modelky slavných umělců detailmodelky slavných umělců: juana pachecová a malíř diego velázquez

Modelky slavných umělců: Juana Pachecová a malíř Diego Velázquez

Troppe vero! Příliš pravdivé! To prý prohlásil papež Inocenc X., když uviděl svůj portrét namalovaný španělským barokním umělcem Diegem Velázquezem (1599-1660). Malíř nic neidealizoval, chtěl zachytit všechny odlišnosti a zvláštnosti, jaké mu realita nabízela. A aby byly jeho obrazy co nejvěrnější, používal důsledně modelů. Mezi nimi se objevuje i jeho vlastní manželka, Juana Pachecová.

Juana de Miranda Pachecová se narodila asi v květnu 1602 v jihošpanělském městě Seville. Přesné datum neznáme, ale víme, že 1. června téhož roku byla pokřtěna. Její otec Francisco Pacheco patřil k známým, byť průměrným malířům. Byl mužem milým a laskavým, sepsal jeden z nejpozoruhodnějších uměleckých traktátů své doby a jeho dům se podle dobového svědectví stal „školou nejlepších duchů Sevilly". Juana tak odmala vyrůstala v kultivovaném uměleckém prostředí.

Když bylo dívence osm let, přijal otec do učení talentovaného mladíka Diega Velázqueze, který u Pacheca nalezl nový domov. Denně vídal Juanu a pozoroval, jak se před jeho očima mění v mladou ženu. Dětské přátelství nakonec přerostlo v trvalý vztah: jejich svatba se konala 23. dubna 1618. Juaně bylo necelých šestnáct a Diegovi necelých devatenáct let. Možná šlo o sňatek z rozumu. Pacheco poznal talent Velázqueze a věděl, že takový zeť by se mu hodil. Mladík získal štědré věno v podobě několika sevillských domů a slušné finanční hotovosti.

Už v květnu 1619 se mladému páru narodila první ze dvou dcer, Francisca, a v témže roce vznikl i první Velázquezův mistrovský kus, který patří k ozdobám madridského muzea Prado. Jeho námětem se stalo Klanění tří králů. Na obraze je šest dospělých postav a každá z nich má zcela zjevně portrétní rysy. Nešlo o překvapivou novinku. Už od středověku mívali bibličtí králové rysy tehdy žijících osob.

Indentifikovat přesně tváře na Diegově obraze je poměrně těžké. Bylo mu dvacet a nejbližší vztah měl k rodičům a k Pachecovi. Asi oni jsou na obraze, ale zcela jisté to není. V mladé Panně Marii můžeme důvodně spatřovat podobu Juany, která tehdy vychovávala jejich malou dceru. Víme, že Velázquez používal ke své práci zásadně živé modely. Už jako mladý učedník zaujal svého mistra tím, že si najímal mladíka, kterého uhlem na papíře zachycoval v nejrůznějších pozicích i náladách: smějícího se i plakajícího. Juana byla díky dítěti neustále doma, takže důvodem, proč se stala manželovou modelkou, byl nejen jejich vzájemný vztah, ale byl to i výsledek praktických okolností.

Velázquez ji využil i pro symbolický obraz Neposkvrněného početí, kde se opět stala Pannou Marií. Její kulatý obličej charakterizuje nízké čelo, široké líce, mandlovité oči, malý nos a nevelká ústa. V madridském Museo Lázaro Galdiano se z této doby nachází i portrét, který zachycuje podobnou tvář, která by mohla být neidealizovaným vyobrazením samotné Juany. Pokud je to pravda, pak v sedmnácti vypadala mnohem starší, než ve skutečnosti byla. Mladému Diegovi to tehdy mohlo i imponovat...

Díky Pachecovým dobrým kontaktům se Velázquez dostal na královský dvůr a ve 24 letech byl na podzim 1623 jmenován dvorním malířem Filipa IV. S Juanou se odstěhovali do Madridu, kde patrně bydleli v jednom z pater velkého Pekařského domu, jenž stál v centru města na Plaza Mayor. Král plně využíval umělcova talentu zachytit výstižně individuální podobu a Velázquez se stal jedním z největších portrétistů své doby. Z jeho obrazů známe mnohé ze zajímavých osob, které patřily k madridskému dvoru, včetně řady trpaslíků a šašků nebo dětsky půvabné princezničky Margarity. Realistické tváře a impresivně namalované kostýmy, to bylo hlavní malířovo téma.

