Modelky slavných umělců: Kampaspe a malíř Apelles

Překrásná dívka jménem Kampaspe nebo také Pankaspe či Pankaste se stala zřejmě neslavnější modelkou v dějinách malířství, ač o její faktické historické existenci nevíme vůbec nic. Patřila prý mezi nejžádanější milenky Alexandra Velikého, který vládl značné části tehdy známého světa v letech 336 - 323 před naším letopočtem. A právě makedonský král ji nechal nahou namalovat Apellesem, svým oblíbeným dvorským malířem.

Když se Kampaspe před malířem svlékla, Apelles z ní nemohl spustit oči. Byl její krásou fascinován. Zamilovaných pohledů si okamžitě všiml Alexander a rozhodl se, že mu ztepilou otrokyni daruje jako odměnu za věrné služby. Oběť to byla značná, protože král Kampaspe nesmírně miloval. Prý svým činem dosáhl většího vítězství než v bitvách, protože nyní přemohl sám sebe i svoji milostnou vášeň.

Příběh detailně zaznamenal římský spisovatel Gaius Plinius Secundus, též zvaný Plinius Starší. V prvním století našeho letopočtu sepsal encyklopedii obecných vědomostí nazvanou Naturalis historia a mezi jejích 37 dílů zařadil i obsáhlé pojednání o malířství, sochařství a architektuře. V něm najdeme řadu vzpomínek na uctívané antické umělce, žijící především v době kulturního rozmachu Řecka, které se pro Římany stalo uměleckým vzorem. Mezi nimi je i příběh o Kampaspe.

Díky Pliniovým poznámkám lze sestavil životopis řeckého malíře Apellese. Začínal zprvu na dvoře Filipa II Makedonského, vládnoucího v letech 359-336 př. n. l., pak se stal hlavním malířem jeho syna Alexandra Velikého, kterého zaujal velmi realistickými portréty a zcela jistě žil ještě po roce 304 př. n. l, neboť tehdy se v Egyptě stal králem Ptoleimaios I. a malíř v Alexandrii vytvořil uhlem karikaturu jeho šaška.

Vztah Apellese k Alexandrovi byl údajně velmi přátelský a otevřený. Když král pronesl v jeho přítomnosti nějaký svůj názor na umění, opatrně mu naznačil, aby se podobných úvah raději vystříhal, protože se mu smějí i učni, kteří v jeho dílně teprve třou a připravují barvy. Jen Apelles jako malíř a Lysyppos jako sochař měli privilegium spodobnit nejmocnějšího muže starověku. Kampaspe byla jistě adekvátní odměnou. Žel o ní nic bližšího nevíme, snad s jedinou výjimkou.

Plinius však tvrdil, že podle ní namaloval Apelles svůj nejslavnější obraz zobrazující bohyni Venuši, jak se vynořuje z mořských vln a připlouvá k pobřeží na obrovské mušli. Malba inspirovala básníky a její proslulost přetrvala po dlouhá staletí. Augustus, první římský císař, dílo získal a umístil ho na římském Foru do svatyně zasvěcené zavražděnému božskému Caesarovi. Rod Iuliů, z něhož Caesar i Augustus pocházel, odvozoval svůj původ právě od Venuše, takže i díky tomu se Apellesova bohyně stala proslulá v celé Itálii.

Malba vytvořená na dřevěné desce však v Římě dlouho nevydržela. Po čase se rozpadl v prach, asi zásluhou červotoče, takže císař Nero originál nahradil kopií či volnou parafrází. jejímž autorem byl malíř Dorotheos. Ani ta se však nedochovala. Nicméně představu o tom, jak kdysi obdivovaná Apellesova Venuše asi vypadala, nám přináší nástěnná malba objevená při vykopávkách v Pompejích v jednom z luxusních patricijských domů.

Freska zobrazuje mladou dívku leží na obrovské mušli jako na bárce. Je zcela nahá a její jediným oděvem jsou vzácné šperky umístěné na kotnících, zápěstí i kolem krku. Krásku doprovázejí dva Amorové, jeden z nich sedí na delfínovi, která se prohání na mořských vlnách. Pokud je dívkou skutečně ona Alexandrova milenka Kampaspe, pak byla opravdu velmi přitažlivá. Jisté to však není a to i v případě, že by se někdy prokázalo, že nástěnná malba v Pompejích věrně reprodukuje obraz z chrámu božského Caesara.

Spisovatel a filozof Athénaios, žijící v Římě kolem roku 200 našeho letopočtu, totiž tvrdil, že modelkou k Apellesově Venuši vynořující se z moře (čili Anadyomene) byla dívka jménem Phryne, milenka sochaře Praxitela, která posloužila i k dalším vyobrazením bohyně jako patronky ženské krásy, zejména ke knidské Afroditě. Takže Kampaspe nebo Phryne? Plinius psal svoje poznámky zhruba tři sta let po Apellesově smrti, Athénaios dokonce až po půl tisíciletí. Takže oba měli jen zprostředkované informace. Jisté je jen to, že Praxiteles byl o generaci starší než Apelles.

V renesanci i v baroku se legenda o krásné Kampaspe stala nesmírně oblíbenou. Zasloužil se o to i Ital Baldassare Castiglione, když příběh o králově milence a obdarovaném malíři zahrnul do svého spisu Dvořan, což byla ve šlechtických kruzích jedna z nejčtenější knih západní Evropě. Líčení antického Plinia doplnil tvrzením, že dívka prý byla roztrpčená a dotčená, když se místo krále musela spokojit s pouhým umělcem. Ovšem navzdory tomu se i Apelles těšil značné vážnosti. O velikánech jako byl Giotto, Jan van Eyck, Dürer, Tizian a později i Poussin i Rubens se říkalo, že jsou jeho věrnými následovníky a podobný titul se pro ně stal poctou. Malíř Mantegna měl na náhrobku nápis: „Vězte, že se rovnal Apellovi a možná ho i předčil..."

Apelles malující krásnou Kampaspe se stal oblíbeným námětem. Zaujal i pozornost benátského Giambattisty Tiepola, který dal tváři antického mistra dal svoje vlastní mladistvé rysy. Maďarský historik umění Andor Pigler kdysi spočítal, že od 16. do 19. století antický námět popsaný Pliniem ztvárnilo na šedesát různých malířů. Kampaspe se tak vlastně stala nejčastěji portrétovanou modelkou!

Jeden z obrazů si nechal pořídit i Rudolf II., aby jím ozdobil obrazárnu na Pražském hradě. Pro císaře ho vytvořil bruselský rodák Joos van Winghe (1544-1603) a nahou Alexandrovu milenku na něm zobrazil v pozici knidoské Afrodity, sochy od Praxitela, jenž tehdy byla známa v mnoha kopiích. Umělec má v úžasu nad kráskou rozpraženy ruce a amorek už bodá šíp lásky do jeho těla. Sám makedonský král dostal podobu mladíka z orientálním kroji a s turbanem na hlavě. Rudolf II. milující ženskou nahotu byl nesporně s výsledkem velmi spokojen.

Jen jediný umělec v dějinách malířství si z Apellese jako svého velkého předchůdce a vzoru dokázal udělat legraci: Francouz Honoré Daumier. Na jeho karikatuře vidíme ozbrojeného Alexandra v pozici nabubřelého vítěze, který rozklepanému malíři v devótním pokleku odevzdává svoji již dosti omšelou a použitou milenku.

