Martina Kudlíková

Zrození génia. Giovanni Pisano a Toskánsko mezi gotikou a renesancí

Studia mediaevalia Bohemica, Praha 2014, s. 161-163

Martina Kudlíková recenze na knihu: Peter Kováč, Zrození génia. Giovanni Pisano a Toskánsko mezi gotikou a renesancí, Ars Auro Prior, Praha 2013, 543 s., ISBN 978-80-904298-3-3

Zrození génia je již čtvrtým a v rámci plánované edice předposledním svazkem „Stavitelů katedrál“. Editor a autor stěžejní části knihy Peter Kováč zřejmě nemohl vybrat výstižnější název.Právě genialita a s ní spojené stoupající sebevědomí mistrů, fenomén italského umění doby duecenta a trecenta, jsou průvodním znakem publikace. Zatímco v předchozích dílech se texty soustředily především na určitá místa (katedrála v Chartres, pařížská Sainte-Chapelle) nebo památky spojené s osobností objednavatele Fridricha II., zde je poprvé možné téměř doslova nahlédnout do dílny konkrétního umělce, respektive umělců. Giovannimu Pisanovi nebyla doposud v češtině věnována žádná samostatná kniha a ani tentokrát se nejedná o klasickou monografii.

Po méně všedním úvodu v podobě textu sochaře Henriho Moora, ve kterém přibližuje své vnímání Giovanniho nadání a tvůrčího procesu, následuje obsáhlý blok textů P. Kováče. Autor postupuje vesměs chronologicky. Po vylíčení politické situace a charakteristice toskánských měst druhé poloviny 13. století se zaměřuje na Nicolu Pisana a východiska jeho tvorby, která Kováč spatřuje vedle známé nápodoby antických náhrobků z Camposanta v Pise také v návaznosti na „štaufskou renesanci“. Z hlediska formálního i obsahového lze spatřit „prototyp“ pisanovských kazatelen v baptisteriu v Pise (1259), čemuž věnuje samostatný text v bloku studií Géza Jászai (Ordo salutis – ikonologie kazatelny Nicoly Pisana v baptisteriu v Pise). Neméně významné je i Nicolovo boloňské dílo, mramorový sarkofág sv. Dominika, kde se sochař podílel na vytváření ikonografie nového řádu. Přestože se dílo jako celek nedochovalo, je jistý jeho vliv na další památky.

S Giovannim Pisanem se poprvé setkáváme ve smlouvě na kazatelnu pro sienskou katedrálu (1265), v prameni, který rovněž detailně zachycuje pracovní podmínky sochařů v Itálii 13. století. Oproti první pisánské kazatelně jsou reliéfy v Sieně dramatičtější a bohatěji komponované, což autor textu přičítá jednak snaze přizpůsobit se mentalitě zdejších občanů, jednak invenci mladého, expresivněji se vyjadřujícího Giovanniho. Po práci na sienské kazatelně se oba Pisanové vrátili do Pisy, kde tou dobou mělo započít opláštění baptisteria na Piazza del Duomo. Giovanni vytvořil bohatou gotickou architektonickou dekoraci doplněnou o množství soch ve vimpercích. Nejen u tohoto díla byla diskutována otázka mistrovy zkušenosti s gotickým uměním: podnikl tovaryšský vandr do Francie (Antje Middeldorf Kosegarten), nebo mu byla tato znalost nepřímo zprostředkována jinými sochaři a staviteli či samotnými díly (Max Seidel)?

