Americký profesor dějin umění James Beck tvrdí, že sochař Michelangelo Buonarroti záměrně potlačoval svoje sexuální touhy

Renesanční sochař, malíř a architekt Michelangelo Buonarroti (1475 - 1564) prý záměrně potlačoval svoje sexuální touhy a v erotickém životě zřejmě zcela abstinoval. K tomuto přesvědčení před časem dospěl americký profesor James Beck, nejvýznamnější znalec umělcova díla a autor slavného dopisu, kterým osobně odrazoval papeže od restaurování Sixtinské kaple, jež považoval z odborného hlediska za nešťastné. Ve své knize Tři světy Michelangela (první vydání anglické: Three Worlds of Michelangelo, W.W. Norton 1999, německé: Die drei Welten des Michelangelo, München, 2001, polské: Trzy światy Michała Anioła, 2002) se zabývá podrobně otázkami mistrova soukromého života.

Už v mládí na dvoře Medicejů ve Florencii se Michelagelo seznámil s názory o tom, že sex člověku vlastně škodí. Neoplatonský filosof Marsilio Ficino, tehdy velká postava intelektuálního života renesanční Itálie, veřejně hlásal, že pohlavní obcování je zhoubou všech učenců. Oslabuje prý mysl i ducha a rozptyluje od soustředění. Tvrdil také, že sex přináší rychlé stárnutí a fyzické opotřebování těla. Podle Ficina starověké Múzy působily jako věčně svěží a to jen díky tomu, že občas sice políbily nějakého umělce, ale jinak zůstávaly panenskými stvořeními.

Podobné úvahy prý vedli sochaře k tomu, že na vatikánské Pietě vyobrazil Marii jako mladě vyhlížející dívku, zatímco mrtvý Kristus na jejích kolenou měl už třiatřicet let. Věkový nepoměr mezi matkou a synem současníci kritizovali, ač šlo o tradici jakou znali už gotičtí sochaři krásného stylu. Kritikům Michelangelo oponoval tím, že Marie jako panna zůstala trvale krásná a mladá. A zřejmě to ovlivnilo i jeho samotné představy na intimní život.

Životopisec Condivi otevřeně píše, že velký tvůrce patřil v sexu mezi zdrženlivé. Jeho tvrzení podepřel v roce 1553 i sám Michelangelo, když prohlásil, že pohlavní abstinenci vždy praktikoval. Doslova řekl: „Jestli si chce člověk prodloužit svůj život, nechť se brání sexu, jak jen může." Byl zřejmě hluboce přesvědčen o této pravdě. A historický faktem zůstává, že zemřel pár týdnů před devětaosmdesátými narozeninami a ještě šest dní před smrtí celý den pracoval na slavné mramorové Pietě Rondanini!

Možná však odmítání sexu byla jen z nouze ctnost. Geniální tvůrce byl malý a poměrně nehezký, působil i hodně podivínsky. Ženy zřejmě moc nepřitahoval, ani v době, kdy měl úspěch. A o kurtizány už vůbec neměl zájem. Beck se dokonce domnívá, že se jich i bál. Strach před profesionálkou mu mohly přivodit i živé vzpomínky z mládí, kdy se značně rozšířil z Nového světa přivezený syfilis. V roce 1496 zachvátil střední Itálii a jednadvacetiletý Michelangelo se důvěrně seznámil s tím, co dokáže udělat s člověkem. Na postižené byl odporný pohled. A on jako vyznavač krásného těla se musel při podobné představě přímo třást strachy. Ostatně na tuto pohlavní nemoc zemřel i medicejský vévoda Lorenzo, vnuk Lorenza il Magnifica, kterému Michelangelo tesal náhrobek. Jistě to byl silný podnět k erotické abstinenci.

Michelagelo podle Becka zřejmě nebyl homosexuál, jak se občas traduje. Nikdy se k takové orientaci nepřiznal. Ovšem každý z pochybovačů může namítnout, že by to nikdy neudělal, protože ani i doba humanismu této sexuální orientaci nepřála. Populární kazatel 15. století Bernardin Sienský vztah dvou mužů označoval za prasárnu - doslova „napodobování sviní" a odhaleným viníkům hrozila kastrace, dlouholeté vězení nebo i trest smrti. Nicméně v četných dokumentech a svědectvích, které o Michelangelovi máme, se něco takového neobjevuje ani v nejmenších náznacích či skrytých narážkách. Na rozdíl od takového Leonarda da Vinciho.

Sám fakt, že sochař raději kreslil mužské akty než ženské, není podle Becka přesvědčivým argumentem. Umělci tehdy pečlivě studovali anatomii. Dělal to i Dürer, který byl ženatý a nijak sexuálně výstřední. Tělo se pro humanisty stalo mírou všech věcí. Nahý David před florentskou radnicí tak není výzva k „prasárně", ale vrcholné ztělesněním ideálů renesance. A rozhodně se nedá říci, že by tím geniální tvůrce dával najevo potlačované homosexuální tendence.

Ostatně tváře Michelangelových madon jsou stejně obdivuhodné jako mužské akty. Pro jemný a něžný dívčí obličej měl sochař stejné pochopení jako pro atletické tělo biblického hrdiny, který zabil Goliáše. Navíc i milostné básně umělce prozrazují zájem o ženy. Z řádek sonetů vystupuje i vztah k jakási Kateřině, o níž však vůbec nic nevíme. Možná lze jeho poezii považovat za uvolňující výbuch potlačené touhy.

Ve svých dopisech se Michelangelo nikde nezmiňuje o tom, že by chtěl založit rodinu. Nezaznamenávají to ani jeho životopisci (Vasari a Condivi), neobjevuje se to ani ve vzpomínkách přátel a známých. Nešlo o úchylku. Leonardo, Botticelli i Rafael se také nikdy neoženili. Institut manželství však Michelangelo nikterak nezavrhoval. Naopak věděl o tom svoje a v tomto ohledu poskytoval mnohé cenné rady svému příbuznému, který se oženit chtěl a hledal vhodnou partnerku.

Beckův závěr tedy zní: Michelangelo svoje erotické chtíče držel hodně na uzdě. Preferoval abstinenci, což se mu zdárně dařilo i tím, že všechno v životě podřídil výtvarné tvorbě. Svoji roli tu sehrála i představa podnícená Ficinem, že umělecké dokonalosti lze dosáhnout pouze tehdy, když bude člověk velmi ctnostný.

PhDr. Peter Kováč