Na konci září uplyne sedm set padesát let od narození českého a polského krále Václava II., předposledního Přemyslovce na českém trůnu a jednoho z nejvýznamnějších středověkých vladařů, který postupně vystoupil ze stínu svého mocného otce, Přemysla Otakara II. (asi 1233–1278).
Jediný manželský syn a zároveň dědic „krále železného a zlatého“ se narodil 27. září 1271 na Pražském hradě. Václavovou matkou byla Kunhuta Uherská, tak je označována nejčastěji, ale přesnější by bylo asi Haličská, nebo Mačevská. Pocházela z rodu Rurikovců, jejím otcem byl kníže Rostislav Michajlovič z tohoto rodu, matkou pak Anna, dcera uherského krále Bély IV.
Přemysl Otakar II. se oženil s Kunhutou v říjnu 1261 a dlouho se nedařilo manželskému páru zplodit tolik očekávaného mužského dědice. Po deseti letech společného soužití měli „pouze“ dvě dcery. Princovo narození se tak stalo velikou událostí, i když nikdo v té chvíli nemohl vědět, zda se dožije dospělosti. O Václavově narození se bohužel dochovalo jen pár velice stručných zpráv.
Malý princ dostal při křtu, o němž nemáme vůbec žádné informace, jméno Václav. Často se usuzovalo, že jméno českého patrona obdržel proto, že se narodil v předvečer jeho svátku. Tato skutečnost ale s největší pravděpodobností výběr jména neovlivnila. Princ naopak dostal jméno po dědovi z otcovy strany, tedy po králi Václavu I. U prvorozených synů to bývalo zvykem.
Také o prvních letech jeho života, o nichž se usuzuje, že byla poklidná, nemáme žádné informace. Předpokládá se, že je trávil ve společnosti kojných a služebnictva. Známe jen jméno jeho oblíbené chůvy. Jmenovala se Eliška a pravděpodobně se o Václava starala nejen na královském dvoře, ale i později, když pobýval v Braniborsku a Sasku. Po svém návratu do Prahy se jí náležitě odměnil.
Václav určitě vyrůstal ve společnosti svých starších sester Kunhuty (1265–1321) a Anežky (1269–1296), později i mladších sourozenců a lze předpokládat, že byl i v blízkém kontaktu s otcovými nemanželskými dětmi v čele s opavským vévodou Mikulášem (asi 1255–1318), zakladatelem vedlejší (opavské) větve Přemyslovců. Ten docela často pobýval na pražském královském dvoře. S dalších příbuzných se bezpochyby stýkal i se svou pratetou, abatyší Anežkou (asi 1211–1282), kterou rodina často navštěvovala v klášteře Na Františku. Právě jí jsou nejčastěji přisuzovány zásluhy na tom, že vzbudila v malém Václavovi zbožnost a položila základy jeho hlubokého vztahu k církvi.
Šťastné a spokojené dětství hýčkaného následníka trůnu ale netrvalo dlouho. Velký zlom nastal v roce 1278, kdy Přemysl Otakar II. zahynul v bitvě na Moravském poli (26. srpna 1278) a ani ne sedmiletý chlapec se stal nečekaně českým králem. Bylo jasné, že dítě nemůže vládnout, a tak začal boj o jeho poručnictví, do něhož se aktivně zapojil i vítěz z Moravského pole, římský král Rudolf I. Habsburský. Ten měl na Václavově budoucnosti velký zájem, protože ještě za života Přemysla Otakara II. byl v listopadu 1276 domluven během mírových jednání princův sňatek s jednou z jeho dcer.
Na podzim 1278 byla v Sedleckém klášteře uzavřena dohoda, na jejímž základě se stal Václavovým poručníkem na pět let jeho bratranec, braniborský markrabě Ota V. Dlouhý (asi 1246–1299). Zároveň mu byla svěřena i správa Čech, Moravu pak získal pod svou správu na stejnou dobu Rudolf I. V Sedlci byl následně potvrzen i budoucí Václavův sňatek, jeho manželkou se měla stát jen o pár měsíců starší Rudolfova dcera Guta (1271–1297). Navíc se Václavova sestra Anežka měla provdat za Gutina bratra Rudolfa Mladšího (1270–1290). Zájem na obou sňatcích měla i královna-vdova Kunhuta.
Plánované sňatky byly uzavřeny buď v listopadu 1278, nebo až v lednu 1279, snad v Jihlavě, nebo v Čáslavi. Dochované písemné záznamy se rozcházejí. Nejednalo se však ještě o plnohodnotná manželství, těmi se stávala až konzumací, k níž mělo dojít až později, v době, kdy budou oba manželé dospělí (dívky ve dvanácti, chlapci ve čtrnácti letech).
