Amboise: 500 let od úmrtí renesančního vynálezce a malíře Leonarda da Vinci

Životopisec Giorgio Vasari líčí dramaticky konec jednoho z největších géniů vrcholné renesance: Leonardo da Vinci ležel zesláblý na lůžku, když sluha ohlásil francouzského krále. Umělec se z posledních sil posadil, promluvil k příchozímu několik slov, ale v tom jej přepadla křeč. Panovník přiskočil, podepřel mu hlavu, a „protože Leonardův božský duch pochopil, že se mu už větší pocty dostat nemůže, dokonal v náručí krále“.

Psal se 2. květen roku 1519 a oním mužem, v jehož rukou měl Leonardo zesnout, byl František I. Vasariho líčení je dojemné, nicméně nepravdivé. Král byl tehdy na zcela jiném místě. Nicméně asi by rád velkému toskánskému mistru na poslední cestě posloužil. Zbožňoval ho už od chvíle, co se svým vojskem vstoupil do Milána, kde se mu prý natolik zamlouvala Leonardova nástěnná malba Poslední večeře, že zamýšlel celou stěnu vybourat a odvézt ji s sebou do Francie.

Italské umění francouzský mocnář přímo miloval. Do králových služeb vstoupil i florentský rodák Cellini, z jehož vyprávění víme, jak hluboce se František zajímal o umění, jak kladl všetečné otázky svědčící o velkém zájmu a slabosti pro renesanční umělce.

Panovníkem se František stal ve 21 letech. Byl autoritativní i lehkovážný, dobře se oblékal, z jeho portrétů vyzařuje jistá smyslnost, dámy okouzloval urostlou postavou. „Je na zemi tím, čím je slunce na nebi,“ prohlásila o něm jeho sestra, čímž jej pokřtila na přímého předchůdce Ludvíka XIV.

Pro Františka I. bylo poctou, že k sobě získal stárnoucího Leonarda da Vinci. Malíř vyhověl jeho prosbám a na francouzský dvůr přijel na jaře 1516, možná někdy v době, kdy slavil svoje 64. narozeniny. Dostal darem malý palác Cloux, který je dnes součástí městečka Amboise, jež bývá atrakcí při turistických cestách po zámcích na Loiře. Král neměl jiné přáni, než aby se tu umělec cítil dobře a mohli si spolu čas od času pohovořit.

Umělec ve Francii zřejmě nic velkého nevytvořil. Zabýval se regulací řeky Loiry a problémy stavby měst. Diskuse odborníků se týkala problému, zda nějak nezasáhl i do podoby zdejších proslulých renesančních zámků. Leonardo tehdy hodně kreslil architektonické projekty a je otázkou, zda některá z kreseb neinspirovala krále k podobě části zámku Chambord. Leonardovi byl přisuzován i projekt schodiště zámku v Blois. Nebylo to však zcela přesvědčivě prokázáno.

Víme důkladně jen o jediné práci – zvláštní mechanické hračce použité na jedné z maškarních slavností na zámku v Blois. Šlo o chodící sochu lva; zvíře se prý náhle objevilo před králem, rozevřelo tlamu, ale místo kousnutí se mu náhle otevřela hruď a z nitra se vynořily lilie, symbol francouzského království. Lev se nám nedochoval, zato stojí dodnes zámeček, kde mistr strávil svoje poslední léta.

K překvapení návštěvníků nejde o renesanční vilu, ale malý středověký hrádek, který jako by vypadl z iluminací Hodinek vévody z Berry. Byl postaven v roce 1477 pro Nizozemce Etienna de Loup, tajného agenta Ludvíka XI. Zdi jsou z cihel, orámování oken a vchodů z kamene. Objekt obklopují nádherné zahrady, které uspokojovaly zájem Leonarda o botaniku. Stárnoucí malíř tu měl z velké terasy kouzelný výhled do kraje.

Viděl dobře i na zámek v Amboise, kde jeho štědrý mecenáš prožil svoje mládí a často sem se svým dvorem zajížděl.  Leonardo žil v Cloux (dnes Le Clos-Lucé) obklopen svými žákya nejcennějšími obrazy. Čas od času přijímal návštěvy. Na podzim 1517 sem zavítal i jeden z kardinálů, jehož sekretář si poznamenal do svého deníku řadu cenných údajů. Z nich víme, že v domě visel portrét neznámé florentské krásky, kterou Leonardo namaloval pro Medicejské, dále tu byl Mistrův obraz Jana Křtitele a jeho malba svaté Anny s Marií a Kristem.

Host si zapsal, že Leonardo už příliš nemaluje, nicméně intenzívně kreslí, a že právě dokončil speciální knihu o lidské anatomii, k níž, jak se kardinálovi přiznal, pitval na tři desítky těl mužů a žen. Z těchto prací nenajde na zámečku dnešní návštěvník vůbec nic. Musí za nimi do Paříže...

František I. učinil vše, co se dalo, aby do Francie přitáhl i druhého génia vrcholné renesance, Leonardova rivala Michelangela. Zaplatil mu i velkou sumu peněz na případné výlohy spojené s touto cestou. V únoru 1546 mu napsal vlastnoručně dopis, v němž ho žádá alespoň o nějakou práci pro svoje sbírky. Mimochodem vlastnil jeho Herkula, kopii Ledy a odlitky Krista z kostela S. Maria Minerva a Piety ze sv. Petra v Římě. Otroky z náhrobku papeže Julia II., kteří jsou dnes v Louvre, dovezli do Francie krátce po Františkově smrti. Známe Michelangelovu odpověď Františku I., která začíná slovy: „Nevím, co je větší, zda ta milost, nebo ten úžas, že Vaše Veličenstvo ráčilo napsat člověku jako já a ke všemu ho ještě žádat o jeho práce, které ani nejsou hodny jména Vašeho Veličenstva.“ Přes tyto vzletné zdvořilosti Mistr nic králi nedodal: omluvil se na stáří a zaneprázdnění v Římě.

Peter Kováč

Foto paláce Cloux v Amboise Peter Kováč