Po působení v Perugii (Fontana Maggiore) se Giovanniho úsilí soustředilo opět na Sienu. Kováč na tomto místě líčí období blahobytu města za působení „Devítky“ (vláda volených měšťanů 1287–1355), ve kterém tvořili osobnosti jako Ambrogio a Pietro Lorenzetti, Simone Martini a Duccio. Giovanniho úkolem byl vrchní dohled (označován jako capomaestro) všech prací na západním průčelí sienské katedrály Santa Maria Assunta. Není pochyb, že se dostával do konfrontace s dalším výrazným umělcem a svým vrstevníkem Ducciem. Z pramenů sice nevíme, do jaké míry spolu oba mistři diskutovali ikonografii či formu průčelí, jisté ale je, že oba byli navzdory své svéhlavé a ješitné povaze váženými a prominentními občany města. Kováč mluví trefně o „dvou dobových stylových polaritách sienského umění“, přičemž pro Giovanniho je charakteristická dramatičnost a patos, pro Duccia naopak nadčasovost scén a harmonie. Ducciově osobnosti a jeho dílu, zejména Maestě, práci pro hlavní oltář sienské katedrály, se dále podrobně věnuje studie Diany Norman.

Pisanovu všestrannost rozvíjí Kováč ve dvou podkapitolách. Jednak se zabývá expertizou vychýlení šikmé věže v Pise, kterou Giovanni provedl roku 1298, jednak uvádí jeho dřevořezby a práce ve slonovině. Mnohý čtenář jistě oceníi obecné informace o tomto materiálu. Jak Kováč podotýká, je třeba reflektovat dobový význam řezeb pro šíření gotického stylu i ikonografie.

Přes čtyřicet stran je věnováno mramorové kazatelně pro farní chrám Sant’Andrea v Pistoii, označované za vrchol pisanovského sochařství (1299–1301). Do mezinárodní debaty přispěl Kováč svou studií k tomuto dílu, a to především novou rekonstrukcí původního uspořádání kazatelny. Pomocí kresebných schémat popisuje zobrazené scény a hlouběji rozvádí celkovou ikonografii. Podnětná je podkapitola s úvahami o zkreslení proporcí díla z jiného úhlu pohledu, než byl původní autorův záměr, včetně problematiky moderních reprodukcí. K tomu se pojí práce s kontrasty světla (myšleno autentické dobové osvětlení) a stínu, stejně jako skutečnost, že reliéfy byly kromě částečného polychromování a zlacení doplněny kousky barevného a zlaceného skla.

Škoda že podkapitola Kazatelna, ambon, liturgie, která osvětluje liturgickou i profánní funkci tohoto chrámového vybavení, nebyla zařazena již v úvodní pasáži knihy. Kováč čtenáře ve zkratce seznamuje s problematikou podrobněji pojednanou v první zde otištěné studii od Maxe Seidela. Ten zdůrazňuje, že pisanovské kazatelny byly originální ve své koncepci jako samostatně stojící mikroarchitektury bez návaznosti na chórovou stěnu nebo pilíř. Seidel navíc dokládá, že tyto objekty nesloužily primárně jako místa kázání, ale stávaly se slavnostním pódiem pro potřeby biskupa, kapituly i obce.

Další dílo, Giovannim signovanou mramorovou sochu Panny Marie s dítětem, nalezneme ve Scrovegniho Cappella dell’Arena v Padově. Kováč v souvislosti s ním uvažuje o možných tvůrčích vlivech o generaci staršího sochaře na Giotta, který kapli proslavil svými nástěnnými malbami. Nelze než souhlasit s konstatováním, že se lišil jejich přístup ke kompozici, pohybu i vyjádření exprese.

Důležitou etapou v práci Giovanniho Pisana byly úpravy interiéru pisánské katedrály na začátku 14. století. Mimo jiné se tehdy nahrazoval románský ambon novou kazatelnou, obsáhlým a ikonograficky promyšleným dílem tohoto mistra. Vedle samotných reliéfů a volných soch je zajímavá i signatura, respektive verš, který svědčí o nepříliš dobrých vztazích mezi Giovannim a správcem huti Burgundiem di Tado. Kazatelna byla roku 1599 rozebrána, ale ve 20. století došlo k její rekonstrukci. Menší štěstí potkalo práce Giovanniho Pisana pro císaře Jindřicha VII. V případě portálu San Ranieri do pisánské katedrály se dochovala jen dvě torza ženských postav, ale známe alespoň popis celku od G. Vasariho (Jindřich VII. s alegorií Pisy vzdávající hold Panně Marii, postavy andělů). Zcela tápeme, co se týče celku poslední Giovanniho zakázky, náhrobku Jindřichovy manželky Markéty Brabantské († 1311) v janovském klášteře františkánů. Dnes je po světě roztroušeno několik fragmentů, z nichž nejpůsobivější jsou zbytky figur dvou andělů vyzvedávajících z hrobu císařovnino tělo. Víme pouze to, že náhrobek sestával z „mnoha mramorových postav“ a jeho ikonografie zřejmě vycházela ze způsobu zobrazení Nanebevzetí Panny Marie. Více tuto památku přibližuje ve své studii Herbert von Einem (poprvé publikováno 1961).

