knižní novinky detailpraha: pravda zvítězila. výtvarné umění a husitství 1380-1490 – nejnovější kniha mileny bartlové

Praha: Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380-1490 – nejnovější kniha Mileny Bartlové

V Císařské konírně na Pražském hradě se před šesti lety konala výstava „Umění české reformace (1380-1620)“, která byla vůbec prvním větším, i když ne uceleným pohledem na výtvarnou kulturu spjatou s reformačními církvemi na území Čech. Až po jejím skončení byla v roce 2011 vydána v nakladatelství Academia stejnojmenná doprovodná publikace s katalogem, v níž byly naznačeny cesty, kterými by se mělo ubírat další bádání.

Doposud se čeští badatelé nejvíce zabývali obdobím husitství a jeho vztahem k umění, který byl interpretován převážně jednostranně jako záporný. Svědčí o tom četné studie týkající se husitské ikonofobie nebo husitského ikonoklasmu. V publikaci o umění české reformace věnovala husitství pozornost naše přední historička umění Milena Bartlová, která se touto problematikou zabývá již řadu let.

Bartlová ve svých textech nabourává tradiční negativní hodnocení vztahu husitství a reformace k umění. Středověké umělecké dílo bychom podle ní měli vnímat především jako významné komunikační médium. Samotnou kapitolou pak pro ni je husitské obrazoborectví, které samozřejmě existovalo, ale je nutné rozlišovat případy, kdy ničení uměleckých děl bylo motivováno náboženským odporem a kdy se stala nešťastnou obětí válečného běsnění.

Profesorka Milena Bartlová věnuje vztahu husitství k výtvarnému umění stálou pozornost, o čemž svědčí i její zatím poslední kniha nazvaná „Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380-1490“, kterou nedávno vydalo nakladatelství Academia. Jedná se o první knihu věnovanou ryze tématu, které bylo v českých dějinách umění spíše přehlíženo. Autorka navazuje na své četné studie a knihy a pokouší se přiblížit širší veřejnosti výsledky svého vědeckého výzkumu posledních dvaceti let. Dokazuje, že téma je to velice zajímavé.

Autorka se postavila před nelehký úkol, protože převážné množství artefaktů, jež vznikly v sledovaném období, se nám do současnosti nedochovalo. Bohužel postrádáme i původní vazby jednotlivých památek (objednavatel, funkce, umístění), které jsou důležité pro pochopení a zařazení do širšího kontextu. Název knihy vychází z latinského  veritas vincit – pravda vítězí – jež bylo heslem, které se společně s kalichem stalo hlavními odznaky českých husitů. Autorka si jej pak upravila podle svého.

Bartlová pracuje s uměleckými díly jako komunikačními médii, která musíme vnímat jako věrohodné historické prameny. Z hlediska husitské propagandy byla před objevením knihtisku umělecká díla velice důležitá, proto považuje obrazy i za aktivní účastníky společenského dění. Vizuální vyobrazení byla mimo jiné též významnými paměťovými médii, což musíme při práci s nimi rovněž brát v potaz.

Z hlediska geografického se výklad soustřeďuje na území Čech a částečně Moravy, ve vedlejších zemích České koruny se husité neprosadili. Z hlediska historického je však zarážející časové vymezení tématu. Proč právě období 1380-1490? Když nedávno vyšla monumentální, kolektivní publikace „Husitské století“ (2014), vymezili si její autoři tzv. „krátké“ husitské století začínající rokem 1402, kdy Jan Hus začal kázat v Betlémské kapli, a končící rokem 1485, kdy uzavřením Kutnohorského náboženského míru skončilo období sporů a potyček mezi husity a katolíky. Toto časové rozpětí je tedy pochopitelné.

Bartlová se samozřejmě nedrží vymezeného období, přesahy jsou na obou stranách. Svůj výklad začíná již za vlády Karla IV. a shrnuje hlavní rysy umění v zemích Koruny české. Rok 1380 je pro ni pak jakýmsi pomyslným odrazovým můstkem směrem k husitství. Z pohledu dějin umění je přelom 14. a 15. věku jedním z vrcholů gotického umění v pozdně středověké Evropě a též u nás. Tzv. krásný sloh byl pak „vystřídán“ husitským obdobím, které bylo původně vnímáno jako doba, která umělecké produkci vůbec nepřála. Opak je však pravdou. Po úvodní vlně ikonoklasmu dvacátých let 15. století nastalo období, kdy vznikla nejkvalitnější a zároveň nejzajímavější díla husitského umění.