PhDr. Peter Kováč

Dokumenty a dobová svědectví

Modelka a Apelles podle Plinia staršího

„Získal si velikou oblibu u Alexandra Velikého, jenž nedovolil jinému malovat svou podobu. Také Alexandr při svých častých návštěvách v Apellově ateliéru jednou něco nezkušeně kritizoval; Apellés jej vlídně poprosil, aby mlčel, že by se mu smáli chlapci, kteří třeli barvy. Alexandr, ač povahou známý prchlivec, dal si říci pro velikou autoritu umělcovu. Prokázal malíři i jinou laskavost: dal mu namalovat jednu ze svých vedlejších milenek, jménem Pankaspu, nahou z obdivu pro její krásu. Když poznal, že se Apellés během práce do ní zamiloval, dal mu ji. Alexandr byl veliký svým přemožitelským duchem, ale ještě větší tím, že sám sebe dovedl přemáhat. Tímto činem se nestal o nic menším než nějakým vítězstvím. Nedal se pohnout ani Pankaspinou nelibostí, že má být milenkou malířovou, když byla předtím královou. Někteří by rádi dokázali, že podle sličné Pankaspy byla namalována „Afrodíté vynořující se z moře", zvaná Anadyomené."

Citováno podle: Plinius Starší, Kapitoly o přírodě, výbor a překlad František Němeček, Praha 1974, s. 276.

Příběh o darování dívky malíři v době vrcholné renesance

„Čteme, že si Alexandr tak upřímně oblíbil Apella Efeského, že když ho pověřil, aby mu namaloval nahou padobu ženy jemu nad jiné drahé, a když pochopil, že se do ní ten dobrý malíř pro její nevšední krásu horocně zamiloval, bez váhání mu ji daroval: byla to velkomyslnost vskutku hodná Alexandra, neboť rozdávat poklady a vysoké hodnosti je méně těžké než obětovat vlastní city a touhy; byl to důkaz vrcholné přízně vůči Apellovi, když chtěje se mu zavděčit, raději bez jakýchkoliv ohledů roztrpčil dívku, kterou nesmírně miloval a která byla nepochybně velmi dotčena, že musí tak mocného krále vyměnit za pouhého malíře. Vypráví se též o jiných projevech Alexandrovy náklonnosti k Apellovi; jak vysoce si ho vážil, dosvědčuje nejlépe Alexandrův veřejný zákaz, že zobrazovat jeho podobu se nesmí odvážit žádný jiný malíř. ... abychom se vrátili k našemu námětu, domnívám se, že mnohem větší potěšení při pohledu na sličnou Kampaspu měl Apelles než Alexandr; lze totiž předpokládat, že vášeň toho i onoho pramenila jen z tělesné spanilosti a že se možná Alexandr právě proto rozhodl darovat dívku tomu, kdo podle jeho názoru mohl její krásu dokonaleji vychutnat."

Citováno podle: Baldassare Castiglione, Dvořan, první kniha, kapitola LII a LIII, český překlad Adolf Felix, Praha Odeon 1978, s. 92-93.

Doporučená literatura

Veškeré antické zprávy o Apellesovi otiskl anglicky J. J. Pollitt v antologii The Art of Greece, 1400 - 31 B.C.: Sources and Documents, Cambridge University Press 1990, český překlad Plinia viz Gaius Plinius Sekundus, O umění a umělcích, překlad Václav Prach, Praha 1941 a Plinius Starší, Kapitoly o přírodě, výbor a překlad František Němeček, Praha 1974. Vlivný text Baldassara Castigliona v knize Dvořan, viz první kniha, kapitola LII a LIII, český překlad Adolf Felix, Praha Odeon 1978, s. 92-93. K tématu Apelles malující krásnou Kampaspe existuje početná literatura, viz Georg-W. Költzsch, Maler + Modell : der Maler und sein Modell: Geschichte und Deutung eines Bildthemas, Köln 2000 a Andor Pigler, Barockthemen : eine Auswahl von Verzeichnissen zur Ikonographie des 17. und 18. Jahrhunderts, 2.vydání, Budapest 1974. Souhrně k tématu Apelles a Kampaspe obsáhlý katalog výstavy Ho Megas Alexandros sten Europaēke techne, anglicky Alexander the Great in European art, Thessaloníke 1997, zde speciálně Sylvia Ferino-Pagden, Alexander, Apelles and Campaspe, s. 135-149. K Apellesovi jako umělci souhrně: Künstlerlexikon der Antike (Rainer Vollkommer ed), München (Saur), 2001, 1. díl.