Existuje jen jedna výjimka. Někdy kolem roku 1650 namaloval Velázquez nádherný akt, druh obrazu, který cudné španělské baroko (bedlivě hlídané inkvizicí) prakticky neznalo. Dílo, zpodobňující nádherné dívčí tělo, bývá nejčastěji označováno jako Venušina toaleta, což - jak nedávno prokázal historik umění Andreas Prater - je naprostý omyl. Zrcadlo, které jí nastavuje Amor, neslouží k tomu, aby si mladá žena upravila vlasy, ale aby tak zahlédla toho, kdo pozoruje ji, tedy nás, diváky.

Malba byla zaznamenána v inventáři sbírky vlivného markýze dona Gaspara Méndeze de Haro y Guzmána v červnu 1651, ale není tu nijak specifikováno, že by šlo o božskou Venuši. Autor soupisu byl věcně střízlivý a dílo popsal následovně: obraz na plátně; nahá žena, malovaná zezadu, ležící na drapérii a pohlížející do zrcadla, přidržovaného dítětem. Kdo je ona dívka i proč obraz vznikl, zůstane trvalou záhadou. Prater odhalil některé detaily, které souvisely se svatebními obřady. Jde zejména o červenou stuhu, přehozenou přes zrcadlo, která se považovala za „milostná pouta Amorova".

Sám don Gaspar, majitel obrazu, měl pověst zhýralce. V roce 1650 se oženil s krásnou dívkou, nicméně navzdory jejím půvabům ji podváděl a jeho skandály s herečkami a prostitutkami se staly pověstné. Americký historik umění Jonathan Brown vtipně uvedl, že díky markýzově sexuálnímu apetitu i díky jeho vášni pro Velázquezovo umění se zrodil obraz, který patří k nejkrásnějším aktům světového malířství. K jeho záhadám náleží i to, že umělec obraz namaloval pravděpodobně v Itálii, kde pobýval dva a půl roku až do června 1651. Jako padesátiletý milovník pravdy si tuto práci nesporně užil.

Svoji vlastní manželku viděl Velázquez ve zcela jiném světle. Když jí bylo zhruba třicet, namaloval ji jako moudrou Sibylu. Znovu působí starší, než by měla být, její tvář je ustaraná a pouze perlový náhrdelník na jejím krku svědčí o tom, že netrpí žádným nedostatkem. Navzdory tomu, že manžel měl přístup ke dvoru, domácnost se pro ni stala tím nejšťastnějším místem na světě.

Zřejmě právě ona, zabraná do vyšívání, se stala i modelkou k Velázquezově nedokončenému obrazu Žena při ruční práci z washingtonské Národní galerie. Dílo bylo při soupisu malířovy pozůstalosti objeveno v jeho domě Casa del Tesoro, rozsáhlé budově stojící poblíž Alcázaru - panovníkova madridského sídla. I Juana v něm měla svůj vlastní přijímací pokoj.

Ze soupisu majetku je zřejmé, že si oba žili velmi dobře, obklopeni obrazy slavných autorů i mnoha knihami. V přízemí měli k dispozici kočár a ve stáji dvě muly. Velázquez však měl málo času a kvůli starostem na královském dvoře byl často unavený. Osmapadesátiletá Juana zemřela 14. srpna 1660, jen několik dní po úmrtí svého manžela. Oba byli pohřbeni v kryptě madridského farního kostela sv. Jana Křitele.

 

PhDr. Peter Kováč

 

Dokumenty a dobová svědectví

Malování podle živého modelu

„Ještě jak chlapec si Diego Velázquez de Silva najímal mladého venkovského učně, jenž mu stál modelem pro různé pohyby a pózy. Zachycoval ho v nejobtížnějších pozicích, se smíchem či pláčem v tváři. Mnohokrát nakreslil jeho hlavu uhlem na modrém papíře, jakož i mnoho jiných studií ze života; tím nabyl velké jistoty v portrétování."

Francisco Pacheco, Malířské umění, 1649, citováno podle José Gudiola (s. 13)

 

Doporučená literatura

K životu a dílu umělce vyšla česky monografie José Gudiola, Velázquez 1599-1660, Praha 1978, k Juaně Pachecové s. 14, 68, 182 a 269.

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru