archiv detailpraha: vlastnili templáři opravdu turínské plátno s otiskem ukřižovaného krista? poznámky a výhrady ke knize barbary fraleové

Praha: Vlastnili templáři opravdu Turínské plátno s otiskem ukřižovaného Krista? Poznámky a výhrady ke knize Barbary Fraleové

Vlastnili templářští rytíři Turínské plátno s otiskem ukřižovaného a mučeného Krista? Prováděli s touto zvláštní památkou tajné obřady při přijímání svých nových členů?

Na všechny otázky odpovídá ano archivářka Vatikánských tajných archivů Barbara Fraleová a svoje tvrzení podpírá důkazy v knize Templaři a Kristův rubáš, která se nyní - velmi záhy po italském vydání - dočkala díky nakladatelství Argo i českého překladu.

Stále záhadný středověký řád je předmětem mnoha spekulací a hypotéz, takže pokud se chcete dopátrat pravdy, je nutné přistupovat ke knihám o templářích se značnou obezřetností. Fraleová je badatelka s univerzitním vzděláním a tajemnými rytíři se zabývá celý odborný život. Tvrdí: Mám důkazy, že Turínské plátno, které ve středověku bylo považováno za autentický Kristův rubáš, bylo ve 13. a na začátku 14. století v rukou francouzských templářů!

Její zájem vzbudily výslechy templářů, obviněných francouzským králem Filipem IV. Sličným z kacířství. Mezi 1114 zaznamenanými výpověďmi, získanými většinou na mučidlech, se 130 týká různých zmínek o jakési zvláštní modle - hlavě vousatého muže, která byla uctívána při řádových shromážděních. A Fraleová uvádí, že nešlo o nic jiného než o složené Turínské plátno, z něhož byl nahoře viditelný jen otisk Kristovy tváře.

Štěpán z Troyes vypověděl před inkvizicí, že hlava měla bílé vlasy bez čapky či kapuce a tvář vypadala jako z lidského masa a zdála se mu dosti zsinalá a bledá. Podle řádového rytíře Huga z Pairaudu měla „hlava" čtyři nohy, dvě vpředu na lícové straně a dvě vzadu. Templář Arnaut Sabbatier viděl vyobrazení celé figury na plátně, tedy nejen hlavy, a Vilém Bos zas tvrdil, že ono vyobrazení bylo černobílé.

Náznaky napovídají, že svědci mohli vidět otisk muže na Turínském plátně, který vypadá jako gigantický černobílý fotografický negativ s výrazným otiskem šedavě bílé tváře. I čtyři nohy nejsou záhadou, ale spíše potvrzením domněnky. Na roztaženém plátně je totiž patrný otisk nohou zepředu i zezadu, takže „hlava" má opravdu „čtyři" nohy.

Škoda jen, že Fraleová tyto popisy důkladně necituje, jak bych očekával. V poznámkách měla být latinská verze a to nejen věta, ale kontext celého odstavce. Každý překlad ze středověké latiny je totiž interpretační, takže první interpretace je její překlad z latiny do italštiny a druhá interpretace je překlad z italštiny do češtiny - a na této cestě hrozí jistý posun ve významu, zejména když v tomto případě záleží opravdu na každém slovu. Pro mne je z tohoto hlediska přístup archivářky k citacím dost velkým zklamáním.

Ostatně k tomu je nutné dodat, že její nepřesnosti a někdy i zavádějící informace dosti degradují odborné vyznění celé knihy.

Příklad. Na str. 127 píše o císaři Fridrichovi II., že byl obeznámen s východními zvyky, „neboť vyrůstal na Sicílii a jako dítě žil v přestrojení v muslimské rodině, která ho přijala, aby jej chránila před jeho nepřáteli". Navzdory tomu, že jsem o Fridrichovi II. přečetl dost velké množství knih (při přípravě publikace Úsvit renesance), tak takové „originální" vysvětlení fascinujícího fenoménu islámské učenosti a umění v rámci středověké kultury Sicilského království 12. a 13. století (tj. za vlády Normanů a Štaufů) jsem ještě nezaznamenal.

Stejně neuvěřitelné je i její tvrzení na str. 137 o tom, že „Filip II. August zahájil skutečnou občanskou válku, jejímž důsledkem byl masakr tisíců obyvatel Francie a vojenské dobytí Provence a obzvláště Languedocu". Lze opravdu takto seriózně charakterizovat křižácké tažení proti katarům?

Na str. 149 autorka píše o relikviářích Kristovy krve s částečkami seschlé krve a uvádí: „Vzhledem k jejich byzantskému původu vše nasvědčuje tomu, že tato seschlá krev byla seškrábána z Turínského roucha".

Pokud je mi známo, tak jsem se zatím nikde nedočetl o tom, že by na Turínském plátně byly zřetelné známky poškození, které by vznikly usilovnou snahou seškrábat zaschlou krev. Navíc Nicholas Vincent v knize The Holy Blood (Cambridge 2001) zmapoval kult Kristovy krve v Evropě a jeho četnost byla taková, že by na to asi skvrny na Turínském plátně vůbec nestačily. Takže je to asi jen autorčina nepodložená domněnka, kterých tam možná může být i víc!

Na straně 95 autorka uvádí, že s relikviemi z císařské sbírky v Konstantinopoli se zacházelo zvláštním způsobem: „Veškeré nakládání s nimi bylo pečlivě zaznamenáno v oficiálních dokumentech. Relikvie byly uzavřeny v zapečetěných bednách, aby se zabránilo krádežím a podvodným výměnám. Poté je převáželi důvěryhodní poslové. Patřilo k nim všeobecné povolení k pohybu a potvrzení jejich pravosti." A v poznámce Fraleová cituje Riantovu základní knihu Exuviae sacrae Constantinopolitanae a uvádí tu konkrétně stranu 44-45.

Kniha má ale dva díly, což v citaci není uvedeno, takže předpokládám, že je tím myšlen 1. díl, protože v 2. díle jsou na této dvojstraně liturgické texty. A v 1. díle na str. 45 (nikoliv 44) začíná líčení francouzského arcibiskupa Gautiera Cornuta ze Sens, který popisuje, jak byla do Paříže převezena Kristova trnová koruna (celé je to u Rianta na straně 45-56). Tam se opravdu popisuje transport, skříňka pečetěmi, ověřování pravosti, ale to vše se vztahuje jen a pouze ke Kristově koruně, nikoliv k ostatním pašijovým relikviím.

O osudu ostatních relikvií z kolekce byzantského císaře toho z let 1204 - 1241 (což je perioda, kterou má Fraleová na mysli) víme fakticky velmi málo, či lépe řečeno skoro nic, a jako autor, který se tímto problémem zabýval, bych byl opravdu vděčný, kdyby vše bylo „pečlivě zaznamenáno v oficiálních dokumentech", což by vyjasnilo některé sporné otázky, mj. také fakt, jak některé z těchto pašijových relikvií získali načas i templáři.

Poslední ukázka. Na str. 144 autorka tvrdí, že čtvrtý lateránský koncil „pod trestem exkomunikace zakázal obchod s relikviemi, takže roucho nemohlo být prodáno." A na str. 94 píše, že exkomunikaci vyhlásil čtvrtý lateránský koncil „vůči každému, kdo obchoduje s relikviemi."

Když si vezmu k ruce dokumenty z koncilu (naposledy je latinsky a polsky vydali v pečlivé edici krakovští jezuité - Dokumenty soborów powszechnych, 2. díl, 2002), tak v části 62,1 a 62,2 se uvádí, že autentičnost těch relikvií, které se nově objevily, musí potvrdit římský biskup, protože se vynořila řada falzifikátů, vyrobených za účelem zisku. O nějakém zákazu prodeje a o exkomunikaci tu není ani slovo. To je prostě jen účelová fabulace Fraleové!

Tvrzení je tedy nepřesné a v mnohém falešné. Kdyby byla pravda, co tvrdí Fraleová, tak by nikdy nemohl Ludvík IX. získat do svých sbírek Kristovu trnovou korunu a ani by v červnu 1247 nemohl podepsat s latinským císařem smlouvu o definitivním předání vzácných relikvii do majetku francouzského krále, kde se uvádí, že panovník tyto poklady „vykoupil za velké množství peněz."

Podobné nesrovnalosti vyvolávají vážnou otázku, zda povrchně Fraleová nepřistupuje i k ostatním svým tvrzením, citacím a důkazům!

Nicméně, mohlo se Turínské plátno dostat opravdu do rukou templářů?

V roce 1204 západoevropští křižáci vyrabovali Konstantinopol, hlavní město Byzantské říše. Francouzský šlechtic Robert de Clari (pocházel z Pikardie, z Cléry-les-Pernois u Amiensu, a nebyl tedy Vlám, jak tvrdí Fraleová), účastník této dosti ostudné křižácké výpravy, píše, že v konstantinopolském kostele v okrsku zvaném Blachernai bylo plátno, do kterého byl kdysi zabalen Kristus, a na tomto plátně bylo možné spatřit otisk celé jeho postavy. A dodal: „Nikdo neví, co se stalo s plátnem poté, co bylo město dobyto." Je to zřejmě první věrohodný záznam o existenci Turínského plátna.

Z roku 1205 pak pochází zpráva, že tato jedinečná památka se dostala do Atén a že jejím vlastníkem se stal francouzský šlechtic Othon z La Roche, jehož příbuzným byl Amaury z La Roche, mající v rámci hierarchie templářů významné postavení. Zřejmě on podle Fraleové získal Kristův rubáš do vlastnictví řádu.

Zájem templářů nebyl náhodný.

Templáři ve 13. století učinili vše pro to, aby získali a ochraňovali všechny památky, které jakkoli souvisely se životem a umučením Krista a o kterých se domnívali, že jsou skutečně autentické. Většinu z nich měli byzantští císařové ve své palácové kapli nazývané Theotokos Faros, noví křižáčtí vládci Konstantinopole je však v době potíží zastavili či rozprodali. Mnohé z toho vykoupil francouzský král Ludvík IX. a postavil pro tyto křesťanské poklady nádhernou kapli Sainte-Chapelle, která je dodnes uměleckým zázrakem Paříže.

Když se Ludvík IX. pídil po unikátních křesťanských památkách, zjistil, že velká část z nich se dostala do majetku templářů. Zvláštní je, že Fraleová této skutečnosti věnovala jen velmi okrajovou pozornost. Přitom existuje dobová zpráva, za jejíhož autora bývá považován mnich Gérard de Saint-Quentin, která popisuje, jak tyto předměty vlastní velmistr řádu v Sýrii a jak rytíř jménem Guido či Guy přivezl část z nich v září 1241 do Paříže. Sám Ludvík IX. vzácné dary převzal před branami města.

Mimochodem do rukou krále se dostala i část plátna, do něhož bylo v hrobě zabaleno Kristovo tělo, což možná byl odstřihnutý malý kousek Turínského plátna. Že by šlo o dar templářů? Škoda, že Fraleová se nevydala ve svém detektivním bádání i tímto směrem. Sám fakt, že některé cenné památky na Kristovo umučení se k Ludvíkovi IX. dostaly díky templářům, je hodný značné pozornosti, zejména pokud se tímto tématem chci seriózně a do hloubky zabývat.

Fraleová celkem důvtipně prokázala, jak se Turínské plátno záhadně objevilo ve 14. století v Lirey ve východní Francii. Jeho majitelem byl tehdy šlechtic Geoffrey z Charny, velmi vlivný muž na dvoře francouzského krále. Jeho jméno mnohým připomnělo významného templáře, který byl jako kacíř společně s velmistrem Jakubem z Molay upálen v Paříži v březnu 1314. Námitka byla jen v tom, že popravený se psal z Charnay, a nikoliv z Charny.

Fraleová však prošla dokumenty a zjistila, že ve skutečnosti se oba psali z Charnay a že byli velmi pravděpodobně příbuzní. Což by znamenalo, že templář Geoffrey z Charny v době pronásledování řádu někde na svém panství pečlivě schoval Kristův rubáš a jeho dědicem i objevitelem se pak stal v polovině 14. století jiný Geoffrey z Charny, pocházející ze stejné rodiny.

Geoffrey bez jakýchkoliv pochyb považoval Turínské plátno za originál, tedy za skutečný otisk mrtvého Kristova těla. Tkanina přitahovala obrovskou pozornost lidí, což vyvolalo závist biskupa sídlícího v Troyes. Když se mu nepodařilo rubáš získat, začal zpochybňovat jeho pravost. Prý tělo bylo na plátno jen namalováno.

Rodina de Charny se proto obrátila na papeže Klementa VII., který v roce 1389 schválil vystavování plátna jako autentické památky a těm, kteří se na něj přijdou podívat, udělil i odpustky. Ale vliv biskupa z Troyes byl tak silný, že to bylo v dalším roce odvoláno, a tím začaly dodnes nekončící spory o autentičnost památky.

Bylo Turínské plátno tedy po jistou dobu v rukou templářů?

Lze mít námitky vůči některým ne vždy přesným tvrzením Barbary Fraleové v textu její knihy i vůči její metodě, kdy jedna hypotéza plus druhá hypotéza rovná se jedna pravdivá historická informace, ale to nic nemění na faktu, že badatelka shromáždila poměrně zajímavé důkazy, které naznačují, že templáři otisk Kristova těla na plátně možná nejen znali, ale také vlastnili a že ho patrně používali i při obřadech, zejména při nejvýznamnějších zasedáních řádu.

 

PhDr. Peter Kováč

 

Ke knize viz:

http://www.stavitele-katedral.cz/praha-templari-a-kristuv-rubas-preklad-nove-knihy-barbary-fraleove-archivarky-vatikanskych-tajnych-archivu/

 

Historie Turínského plátna

* 1204 Robert de Clari popisuje, že viděl v Konstantinopoli plátno, na kterém byl zřetelný otisk Kristova umučeného těla.

* Kolem roku 1355 je plátno ve vlastnictví šlechtice Geoffreye de Charny, který je předal kanovníkům v Lirey u francouzského města Troyes, aby je pravidelně vystavovali v kostele jako autentický Kristův rubáš.

* 1453 Dědička majetku de Charny věnuje plátno rodu Savojských, kteří je vystavují na různých místech, především ale v Chambéry ve východní Francii.

* 1532 Plátno bylo málem zničeno během požáru v Chambéry, ale na poslední chvíli se ho podařilo zachránit.

* 1578 Savojští odnesli plátno natrvalo do italského Turína, který se stal hlavním městem jejich panství.

* 1997 Katedrálu v Turíně zachvátil požár a plátno podruhé málem shořelo, jen úplnou náhodou se ho podařilo hasičům zachránit.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru