Berlin: Gia Toussaint - Kreuz und Knochen: Reliquien zur Zeit der Kreuzzüge

Historička umění Gia Toussaint, které mj. napsala obsáhlou dizertaci o knižní malbě ve středověkých Čechách (Das Passional der Kunigunde von Böhmen: Bildrhetorik und Spiritualität, knižně vydáno v Paderbornu v roce 2003), se v posledních letech intenzivně věnuje otázce relikvií a relikviářů.

Její současné knize Kreuz und Knochen: Reliquien zur Zeit der Kreuzzüge (Kříž a kosti: relikvie v době křížových výprav) předcházelo několik zajímavých studií, zejména s ohledem na téma knihy bych uvedl studii Die Halberstädter Staurothek: Tradition und Innovation publikovanou ve sborníku Kunst, Kultur und Geschichte im Harz und Harzvorland um 1200 (2008).

Kniha Kreuz und Knochen se detailně zabývá otázkou, jak se změnil vztah lidí na Západě k ostatkům v době vrcholného středověku. Relikvie byly po staletí nepřístupně uzavřené ve svých schránkách a pro prosté věřící i vysoké duchovní a světské hodnostáře nebyly vůbec viditelné. Jednou z mála příležitostí, kdy ostatky bylo možné spatřit a mít z nich doslova vizuální duchovní zážitek, byla translace, tedy veřejné přenesení ostatků do nové schrány.

Gia Toussaint dokládá, že na přelomu 12. a 13. století došlo k radikální změně v uvažování a pro relikvie se nově připravovaly nové schránky, kde ostatky byly pro vybrané diváky speciálními průhledy viditelné, buď zcela, nebo alespoň částečně. Dokládá to zejména na příkladu tzv. pravého Kristova kříže, jehož úlomky byly nově ve 13. století vystaveny tak, že dřevo spatřil každý, kdo měl privilegium se dostat bezprostředně k relikviáři.

Gia Toussaint je přesvědčena, že nový trend byl přímým důsledkem první (1096-1099) a hlavně čtvrté křižácké výpravy (1202-1204), kdy se křižáci z Francie a Německa seznámili s odlišnou východní praxí prezentace ostatků. Po vyloupení Konstantinopole v roce 1204 došlo k enormnímu vývozu relikvií z Byzance na Západ a duchovní řady kostelů a katedrál ve Francii a Německu, ale také šlechtici a panovníci, se chtěli pochlubit jejich vlastnictvím jako významnou kořistí i svého druhu posvátným suvenýrem.

Objevila se tak nová forma veřejné prezentace ostatku v relikviáři, i když skutečně bezprostřední vizuální vztah k relikviím zůstal omezen jen privilegovanou skupinu, tedy špičku feudální společnosti.

Kniha Kreuz und Knochen je zajímavým příspěvkem k tématu, které je někde na pomezí historie a dějin umění, především bude důležitá pro každého, kdo se zabývá ikonografií Kristova kříže a prezentace jeho fragmentů. Důležitá je publikace i pro historiky zabývající se křižáckými výpravami a jejich vlivem na mentalitu evropského Západu. Text doplňuje podrobná několikastránková bibliografie.

V anglickém resumé autorka shrnuje svoje argumenty takto:

The crusades of the twelfth and thirteenth centuries brought large numbers of people from western Europe into direct contact with sacred objects in a foreign setting, notably with relics that were visually accessible without being wrapped up or locked away in containers that could not be opened. The present study argues that it was this unprecedented encounter with foreign sacred objects that eventually led to relics becoming permanently visible in the crusaders' western European home countries.

This hypothesis rests on the following evidence:

1. The precedence of the relic of the holy cross. The crusades resulted in the export of a very large number of relics and reliquaries from Palestine to central Europe, issuing in new forms of presentation. After the First Crusade, Jerusalem workshops incorporated splinters of wood from the holy cross in export crosses in a way that made these fragments clearly visible (Cross of Denkendorf). This type of visual presentation was adopted in the west and adapted to western needs, a response that led to a new standard formula - presentation of the relic of the holy cross visibly at the central intersection of the two crosspieces.

2. The confrontation with the bare bones of the saints in the east. During the pillage of Constantinople in 1204 in particular, many crusaders gained access to unwrapped sacred material kept in containers that could easily be opened. While such access was not actually considered legal, the exceptional circumstances of the pillage made the crusaders overcome any misgivings and hesitations they might otherwise have had. There is no evidence for the otherwise well-documented hesitance of western Europeans in looking at and touching unwrapped relics.

3. The wish to display trophies. After the sack of Constantinople in 1204 crusaders and their associates wished to display their newly gained relics in the protection of transparent or partially transparent containers. This wish led to the development of a new kind of reliquary. The form of the closed reliquary was still followed, but as for instance in the case of arm reliquaries, these were now partially opened by the insertion of a small window that permitted the relic to be seen (arm of Nicholas). This new design brought visibility of relics to the west. It combined the visual accessibility characteristic of the eastern way of handling relics with the established western repertoire of reliquary forms that artisans in the west did not wish to abandon.

PhDr. Peter Kováč

Gia Toussaint, Kreuz und Knochen: Reliquien zur Zeit der Kreuzzüge, Berlin (Reimer) 2011, 288 stran, cena 49 eur.

Internet:

http://www.reimer-mann-verlag.de/controller.php?cmd=detail&titelnummer=101431&verlag=4