historie detailaugustalis – zlatá mince císaře fridricha ii. štaufského (1194–1250)

Augustalis – zlatá mince císaře Fridricha II. Štaufského (1194–1250)

K 70. narozeninám Zdeňka Petráně, který patří mezi nejvýznamnější osobnosti současné české numismatiky, vydalo Nakladatelství Lidové noviny sborník Blaženost věku aneb Felicitas saeculi. Publikace přináší články od předních českých numismatiků, archeologů, historiků a sběratelů s různorodým profesním zázemím sdružených v České numismatické společnosti. Sumarizující a přehledně uspořádané kapitoly pokrývají široké chronologické i tematické spektrum od antické numismatiky přes problematiku středověkých ražeb až po raný novověk. Kapitoly z moderní numismatiky jsou pojaty šířeji a zasahují daleko více i do problematiky nemincovní drobné plastiky. Široký záběr témat jednotlivých textů přináší některé odpovědi na dosud nevyřešené problémy a zkušený čtenář si jistě všimne i nových otázek a podnětů pro další bádání. Editory sborníku jsou Michal Lutovský a Michal Mašek. Z knihy přetiskujeme (se svolením autora) článek Michala Maška o slavné zlaté minci císaře a sicilského krále Fridricha II. (SK)

Michal Lutovský (ed.), Michal Mašek (ed.), Blaženost věku aneb Felicitas saeculi, NLN – Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2023, brožovaná, 344 stran, doporučená cena 569 Kč

 

 

AUGUSTALIS – ZLATÁ MINCE CÍSAŘE FRIDRICHA II. ŠTAUFSKÉHO (1194–1250)

MICHAL MAŠEK

 

Dějiny Čech a Sicílie v sobě ukrývají jen málo styčných bodů. Už samotná poloha obou zemí vylučuje časté kontakty a nepomůžeme-li si berličkou v podobě výborného piva, respektive vína, tak kromě několika historických okamžiků nezbývá téměř žádné pojítko Okamžiky, ve kterých se historie obou zemí protnula, však dostatečně vyrovnávají ostatní nápadné rozdíly. Postava Fridricha II., římského krále a císaře, se k srovnání obou zemí sama nabízí: od jeho životních osudů lze odvíjet i další analogie.

Zjednodušeně lze říct, že byť má Sicílie jednoznačně dané geografické hranice (podobně jako česká kotlina), byla vždy v hledáčku mocností kvůli své poloze na křižovatce vodních cest uprostřed Středozemního moře. Od počátku se na jejím území střídaly národy i vládnoucí rody, pod jejichž tlakem místní obyvatelstvo postupně vstřebávalo a přetvářelo všechny dovezené kulturní podněty.

Po řeckém, kartaginském a římském úvodu se během prvního tisíciletí na Sicílii vystřídali vládcové z Byzance (za vlády císaře Konstanta II. v letech 630 až 668 se sicilské Syrakusy staly sídelním městem). Konstantinopolské panovníky pak na dvě stě let (rámcově mezi lety 827 až 1060) vystřídali arabští dobyvatelé. Ve stejné době, kdy si Anglii podrobil Vilém Dobyvatel, obsadili ostrov, ležící proti špičce italské boty, Normané, kteří vytvořili kulturní i politické předpoklady pozdější štaufské moci.

Normané, cizí národ mluvící odlišným jazykem, se v sicilské lidové slovesnosti stali domácím panovnickým rodem, připomínaným lidovým malířstvím i loutkovým divadlem. V něm postavičky rytířů paradoxně představují Karla Velikého bojujícího společně s normanskými rytíři proti muslimům za víru, čest, lásku i „svobodu“ Sicilanů. Snesou-li Normané kulhavé přirovnání k Přemyslovcům, lze Fridricha II. směle srovnávat s naším Karlem IV. Také jeho rod získal zemi „po přeslici“, založil univerzitu (pravda, v Neapoli, která však v tu dobu náležela k Sicílii a po moři nebyla tak vzdálená), jeho stavební památky a stavby jeho předchůdců patří k dominantám sicilských fotografií. Fridrich konstituoval zákoník navazující na předcházející normanské řády a v neposlední řadě konsolidoval ražbu zlatých mincí.

Fridrichovi potomci podlehli novému králi francouzského původu – Karlovi I. z Anjou. Toho násilně vystřídali aragonští králové. Vyhnání Francouzů bylo daleko brutálnější než přechod moci z muslimských rukou do křesťanských. Během povstání, tzv. Sicilských nešpor, bylo naráz zavražděno několik tisíc Francouzů a jejich vliv na Sicílii byl ukončen jednou provždy. Muslimské enklávy však na Sicílii přetrvávaly až do 14. století. Po aragonských králích dlouhou dobu zemi vládla španělská větev rodu Habsburků. Sicílii, podobně jako české země, decimovala emigrace. Devatenácté století bylo ve znamení národního obrození a o současném uspořádání Evropy není nutné se příliš rozepisovat.

Čím se tedy zapsal sicilský Fridrich II. do numismatiky?

Zjednodušující pohled tvrdí, že raně středověký obchod se obešel bez zlatých ražeb. To s určitými výjimkami platí o středoevropském prostoru, ale nesmí se zapomínat na proud zlatých ražeb tehdejší mocnosti – byzantské říše – a stejně tak na zlaté mince arabské. Drobné zlaté emise produkovala například i Anglie (za zmínku stojí ražby mercijského krále Offy, 757–796). V neposlední řadě existovaly zlaté ražby sicilských Normanů a zlaté napodobeniny islámských mincí z východních křižáckých království.

Normanské zlaté oběživo navazovalo na emise jejich arabských předchůdců. Arabská inspirace není na zlatých čtvrtdenárech, zvaných tari, zakrývána. Normanští vládcové z nich svou moc oznamovali v arabštině a řečtině (v jazyce obou tehdejších mocností). Na lícní straně jejich zlatých tari je kříž s řeckým nápisem ICXC NIKA (zkratka Ježíš Kristus zvítězí) a s arabským názvem mincovny a datem ražby v opise. Rubní strana, napsaná pouze v arabštině, nese jméno a titul emitenta, znovu jméno mincovny a datum ražby počítané podle hidžry! (OBR. 2)

Jednotný název tari (a jeho násobky) však neznamenal skutečně stabilní a jednoznačně specifikovaný nominál. Tari z normanských mincoven z pevninského Amalfi a Salerna jsou miskovitého tvaru (tzv. skyfáta) a vážila přibližně 0,9 g devíti až desetikarátového zlata. O něco pozdější tari z Palerma, Messiny a později i z Brindisi, Barlety a Manfredonie byla ražena na menším a silnějším střížku o ryzosti 16 karátů! Oběh méně hodnotných mincí byl nutně omezen na okolí emitujících měst, a pokud se do nich dostaly konkurenční ražby, byly v zájmu uživatelů zmenšovány. Přesto však byla po celou dobu jejich ražby patrná snaha zachovávat jejich ryzost. Váhové rozpětí však kolísalo, což nutně vedlo k jejich převažování při každé transakci. Podobaly se tak spíše svým antickým předchůdcům, kdy ražba garantovala obsah drahého kovu, než moderním mincím. Sjednocení ryzosti i váhy tari zavedl až král Karel z Anjou. To však už byla jejich labutí píseň. Aragonští králové v ražbě zlatých tari nepokračovali.

Velmi vzácné je miskovité tari z doby počátku Fridrichovy vlády. (OBR. 3) Tato mince pochází z Amalfi a ikonograficky odpovídá klasickému vzhledu tari. Vnější opis je v kúfském písmu ve tvaru: vydáno za jeho vlády v roce 595. Vnitřní opis soustředěný kolem palmy je latinský: ⧾ FRE REX SICILIE. Na rubu je opět v kúfském písmu opis: vyraženo v roce 1198. Ve vnitřním opise kolem latinského kříže následuje text: Konstantie, císařovna Římanů.

Toto pozoruhodné miskovité tari nese dvě data, 595 hidžry a 1198 křesťanské éry. Na minci se tak poprvé objevuje datum Anno Domini, které může připomínat investituru formálně udělenou Fridrichu II. a jeho matce Konstancii papežem Inocentem III. dne 19. listopadu téhož roku. Na oplátku papež obdržel roční census 1000 skyfátů. Pokud se aproximativně vychází z délky lunárního roku jako 354,36707 dne a z průměrné délky solárního roku jako 365,24255 dne, tak lze rok 595 hidžry přepočítat na křesťanský letopočet zhruba jako třetí čtvrtinu roku 1198 (622 + 595) × 354,36707/365,24255 – 0,5 = 1198,78). To je samozřejmě jen aproximace, protože přesněji by se musel vzít v úvahu počátek hidžry (16. 7. 622) a specifika v té době užívaného juliánského kalendáře. Nicméně tento výpočet ukazuje dobrou shodu obou dat na přibližně podzim roku 1198.

Myšlenka, že by na mincích mělo být datum vydání odkazující na dobu, která uplynula od narození Krista, nebyla v Evropě rozšířena až do poloviny 16. století. Zatímco mnich Dionýsos Exiguus z Tomidy zformuloval křesťanský kalendář v 6. století a dodnes se používá k výčtu let jak juliánského, tak gregoriánského kalendáře, byla datace mincí pomocí křesťanského letopočtu použita až na této jihoitalské ražbě. Datovací systém byl znovu použit až v roce 1234 biskupstvím v Roskilde na stříbrných denárech a v roce 1251 v arabském písmu na stříbrných křižáckých napodobeninách islámských mincí ve městě Akko. (Na jaře roku 1250 přijel do Sýrie papežský legát Odo z Châteauroux, který byl pobouřen, když se dozvěděl, že Frankové razili zlaté a stříbrné mince se jménem Proroka a daty muslimské časomíry, a nechal je nahradit čistě křesťanskými legendami a daty spojenými s Mesiášem, i když vyjádřenými v arabštině, aby byla zachována jejich bernost v oblasti.) Mnohem později, až od roku 1372 byly v Cáchách pravidelně raženy datované groše emitované jménem Karla Velikého. V době vydání tari byly Fridrichovi necelé čtyři roky a skutečnost, že jeho matka a regentka královna Konstancie zemřela 27. listopadu 1198, velmi zužuje její dataci. Fridrich byl korunován v palermské katedrále dne 17. května 1198. Poté byl jeho poručníkem formálně římský papež, ve skutečnosti se stal až do roku 1208 (byl prohlášen za plnoletého) rukojmím mocných rodů Teprve poté začal přebírat a obnovovat královskou moc.

Podobná a stejně vzácná ražba vznikla v Amalfi i po smrti královny Konstancie, tedy po roce 1198. Také na ní je Fridrichovo jméno i titul uvedeno v arabštině Fridrich malik Siqilliyyah (Fridrich král Sicílie), datace v opise je nezřetelná. V poli je latinský monogram FRE. Rubní strana má ve vnitřním opisu obkružujícím hvězdu latinský text + REX SICILIE. Vnější kúfský opis je opět málokdy čitelný, a tudíž není známa přesná datace žádného z dochovaných exemplářů. (OBR. 4)

Vzhled tari se během jeho více než čtvrt tisícileté existence postupně měnil. Vždy však nesl jméno svého emitenta, doplněné i jeho monogramem. Fridrichovi mincmistři pozměnili jejich vzhled, když jméno krále doplnili obrazem orla – Fridrichovým heraldickým zvířetem. (OBR. 5)

Fridrich II. ztratil v raném dětství oba rodiče a jako poručník mu byl určen papež Inocenc III. Po dosažení plnoletosti, ve svých čtrnácti letech převzal v roce 1208 vládu nad Sicílií. Svou moc na ostrově dokázal upevnit, ale ve vzdálených německých zemích nastala změna po zavraždění Fridrichova strýce, římského krále Filipa Švábského (1208). Na královský trůn byl dosazen jeho protivník Ota IV. Brunšvický (†1218), který byl o rok později korunován v Římě na císaře. Ota se pokusil využít situace a získat i sicilské království. Přecenil však své možnosti a záhy proti jeho snahám začala vznikat koalice, jejímž významným členem byl i budoucí český král Přemysl I. Snad každý český školák ví, co znamenala Přemyslova podpora sicilskému králi pro český stát. Pomoc byla odměněna Zlatou bulou sicilskou, dokumentem, který potvrzoval dědičné držení české královské koruny. Koruna se stala nedílnou součástí českých mincovních portrétů a po vzniku pražského groše v roce 1300 i jeho dominantním lícním obrazem. Problematika Zlaté buly sicilské je jedním z nejčastěji diskutovaných problémů české medievistiky, avšak její význam v době vzniku nepřesáhl zaalpskou oblast a zcela jistě neměl, kromě již zmíněné české podpory, význam pro dění na Sicílii.

Fridrich byl v roce 1212 korunován římsko-německým králem a roku 1220 v Římě na císaře. Sjednotil království ležící severně a jižně od Alp v říši, které vládl jako jediný vládce, a vytvořil mocenský prostor rozkládající se od Sicílie po Severní a Baltské moře. Jeho vláda však nebyla ani zdaleka klidná, dostal se do sporu s papežem a byla na něj uvalena klatba. Ve stínu evropských událostí stojí i jeho úspěšná křížová výprava do Svaté země.

Nesporný vliv na dění ve Středomoří měl rok 1230. V tomto roce vyhlásil císař Fridrich II. nový zákoník, tzv. Statuta z Melfi. Statuta kodifikovala zvykové právo i zákony zavedené normanskými vládci. Upravovala dědické i obchodní vztahy, držbu majetku, a dokonce i předjímala jakési základní hygienické normy. Pro numismatiku je důležitá jejich Hlava III, kapitola 63:

O trestu pro ty, kteří okrájí nebo jinak zmenší zlatou minci

Roger II., pravděpodobně 1140, převzato Fridrichem II. v září 1231 do Zákoníku v Melfi

Tentýž král

Kdo zlatou nebo stříbrnou minci okrájí nebo ji jakýmkoliv jiným způsobem zlehčí (zmenší), tak on i veškerý jeho majetek propadá.

Zákoník z Melfi paradoxně vystupuje proti všeobecné praxi okrajování a dělení zlatých tari. Jakou minci měl Fridrich na mysli? Jednalo se o nově zavedenou zlatou ražbu, zvanou augustalis (it. Augustale, OBR 1), charakterizovanou imperiální ikonografií, stabilní ryzostí i váhou a také využitím perlovce ohraničujícího mincovní pole a prozrazujícího případné zmenšení.

Označení augustalis je potvrzeno již pro Fridrichovu dobu, jak bude mimo jiné popsáno níže. Tyto mince musely být raženy nejpozději od roku 1231. Známé jsou i poloviční augustaly, tj. vážící polovinu (cca 2,65 g) celého nominálu (cca 5,3 g). Obchodní účel nově zavedeného nominálu je dokumentován právě tímto půlením. Augustaly nebyly pamětní mince, které by vznikaly a byly distribuovány při zvláštních příležitostech. Byly to platební prostředky, které sloužily komerčním účelům, a proto musely existovat i v nižším nominálu. (OBR. 6)

Lícní a rubní motivy i nápisy celých a polovičních augustalů se shodují. Na lícní straně je zobrazeno poprsí císaře zprava. Je zobrazen bezvousý s krátkými vlasy. Hlavu mu zdobí vavřínový věnec se stuhami dosahujícími na krk. Na ramenou je patrný vícenásobně řasený plášť, který je stejně jako na antických ražbách přidržován sponou na pravém rameni. Pod pláštěm má zřejmě tuniku, jejíž lem je patrný na paži. Obličej působí mladistvě a vyrovnaně, ale také díky velkým očím a výraznému obočí energicky a rozhodně. Nápis uvádí císařský titul: • CESAR AVG[ustus] – • IMP[erator] ROM[anorum] •. Tečky mezi slovy se vyskytují v různém počtu a rozložení a liší se v jednotlivých emisích.

Na rubu je vyobrazen orel stojící vlevo s roztaženými křídly a hlavou otočenou doprava. Jeho opeření je pečlivě zpracované, zvláště zdůrazněny jsou drápy a zobák. Rubní nápis, začínající křížem, uvádí jméno císaře: FRIDE-RICVS.

Augustaly a půlaugustaly byly raženy výhradně v Messině a Brindisi, přičemž ty z Brindisi jsou označeny dvěma tečkami nad orlími křídly. Ražby bez teček nad křídly pochází z Messiny. Při porovnání Fridrichova mincovního portrétu s portrétem prvního římského císaře Augusta (27 př. Kr. – 14) vynikne několik shod. (OBR. 7) Kromě celkové kompozice k nim náleží krátké vlasy s jasně rozdělenými prameny ozdobené vavřínovým věncem a velké oči v nestárnoucí, důstojné tváři.

Pro Fridrichovu zlatou minci lze nalézt i další předlohy. Jsou jimi mincovní portréty konstantinovských císařů. Vzor převzatý z ražeb Konstantina Velikého (306–337) není překvapivý, vezmeme-li v úvahu, že Fridrich byl pokřtěn jako Konstantin. (OBR. 8) Tyto antikizující odkazy nebyly náhodné, římskoněmečtí císaři opakovaně navazovali na tradice Římské říše a považovali se za nástupce římských císařů. Odkaz na staré vzory zároveň znamená, že portrétní hodnota lícního obrazu mince, a tedy reprodukce rysů Fridrichova obličeje, byla druhořadá. Případný portrétní charakter lze navíc jen stěží posoudit, protože spolehlivý dobový Fridrichův portrét, který by mohl sloužit jako srovnání, neexistuje.

Rubní obraz orla nenabízí jednoznačnou inspiraci. Orel byl častokrát využíván jako symbol moci a byl používán v mnoha ikonografických souvislostech. Skutečnost, že si ho Fridrich vybral jako rubní motiv své těžké mince, mohla souviset i s jeho zálibou v sokolnictví.

Vzhled nových zlatých mincí byl prodchnut představami o císařské reprezentaci i imperiálními ambicemi. Jižní Itálie a Sicílie hrály ve 12. a 13. století ústřední roli v dálkovém obchodu v oblasti Středomoří. Zlaté mince zde byly v nepřetržitém oběhu již od starověku, přičemž byzantské solidy neboli hyperpyra společně s islámskými zlatými dirrhemy byly před zavedením augustalů dominantní měnou. Od doby vlády Normanů na Sicílii ve 12. století zde obíhaly již zmiňované tari v hodnotě čtvrt dináru. Tyto nedbale vyražené mince samozřejmě nemohly splňovat Fridrichovy požadavky. S expanzí jeho moci v Itálii a střední Evropě nevyhnutelně rostlo jeho sebevědomí vůči Byzantské říši a islámským vládcům. Sjednocením se zaalpskou částí vzrostla ekonomická síla říše. To vyžadovalo nový, funkční a zároveň reprezentativní typ mince.

Dvacetikarátová ryzost byla stejně vysoká jako ryzost soudobých byzantských zlatých, což usnadnilo společný obchod. Augustaly byly navázány na své normanské předchůdce, přičemž 30 tari se rovnalo čtyřem augustalům. Měsíční mzda dělníka soli byla 10 tari, salma (asi 275 litrů) obilí stála 10 až 12 tari a podvodné jednání mohlo být potrestáno až 48 augustaly nebo 360 tari. Dodnes je dochováno více než 400 augustalů a půlaugustalů z přibližně 200 různých razidel. Počet skutečně vyražených mincí lze jen odhadovat, ale počítat je třeba s více než milionem exemplářů.

Uvedený počet mincí a stejně tak počty variant tari dokumentují sílu sicilské ekonomiky. Přesto však nestačila zvládnout císařovu náročnou politiku komplikovanou častým válčením. Dobový záznam florentského kronikáře Villanniho dokumentuje užití skutečných nouzových peněz. Villani zaznamenal jejich vydávání při obléhání severoitalského města Faenzy, není však vyloučeno, že se osvědčený způsob v podstatě královského drobného úvěru uplatnil i při jiných příležitostech. Nechme mluvit kronikáře, bankéře a florentského úředníka Giovanniho Villani (1276 (80)–1348):

Giovanni Villani, Nuova Cronica

Kniha šestá, kapitola XXI.

Jak Fridrich císař dobyl město Faenza pro jeho činy

„Ve 1240. roce Kristově vstoupil do kraje Boinagna (dn. Emilia Romagna) císař Fridrich, který soužil a pronásledoval všechny země a města a všechny, kdo se drželi věrnosti a poslušnosti svaté církve, a která, jak se říká, patřila svaté církvi, a on se vzbouřil a násilím se zmocnil a držel město Faenza, které se svými lidmi obléhal sedm měsíců, až mu pak padlo do rukou; ale při zmíněném obléhání měl velký nedostatek peněz, a protože strávil v obléhání více času, dostal se na mizinu. Císař však, poté co mu došly peníze a navíc zastavil své šperky a mince a nemohl sehnat další peníze, ze své vůle nařídil, aby jeho rytířům a těm, kteří mu sloužili službu, vydávali cejch na kůži s jeho portrétem (vypálený otisk razidla), který prohlásil za náhradu peněz, jako hodnotu zlatého augustalu; a tyto cejchované kousky kůže slíbil vyměnit za zmíněnou měnu každému, kdo by je pak přinesl jeho pokladníkovi, a nechal vyhlásit, ať každý účastník tažení je bez obav přijme jako zlatou minci; a tak se stalo, a tímto způsobem udržel své hospodaření, pak dobyl město Faenza, kvůli kterému byly zmíněné cejchované kůže vydávány, vyměňoval je za jeden zlatý augustalis, který měl hodnotu jednoho florénu a čtvrt; na jedné straně augustalu byla tvář imperátora, na druhé orel v kruhu jako za starých císařů, byl velký a v porovnání s ním měl dvacet karátů ryzího zlata. A tato mince měla v té době velký význam; a tehdy dostávala velká část florentských guelfů a ghibellinů tisíce těchto mincí za službu císaři.“ (OBR. 9)

Záznam florentského kronikáře přináší kromě první zprávy o nouzové, respektive kreditní měně i potvrzení původnosti názvu Fridrichovy zlaté mince. (Název augustalis je však znám i z dalších pramenů). Anachronické je však jeho srovnání s florentským florénem. Ten byl poprvé vydán až v roce 1252, dva roky po Fridrichově smrti. Je však nesporné, že nižší váha (cca 3,5 g) usnadnila jeho užití v obchodě a florény se, na rozdíl od krátkodobě ražených augustalů, staly dominantní a stabilní zlatou ražbou. Jejich váze i vzhledu koneckonců odpovídaly i nejstarší zlaté české mince, florény krále Jana Lucemburského. Také jeho syn, již zmiňovaný Karel IV., se jí řídil. Pozměnil pouze neutrální, městskou komunou vydávaný obraz na imperiální minci, která více odpovídala mocenským poměrům v jeho státě.

V emisi augustalů pokračoval i pokořitel štaufské dynastie, bratr francouzského krále, král Karel I. z Anjou. Ten na svou minci umístil vlastní portrét a rubní stranu opatřil vlastním erbem s liliemi. (OBR. 10) Anjouovská verze augustalu byla jeho poslední emise. Aragonští vládci snížili váhu zlaté mince tak, aby byla kompatibilní s domácí měnou. Nic z toho však nezmenšuje důležitost Fridrichova prvenství ve znovuzavedení zlatých mincí, stejně tak jako dokumentuje i jeho znalosti a inspiraci velkou antickou historií. Že se v jeho případě nejednalo o pouhé napodobování, je nasnadě.

Svědčí o tom rozsáhlá řada nízkých nominálů, zhotovených z mědi, které nevybočovaly ze stereotypního vzhledu středověkých křesťanských ikonografických námětů. (OBR. 11) Fridrichův rozhled a schopnosti kombinovat dokládá i kuriózní příhoda spojená s jeho ornitologickým zájmem. Při návratu ze svých zaalpských cest si povšiml, že druhy ptáků, o kterých se Aristoteles domníval, že spí zimním spánkem, poletují v teplých krajích. Vyvrátil tedy od antiky tradovanou mylnou představu o zimním spánku stěhovavého ptactva.

Postava velkého krále a císaře Fridricha je na Sicílii stále živá. Jeho památce je možné vzdát hold během návštěvy palermské katedrály. (OBR. 12) Panovníkovo tělo je v ní uloženo v sarkofágu vyrobeném z antického sloupu z rudé žuly. (OBR. 13) Movití zájemci dokonce mohou přenocovat v domě, jehož zdi stály již za Fridrichova života (což je v centru Palerma zcela běžné a mnoho zdí a domovních základů pochází z antiky) a jehož majitelé odvozují svůj původ od některého z císařových potomků.

Michal Mašek

MUDr. Michal Mašek (1968), stomatolog, stomatochirurg a badatel v oboru helénistického a přemyslovského mincovnictví. Od roku 2006 je předsedou České numismatické společnosti. Kromě odborných numismatických i populárních článků a přednášek je autorem monografie Encyklopedie řecko-baktrijských panovníků z pohledu jejich mincí (2010) a spoluautorem knih Vladislav II. (2008), Mince posledních faraonů (2017), Sylloge Nummorum Graecorum. The National Museum, Prague. Part 10. Baktria and India (2019) a Příběhy starých mincí (2019), pilotní publikace řady Příběhy mincí v NLN. Se členy ČNS a ve spolupráci s významnými muzei a církevními institucemi připravil řadu výstav s numismatickou tématikou. S kolegy v roce 2012 obnovil vydávání Numismatického časopisu. Je členem redakce Numismatických listů (časopis Národního muzea).

 

Obr. 1. Augustalis s portrétem Fridricha II.

Obr. 2. AV tari, Roger II. (1140–1154), Messina nebo Palermo, 13 mm, 0,95 g, Spahr 66, MIR 22.

Obr. 3. AV tari, Fridrich II. a Konstancie jako císařovna Svaté říše římské, Amalfi, listopad 1198, 23 mm, 0,86 g. L.Travaini, 'Le monete Sveve con legend arabe nel Regno di Sicilia (1194–1220)' in RIN 1986, s.136, 2; MIR 36; MEC 14, str. 166, obr. 3b; CNI XVII, s.10, 1, pl. 1, 14; R. Levinson, The Early Dated Coins of Europe 1234–1500.

Obr. 4. AV tari (10 karátů). Fridrich II., Amalfi, mezi lety 1199 a 1220. Vnitřní kruhová legenda v arabštině: Fridrik malik Siqilliyyah (‚Frederik král Sicílie‘), stopy vnější legendy, v poli FRE se značkou zkratky nad F. Rev. Vnitřní kruhová legenda: + REX SICILIE; vnější legenda v arabštině, v poli osmicípá hvězda, 22 mm, 0,81 g. CNI 1., MEC 14, str. 166.

Obr. 5. AV tři tari, Fridrich II., Messina mezi lety 1209 a 1220, 12 mm, 2,57 g. Spahr 66/69, MIR 66.

Obr. 6. AV augustalis, Fridrich II., Messina, podzim 1231, 21 mm, 5,21 g. Kowalski R1/A16 (totožný kus), Spahr. 98. MEC 14,514. MIR 59, Friedberg 134 (Brindisi), soukromá sbírka.

Obr. 7. Averz denáru císaře Augusta (27 př. Kr. – 14).

Obr. 8. Averz nikomédského solidu císaře Konstantina I. (307/310–337).

Obr. 9. Distribuce nouzových kožených augustalů jako náhrada žoldu ve vojenském ležení Fridricha II. před obléhanou Faenzou. Vyobrazení z Kroniky Giovanni Villani, XIV. století. Città del Vaticano, Biblioteca Apostolica, ms chig. L 296, c77, r.

Obr. 10. AV augustalis (real), Karel I. z Anjou (1266–1282), Messina, 20 mm, 5,27 g. Fr. 653; Spahr 1, ex Numismatica Genevensis SA, aukce 10/478.

Obr. 11. Billonový denár Fridricha II., Messina, 17 mm, 0,53 g. Spahr 135, MIR 100.

Obr. 12. Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Palermu, místo uložení ostatků Fridricha II. Foto V. Mašková.

Obr. 13. Sarkofág Fridricha II., vyrobený z porfyrového antického sloupu. Foto M. Mašek.

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru