Berlin: Kniha o vzniku protireformační teologie obrazů - Christian Hecht, Katholische Bildertheologie der frühen Neuzeit (Studien zu Traktaten von Johannes Molanus, Gabriele Paleotti und anderen Autoren)

Kniha Christiana Hechta Katholische Bildertheologie der frühen Neuzeit (Studien zu Traktaten von Johannes Molanus, Gabriele Paleotti und anderen Autoren) je přepracovanou verzí dizertace, která pod stejným názvem vyšla tiskem už v roce 1997. Nešlo mu jen o malé úpravy. Text je prakticky kompletně nový a týká se významného a historicky důležitého tématu: zrodu protireformační katolické teologie obrazů v 16. století.

Určující tu byl Tridentský koncil (zasedající v letech 1545 - 1563), který dal řadu odpovědí na praktické otázky v nové situaci, která započala vznikem reformace. Diskuse se dotkla i umění a jeho poslání a to konkrétně na jednání v prosinci 1563, kdy se projednávala otázka svatých relikvií a svatých obrazů.

Bylo tehdy konstatováno, že pocty a adorace obrazů Krista, Panny Marie, světců a světic nejsou pohanskou modloslužbou, ale prostřednictvím obrazů se projevuje čest svatým osobám a úcta pravzorům či prototypům, které obrazy a umělecká díla reprodukují.

Závěry byly poměrně obecné. Až po zasedání koncilu se k nim vyjadřovali teologové, kteří formovali program protireformačního katolického umění. V Itálii v tomto ohledu sehrál důležitou roli kardinál Gabriele Paleotti a v katolickém Nizozemí Johannes Molanus. Názorům obou teologů je Hechtova kniha z velké části věnována.

Gabriele Paleotti byl na Tridentském koncilu právním poradcem papežské delegace, v roce 1565 získal hodnost kardinála a o rok později se stal boloňským biskupem. Nad teoriemi o svatých obrazech pracoval od roku 1578, jeho traktát vyšel v roce 1582. Spis je učeně sestavený s mnoha citáty křesťanských i antických autorit, včetně znalosti takových děl jako jsou životopisy umělců od Giorgia Vasariho.

Kardinál konzultoval některé otázky se samotnými umělci a nechával jim číst části svého pojednání. Jeho blízkým spolupracovníkem byl také historik Carlo Sigonio. Velmi mu záleželo na přesné formulaci. Dokonce dal do oběhu jen část nákladu, aby se dozvěděl o reakcích na své názory.

Johannes Molanus byl teologem pocházejícím z Lille a činný byl především v nizozemském městě Lovani, kde vedl jako rektor místní slavnou univerzitu. V roce 1570 vydal traktát De picturis et imaginibus sacris. K němu se pak dál vracel a obohacoval ho o další myšlenky a argumenty. Molanus se v umění docela vyznal, řada jeho postřehů se opírá o konkrétní pozorování obrazů a soch. Byl také velice vzdělaný - a to nejen v teologii.

Molanus se zajímal o teorii umění zaznamenanou u antických myslitelů, ale také ve spisech renesančních umělců jako byl Alberti nebo Dürer. Byl obezřetný. Tvrdil například, že hledání symbolického významu v každém detailu uměleckého díla může vést až ke zcela absurdním závěrům.

Obrazy považoval ve shodě s církevními autoritami za písmo pro ty, kteří neumějí číst. Co je církví zakázáno v knihách, by podle něj mělo být zakázáno i v obrazech. Antické tvrzení, že malíři a básníci měli vždy právo volně tvořit, se podle něj nemůže vztahovat na svaté obrazy a umělci by měli být ostražití z tohoto hlediska i v dílech ryze světských.

Hecht sleduje názory Paleottiho a Molanuse v souvislosti s celou obrazovou teologií, jak se projevuje v traktátové teologické literatuře a kázáních, ale také v rámci historických a antikvariátních spisů, i toho, co bychom mohli nazvat přehledy dobové estetiky. Všude prokazuje autor široký přehled a detailní znalost dobové i moderní literatury. Polemika s protestanty o smyslu a významu obrazů nezačala až na Tridentském koncilu, ale už ve 20. letech 16. století. Autor zde především vyzdvihuje myšlenky Johanna Ecka.

Celá druhá část Hechtovy knihy je věnována teoretickým základům pro katolickou obrazovou teologii. Východiskem jsou tu názory církevních otců a středověkých teologů na umění i fungující praxe obrazů. Hecht se věnuje pojmům svatého obrazu a devočního obrazu, dále dobové kategorizaci uměleckých děl a teorii obrazů jako písma pro negramotné. Jeho pozornost je věnována tradici uctívaných děl a předmětů jako je Veroničina rouška, Krucifix z města Lucca, a tzv. Svatolukášské madony.

Třetí část publikace Hecht zasvětil praxi obrazů v pojetí teologů. Autor se podrobně zabývá dobovými polemikami o umění, zejména kritikou nevhodných obrazů, tak jak ji formulovali Gabriele Paleotti i Johannes Molanus a další autoři. Pozornost je tu věnována třeba inkvizičním procesům.

Autor probírá zejména akta z inkvizičního tribunálu v Benátkách, který se v roce 1573 týkal malíře Paula Veroneseho a jeho obrazu Poslední večeře Páně. Monumentální dílo bylo určeno pro refektář dominikánského kláštera SS. Giovanni e Paolo a dnes se nachází v benátské Akademii. Inkvizitorům se pojetí Poslední večeře zdálo zcela nepřístojné, nicméně tribunál dospěl k závěru, že Veronese není žádný heretik. Na úpravy malby bylo rezignováno, ale obraz byl přejmenován na Hostinu v domě Leviho. Umělec se hájil především právem na svobodu tvoření, jaké mají podle antických autorů malíři a básníci.

Zajímavou podkapitolu Hecht věnoval termínu lascivita v obrazech, což se vztahovalo zejména k aktům. Rozsáhlý exkurs je věnován kritice Michelangelova Posledního soudu v Sixtinské kapli a kapitole, kde Paleotti prosazoval zavedení indexu „pochybných" obrazů jako adekvátní variantu k indexu zakázaných knih. Takovou kontrolu však sama papežská kurie považoval za neproveditelnou a ve své podstatě za falešnou.

Čtvrtá část knihy se týká nové i tradiční ikonografie. Tady lze jen litovat, že v publikaci chybí širší obrazová dokumentace. Autor probírá aktualizaci témat v otázce zobrazování Boha Otce, Sv. Trojice, Zvěstování P. Marii, Narození Krista, Klanění tří králů, Poslední večeře, Ukřižování apod. Tady je probíráno zejména to, jak se tato ikonografická témata a jejich hodnocení objevují zejména v Molanově traktátu.

Autorův shrnující závěr zní, že katolická obrazová teologie raného novověku nevytvořila nějaký uzavřený teoretický systém. Její obsahové jádro je především tradiční církevní učení o úctě ke svatým obrazům, které jsou opřeny o svaté prototypy. Jejím základem je především střežení tradice. Ctění mnohostranné tradice sakrálních děl je také specificky protireformačním aspektem katolické obrazové teologii druhé poloviny 16. století.

Autor se občas dotýká i české tématiky, například motivem Jana Nepomuckého jako malíře (s. 378 a 379).

Výčet použité odborné literatury zabírá v knize 85 stran, přibližně je tu dva tisíce titulů, z toho osm set věnovaných primárním zdrojům! Mezi prameny najdeme i knihy Bohuslava Balbína, v přehledu současné uměleckohistorické literatuře pak objevíme studie Elišky Fučíkové, Pavla Preisse, Stanislava Sousedíka, Michala Šroňka, Štěpána Váchy.

Škoda jen částečného rejstříku, který se vztahuje pouze k historickým osobám. Vzhledem k tématu by tu měl být rejstřík i místní a také věnovaný k jednotlivým pojmům a ikonografii. Kniha by si také zasloužila druhý díl, který by byl věnován edici autentických dobových textům s moderním německým překladem.

PhDr. Peter Kováč

Christian Hecht, Katholische Bildertheologie der frühen Neuzeit (Studien zu Traktaten von Johannes Molanus, Gabriele Paleotti und anderen Autoren), Verlag: Mann (Gebr.), Berlin 2012; 608 stran, 2. přepracované vydání, cena 79 eur.

Internet:

http://www.reimer-mann-verlag.de/controller.php?cmd=detail&titelnummer=302622&verlag=3

Anotace nakladatelství:

Die katholische Bildertheologie der frühen Neuzeit war eine wesentliche Grundlage für die Kunstentwicklung dieser Epoche. Anhand von zeitgenössischen Schriften werden Inhalte, Bedeutung und Auswirkungen sowohl für die grundsätzliche Beurteilung der Bilder als auch für die Ikonographie umfassend dargestellt und erörtert.

Vom 16. bis zum 18. Jahrhundert entstanden zahlreiche Schriften, in denen unterschiedlichste Autoren den überkommenen katholischen Bildgebrauch gegen die Angriffe der Reformation verteidigten. Die Inhalte dieser Schriften werden in diesem Band ausführlich dargelegt und analysiert, und es werden die Bezüge dieser Texte zur Praxis der Kunst aufgezeigt. Der wichtigste Bildertheologe war der Löwener Universitätslehrer Johannes Molanus.

Den Dekreten des Trienter Konzils (1563) folgend betonte er das Traditionsprinzip, das es unmöglich machte, sowohl die Bilder aufzugeben als auch ihre - ebenfalls traditionelle - Vielfalt zu reglementieren. Sein Antipode ist der Bologneser Kardinal Gabriele Paleotti, der vergeblich versuchte, umsetzbare Regeln für Bilder aufzustellen, und aus theologischen, philosophischen und kirchenpolitischen Gründen schließlich scheiterte.

Sein beabsichtigtes neues Regelwerk, das nie veröffentlicht wurde, wäre nicht mit dem von der römischen Kurie vertretenen Traditionsprinzip vereinbar gewesen: Unbeabsichtigt aber wirksam sicherte dieses Prinzip die Rahmenbedingungen für eine kontinuierliche künstlerische Entwicklung.

Christian Hecht wurde im Fach Kunstgeschichte promoviert und habilitierte sich mit einer von der Göttinger Akademie der Wissenschaften prämierten Studie zur Bildform der Glorie. Weiterhin veröffentlichte er eine Monographie zu Architektur und Ausstattung des Weimarer Schlosses sowie zahlreiche Arbeiten zu Themen vom Mittelalter bis zur Moderne.