Co tak zásadního se stalo roku 1490? Zemřel uherský a též český král Matyáš Korvín, jediným českým králem a novým králem uherským se stal Vladislav Jagellonský, který přesídlil do Budína. Sám byl katolíkem a katolíky i více podporoval. Tyto události jsou ale důležité z hlediska politického. Pro Bartlovou navíc hned v následujícím desetiletí končí středověk (vždyť přeci rok 1492 je spjat s Kolumbovou plavbou!) Ve výtvarném umění ale na našem území stále dominovala pozdní gotika… Navíc dějiny husitismu (utrakvismu) pokračují i poté!

Text knihy je rozdělen do celkem dvanácti kapitol. Úvodní kapitola je úvahou nad tím, kdo to byli husité, jak je autorka chápe a jak vnímá jejich vztah k umění. Následující kapitola je stručnou charakteristikou umění za vlády Karla IV., tedy umění, na něž husitské umění navazovalo. V dalších třech kapitolách se zabývá kritikou náboženských obrazů v náboženském reformním hnutí konce 14. století za vlády římského a českého krále Václava IV., i když do tohoto období zapadá i výše zmíněný krásný sloh. Obrazoborectví, které se s husity spojuje nejčastěji, se pak nejeví jen jako ničení, ale i jako významná součást kulturních dějin.

Šestá kapitola je zasvěcena vizuálním odznakům husitské identity. Pro Bartlovou jsou nejdůležitější dva: kalich a vyobrazení Jana Husa. Kalich začal být používán již ve válečných letech jako „erbovní“ znamení a vojenský odznak. Časem se ale začal objevovat i jako symbol na významných husitských stavbách (např. kaple Božího těla na Dobytčím trhu nebo Týnský chrám). Vyobrazení kalicha symbolizovalo především husitský pojem pravdy, pravdy Boží. Kalich s hostií pak odkazoval k hlavnímu tématu eucharistie.

Jan Hus byl pro husitské hnutí klíčovou postavou, mučedníkem, po němž byli pojmenováni jeho „následovníci“. Jeho vypodobňování, stejně jako vyobrazování Jeronýma Pražského, který byl upálen v Kostnici necelý rok po Husovi, bylo spojeno s vytvořením identity nového světce. Do současnosti se dochoval jen zlomek původních vyobrazení českého kazatele, učence a reformátora, většina pak zachycuje jeho smrt na hranici. Jeho nejstarší vypodobnění máme z počátku třicátých let 15. století v Martinické bibli.

Nejvíce zobrazení Jana Husa ale pochází až z 16. a počátku 17. století, zároveň na nich sledujeme proměnu jeho podobizny. K zásadní proměně došlo od čtvrtiny 16. století, kdy se Husův „portrét“ stal součástí přeměny kazatele ve světce a hlavní autoritu reformovaného církevního společenství. I proto si dnes představujeme Husa jako vysokého, hubeného muže s plnovousem, jak jej známe ze Šalounova pomníku na Staroměstském náměstí.

Je důležité uvědomit si, že po husitských válkách žili na našem území vedle sebe husité a také katolíci. Po vydání basilejských kompaktát v roce 1436 se tak České království stalo královstvím dvojího lidu. Na hledání společenského kompromisu se významně podílelo právě výtvarné umění. Umělci často bez rozdílu vyznání pracovali pro objednavatele z řad husitů i katolíků. Vzniklá umělecká díla byla často „univerzální“, přijatelná pro oba tábory. Jedná se o díla, která se nám dochovala až do současnosti. Umělecká díla, obrazy, které ale byly až příliš husitské, musely časem ustoupit novým požadavkům a zejména pak po Bílé hoře byly odstraňovány a ničeny. Počet zničených a ztracených děl se bohužel nedá odhadnout.

Mezi dochovanými díly nalezneme i řadu mistrovských kousků. Jednomu z umělců je věnována celá kapitola nazvaná prostě „Mistr“. Je jím umělec, sochař, o němž Bartlová již dříve napsala celou monografii (Mistr Týnské kalvárie. Český sochař doby husitské, 2004). Jedná se o anonymního umělce, o němž se stále vedou diskuze, především ohledně jeho ztotožnění s některým z umělců, které známe jménem. Své „označení“ získal podle „hlavního“ díla, které vytvořil, Týnské kalvárie, ale přisouzeno mu bylo i několik dalších, velice kvalitních soch.

Z nich jsou velice zajímavé dvě sochy bolestných Kristů ze Staroměstské a Novoměstské radnice. Obě sochy jsou si velice podobné a Bartlová je interpretuje jako specificky kališnické dogmatické obrazy. Obraz bolestného Krista je podle ní spojením „boží vlády jako principu uspořádání společnosti s proměněným eucharistickým tělem jako principem uspořádání církve ve společném vizuálním obraze, v němž se prokazuje jejich jednota“. O výjimečnosti obou soch se mimořádně může přesvědčit každý, protože až do 24. ledna 2016 jsou prezentovány vedle sebe v Clam-Gallasově paláci v Praze na výstavě „Praha Husova a husitská (1415-2015)“.

