Kdo byl oním geniálním tvůrcem stojícím v čele huti kameníků a sochařů, kteří se v Capui ve 30. letech 13. století podíleli na úsvitu italské renesance? Ve Fridrichově korespondenci se objevuje několik konkrétních jmen, spojených se staveništěm u mostu přes řeku Volturno. Patří k nim v prvé řadě Niccolò de Cicala, pocházející z bohaté a vlivné rodiny z jižní Itálie. Fridrich II. mu z města Lodi adresoval 17. listopadu 1239 listinu, v níž se praví: „Zprávy, které jsi poslal naší Výsosti, jsme přijali s obvyklou laskavostí, vychvalujíce tvou horlivost, kterou projevuješ v našich službách. To, že jsi naší Výsosti oznámil, že arcus našich věží je ze strany předměstí hotov, je naší Výsosti milé." Latinské slovo arcus je ponecháno bez překladu, protože není úplně jasné, co znamená a co vlastně popisuje.
Doslova přetlumočeno by šlo o klenutí. Pasáž „... arcus turrium nostrarum completi sunt ex parte suburbii" by zněla „... klenutí našich věží je ze strany předměstí hotovo". Historik umění Carl A. Willemsen překládal „arcus turrium" jako „oblouk mezi věžemi" a tvrdil, že zpráva se patrně týkala dokončení vstupní fasády, což ale není jisté. Další text pak obsahuje tyto pokyny: „Pro zbudování podlah těchto věží (pro faciendo astraco turrium ipsarum), aby nemohly být poničeny deštivým počasím, přikazujeme, aby tobě byly z rukou Štěpána de Romaldo, výběrčího našich daní, poskytnuty potřebné peníze [...] a přikazujeme dále, aby ti byly předány listiny, které jsme mu poslali proto, aby je dal kastelánovi Capuy, aby ti pro tuto stavbu (pro ibso opere) přidělil mramorový kámen (lapidem marmoreum), o který žádáš." Termín „astraco" znamená doslova podlahu; zřejmě šlo o pokrytí otevřených plošin v nejhořejší části obou věží, ale ani v tomto případě jistotu nemáme.
Z listiny není úplně jasné, zda Niccolò de Cicala celou stavební huť vedl jako hlavní mistr. Možná se sochařstvím a architekturou neměl nic společného a jen jako úředník dohlížel na úspěšné završení prací, tj. sháněl materiál a peníze a uzavíral smlouvy s kameníky a zedníky. Císař mu naprosto důvěřoval a z obou citovaných dokumentů je patrné, že měl na staveništi významné slovo.
V souvislosti s provozem huti v Capui je v listinách zmiňován i Bisancius (též Domnus Bisancius či Donnus Bisantus), laický bratr čili konvrš z cisterciáckého kláštera Santa Maria di Ferrara, ležícího poblíž Vairano Patenora, asi čtyřicet kilometrů severně od Capuy. Jeho účast na císařově projektu nebyla náhodná. Často je citován záznam z kroniky tohoto opatství, podle něhož se v roce 1224 Fridrich II. obrátil na cisterciáky ve svém království, aby mu poskytli stavební experty, které by využil při budování hradů a pevností. K asketickému řádu ze Cîteaux měl císař vřelý vztah. Fascinoval ho nejen přísný geometrický kánon jejich klášterní architektury, ale i zvláštní styl kombinující románské umění a gotiku, který rovněž zapůsobil na štaufské architekty. Ale Bisancius, který podle jména možná pocházel z Byzance, nebyl žádný stavitel ani kameník či sochař, ale účetní. Staral se pouze o finance a zřejmě si nevedl nejlépe, protože 13. ledna 1240 poslal Fridrich II. Riccardovi de Montenigro, správci oblasti Terra di Lavoro, tuto zprávu: „Posíláme ti jakási udání přiložená k těmto listům, která byla vznesena před naší Výsostí proti panu Bisanciovi (Bisantium), ustanovenému [dohlížiteli] nad výdaji týkajícími se stavby našeho hradu (expensis in opere castri nostri) v Capui. Protože tato [obvinění] chceme podrobit pečlivému prošetření, přikazujeme tvé Věrnosti, abys ve všech [obviněních], která jsou k tomuto dopisu připojena, provedl pečlivé vyšetřování, a cokoliv zjistíš, [abys] ve svém listu opatřeném pečetí poslal naší kurii."
Finanční nesrovnalosti v Capui císaře znepokojovaly. V dopise Riccardovi de Pulcara z 3. dubna 1240 píše: „Vzpomínáme si, že jsme [již] dávno napsali Angelovi de Marra (Angelo de Marra), tvému předchůdci, našemu poddanému, že má od Palmeria z Calvi (Palmerio de Calvo) a Krescia Amalfitana (Crescio Amalfitano), kteří byli kdysi ustanoveni [dohlížiteli] nad výdaji na stavbě věží capujského mostu (in opere turrium pontis Capue), přijímat účty z výdajů v zastoupení naší kurie. Ale protože tento Angelus, ačkoliv tyto účty začal přebírat, byl mezitím ze svého úřadu odvolán a nemohl to dokončit, přikazujeme tvé Věrnosti, abys přijal od zmíněného Angela listiny s těmito účty, kam až v tomto [úkolu] pokročil." Z textu je patrné, že kromě Bisancia se vedením účtů v huti zabývali také Palmerio de Calvi a Crescio Amalfitano, nic bližšího však o nich nevíme.
V souvislosti s udáním na Bisancia je zmiňován i „protomagister" Liphantes, jehož jméno znělo některým badatelům řecky. V listině z 13. ledna 1240, která se týkala capujské brány, Fridrich II. ukládá svému správci Riccardovi de Montenigro (Montenegro): „Dále nařizujeme, abys pečlivě pátral po zásluhách a postupu mistra Liphanta (magistri Liphantis), protomagistra (prothomagistri operis) uvedené stavby (či hutě), jak si vedl při zmíněné stavbě (in opere), protože i tento byl u naší Výsosti udán pro mnohé věci, a cokoli zjistíš, pošli ve svém listu opatřeném pečetí naší kurii." Také o Liphantovi není nic určitého známo.
Něco naznačuje alespoň jeho titul. Jako „protomagister" byl oslovován architekt a sochař Bartolomeo da Foggia, který pro Fridricha II. stavěl velkolepou rezidenci v apulijské Foggii. S označením „prothomagister operis" se setkáváme i u Pierra d'Agincourt, zednického mistra všestranného talentu, který v druhé polovině 13. století dohlížel v jižní Itálii na mnohé architektonické zakázky krále Karla I. z Anjou, a mimo jiné jsou s jeho působením spojena místa jako Lucera, Barletta, Bari, Brindisi a Manfredonia. Ve službách Karla I. z Anjou pracoval i stavitel Bonsolinus (či Baucelin de Linais nebo Bacolinus de Elegiis a řada dalších variací na jeho jméno), pocházející zřejmě z Provence, který je v dokumentu z roku 1278 zmiňován jako „protomagister" přestavby hradu v Melfi. Titul protomagister tedy jednoznačně spojuje Liphanta s tvůrčí prací. Byl zřejmě architektem, kameníkem nebo sochařem. Z listiny Fridricha II. je navíc zcela zřejmé, že měl na staveništi významné postavení. Můžeme ho považovat za hlavního mistra huti, která stavěla bránu v Capui.
Giorgio Vasari, otec dějin umění, by však s naším názorem nesouhlasil. Jména jako Liphantes nebo Bartolomeo da Foggia neznal a úsvit renesance na jihu Itálie mu zůstal cizí. Podle něj vše nové v italském umění začalo až v Pise, kde se sochař Nicola Pisano pustil jako první do imitování stylu, který ho zaujal na reliéfech antických náhrobků. O tzv. protorenesanci na dvoře štaufského císaře měl Vasari jisté povědomí; ostatně bránu v Capui nadšeně obdivovali mnozí renesanční humanisté i stavebníci.
Pro krále Alfonse Aragonského se v polovině 15. století stala inspirací k vybudování reprezentativního vstupu do neapolského hradu Castel Nuovo a habsburského císaře Karla V. zaujala natolik, že si ve španělském Burgosu nechal postavit v 16. století její modernizovanou „kopii" zvanou Arco de Santa María. Aby Vasari obhájil svoji koncepci o původu renesance, připsal všechny významné umělecké projekty císaře Fridricha II. florentskému sochaři a staviteli Fucciovi. Nepřipustil, že by mimo jeho rodné Toskánsko vzniklo umění, které podnítilo zrod toho, co sám nazýval „rinascità" čili znovuzrození nebo obroda.