Období „Braniborů v Čechách“ nebylo poklidnou dobou. Ota V. Braniborský nebyl schopným regentem a nedokázal upevnit ústřední vládu. Bál se, že by se mladého krále mohl zmocnit někdo jiný a on by přišel o nově nabitou moc. Václav se tak stal jeho zajatcem a zároveň rukojmím. Nejprve byl internován na Bezdězu, kde s ním původně byla i jeho matka, královna-vdova. Ta ale svého syna po pár týdnech opustila a odjela na své moravské statky. Dnes se usuzuje, že si myslela, že zvenku svému synovi lépe a také rychleji dopomůže k jeho propuštění. Na Bezdězu strávil mladý král několik měsíců, poté byl na podzim 1279 odvezen do Braniborska, kde strávil nejvíce času na hradě Špandava. Nějaký čas pobýval i v Sasku.
Nejdůležitější dochovaný narativní pramen k životu a vládě Václava II. Zbraslavská kronika líčí, jak špatně bylo s mladíkem zacházeno, jak trpěl hladem a nouzí. Dnes se však již pochybuje, že tyto pasáže odpovídají realitě. Jedná se spíše o legendu, která měla přispět k případnému svatořečení krále, podporovatele církve a mimo jiné i zakladatele zbraslavského kláštera. Ota Braniborský by byl navíc sám proti sobě. Kdyby se o Václava nestaral, mohlo by se stát, že by zemřel, a pak by braniborský markrabě přišel o vládu v Čechách. A to jistě nechtěl. Navíc víme, že Václav II. udržoval se svým bratrancem velice přátelské vztahy i po svém návratu do Čech. Přesto je více než zřejmé, že období let 1278 až 1283 mělo neblahý vliv na Václavovu psychiku. Určitě nebylo jednoduché vyrůstat sám (nepočítáme výše zmíněnou chůvu Elišku) ve zcela cizím prostředí a bez rodiny.
Bohužel nic nevíme o Václavově výchově a vzdělávání. Přesto lze předpokládat, že se mu dostalo základům „královského“ vzdělání. Víme, že neuměl číst a psát, což platilo o většině tehdejších panovníků. Naučil se ale výborně latinsky a německy. Předpokládá se i znalost češtiny, i když ta na rozdíl od němčiny nebyla hlavním jazykem královského dvora. Bezpochyby se mu dostalo i tělesného výcviku, jezdil na koni, uměl zacházet se zbraněmi. Přesto se z něj nestal udatný a uznávaný rytířem, jakým byl jeho otec, což bylo dáno nejpravděpodobněji jeho slabou tělesnou konstitucí.
V Čechách byla situace velice napjatá. Otovy oddíly rabovaly zemi a dokonce někteří domácí šlechtici využili daného stavu ke svému obohacování. V květnu 1281 se v Praze sešla na sněmu česká šlechta a zcela poprvé vystoupila jako reprezentant zájmů země. Nejdůležitější pak bylo, že začala vyjednávat o Václavově návratu.
Jednání se protahovala a ke konečné dohodě došlo až na jaře 1283, kdy představitelé české šlechty v čele s pražským biskupem Tobiášem z Bechyně (přesněji z Benešova) a panem Purkartem z Janovic přislíbili Otovi V. úhradu za jeho péči o mladého panovníka. Braniborský markrabě měl získat do zástavy část severních Čech s městy Děčínem, Žitavou, Mostem a Ústím a také několik hradů v čele s nedobytným Bezdězem. To vše v celkové sumě 20 000 hřiven, k tomu pak měl ještě obdržet další peníze v hotovosti.
Slavnostní okamžik nastal 24. května 1283, kdy se po několika letech v cizině vrátil Václav II. do Prahy. Téměř dvanáctiletý chlapec ale ještě stále nemohl sám vládnout (dospělým se stával až ve čtrnácti), a proto se k moci dostala skupina pánů, která se nejvíce zasloužila o jeho návrat. Tito šlechtici si následně rozdělili nejvýznamnější úřady.
Ota V. nakonec dohodnutá severočeská města a další statky nedostal, protože zasáhl římský král Rudolf Habsburský, jenž zrušil závazky mladého krále vůči jeho poručníkovi s odůvodněním, že správu Čech, kterou Ota Braniborský v roce 1278 získal, měla být zcela nezištná…
Marek Zágora
Příště: Mladík na trůnu (1283–1290):
Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | Statistiky toplist | Zpět nahoru