modelky slavných umělců detailmodelky slavných umělců: fernande olivierová a pablo picasso

Modelky slavných umělců: Fernande Olivierová a Pablo Picasso

Na pařížském Montmartru jí přezdívali La Belle Fernande, krásná Fernande. Živila se jako modelka, nejvíce proslula jako přítelkyně Pabla Picassa, s nímž žila v domě zvaném Bateau-Lavoir čili prádelní loď. Stala se mu múzou i inspirací pro řadu figur v počáteční fázi hledání nového uměleckého stylu - kubismu.

Ve svých vzpomínkách datuje Fernande počátek milostného vztahu k Picassovi na léto 1904. Setkali se prý během bouřky, při níž oba náhodou vyhledali stejný úkryt. "Držel v náručí kotě, které mi se smíchem podával, a přitom mi bránil, abych mohla projít. Dala jsem se do smíchu jako on. Pozval mě do svého ateliéru."

Na základě meteorologických zpráv dospěl jeden z badatelů k závěru, že k osudovému setkání došlo na Montmartru 4. srpna 1904. Zpočátku měli spolu jen volný vztah: Fernande chodila s jedním sochařem a navíc měla poměr s katalánským malířem Joaquimem Sunyerem. Se Sunyerem poprvé zažila orgasmus, což pro ni byl ohromující prožitek, protože dosavadní erotické zkušeností považovala spíše za tristní...

Fernande Olivierová se narodila 6. června 1881 v Paříži a ve skutečnosti se jmenovala Amélie Langová. Jejím otcem byl jakýsi tajemný pán v cylindru, který zařídil, že nemanželské dítě bylo svěřeno do výchovy jeho příbuzné madame Belvalléové. Pan Belvallé vlastnil dílnu na výrobu umělých květin a různých dekorativních ozdob a Amélie na něj vzpomínala jako na příjemného a milého muže. Zato Belvalléová byla učiněná fúrie. Se schovankou zacházela jako s Popelkou. O životě se dospívající dívka dozvídala jen z románů, jejichž čtení se pro ni stalo vášní. Dobře se učila. V šestnácti vynikala v historii, přednesu, čtení i v angličtině. Byla moc pěkná, pořád ji někdo osahával.

Jako osmnáctiletá byla svedena a paní Belvalléová ji v srpnu 1899 donutila ke sňatku s někým, koho nemilovala. Manžel se projevil jako brutální násilník. Erotika s ním bylo znásilňování na pokračování. Ona, která později proslula promiskuitou, si do deníčku napsala: "Je to vážně to, co se nazývá láska? Tato surová, brutální posedlost, toto šílenství, při němž muž uspokojuje svou vášeň v jakémsi až zvířecím pudu?"

Amélie brzy svému muži utekla a změnila si jméno. Stala se z ní Fernande Olivierová. A začala se na Montmartru živit jako modelka. Její katalánský milenec Sunyer žil v domě zvaném La BateauLavoir čili prádelní loď. Dům, který Fernande nazývala nepohodlnou dřevěnou barabiznou, obývalo několik umělců. Měli k dispozici jediný vodovodní kohoutek, u něhož se občas všichni sešli s konvicí v ruce. V létě bylo v interiéru nesnesitelné horko, v zimě přes noc zmrzl nedopitý čaj v šálcích.

V Bateau-Lavoir bydel a maloval i Pablo Picasso. Po onom bouřkovém letním dni Fernande stále přemlouval, aby se k němu nastěhovala, což se nakonec stalo. Malíř byl jako uhranutý. Zbožňoval její husté narudlé vlasy, zelené mandlové oči a dlouhé prsty, "ruce porodní báby", jak je charakterizovala bývalá pěstounka. Fernande byla trochu flegmatická, hodně promiskuitní a bez pevné sebekázně, ale okouzlovala velkorysostí a srdečností.

Její první dojem z Picassova ateliéru byl otřesný. Panoval tu neuvěřitelný binec. V rohu ležela obyčejná žíněnka na spaní, za umyvadlo sloužila žlutá hliněná mísa na zrezivělých litinových kamenech, velký kufr fungoval jako místo k sezení, všude po zemi ležely rozházené tuby od barev. A v zásuvce stolku choval Picasso myš, se kterou se každému chlubil.

V malém prostoru byla Fernande občas celé dny zavřená. Picasso na ni neuvěřitelně žárlil. Bez jeho vědomí nemohla vyjít ani na ulici. Prosil ji a vyhrožoval, aby zanechala práce modelky. Jediný Kees van Dongen mohl jejích služeb využít, a to díky tomu, že bydlel s manželkou v BateauLavoir, znal se s Picassem a Fernande se mu občas starala o dítě. Jinak Picasso sám chodil nakupovat, Fernande jen četla, pila čaj a občas prý dobře a levně vařila. V koutku ateliéru pak snila o parfémech, kožiších a špercích. Ostatně svoje první větší honoráře Picasso utrácel za drahé voňavky.

Zprvu se Fernande na malířových obrazech neobjevovala, existuje s ní jen pár kreseb, mimo jiné zachycujících, jak spolu souloží. Až když Picasso začal s kubistickými pokusy, stala se jeho hlavní modelkou. Část nových děl vznikla při jejich společných pobytech ve Španělsku. Bylo spočítáno, že jen mezi jarem a zimou 1909 Picasso vytvořil víc než šedesát obrazů a kreseb zobrazujících Fernande. Její tvář se stala podnětem i ke vzniku první kubistické sochy.

Do Bateau-Lavoir začali za Picassem stále více chodit nadšení kupci a sběratelé. Peněz bylo stále víc, a tak si malíř v roce 1909 najal velký ateliér v činžáku na bulváru de Clichy poblíž náměstí Pigalle, kde měl veškeré pohodlí. Stěhováci, kteří převáželi obrazy a malířské stojany do nového umělcova působiště, byli tak šokováni růzností těchto prostředí, že nabyli dojmu, že Picasso vyhrál v loterii velké peníze.

Rozchod s Fernandou byl dán Picassovým novým citovým vzplanutím. V létě 1912 se na jeho zátiší s houslemi objeví nápis Jolie Eva, Hezká Eva. On tak pojmenoval mladou Marcelle Gouelovou (Humbertovou), kterou přebral jednomu polskému malíři a se kterou v květnu 1912 odjel do Céretu. Fernande už dál nechtěl vidět.

Zhrzená milenka začala později publikovat svoje vzpomínky. Vyšlo jen pár částí a poté bylo vše zastaveno kvůli Picassovým vyhrůžkám. Malíř se cítil dotčený, že Fernande veřejnosti odhalila jeho tehdejší závislost na opiu a podala svědectví o neuvěřitelném nepořádku, v jakém na Montmartru žil. Nešlo ale zabránit publikování knižní verze vzpomínek, které se v roce 1933 objevily pod názvem Picasso a jeho přátelé.

S odstupem několika desetiletí Fernande připravila další paměti, ale Picasso byl opět proti jejich zveřejnění. Aby ji něčím odškodnil, poslal jí milión franků a zavázal se jí platit do smrti malou penzi. A tak stárnoucí Fernande strčila rukopis do šuplíku, kde byl objeven až po její smrti. Olivierová alias Langová zemřela zcela osamělá v roce 1966. Snaživý soused se pokusil ukrást jí dluhopisy na doručitele, které si koupila z peněz, jež velkoryse dostala od Picassa za své taktní mlčení.

 

PhDr. Peter Kováč

 

Dokumenty a dobová svědectví:

Picassův ateliér v Bateau-Lavoir ve vzpomínkách Fernande Olivierové

"Picassův atelier byla záležitost sama pro sebe! Při vstupu jste si kladli otázku, jakým asi strategickým posunem byste mohli dosíci vnitřku. Rozhodně to nebylo zaviněno nábytkem, poněvadž toho bylo méně než málo. Dveře vedly do jakési dosti prostorné předsíně, z níž byl vlastní vchod do atelieru. Proti dveřím byl malý obývací pokoj. Bože, kdybyste jen znali ten atelier se spoustou všemožného nářadí, které k němu patřilo a povalovalo se všude. Stará, rezavá kamna byla honosně nazývána "kamna z kanceláře". Veliký železný kbelík na špínu, nevídaných rozměrů, byl stále plný špinavé vody, že až přetékal. Poloshnilé parkety pokrývaly podlahu malého pokoje, nazývaného nejrůznějšími jmény, jako svatyně, komora, katafalk či občas ještě lichotivěji. [...] V létě byla v atelieru úplná výheň. Nezřídka se proto Picasso se svými přáteli zařídil co možno nejpohodlněji. Přijímali pak své návštěvníky polonazí, nechci-li říci naplno, že byli oděni pouze kouskem látky převázaným přes boky. Ostatně Picassovi to takto slušelo. Jemný tvar jeho údů byl známý. Měl malé ruce a nohy Andalusana, na které byl, jak jsem přesvědčena, dosti pyšný. Nemálo si cenil i celkového tvaru svých nohou krásně utvářených linií přes to, že byly trochu krátké. Byl širokých ramen, postavy zavalité. Litoval jen těch několika centimetrů, které jeho postavě chyběly k úplné dokonalosti. V zimě býval atelier ledový tak dokonale, že ráno jsme nalézali v šálcích od předešlého dne nedopitý čaj úplně zmrzlý. To však Picassovi nikterak nevadilo, aby nepracoval bez oddechu."

Citováno podle: Fernande Olivierová, Picasso a jeho přátelé, Praha 1949, s. 46 - 47.

 

Doporučená literatura:

K životu Pabla Picassa na Montmartru je základním dílem soubor knih Johna Richardsona: A life of Picasso, 1. díl: 1881 - 1906, London 1991 a A life of Picasso, 2. díl: 1907 - 1917, London 1996. Speciálně k Fernande Olivierové: Jeffrey Weiss (ed.), Picasso: the cubist portraits of Fernande Olivier, katalog výstavy v National Gallery of Art ve Washingtonu, Princeton University Press 2003. Vzpomínky Olivierové: Loving Picasso: the private journal of Fernande Olivier, úvod a poznámky Marilyn McCully, New York 2001; Fernande Olivier, Picasso et ses amis, Paris 1933 (český překlad Karel Kupka a Jaroslav Procházka, Praha 1949).


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru