Paříž: Znovuotevření katedrály Notre-Dame v Paříži

Česká televize ČT Art sobota 7. 12. 2024

21.15 hodin

Přímý přenos koncertu hvězd ke znovuotevření chrámu Matky Boží v Paříži. Účinkují: Yo-Yo Ma, Pretty Yende, Lang Lang, Renaud a Gautier Capuçon, Pharell Williams, Angelique Kidjo, Vianney, Garou a další, Filharmonický orchestr Francouzského rozhlasu řídí Gustavo Dudamel

 

Česká televize ČT 2 neděle 8. 12. 2024

10.20 hodin

Znovuotevření pařížské katedrály Notre-Dame

Přímý přenos první mše z rekonstruované pařížské katedrály Notre-Dame. V den slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie zde bude znovu vysvěcen hlavní oltář a zahájen liturgický provoz. Režie R. Vodrážka

 

Vstup do pařížské Notre-Dame je zatím omezen pouze pro individuální návštěvníky. Z rozhodnutí duchovní správy katedrály zůstává pařížská Notre-Dame otevřena pro turisty i věřící volně a bez vstupného. Individuální návštěvníci se musí předem registrovat.

Podrobnosti zde:

https://www.notredamedeparis.fr/en/

 

 

NOTRE-DAME V PAŘÍŽI

Peter Kováč

Do osudového 15. dubna 2019, kdy v podvečer zachvátil ničivý požár Notre-Dame v centru Paříže, jsem o podobných událostech pouze četl. Nikdy by mě nenapadlo, že na televizní obrazovce uvidím hořet slavnou gotickou katedrálu. Vzpomněl jsem si při tom na dramatické líčení středověkého kronikáře Gervase z Canterbury, který detailně popsal oheň, jenž v září 1174 zachvátil anglickou katedrálu v Canterbury.

Mimo jiné uvedl: „Tedy v roce milosti slova Božího 1174, o nonách zářijových (tj. 5. září) asi o deváté hodině (tj. dnešní 15. až 16. hodina odpoledne), když burácel jižní vítr překonávající veškeré lidské očekávání, vzplanul před branou kostela za zdmi atria oheň, který zpola spálil tři domky. Ačkoli se seběhli měšťané a ten požár uhasili, uhlíky a jiskry vynesené větrem do výše dopadly na kostel, silou dujícího větru byly zatlačeny do škvír v olověné střeše a uvázly ve zpola ztrouchnivělých dřevěných deskách. Jak teplota zvolna stoupala, ztrouchnivělé dřevo krovu začalo doutnat; nato se vznítily silnější trámy i jejich spoje, aniž si toho kdo všiml nebo tomu věnoval pozornost. Oheň, který planul uvnitř krovu, zakrývaly zdola krásně malovaný strop, shora pak olověné desky. Mezitím byly strženy tři domky, kvůli nimž vznikl poplach, panika ustala a někteří se vrátili domů. Jenom Kristův kostel sužoval v nitru požár, a nikdo o tom ještě nic nevěděl. Když tedy vzplály trámy a jejich spoje a plameny šlehaly až do vrcholu střechy, olověné desky, jež nemohly déle vzdorovat takovému žáru, se začaly pozvolna tavit. Bouřlivý vítr, který si našel volnější přístup, způsobil, že se plameny uvnitř krovu nesmírně rozběsnily. A hle, najednou, jak se jen maličko objevily plameny, mnozí v atriu kostela křičeli: „Běda, běda, kostel hoří!“ (Celý popis zájemce najde v překladu Jany Zachové 1. díle řady Stavitelé katedrál: Peter Kováč, Katedrála v Chartres, Praha 2015)

Podobně to vypadalo v Paříži. Naštěstí měla Notre-Dame už gotické klenby, které padající hořící trosky dřevěného krovu zachytily. Internet a televize nám to zprostředkovaly tak, jako kdyby člověk přímo stál u Notre-Dame zachvácené plameny. Ze všech fotografií a filmových záznamů, co jsem viděl, mám pocit, že katedrála byla poničena asi stejně jako za první světové války korunovační katedrála v Remeši, kterou bombardovala německá armáda. Stavba bombardování a následnému požáru odolala, i když se v Remeši propadly některé části klenby. Naštěstí gotická konstrukce vydrží opravdu hodně!

V Remeši tehdy shořela střecha katedrály, ale většina soch a středověkých sklomaleb byla zachráněna. Požár je nepoškodil, zničeny byly jen ty části výzdoby, které dostaly přímý zásah dělostřelbou. Stačí si na internetu najít dobové fotografie. Je jich tam řada.