O Fucciovi Vasari tvrdí, že ho ve Florencii pokládali za nejlepšího umělce své doby, než jeho slávu převýšil Nicola Pisano. Fuccio pak odešel do Říma a nakonec se vydal už jako zralý tvůrce za Fridrichem II. do Neapole, kde pracoval na několika prestižních zakázkách. Zde máme Vasariho výčet hlavních Fucciových prací pro císaře: „Dokončil jak Castel Capuano, dnes zvaný la Vicherìa, jenž je sídlem všech soudů království, tak Castel dell'Ovo; a podobně založil věže a postavil bránu nad řekou Volturno v Capui, obezděnou oboru pro lov ptactva u Graviny a další oboru pro zimní lovy v Melfi."
Přes Vasariho ujišťování zaujali moderní badatelé k Fucciovi jako autorovi brány v Capui skeptický postoj. O jeho údajném pobytu na jihu Itálie nevíme nic a zdá se, že šlo o pouhou účelovou smyšlenku. Fridrichova první italská rerenesance totiž nebyla toskánským vývozem uměleckého obrození započatého v Pise a ve Florencii, jak by si přál Giorgio Vasari, ale naopak se stala svébytným produktem císařova dvora a jeho cíleného politického vztahu k antickému dědictví. Směr vlivu byl opačný. Od umělců a architektů shromážděných kolem Fridricha II. přicházely podněty pro umělecké dění v Toskánsku. Nový „císařský styl" v sochařství, odvozený z Capuy, uplatnil Nicola Pisano při práci na kazatelně pro baptisterium v Pise a nový „císařský styl" v architektuře, reprezentovaný výstavním hradem v Pratu, který byl v listinách nazýván „palatium imperatoris", zas ovlivnil řadu soukromých i veřejných staveb ve Florencii a širokém okolí. Americký historik umění Alick McLean nedávno přišel s tvrzením, že florentské Bargello čili Palazzo del Capitano del Popolo i florentská radnice Palazzo Vecchio měly svůj přímý vzor v štaufském Pratu, od něhož byl odvozen i název „palazzo", označující tyto nejreprezentativnější světské dominanty města.
K počátkům stavby v Capui a k jejímu projektu se pojí ještě jedna, historiky umění často citovaná zpráva kronikáře Riccarda di San Germano (Ryccardus de Sancto Germano), mnicha z benediktinského kláštera Montecassino, jenž pracoval jako císařský notář. Věta v latinském originálu zní: „perator de Apulia venit in terram Laboris, et tunc ab ista parte Capue fieri super pontem castellum iubet, quod ipse manu propria consignavit." V českém překladu: „Císař přišel z Apulie do [provincie] Terra di Lavoro a potom z této strany Capuy přikázal postavit na mostě pevnost (hrad), kterýžto [projekt] sám vlastní rukou potvrdil (consignavit)." Termín „consignavit" vzbudil značnou pozornost všech badatelů a vedl některé historiky umění k závěru, že Fridrich II. se účastnil jako spolutvůrce na architektonické podobě obou věží i celé brány. „Consigno" však znamená také zpečetit, poznamenat, zaručit nebo požehnat. Z vlastního slova žel nic konkrétního nevyplývá. Je ale jisté, že kronikář, jenž Fridricha II. důvěrně znal, si dal záležet na tom, aby zdůraznil jeho osobní podíl na celém projektu.
Velmi zajímavé jsou z tohoto hlediska i dokumenty týkající se štaufského hradu Ursino v sicilské Catanii. V dopise z 29. března 1240 císař, pobývající u Foggii v Apulii, nařídil Riccardovi z Lentini (Riccardo de Lentino), aby mu podával podrobné zprávy perator de Apulia venit in terram Laboris, et tunc ab ista parte Capue fieri super pontem castellum iubet, quod ipse manu propria consignavit." V českém překladu: „Císař přišel z Apulie do [provincie] Terra di Lavoro a potom z této strany Capuy přikázal postavit na mostě pevnost (hrad), kterýžto [projekt] sám vlastní rukou potvrdil (consignavit)." Termín „consignavit" vzbudil značnou pozornost všech badatelů a vedl některé historiky umění k závěru, že Fridrich II. se účastnil jako spolutvůrce na architektonické podobě obou věží i celé brány. „Consigno" však znamená také zpečetit, poznamenat, zaručit nebo požehnat. Z vlastního slova žel nic konkrétního nevyplývá. Je ale jisté, že kronikář, jenž Fridricha II. důvěrně znal, si dal záležet na tom, aby zdůraznil jeho osobní podíl na celém projektu.
Velmi zajímavé jsou z tohoto hlediska i dokumenty týkající se štaufského hradu Ursino v sicilské Catanii. V dopise z 29. března 1240 císař, pobývající u Foggii v Apulii, nařídil Riccardovi z Lentini (Riccardo de Lentino), aby mu podával podrobné zprávy důležitých spisů, a nešlo jen o zdvořilostní gesto. Tvrdil totiž, že k řadě závěrů dospěl při disputacích s císařem a s jeho matematiky. Co se týče architektury, byl štaufský panovník nepochybně vyznavačem myšlenky „ars sine scientia nihil est" čili umění (ars ve smyslu stavební praxe) není ničím bez vědění (scientia ve smyslu matematických a geometrických pravidel), což byla hlavní zásada všech stavitelů doby gotiky i renesance. Symetrií a pravidelností se proto vyznačuje většina obranných a reprezentativních staveb, které Fridrich II. na jihu Itálie v letech 1220-1250 vybudoval. Hrad Castello Maniace v Syrakusách, situovaný na výběžku zabíhajícím daleko do moře, byl postaven na čtvercovém půdorysu; jeho základ tvoří čtyři zdi a čtyři velké věže v rozích. Vnitřku pak dominuje obrovský gotický sál, halový prostor s klenbou opřenou o řadu mohutných sloupů. V Luceře, uprostřed muslimské kolonie, stál štaufský hrad, který vypadal, jako by architekt v jedné třetině uříznul egyptskou pyramidu a na místo usadil kamennou krychli (obr. na str. 21). Z hlediska geometrické struktury byl přímo fascinující Castel del Monte, kterému se budeme podrobně věnovat v další části knihy.
Samotná vnější podoba Fridrichových hradů nepůsobila jen jako prostorové ztělesnění ideálů císařovy oblíbené matematiky, ale měla také cílený politický a společenský účel. Stavby se staly zosobněním císařova majestátu. V přímořském městečku Trani v Apulii stojí Fridrichův hrad proti biskupově katedrále. Chrám má na jedné straně vysokou věž a dosti neharmonicky vyhlížející průčelí s malou rozetou; vzadu se naproti tomu tyčí předimenzovaná příčná loď s třemi obrovitými apsidami. Celek vypadá jako nesourodý slepenec různých částí. Hrad je proti tomu vystavěn jako regulérní a homogenní geometrický útvar. Ač není nijak obrovský a nepůsobí jako nezdolná pevnost, což je typické pro většinu císařových staveb, přesto svojí strukturou manifestuje přísný řád a jednotu, a tím i autoritu vládce. O Fridrichovi II. jako stavebníkovi brány v Capui a mnoha dalších pevností a hradů v jižní Itálii by se dalo říci přesně to, co jeden ze středověkých kronikářů výstižně napsal o Ezzelinovi da Romano, císařově švagrovi: „Horlivě stavěl hrady a věže na kopcích a ve městech, jako by věřil tomu, že bude neustále obléhán nepřáteli. To všechno ale dělal hlavně proto, aby manifestoval svoji moc (ostentationem sue potentie) a aby u lidí vyvolal strach i obdiv, a tím aby proslulost svého jména (famam sui nominis) tak hluboko vtiskl do mínění každého jednotlivce, aby na něj nikdo a nikdy nemohl zapomenout."
Vraťme se však zpět k tvrzení kronikáře Riccarda di San Germano. Můžeme Fridricha II. považovat za autora projektu brány v Capui? Veškeré dokumenty, které se týkají capujské stavební hutě, potvrzují jeho detailní zájem o tuto výjimečnou zakázku. Štaufský vládce byl zastáncem direktivního řízení. Chtěl o všem rozhodovat a být o všem informován. Mnohé se řídilo přímo jeho pokyny a panovníkova přání nepochybně ovlivnila architektonickou podobu brány i sochařskou výzdobu její fasády. Císař nebyl ani architekt, ani sochař, nicméně - jak konstatoval už klasik bádání o štaufském umění Arthur Haseloff - jeho tvůrčí spoluúčast je v Capui víc než pravděpodobná a je jedno, zda měla podobu obecně vyjádřených myšlenek nebo se týkala konkrétnějšího podílu na vlastním uměleckém ztvárnění. Úsvit italské renesance byl dílem Fridricha II. On určil hlavní směr, on inicioval návrat k antice, on projekty financoval a řídil. Vše ostatní už záleželo jen na talentu jeho umělců.
Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | Statistiky toplist | Zpět nahoru