Pro husitské umění byla typická nejen jedinečná ikonografie (kalich, Jan Hus, bolestný Kristus), ale i nové vnímání obrazů, které byly chápány zejména jako komunikační média, vyjadřující pomocí vyobrazeného nejdůležitější myšlenky náboženského učení.

V dalších kapitolách věnuje autorka pozornost nejprve husitskému umění do roku 1485, kdy byl podepsán Kutnohorský mír, který posílil postavení kališníků v zemi. Následně pak umění až do počátku 16. věku. V prvním případě se jedná o období spjaté hlavně s vládou „krále dvojího lidu“ Jiřího z Poděbrad.

Kvalitativně došlo k poklesu umělecké tvorby, přesto vznikla řada zajímavých děl, z nichž se nám bohužel dochoval jen zlomek. K dispozici ale máme popisy některých nedochovaných děl, takže si o nich můžeme učinit alespoň nějakou představu (např. socha trůnícího Jiřího z Poděbrad na štítu Týnského chrámu). Nesmíme ale opomenout ani roli „protikrále“ Matyáše Korvína, prostřednictvím jehož dvora pronikla do Českého království renesance.

Přelom 15. a 16. věku je pro Bartlovou zlomovým obdobím, které označuje za konec středověku. Šestnácté století bylo stoletím evropské reformace, což se jistě projevilo i ve výtvarném umění. Bohužel jen u málo děl jsme schopni s jistotou tvrdit, že se jedná o husitské umělecké památky. Je to dáno hlavně nejednoznačností děl, jelikož nebyla potřeba prosazovat svou náboženskou identitu v zemi, v níž vedle sebe koexistovali husité a katolíci.

Některé části textu mohou být pro méně zasvěceného čtenáře hůře srozumitelné. Milena Bartlová navíc některými svými názory „provokuje“, „pokouší“ se přesvědčit čtenáře o své pravdě. Snad to ale není záměr, nýbrž jen snaha nahlížet zajímavé a doposud přehlížené téma ze zcela nového úhlu pohledu.

Do samotného textu se vloudilo autorce i několik nepřesností. Kupř. o Zikmundu Lucemburském píše jako nejmladším synu císaře Karla IV., ale jeho nejmladším synem, který se dožil dospělosti, byl Jan Zhořelecký, o němž se ale nikdy moc nemluvilo a nepsalo. Můžeme jej přirovnat k Jeronýmovi Pražskému, který je rovněž většinou pomíjen a skryt ve stínu Jana Husa. O Zikmundovi na kostnickém koncilu pak píše jako o císaři, i když na císaře byl korunován až v roce 1433. Jako další příklad omylu uveďme osobnost Jaroslava Lva z Rožmitálu, kterého Bartlová představuje jako strýce české královny a druhé manželky Jiřího z Poděbrad Johany z Rožmitálu. Ve skutečnosti byl ale jejím bratrem. Podobných chybiček bychom našli víc.

Nedílnou součástí textu je bohatý obrazový doprovod, který by byl ještě bohatší, kdyby do něj byla zařazena všechna zmiňovaná umělecká díla. Publikace by pak ale měla mnohem více stran, což by se jistě podepsalo na její konečné ceně. Už tak se blíží k tisíci korunám. Porovnáme-li si však její cenu s katalogy umělecko-historických výstav, jeví se cena jako relativně nízká.

Autorka docela často cituje dobové autory, kteří se v převážně většině vyjadřovali kriticky k uměleckým dílům. Kniha ale mohla být ještě atraktivnější, kdyby do ní jako příloha byly vybrané texty (kázaní, manifesty, polemiky, kronikářské záznamy) zařazeny celé. Byla by to určitě i zajímavá sonda do dobého myšlení.

Publikace „Pravda zvítězila“ Mileny Bartlové je svým způsobem velice inspirativním čtením, které má bezpochyby potenciál vyvolat plodnou diskuzi nejen mezi historiky umění, ale i historiky a teology. Autorka dokazuje, že studium výtvarného umění 15. století má stále co nabídnout.

 

Marek Zágora

 

Milena Bartlová, Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380-1490, Academia, Praha 2015, 360 stran, doporučená cena 850 Kč

 

Obsah:

Lectori salutem. Autorka zdraví čtenáře

1 Husité a společnost ve stavu neshody

2 Zbožnost a propaganda v umění doby Karla IV.

3 Pouhé kusy dřeva: univerzitní kritika obrazů

4 Imago pulchra: krásný sloh jako kritická forma

5 Vyčistit oltáře: násilná kritika

6 Vizuální odznaky kališnické identity

7 Kompromis, soužití a neshoda

8 Mistr

9 Husitské království

10 Konec středověku

11 První protireformace

12 Závěr: politika paměti a politika identit


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru