Italské Benátky měly v době renesance pověst zhýralého města, které se nejvíce podobalo hříšnému Babylonu, o němž věřící četli v bibli. Do rušného přístavu se sjížděli obchodníci z celé tehdejší Evropy, běžně tu člověk potkal na ulicích nazrzlé modrooké seveřany i orientálce v turbanech, a ti všichni si společně s Italy chtěli po večerech užít trochu rozkoše.
Jen v Benátkách 16. století mohla vzniknout kniha nazvaná Rozpravy o mravech hříšných kurtizán, kterou sepsal Pietro Aretino, zdejší humanista a přítel malíře Tiziana. Město mělo i něco jako katalog nejluxusnějších kněžek lásky, ve sklárnách na ostrově Murano se kromě lustrů vyráběly i erotické pomůcky a Benátčanky prý poprvé v dějinách začaly masově používat prezervativy.
Otázkami prostituce se čas od času zabývali i zdejší dóže a celá městská rada. Existoval dokonce finanční sazebník za prohřešky dívek, pokud svoji práci nevykonávaly v souladu s pravidly. Podle nařízení z roku 1460 se hlasitý sex mohl provozovat jen do druhé hodiny ranní. Radní také čas od času pokutovali majitele nevěstinců, hospod a veřejných lázní, třeba za to, že dovolili, aby dívky mohly provokovat zákazníky už během dne. Neřest začínala až se západem slunce...
Předpisy se ale vesele porušovaly a nakonec se vše většinou omezilo jen na proklamace, že nejstarší řemeslo se nesmí v Benátkách provozovat v blízkosti kostelů, na což však stejně nakonec nikdo nedbal. Poptávka byla značná a trh vzácně neregulovaný.
Luxusní prostitutky tehdy poskytovaly dobře placenou práci i malířům. Ostatně šlo o dobrou tradici. Už ze středověku víme, že lehké děvy se čas od času chtěly představit jako štědré mecenášky. Pařížský biskup Maurice de Sully se vší vážností řešil v druhé polovině 12. století problém, zda má, nebo nemá přijmout nabídku zdejších nevěstek, které chtěly do právě budované katedrály Notre-Dame věnovat buď zlatý kalich, nebo celé malované okno.
O rozhodnutí církevního hodnostáře žel nic nevíme, nabídka však byla rozhodně myšlena velmi vážně. Ostatně v jiné slavné francouzské katedrále - v Chartres (asi 80 km od Paříže) - je dodnes v boční lodi k vidění velké malované okno ze 13. století, které zobrazuje biblické podobenství o nezdárném synovi, kde jsou vyobrazeny naparáděné prostitutky. Mnozí z odborníků se domnívají, že cennou vitraj čili barevné okno věnovaly do chrámu právě místní prostopášnice, které považovaly za svoji ochránkyni nejen Maří Magdalenu, ale i Pannu Marii.
Benátky přišly s jiným uměleckým nápadem: zdejší malíři začali malovat portréty krásných kurtizán. Poznáte je téměř okamžitě. Dívka je na takovém obraze vždy luxusně oblečená, má krásný účes a je ozdobena šperky jako nějaká šlechtična, nicméně před divákem výrazně poodkrývá své bujné poprsí. Žádná jiná žena by se v té době nenechala takto portrétovat! Byl by to společenský skandál.
Podobizna prostitutky však byla výjimkou. Navíc šlo zjevně o přání uspokojeného muže, pro něhož se obraz měl stát trvalou vzpomínkou a památkou. V evropských muzeích je zachováno několik takových portrétů, a některé dokonce patří mezi poklady světového malířství.
Proslulý je zejména obraz ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu, dílo Giorgiona, který namaloval nádhernou dívku, jež si v Benátkách žila nesporně na vysoké noze. Dokládá to její drahé oblečení - výrazně červený šat lemovaný vzácnou kožešinou.
Obraz si v roce 1506 objednal u malíře jakýsi pan Giacomo (uvedený v nápise na zadní straně obrazu), patrně movitý zákazník, jenž si zamiloval okouzlující hnědou barvu očí krásné dívky. O ní samotné toho moc nevíme, snad jen že si říkala Laura (proto je v pozadí obrazu vyobrazen vavřín, italsky lauro), což bylo mezi kurtizánami dosti oblíbené jméno. Připomínalo totiž hrdinku básní oblíbeného pěvce lásky Petrarky a chtivým mužům z lepší společnosti přezdívka navozovala falešný dojem, že dívčina nenabízí jen zkušené erotické služby, ale že je také trochu humanisticky vzdělána.
Neméně krásný obraz, než jaký namaloval Giorgione, vytvořil o osm desetiletí později slavný Tintoretto. Jeho kurtizána, dodnes obnažujícím gestem provokující diváky v madridském Pradu, má drahý hedvábný přehoz, perlový náhrdelník a krásně tvarovaná ňadra. Velkou pozornost věnoval malíř i rafinovanému účesu. O této kněžce lásky nevíme vůbec nic, ale mohla by to být docela dobře slavná Veronica Franco, kterou malíř dobře znal.
Veronica náležela do kategorie takzvaných intelektuálních kurtizán čili, jak se v Benátkách říkalo, cortigiana onesta, které se lišily od svých kolegyň šlapajících ulice nazývaných cortigiana di lume, jejichž zákazníky byli nejčastěji námořníci a dělníci v přístavu. Franco se těšila ve své době značné slávě. Plně uspokojila i touhy zhýralého francouzského krále Jindřicha III. a ve svých ložnicích okusili její talent přední benátští aristokrati.
Portréty kurtizán s obnaženými prsy - benátská umělecká specialita - zaujaly i mnohé cizince. Zhlédl se v nich i německý malíř Lucas Cranach starší, nicméně v puritánském Sasku si nemohl dovolit to, co Giorgione ve svobodomyslném prostředí Benátek. A tak téma luxusní prostitutky, honosně oblečené, ale umožňující divákům spatřit jistý bonus jinak skrytých půvabů, předělával na vyobrazení polonahé antické hrdinky Lukrécie.
Stačilo prostě málo a pro protestantské Sasy se benátské erotické téma stalo přijatelným. S Lukrécií měl Cranach značný úspěch a inspiroval následně další tvůrce: malíř Hans van Aachen tímto tématem okouzlil i uměnímilovného císaře Rudolfa II., sídlícího na Pražském hradě.
PhDr. Peter Kováč
Text k obr:
Laura malíře Giorgiona je jedním z nejvzácnějších benátských portrétů ve sbírkách Uměleckohistorického muzea ve Vídni. Nic bližšího o této dívce není známo.
Flóra malíře Tiziana (nyní vystavená na Pražském hradě) - jde o benátskou kurtizánu? Možná ano!
Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | Statistiky toplist | Zpět nahoru