Amsterdam: Kopie obrazu může být občas cennější než originál! Vincent van Gogh a jeho kopie klasiků malířství

Ve svém vědomí máme pevně zafixováno, že v malířství je originál vždy důležitější než kopie. Jenže co když kopii vytvořil malíř, který je slavnější a na trhu s obrazy žádanější než autor originálu. V tom případě kopie může být opravdu cennější než originál!

V květnu 1889 se malíř Vincent van Gogh ocitl v psychiatrickém ústavu Saint-Paul de Mausole v Saint-Rémy-de-Provence na jihu Francie. Jeho přijetí předcházel záchvat šílenství v nedalekém městečku Arles, doprovázený veřejným skandálem.

V noci 23. prosince 1888 si van Gogh uřízl kus ucha a zabalený do papíru ho věnoval jako dárek jedné z místních prostitutek. Chudák holka z daru omdlela. A Vincent skončil v nemocnici. Po jeho návratu sepsali občané Arles petici žádající vyhoštění malíře z města. Takže van Gogh na jaře dobrovolně odešel do Saint-Remy.

Když navštívíte bývalou léčebnu, nevyvolá to ve vás žádný optimismus. Pokoje – původně součásti kláštera – působí spíše jako vězeňské cely. Nic utěšujícího, nic povzbudivého. Vincent van Gogh se proto upnul k umění, aby v hájemství malby hledal ztracenou životní jistotu. A v podmínkách značně primitivních vytvořil mnohé svoje nejslavnější obrazy.

Autoportrét s vířícími spirálami v pozadí, který je dnes v Musée d’Orsay v Paříži, Hvězdnou noc, poklad Muzea moderního mění v New Yorku, Zelené obilí s cypřiši v pozadí v pražské Národní galerii nebo Kosatce z Gettyho muzea v Malibu.

Souběžně s tím van Gogh maloval i kopie podle obrazů a kreseb slavných umělců 17. a 19. století. Podkladem mu byly litografické reprodukce, které pro něj většinou opatřil jeho bratr Theo van Gogh. Nešlo o nějakou tvůrčí epizodu či náhodu.

Během pobytu v ústavu, to jest od května 1889 do května 1890, umělec namaloval tři desítky kopií, v průměru dvě až tři měsíčně. Muzeum Vincenta van Gogha v Amsterdamu většinu z nich shromáždilo na výstavě nazvané Van Gogh at work (potrvá do 12. ledna 2014), která diváky podrobně seznamuje s tvůrčím zázemím malíře.

Vincenta van Gogha považujeme povětšinou za podivína a blázna obdařeného nebývalým uměleckým talentem. Ale on byl ve skutečnosti velice sečtělý, znal detailně velikány světové literatury a měl i obdivuhodný přehled o dějinách umění, které znal z muzeí a galerií. Prozkoumal dokonale holandské sbírky, prošel expozicemi umění v Paříži i Londýně, a dokonce byl i na některých anglických zámcích.

Starými mistry byl van Gogh okouzlen a nepovažoval je za mrtvou minulost. Bratrovi třeba popisoval v dopisech návštěvy z Rijksmusea v Amsterdamu, kde vždy objevil něco nového. Uchvátily ho skupinové portréty Franse Halse i Židovská nevěsta Rembrandta. Napsal Theovi, že Hals zůstává při zemi, ale Rembrandt proniká tak hluboko do lidského nitra, že se dostává až do sféry mysterií a dovede vylíčit něco, co nikdo na světě nevypoví.

Kopírování bylo pro van Gogha důležité. Šlo o možnost, jak si sám znovu a znovu prožít zážitky z galerií. Navíc byl ve všem samouk a potřeboval si na příkladech velikánů z dějin umění ověřit, zda jeho vlastní umělecká cesta je správná. Fascinován byl především čtyřmi malíři: Milletem, básníkem francouzského venkova, Delacroixem, velikánem evropského romantismu, Daumierem, satirickým glosátorem života a Rembrandtem, géniem mezi všemi Holanďany, k nimž patřil i Vincent jako rodák ze severního Brabantska.

Jako první kopii v Saint Remy namaloval van Gogh Delacroixovu Pietu (obr. 1) podle půjčené litografie (obr. 2, malba Delacroixe obr. 3). Klasik francouzského umění ho přímo fascinoval. Tvrdil, že maluje tak, jako když lev hltá kořist. Z jeho tvorby si pro kopírování vybral ještě Milosrdného samaritána. Z Rembrandta zase Vincenta zaujalo Vzkříšení Lazara.

Ve všech těchto případech šlo o náboženské výjevy, ale ač se van Gogh chtěl kdysi stát kazatelem, zde ho víc než slovo boží zajímalo, jak barvami nově zobrazit tradiční kompozici.

O kopírování psal v dopisech bratru Theovi. Srovnával své počínání s hudebníkem, který hraje Beethovena a do skladatelových not vkládá vlastní pocity a prožitky. „Já jsem se ke kopírování dostal náhodou a domnívám se, že člověk se tím učí, a především někdy utěší. Vedu pak svůj nepokojný štětec jako smyčec na houslích.“

Za důležité považoval, jak po svém a svým cítěním barev zopakovat scénu objevenou už kdysi Rembrandtem nebo Delacroixem. „Taková reminiscence, takový neurčitý souzvuk barev, citem komponovaných, třebas ne vždycky správných – to je ta moje interpretace,“ napsal.

Nejvíce ho přitahoval Jean François Millet svými vesničany. Miloval jeho obyčejné lidi, jejich dřinu v potu tváře, spjatost s polem a přírodou, i podvečery po práci, které působí víc jako duchovní modlitba než klidné spočinutí a odpočinek.

Od namalování obrazu Jedlíků brambor šlo také o jeho osobní program. Milleta proto náruživě kopíroval. Nechtěl vytvořit řemeslně přesnou napodobeninu. „Malovat podle Milletových kreseb znamená přeložit je do jiného jazyka, než je opravdu kopírovat!“ psal bratru Theovi s poděkováním za zaslané reprodukce jeho děl.

Vincent van Gogh o sobě vždy pochyboval, mnohé z toho, co dělal, vycházelo z vnitřní nejistoty. „Čím jsem v očích většiny? Nula nebo podivín nebo nepříjemný člověk, kdosi, kdo nemá nebo nebude mít ve společnosti žádné postavení,“ tvrdil bratrovi v jednom dopise. Kopírování Delacroixe, Milleta, Daumiera nebo Rembrandta považoval za dialog s těmi, se kterými si rozuměl více než se svými vrstevníky.

Různé reminiscence na staré mistry se později staly součástí tvůrčího repertoáru mnoha velkých malířských osobností. Picasso dělal volné varianty – v pojetí van Gogha by šlo o kopie – Velázquezova barokního obrazu Dvorní dámy – Las Meninas. Dodnes se touto sérií v mnoha desítkách podob chlubí Picassovo muzeum v Barceloně. Picasso vytvářel i variace na Cranachovu Venuši, Manetovu Snídani v trávě nebo na Delacroixovy Alžírské ženy. Vincent van Gogh svými kopiemi předběhl Picassa o více než půl století. I v tom se stal prorokem moderního umění.

Peter Kováč