROVSKÝ, Tomáš, Panovnické vjezdy na středověké Moravě, Brno 2009, barevná příloha V.

[49] Literatura k portálu kostela Panny Marie Sněžné je velice bohatá. Klíčovou studií je stať FAJT, Jiří - HLAVÁČKOVÁ, Hana - ROYT, Jan, Das Relief der Maria-Schnee-Kirche in der Prager Neustadt, in: Bulletin Národní galerie v Praze III.-IV., 1993/1994, s. 16-27. Výběr z další literatury: VYSKOČIL, Jan Kapistrán, Šest století kostela kláštera u P. Marie Sněžné, Praha 1947, s. 55-57; DENKSTEIN, Vladimír, Památky gotické, in: DENKSTEIN, Vladimír - DROBNÁ, Zoroslava - KYBALOVÁ, Jana, Lapidárium Národního muzea, Praha 1958, s. 53; BLAŽÍČKOVÁ, Naděžda, Tympanon od Panny Marie Sněžné, in: Staletá Praha 6, 1973, s. 106-113; KUTAL, Albert, O reliéfu od p. Marie Sněžné a některých otázkách českého sochařství 1. poloviny 14. století, Umění XXI, 1973, s. 480-496; MAYER, Josef, Poznámky k reliéfům brány a kostela P. Marie Sněžné na Novém Městě Pražském, Umění XXII, 1974, s. 426-431; ČERNÁ, Marie A., Ikonografický rozbor tympanonu Korunování Panny Marie od Panny Marie Sněžné v Praze, in: Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica 4, 1980, s. 53-73; JUDL, Stanislav, Tympanon kláštera u Panny Marie Sněžné, in: Heraldická ročenka, 1981, s. 43-53; SCHWARZ, Michael Viktor, Höfische Skulptur im 14. Jahrhundert. Entwicklungsphasen und Vermittlungswege im Vorfeld des Weichen Stils, Worms 1986, s. 334f; DENKSTEIN, Vladimír, Původ a význam kamenného reliéfu (tzv. tympanonu) ze hřbitovní zdi kostela Panny Marie Sněžné v Praze, Umění XLI, 1993, s. 76-100; FAJT, Jiří - SRŠEŇ, Lubomír (ed.), Lapidárium Národního muzea Praha. Průvodce stálou expozicí českého kamenosochařství 11. až 19. století v pavilónu Lapidária na Výstavišti v Praze, Praha 1993, č. 126; ROSARIO, Iva, Art and Propaganda: Charles Iv. of Bohemia 1346-1378, Woodbridge 2000, s. 129, poznámka 41.

[50] Francouzský sochař, 1310-1320 (?), opuka se zbytky polychromie; výška 95 cm, šířka 52 cm, hloubka 35 cm, Muzeum hlavního města Prahy - Lapidárium domu U Kamenného zvonu.

[51] Výběr z literatury: Literatura: BENEŠOVSKÁ, Klára, Les résidences du roi Jean de Boheme: leur fonction de représentation, in: BENEŠOVSKÁ, Klára (ed.), King John of Luxembourg (1296-1346) and the Art of his Era. Proceeding of the International Conference, Prague, September 16-20, 1996, Prague 1998, s. 117-131; TÁŽ, Podoby královského majestátu v Českých zemích kolem roku 1300, in: BUKOVINSKÁ, Beket - KONEČNÝ, Lubomír (ed.), Ars longa. Sborník k nedožitým sedmdesátinám Josefa Krásy, Praha 2003, s. 27-42; TÁŽ, „Občasné" a „dočasné" rezidence Jana Lucemburského v Lucembursku, Francii a Itálii, in: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana - ZELENKA, Jan (ed.), Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba a kultura dvorské společnosti, Praha 2008, s. 147-167, s. 156-158; BLAŽEJ, Jiří, Cesta za podobou soch z průčelí domu U kamenného zvonu, Zprávy památkové péče, ročník 62, č. 4, 2002, s. 73-116; HÖRSCH, Markus, Vzestup rodu Lucemburků. Rozmanitost počátků umělecké reprezentace, in: FAJT, Jiří, Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437, Praha 2006, s. 25-39, hlavně s. 37-38; CHARVÁTOVÁ, Antonie - MAYER, Josef, Geometrická kompozice průčelí domu U zvonu na Staroměstském náměstí v Praze, Umění XXII, 1974, s. 8-17; KUTAL, Albert, Gotické sochařství, in: Dějiny českého výtvarného umění I/1. Od počátků do konce středověku, Praha 1984, s. 216-28, s. 227-229; Lucemburská Praha 1310-1437, publikace k výstavě, Clam-Gallasův palác 4. dubna - 4. června 2006, Praha 2006, hlavně s. 68-69; MAYER, Josef, Sochy z gotického průčelí domu U zvonu na Staroměstském náměstí v Praze, Umění XXV, 1977, s. 97-129; TÝŽ, Kde bydlil Karel, syn Jana Lucemburského, na Starém Městě pražském?, in: Staletá Praha 3, 1979, s. 92-102; TÝŽ, Dům U bílého zvonu na Staroměstském náměstí v Praze, Umění XXXVI, 1988, s. 97-126; VÍTOVSKÝ, Jakub, K problematice iluminátorských a knihařských dílen v českých zemích v letech 1310-1378, Documenta pragensia X, 1990, s. 95-117; VŠETEČKOVÁ, Zuzana, Nástěnné malby v přízemní kapli domu U zvonu, Umění XXXVIII, 1990, s. 377-400, zejména s. 377, poznámky 4-5.

[52] BLAŽEJ, Cesta za podobou soch, s. 73-116, rekonstrukce podoby krále s. 74, rekonstrukce koruny s. 111, rekonstrukce prvního patra průčelí domu U Kamenného zvonu s. 114. Ke koruně více BENEŠOVSKÁ, Klára, Podoby královského majestátu v Českých zemích kolem roku 1300, in: BUKOVINSKÁ, Beket - KONEČNÝ, Lubomír (ed.), Ars longa. Sborník k nedožitým sedmdesátinám Josefa Krásy, Praha 2003, s. 27-42, s. 31-32, poznámky č. 12-15.

[53] Nejpodrobněji o sochách a jejich „rekonstrukci" BLAŽEJ, Cesta za podobou soch, s. 73-116.

[54] Základní literatura k pečetím Jana Lucemburského: BRODSKÝ, Pavel, Pečeti Jana Lucemburského, Časopis Národního muzea, řada historická, CL, 1981 (1982), s. 117-137 a MARÁZ, Karel, Pečeti Jana Lucemburského, Brno 2007.

[55] HÁSKOVÁ, Jarmila, K finanční politice krále Jana Lucemburského v českých zemích, in: Peníze v proměnách času V. Lucemburkové: Mince. Medaile, Ostrava 2006, s. 35-38, s. 37.

[56] Zvětšený Janův portrét na parmském Grosso in: VLČEK, Emanuel, Čeští králové I, s. 144.

[57] Parmské Grosso, opis +IOHANNES* na jedné s českým lvem a opisem*+*BOHEMIE*REX na straně druhé, průměr ražby v intervalu 20 - 21mm a hmotnost 1,45 - 1,66g.

[58] Celý cyklus zobrazoval čtyřicet sedm postav od Přemysla Oráče po Ludvíka Jagellonského. Vyobrazeni nebyli jen Konrád Ota, Rudolf Habsburský a Jindřich Korutanský.

[59] Házmburský kodex (Icones ducum regumque Bohemiae), před 1543, kolem 1526 (?), papír, 47 listů; 35×20 cm, Österreichische Nationalbibliothek Wien, 8043.

[60] Jan IV. Zajíc z Házmburka (1486-1553).

[61] PEŠINA, Jaroslav, Desková malba, in: Pozdně gotické umění v Čechách (1471-1526), Praha 1978, s. 315-386, s. 372.

[62] O rukopisu naposledy in: Wenzel von Böhmen, Heiliger und Herrscher, katalog výstavy, Wien 2009, s. 106, 168.

[63] Inspirací mohlo být vyobrazení lucemburského rodokmene na hradě Karlštejn. Více in: STEJKAL, Karel, Die Rekonstruktion des Luxemburger Stammbaums auf Karlstein, Umění XXVI., 1978, s. 535-563, více od s. 548.

[64] Nákresy obrazů českých králů z házmburského rukopisu vídeňského, kopie z roku 1822, papír, 48 obrazů; 31,5×22,5 cm, Knihovna Národního muzea Praha, VI D 3.

[65] Codex Heidelbergensis, papír, 61 folií; 38,5×26 cm, Archiv Národní galerie Praha, AA 2015.

[66] Matouš Ornys z Lindperka, Obrazy k dějinám Čech, 1571, pergamen, 98 folií; 41×28 cm, Österreichische Nationalbibliothek Wien, Cod. MS 8330.

[67] Výběr z literatury: FRIEDL, Antonín, Mikuláš Wurmser, mistr královských portrétů na Karlštejně, Praha 1956; HOMOLKA, Jaromír, Umělecká výzdoba paláce a menší věže hradu Karlštejna, in: FAJT, Jiří (ed.), Magister Theodoricus. Dvorní malíř císaře Karla IV. Umělecká výzdoba posvátných prostor hradu Karlštejna, Praha 1997, s. 96-153, zejména s. 99-108; HRANITZKY, Katharina, Matthäus Ornys. Rekonstruktion des „Luxemburger Stammbaums" Cod. 8330, in: IRBLICH, Eva (ed.), Thesaurus Austriacus, katalog výstavy, Wien 1998, s. 131-135; KROFTA, Jan, K problematice karlštejnských maleb, Umění VII, 1958, s. 2-30; KUBÍNOVÁ, Kateřina, Panovnické postavy v závěru schodištních maleb, in: VŠETEČKOVÁ, Zuzana (ed.), Schodištní cykly Velké věže hradu Karlštejna, Praha 2006, s. 23-36; NEUWIRTH, Joseph, Der Bilderzyklus der Luxemburger Stammbaumes aus Karlstein, Prag 1897; STEJSKAL, Karel, Matouš Ornys a jeho „Rod císaře Karla IV.", Umění XXIV, 1976, s. 13-58; TÝŽ, Die Rekonstruktion des Luxemburger Stammbaums auf Karlstein, Umění XXVI, 1978, s. 535-563; TÝŽ, Universalismus Karla IV. a jeho výraz ve výtvarném umění, Umění XLII, 1994, s. 359-371; TÝŽ, Die Wandzyklen des Kaisers Karls IV. Bemerkungen zu Datierungen und Rekonstruktionen der im Auftrag Karls IV. gemalten Wandzyklen, Umění XLVI, 1998, s. 19-41; Wenzel von Böhmen. Heiliger und Herrscher, katalog výstavy, Wien 2009, s. 109-112, s. 167.

[68] HOMOLKA, Jaromír, Umělecká výzdoba paláce a menší věže hradu Karlštejna, in: FAJT, Jiří (ed.), Magister Theodoricus. Dvorní malíř císaře Karla IV. Umělecká výzdoba posvátných prostor hradu Karlštejna, Praha 1997, s. 96-153, s. 100.

[69] Poslední publikací k náčrtníku Villarda de Honnecourt a úplným barevným faksimile BARNES, Carl F., The Portfolio of Villard de Honnecourt (Bibliothèque Nationale de France, MS Fr. 19093), Surrey 2009.

[70] Např. faraón na foliu 53v.

[71] STEJSKAL, Karel, Matouš Ornys a jeho „Rod císaře Karla IV." (K otázce českého historizujícího manýrismu), Umění XXIV, 1976, s. 13-58, s. 33.

[72] Perokresba na papíře, 427 listů, 30x19,5 cm, Herzog August-Bibliothek Wolfenbüttel, 60.5 Aug. 2.

[73] KUBÍNOVÁ, Panovnické postavy, s. 23-36, zejména s. 34-35.

[74] VOLLMER, Hans (ed.), Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, 32. sv., Stephens-Theodotos, Leipzig 1938, s. 270.

[75] Tamtéž.

[76] WURZBACH, Anton von, Niederländiches Künstler-Lexikon. 2. sv. L - Z, Wien und Leipzig 1910, s. 674.

[77] Mémoriaux d'Antoine de Succa, 1601-1615, papír, 106 folií; 35×27 cm, Bibliothéque Royale Albert Ier Bruxelles, Cabinet des Manuscrits, ms. II 1862/1.

[78] Micheline COMBLEN-SONKES - Christiane VAN den BERGEN-PANTENS (ed.),

Les Mémoriaux d'Antoine de Succa, Bruxelles 1977, 1. svazek, s. 164, poznámka 14.

[79] Jacques Le Boucq, Recueil d'Arras, tužka na papíře; 32×25 cm, Bibliothéque Municipale Arras, Ms. 266. Faksimile tzv. Arraského sborníku vyšla v roce 2007 pod názvem „Visages d`Antan. Le Recueil d`Arras (XIVe-XVIe siècles). Autory doprovodných textů jsou Albert CHÂTELET a Jacques PAVIOT.

[80] WURZBACH, Anton von, Niederländiches Künstler-Lexikon. 3. sv., Nachträge und Verzeichnis der Monogramme, Wien und Leipzig 1911, s. 34.

[81] NEJEDLÝ, Martin, Čechy a Čechové očima dvou francouzských básníků 14. století, Historický obzor 9, 1998, 1-2, s. 2-7, zejména s. 2; ČERNÝ, Václav, Staročeská milostná lyrika, in: TÝŽ, Staročeská milostná lyrika a další studie ze staré české literatury, Praha 1999, s. 9-294, zejména s. 183-215.

[82] Skladba má 2 079 veršů.

[83] ČERNÝ, Staročeská milostná lyrika, s. 189-190.

[84] Tamtéž, s. 188.

[85] Lucemburský hrad Durbuy je dnes vesnicí v Belgii. K hradu Durbuy více BENEŠOVSKÁ, Klára, „Občasné" a „dočasné" rezidence Jana Lucemburského v Lucembursku, Francii a Itálii, in: DVOŘÁČKOVÁ - MALÁ, Dana - ZELENKA, Jan (ed.), Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba a kultura dvorské společnosti, Praha 2008, s. 147-167, s. 149-151. Půdorys hradu Durbuy podle archeologických nálezů na s. 160.

[86] ČERNÝ, Staročeská milostná lyrika, , s. 189.

[87] Guillaume de Machaut: Œuvres poétiques, 1350-1355 (?), pergamen, fol. 17v, 30x21 cm, Bibliothèque Nationale de France, Paříž, Ms fr. 1586.

[88] Bibliothèque Nationale de France, Paříž, Ms fr. 1584, fol. 16v a 18v; Ms fr. 2 166, fol. 64r, Ms fr. 22 545, fol.16v.

[89] Proces s Robertem z Artois, 1336, pergamen, fol. 2r, 38x28 cm, Bibliothèque Nationale de France, Paříž, Ms fr. 18 437

[90] ŠMAHEL, František, Cesta Karla IV. do Francie 1377-1378, Praha 2006, s. 37.

[91] Do této studie nebyla zařazena Janova vyobrazení na pečetích. Zmíněny rovněž nejsou všechny Janovy ražby, na nichž lze „vidět" panovníka. Po napsání této stati pak byla ještě ve dvou rukopisech „objevena" dvě sporná vyobrazení českého krále.

 

Foto: archiv autora článku