Berlín: Die Sprache der Signatur - bádání profesora Alberta Dietla odhaluje, že středověké umění nebylo vůbec anonymní!

O sochaři Michelangelovi už jeho současníci tvrdili, že je talentem obdařený velikán, a přiznávali mu k jeho jménu přívlastek Božský. O Tizianovi se tradovalo, že císař Karel V. se sehnul, aby mu podal štětec, který malíř upustil, a na pohoršení okolostojících dvořanů reagoval slovy, že panovníků je mnoho, ale Tizian jen jediný.

Ocenění umělce jako génia se vždy považovalo za výdobytek renesance, jenže to není pravda, jak zjistil Albert Dietl. Německý profesor shromáždil všechny oslavné nápisy, které se objevují na výtvarných a architektonických dílech od 11. do 13. století, a závěry jeho pětadvacetileté práce jsou překvapivé: středověcí sochaři a stavitelé měli o své práci stejně ambiciózní mínění jako o několik století později Michelangelo, Raffael nebo Tizian.

Propagátorem umělecké geniality se podle Dietla stalo italské přístavní město Pisa, které se pyšní románskou katedrálou a právě její tvůrci nastavili laťku sebechvály hodně vysoko. V textech, vytesaných na fasádě, najdeme epiteta jako zázračný mistr, nejlepší mezi dobrými, konstruktér, pracující způsobem důmyslným...

Mezi oslavnými frázemi se v době románské často objevuje i pojem „moderní umělec" jako výraz snahy mladých tvůrců odlišit se od svých předchůdců, čili od „starých mistrů". Latinské slovo „modernus" a „moderni" se už ve 12. století stalo zcela běžnou součástí tvůrčí reklamy sochařů a architektů a rozhodně se tento termín nezačal používat až s příchodem Maneta nebo Picassa.

Zajímavá je i snaha mnoha románských a gotických umělců přirovnat svůj talent k některé osobnosti z doby antiky. Největší renomé měl v tomto ohledu bájný vynálezce a stavitel Daidalos. Na Krétě údajně postavil záhadné bludiště - labyrint, takže jeho znak se stal symbolem všech velkých architektů.

Ve francouzské Remeši byl ve 13. století přímo v katedrále postaven velký labyrint a do jeho rohů byla vepsána jména čtyř stavitelů. V Itálii se nejeden umělec považoval za „druhého Daidala". Tuto poctu používali i velikáni renesance jako Filippo Brunelleschi nebo Andrea Palladio.

Géniem doby středověku se stal projektant katedrály v italské Sieně, sochař Giovanni Pisano. V nápisech, které zanechal na svých dílech, vyjadřuje mnohé rozčarování nad intrikami svých zaměstnavatelů. Na mramorovou kazatelnu v Pise vytesal tato slova: „Usiloval jsem se mnohému naučit a vše jsem vytvořil s obrovskou námahou. Nyní však prohlašuji. Nebyl jsem příliš obezřetný a čím více jsem svým uměním dosáhl, tím více nepřátelských ran jsem dostal. Ale snáším bolest s lhostejností a klidnou myslí."

Věty zní jako trýznivé sebevyjádření moderního tvůrce a Pisanova slova jsou stejně bolestná jako verše, které napsal o dvě stě let později Michelangelo o utrpení, jaké mu přineslo malování Sixtinské kaple.

Albert Dietl v čtyřdílné knize Řeč signatur (Die Sprache der Signatur), kterou vydalo německy nakladatelství Deutscher Kunstverlag, zmapoval celkem 1200 středověkých nápisů dokumentujících sebechválu umělců. Nejvíce je jich v Itálii, celé dvě třetiny. Nejde tedy vůbec o nějakou okrajovou záležitost.

Dietlův důkladný výzkum současně vyvrací i vžitý názor, že středověké umění bylo anonymní a že umělci měli ostych svoje díla podepisovat. Naopak: v Itálii a ve Francii sochařům a architektům rozhodně hodně záleželo na tom, aby se o jejich dovednosti a slávě dozvěděly i budoucí generace. V žádném jiném historickém období nenajdeme na fasádách chrámů a civilních staveb tolik nápisů, které by opěvovaly s takovým nadšením talent svých tvůrců.

PhDr. Peter Kováč

Albert Dietl, Die Sprache der Signatur: Die mittelalterlichen Künstlerinschriften Italiens, Deutscher Kunstverlag, Berlin 2009, 4. svazky, 2390 stran, cena 298 eur.