VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 2. část: Mladík na trůnu (1283–1290)

Čtyřiadvacátý květen 1283 se stal významným mezníkem v životě Václava II., který slavnostně vjel do hlavního města svého království. Do jeho plnoletosti však chyběly ještě dva roky, a proto bylo jasné, že nebude moci vládnout samostatně. Do popředí se záhy dostala skupina českého panstva kolem pražského biskupa Tobiáše z Bechyně (např. Purkart z Janovic, Zbyslav z Třebouně a další), která se výraznou měrou zasloužila o panovníkův návrat. Tito šlechtici si také mezi sebou rozdělili přední úřady. Královská vláda nebyla obnovena pouze v Čechách, ale navíc i na Moravě, která byla českému panovníkovi navrácena.

V době Václavova návratu žila jeho matka, královna Kunhuta společně se svým milencem (tajným manželem) Závišem z Falkenštejna a jejich synem Janem (zvaným Ješek) na Moravě. Záviš stál v čele nejmocnějšího českého šlechtického rodu Vítkovců a byl to právě on, kdo se v roce 1276 postavil do čela domácí vzpoury proti Václavovu otci, Přemyslu Otakarovi II. Bylo proto velice skandální, že se královna-vdova dala dohromady právě s tímto zrádcem. Záviš vstoupil do jejich služeb v roce 1280.

Kunhuta se obávala, zda ji její syn přijme, a proto mu napsala dopis. Václav pro ni ihned poslal posly a přijal svou matku s velkou radostí. Kunhutě se následně podařilo krále přesvědčit, aby dovolil i příjezd Záviše z Falkenštejna. Záviše si mladý panovník velice rychle oblíbil. Často se zmiňuje, že to byl právě on, kdo naučil krále „dětským hrám“, mezi něž bezpochyby patřil i lov, který si mladý panovník velice oblíbil. Václav II. byl zřejmě velice šťastný, po dlouhé době měl kolem sebe zase rodinu: milující matku, charizmatického a vlivného muže, který mu nahradil otcovský vzor, a navíc i mladšího bratra.

Záviš dokázal nové situace rychle využít. Záhy převzal moc v království a do předních úřadů dosadil své příbuzné. On sám nezastával žádnou funkci, přesto byl jasnou hlavou nové vlády. Úřadů byli zbaveni šlechtici, kteří dopomohli Václavovi k návratu. S novou situací se nechtěli smířit, a tak vypukla tzv. nová válka, do které se zapojil i Rudolf Habsburský. Římský král myslel na budoucnost svého zetě, a proto podporoval skupinu kolem biskupa Tobiáše. Válka ale nakonec netrvala dlouho, v květnu 1284 skončila čtyřletým příměřím. Jeho garantem byl římský král Rudolf.

Záviš si ještě víc upevnil svou moc, když se oficiálně oženil s královnou Kunhutou. Stále se vedou diskuze kolem datace tohoto sňatku. Můžeme jen konstatovat, že byl uzavřen někdy mezi podzimem/zimou 1283 a koncem května 1285. Záviš se stal Václavovým otčímem a zároveň i poručníkem a také regentem království.

V lednu 1285 se v Chebu, který v té době nebyl součástí Českého království, ale ležel nedaleko českých hranic, sešel Václav II. s Habsburky v čele s římským králem Rudolfem. Česká strana s králem Václavem a jeho matkou Kunhutou dorazila 25. ledna. Do města ale nevstoupil Záviš z Falkenštejna, který zůstal se svými lidmi před městem. Nejpravděpodobnějším důvodem tohoto kroku byla Závišova nedůvěra vůči římskému králi.

V Chebu byl dokončen (završen) sňatek Václava II. s Gutou Habsburskou, který byl konzumován (došlo k tělesnému spojení obou manželů). Podle Zbraslavské kroniky se tak stalo v noci z 25. na 26. ledna. Gutě bylo téměř čtrnáct, takže byla již dospělá, Václav měl třináct let a čtyři měsíce. Mnohem důležitější ale bylo, že manželství nabylo platnosti. V Chebu došlo ještě k jednomu důležitému ceremoniálu. Římský král udělil svému zeti Čechy a Moravu v léno.

Setkání v Chebu ale nakonec skončilo velkým překvapením, když si Rudolf Habsburský odvezl s sebou Václavovu právoplatnou choť. Předpokládá se, že tak učinil z politických důvodů, protože se obával nebývalého Závišova vlivu.

Poté, co získal Václav II. Čechy a Moravu v léno, změnila se panovníkova titulatura. V listinách se začal označovat jako král Čech a markrabě moravský. Zároveň byl Václav II. prvním Přemyslovcem, který začal používat titul krále před samotnou korunovací. Jinak tomu ale bylo na jeho pečetích. Až do své korunovace v roce 1297 vystupoval jako „Václav II., syn někdy krále Otakara, pán a dědic Českého království“. Text byl pak podpořen i samotným pečetním obrazem, na němž byl vyobrazen mladý prostovlasý (tedy bez koruny) panovník.

V září 1285 zemřela královna Kunhuta (snad na tuberkulózu) a byla pohřbena na přemyslovském pohřebišti v Anežském klášteře. Ve stejné době se stal Václav II. dospělým a Záviš jej začal zaučovat do řízení království. Na podzim stejného roku se pak společně vydali na Moravu, kde Václav získal první státnické i vojenské zkušenosti.

Záviš měl stále silný vliv a pomalu se začal dívat i mimo hranice království. Zamýšlel obnovit alespoň část „říše“, které vládl Václavův otec Přemysl Otakar II., a dostal zálusk na Korutany a Kraňsko, které spravoval Menhart II. Tyrolský. Když se o Závišových plánech dozvěděl římský král, ihned udělil Korutany Menhartovi II. v léno a Kraňsko předal svému synovi Albrechtovi.

Roku 1287 dorazila (po naléhání) konečně na pražský dvůr Václavova manželka Guta. Královnin doprovod tvořila velice početná německá družina, která ji původně měla doprovodit pouze k hranicím. Nakonec byl ale družině umožněn vstup do země a až později se mělo rozhodnout, kdo zůstane a kdo se vrátí. Král přijel královně naproti do Kadaně. K slavnostnímu vjezdu Guty Habsburské do Prahy pak došlo 4. července 1287. Měla pravděpodobně omezit Závišův vliv na mladého krále. Tak si to přál její otec. V květnu 1288 se manželům narodil první syn, který dostal jméno Přemysl Otakar. Dožil se ale jen několika měsíců.

Ve stejném roce se rozhodl Záviš z Falkenštejna uzavřít nový sňatek. Jeho vyvolenou se stala Alžběta, sestra uherského krále Ladislava IV. (vládl 1272–1290). Co jej vedlo k tomuto výběru, je stále předmětem dohadů. Do Budína dorazil se svým doprovodem zřejmě na přelomu ledna a února 1288 a krátce poté došlo k uzavření sňatku. Po svém návratu se pak novomanželé usadili na hradě Svojanově na českomoravském pomezí.

Závišovy nepřítomnosti v zemi dokázali využít jeho protivníci, kteří začali tlačit na Václava II. a přesvědčili jej, že Záviš touží jen a pouze po moci. Dokonce někteří tvrdili, že mu Záviš usiluje i o život. Václavovou smrtí by ale vůbec nic nezískal, protože o obsazení českého trůnu by následně rozhodoval římský král.

Václav se postupně stal hlavním Závišovým nepřítelem. Čím dál tím více si začal uvědomovat, že nemohou vládnout oba dva. Navíc se začal sbližovat s habsburským prostředím a nechtěl se s nikým dělit o moc. Odhodlal se svého poručníka, který by se vlády nevzdal dobrovolně, zatknout. Svůj čin ale sám vnímal jako zradu. Tajně se domluvil se skupinou šlechticů, mezi nimiž bychom našli i některé Závišovy příbuzné. Šlechtici souhlasili se Závišovým zajetím, ale král musel slíbit, že zajatec nepřijde o život. K samotnému zajetí pak došlo na Pražském hradě a Záviš byl vsazen do vězení. K události došlo pravděpodobně na podzim 1288.

Václavova samostatná vláda začala výměnou královských úředníků. Závišovi lidé a jeho příbuzní byli nahrazeni královými spojenci, k nimž se přiřadil i Václavův nevlastní bratr Mikuláš Opavský. Změnila se i králova zahraniční politika, která se postupně začala orientovat především na sousední Slezsko.

Dne 4. března 1289 potvrdil římský král Rudolf Habsburský Václavu II. kurfiřtskou hodnost a úřad říšského arcičíšníka. Učinil tak záměrně, protože chtěl, aby Václav podpořil v budoucí volbě římského krále kandidaturu Rudolfova mladšího syna Rudolfa. Se svým švagrem Rudolfem se Václav časem spřátelil. Bohužel jejich přátelství netrvalo dlouho, Rudolf (mladší) zemřel 10. května 1290 v Praze.

Na jaře 1290 se Václav II. sešel s římským králem Rudolfem v Erfurtu. Jednalo se mimo jiné o plánované Rudolfově cestě za císařskou korunou. Bezpochyby se ale jednalo také o Závišovi a pravděpodobně bylo rozhodnuto, že bude zbaven života.

Václav II. chtěl po Závišovi, aby mu vydal královské hrady a také část královského pokladu, který vlastnil Záviš jako dědictví po královně Kunhutě. Záviš byl ale proti. V červenci 1290 byli Záviš a jeho bratři (ti v nepřítomnosti) souzeni před zemským soudem. Je pouze jisté, že byl Záviš shledán vinným. Zda mu byl udělen nějaký trest ale nevíme. O jeho pozdější smrti pak rozhodl samotný král. Závišovi bratři byli prohlášeni za psance a odsouzeni ke ztrátě statků.

Do jižních Čech bylo posláno vojsko, v jehož čele stal Mikuláš Opavský. Vojsko mělo s sebou i spoutaného Záviše. Pod pohrůžkou Závišovy okamžité popravy bylo na vítkovských vzbouřených posádkách vymáháno vydání královských hradů. Postupně tak byly získány mnohé hrady. Až před Hlubokou se situace změnila. Hrad hájil Závišův vlastní bratr Vítek, který nevěřil, že by Záviše popravili, a odmítl hrad vydat. Mikuláš Opavský nechal Záviše ihned popravit. Vítkův bratr byl sťat mečem 24. srpna 1290. Václav II. nebyl popravě přítomen.

Tělo popraveného bylo vydáno rodině, která jej nechala pohřbít v kapitulní síni rodového kláštera ve Vyšším Brodě. Cisterciáci obdrželi od Závišových příbuzných část jeho majetku, mimo jiné i drahocenný, tzv. Závišův kříž.

Závišovi příbuzní ještě krátce s králem bojovali. Jeho bratři v čele s Vítkem z Krumlova odešli do Polska, ostatní se časem s Václavem II. usmířili…

PS: A co se stalo s Kunhutiným a Závišovým synem Janem? Čekala jej církevní kariéra. Stal se členem řádu německých rytířů a ve 20. letech 14. století to dotáhl až do úřadu českého zemského komtura. Zemřel po roce 1337.

Marek Zágora

Příště: Středoevropským politikem (1290–1296):

http://www.stavitele-katedral.cz/vaclav-ii-1271-1305-zivot-ceskeho-a-polskeho-krale-vaclava-ii-3-cast-stredoevropskym-politikem-1290%E2%80%931296/

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/vaclav-ii-1271-1305-zivot-ceskeho-a-polskeho-krale-vaclava-ii-1-cast-narozeni-a-detstvi-1271%E2%80%931283/

Foto: iniciála R pravděpodobně s trůnícím Václavem II. (možná Václavem IV.?) v jihlavském exempláři Zbraslavské kroniky, 1393 (archiv autora).