Mezi dvě hlavní části knihy, text Petera Kováče a soubor studií, je vložen oddíl s dokumenty komentovanými editorem. První skupinu tvoří smlouvy s umělci (dvě písemnosti k Nicolu Pisanovi a jeho práci na sienské kazatelně, dvě k malíři Ducciovi), druhá přibližuje práci v sienské katedrální huti (zápis o nepořádku na staveništi, nutnost vyměnit negramotného správce, snižování počtu mistrů), třetí skupina se pak skládá z nápisů svědčících o sebevědomí toskánských sochařů (kazatelna v Pistoii, Fontana Maggiore v Perugii, nápisy na pisanovských kazatelnách). Posledním dokumentem je popis kazatelny Giovanniho Pisana v Pise od Raffaella Roncioniho (Istorie Pisane, přelom 16. a 17. století).

V podstatě autonomní částí knihy je oddíl studií napsaných předními evropskými odborníky na dané téma. I když se jedná o soubor již dříve vydaných textů, především laikové ocení jejich překlad do češtiny. Kromě již výše zmiňovaných prací zde nalezneme podnětné úvahy Pavla Kaliny o původu bolestných krucifixů a jejich formálním východisku v práci Giovanniho Pisana. Mimo to Kalina poukazuje na možnost, že vymykající se expresivita těchto děl nemusela být výsledkem působení cizího umělce, ale spíše charakteru objednávky, v tomto případě „specifickou sociální praxí prosazovanou dominikánským řádem“ (s. 350). Studie Antje Middeldorf Kosegarten, jež čerpá z výše uvedených dokumentů, se soustřeďuje na vztah mezi umělci, objednavateli a administrátory kolem roku 1300 a dokládá stoupající autonomii mistrů. Kromě toho se zabývá osobou operaria, což byl v podstatě vedoucí administrativy stavby a prostředník mezi objednavatelem a umělci. Zajímavý je postřeh, že v různých městech měli tito muži různá společenská postavení, z čehož se odvíjí způsob komunikace a dopady případných rozepří (např. v Pise šlo o členy nejvyšších patricijských rodů, v Orvietu o městské úředníky). Závěrečná studie Franklina Tokera doslova oslavuje Arnolfa di Cambia, žáka Nicoly Pisana a v Itálii největšího konkurenta jeho syna Giovanniho.

Závěr publikace tvoří příloha s druhým komentářem Lorenza Ghibertiho (1447–1455). Lze souhlasit s Kováčem, autorem úvodního textu k tomuto česky poprvé publikovanému pojednání, že je možné jej považovat za „první skutečně uměleckohistorickou reflexi umění doby duecenta a trecenta“ (první Ghibertiho komentář se věnuje antice, třetí pak teoretickým vědám, např. optice a teorii o proporcích). Přestože je kniha orientována spíše na laickou veřejnost, i odborníci zde naleznou východisko pro další bádání v podobě komentované výběrové bibliografie. Ta by však byla přehlednější v případě nahrazení chronologického členění uspořádáním dle autorů. Kromě formální struktury a bohaté kvalitní obrazové přílohy, včetně grafických schémat a rekonstrukcí, drží ediční řada nadále velmi dobrou úroveň i po stránce obsahové.