Dvacet let to v Remeši trvalo, než rekonstruovaná katedrála stála opět v plné kráse a byla nově vysvěcena. Mimochodem, na její obnovu tehdy přispěl John D. Rockefeller, který poskytl francouzské vládě dva miliony dolarů, z čehož většina byla použita na Remeš. V Paříži jsme se dočkali plného znovuotevření chrámu už po pěti letech a několika měsících. Naštěstí se upustilo od extravagantních nápadů na „vylepšení“ gotické katedrály a jako určující zůstala pietní rekonstrukce původního stavu.

Katedrála Notre-Dame v Paříži (doslova katedrála Naší Paní, česky označovaná jako katedrála Panny Marie nebo chrám Matky Boží), francouzsky cathédrale Notre-Dame de Paris, se nachází na východní polovině pařížského ostrova Île de la Cité na řece Seině. Na opačné polovině ostrova stál královský palác a jeho slavná královská kaple Sainte-Chapelle. Jak vlastně skvost pařížské gotiky vznikl?

Pravděpodobně v roce 1160 se nový pařížský biskup Maurice de Sully rozhodl přestavět starou merovejskou katedrálu. De Sully pocházel ze skromných poměrů, ale vypracoval se na předního znalce teologie, obratného kazatele a schopného organizátora. Získal si důvěru krále Ludvíka VII. a s jeho podporou na podzim 1160 usedl na biskupskou katedru, což je křeslo umístěné v chrámu, od něhož je odvozeno slovo katedrála.

Zřejmě ještě v den svojí inaugurace vyhlásil, že hodlá vybudovat kostel, který bude rozměry i nádherou odpovídat postavení Paříže jako hlavního královského sídla. Základní kámen položil na jaře 1163 sám papež Alexandr III., který v Paříži pobýval od 24. března do 25. dubna. Začalo se novým chórem a už v roce 1182 tam papežský nuncius vysvětil hlavní oltář.

Příčná loď byla hotova za episkopátu biskupa Eudese de Sully (1197-1208); po jeho smrti se dokončilo zaklenutí hlavní lodě a byla založena západní fasáda. V roce 1225 stálo průčelí se třemi portály až do výše královské galerie, věže byly dohotoveny ve druhé čtvrtině 13. století; tato část katedrály byla ukončena kolem roku 1245.

Už během budování se ve 13. století udělaly značné změny; temný interiér byl prosvětlen zvětšením horních oken, úpravy se týkaly i opěrného systému a po stranách lodí se vybudovaly kaple (některé ale pocházejí až ze 14. století). Kvůli novým kaplím byla příčná loď prodloužena, což si vyžádalo vybudování nové severní a jižní fasády příčné lodě čili transeptu; severní postavil kolem roku 1250 Jean de Chelles, jižní Pierre de Montreuil, který v roce 1258 navázal na projekt svého předchůdce.

Především Jean de Chelles byl mimořádně uznávaný tvůrce. Dokládá to unikátní mnohametrový nápis, který oslavuje jeho přínos pro architektonickou podobu katedrály a je vytesán na vnějšku spodní části severní strany. Nic srovnatelného na jiné katedrále nenajdeme. Jím vyprojektované průčelí s velkou rozetou zakomponovanou do gigantického čtverce se stalo vzorem pro evropskou architekturu 13. století a její ohlasy najdeme až v daleké italské Sieně. Úpravy pařížské katedrály probíhaly i ve 14. století a vedl je architekt Jean Ravy.

Tragicky dopadla katedrála za francouzské revoluce. Čtyři roky po pádu Bastily se dosud na veřejných místech v Paříži stále nacházely různé připomínky bývalé monarchie, což značně vadilo, a v roce 1793 padlo rozhodnutí o jejich definitivním a radikálním odstranění. Nejvíce iritovaly sochy králů na západní fasádě katedrály Notre-Dame.

Zřetelně to formuloval malíř Jacques-Louis David, když na zasedání Národního konventu 7. listopadu 1793 prohlásil, že francouzští králové umístili na fasádu svoje pyšné podobizny, aby si vynutili úctu těch, kteří vstupovali do chrámu. Spatřoval v tom jejich snahu soupeřit se samotným bohem. Po zničení soch byl spokojen: „Svrhli jsme tyto troufalé uzurpátory. Teď leží roztříštěni v sutinách na zemi, kterou zneuctili svými zločiny, a jsou terčem posměchu lidu, konečně vyléčeného z dávné pověrčivosti.“

V roce 1843 architekti Jean-Baptiste-Antoine Lassus a Eugène Emmanuel Viollet-le-Duc dostali zakázku na obnovu katedrály zneuctěné a poničené za francouzské revoluce; rozsáhlé práce pak dokončil Viollet-le-Duc v roce 1864. Některé jeho zásahy šly až tak daleko, že dnes můžeme považovat pařížskou katedrálu za dílo gotiky a také neogotiky, tedy středověku i historizujícího stylu 19. století.

Paříž si v roce 2013 oslavně připomněla 850 let od položení základního kamene pařížské gotické katedrály Notre-Dame. Věže stavby dostaly nové zvony a za velké peníze se pořídilo efektní nasvícení interiéru i exteriéru památky. Vše za více než 6,5 milionu eur. Pak dne 15. dubna 2019 v podvečer katedrálu zachvátil ničivý požár. Její střecha téměř zcela shořela, věžička nad křížením s menším zvonem se v 19:53 zřítila a propadla se část klenby, interiér však požárem nebyl zasažen…

Díky románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži a podle něj natočeného filmu Zvoník u Matky Boží bývá pařížská Notre-Dame pokládána za nejvýznamnější z francouzských katedrál. Ale není to zcela pravda. Třeba pohřby panovníků se pravidelně konaly v královském opatství Saint-Denis u Paříže, korunovace francouzských králů probíhaly v Remeši a duchovní primas Francie neseděl na katedře v Paříži, ale v chrámu v Sens, asi 120 kilometrů daleko.

Nicméně Paříž byla hlavním městem království a byla skutečně obrovská. V době vrcholného středověku tam žilo až 200 tisíc lidí, což bylo v té době největší evropské velkoměsto. Pro srovnání, Praha Karla IV. měla asi 35 tisíc obyvatel. Francouzský král byl farníkem pařížské katedrály a pařížský biskup jeho duchovním pastýřem. Už Ludvík VII., který byl u položení základního kamene nové gotické katedrály, tvrdil, že pařížský chrám byl odedávna důvěrně spojen s královskou korunou, a jeho syn Filip II. August neváhal v roce 1190 prohlásit, že mezi všemi kostely jeho království je právě ten pařížský jemu obzvláště milý.

Král však nebyl stavebníkem pařížské katedrály, takže jen ojediněle najdeme doklad o tom, že by byl přímo financoval katedrální huť. Výjimkou je 200 liber darovaných Ludvíkem VII. v počátcích stavby. Vliv a podpora Filipa II. a jeho nástupců se projevovaly různými dary nebo pravidelnými poplatky za votivní a zádušní mše.

Panovník nicméně ovlivňoval fungování pařížské katedrály tím, že prosazoval své kandidáty na významné duchovní posty v rámci církevní hierarchie. Pro některá beneficia, například jedno ze dvou kaplanství u oltáře sv. Anny, měl dědičné právo určovat klerika dle vlastního výběru. I v řadě dalších případů král přesvědčoval biskupa nebo kapitulu a možná na ně i přímo naléhal, aby přijali na určité místo jeho favorita.

Kromě personální provázanosti byl svazek mezi katedrálou a dvorem upevněn dalšími zásadními prvky: liturgií a rituálem. Panovník na hlavní svátky chodil do Notre-Dame a dodával královského lesku hlavním obřadům. Ludvík IX. tam v roce 1239 oslavil zisk Kristovy trnové koruny, která se stala součástí francouzského královského pokladu.

Pařížská Notre-Dame poskytovala důstojný prostor pro významné historické události i později. Napoleon se u hlavního oltáře nechal korunovat na císaře, aby tak odlišil svoje povýšení od francouzských králů, kteří se nechávali korunovat v Remeši. Po osvobození Paříže do katedrály napochodoval i Charles de Gaulle, aby u hlavního oltáře vyslechl slavností Te Deum. Srdnatě kráčel vpřed, i když na něj kdosi vypálil několik výstřelů. Minulost a současnost se tak v katedrále vždy vzájemně setkávaly…

 

Poznámka:

K dějinám a významu pařížské katedrály Notre-Dame vyšel česky úžasný článek největšího znalce francouzské gotiky prof. Dr. Willibalda Sauerländera nazvaný Středověká Paříž, centrum evropského vkusu: legenda a realita. Článek je otištěn v knize Petera Kováče Kristova trnová koruna (Paříž, Sainte-Chapelle a dvorské umění svatého Ludvíka), Praha 2009.

 

Ke knize:

http://www.stavitele-katedral.cz/kristova-trnova-koruna-pariz-sainte-chapelle-a-dvorske-umeni-svateho-ludvika-edice-stavitele-katedral-2/