Bonn: Byla slavná egyptská královna Kleopatra šereda, nebo kráska?

Bonnská Kunsthalle, jedna z nejbohatších výstavních síní Evropy, nabízí divákům do 6. října výstavu o poslední vládkyni starověkého Egypta Kleopatře. Její výstřední život, milostný poměr se slavnými Římany Caesarem i Markem Antoniem a konečně stále záhadná sebevražda roku 30 před naším letopočtem fascinuje lidstvo už dva tisíce let.  Stejně tak i otázka, jaká vlastně byla a jak skutečně vypadala.

V únoru 2007 zaplavila světová i česká média zpráva, že kráska Kleopatra byla ve skutečnosti šereda. Důkazem se stal její portrét na minci - malém stříbrném denáru z roku 32 před n. l., který zkoumali britští odborníci. Svět měl být šokován, a tak se čtenář dozvěděl (jako vždy u senzací) jen část pravdy.

Kleopatra se na starověkých denárech objevuje často (obr 2), dokonce si mince můžete koupit na aukcích v ceně zhruba do dvou tisíc dolarů. Na žádné z nich nevypadá egyptská vládkyně přitažlivě. Vlasy má uvázané do drdolu, výrazně působí orlí nos a vystouplá brada, což obojí najdeme i na mincích jejích předků, jimž se Kleopatra chtěla podobat - vzhled měl prokázat legitimní kontinuitu ptolemaiovské dynastie v Egyptě!

Tyto mince jsou malé, o průměru pár centimetrů, takže tvář královny je udělaná schematicky a působí více jako karikatura než portrét. Pocit nehezkosti zvyšuje i přísný výraz, zrcadlící odhodlání vládkyně, která se nebude mazlit s nikým, kdo by ji nerespektoval. Ostatně to patří k tradici. Na našich bankovkách se ani Komenský, ani Palacký neusmívají - i česká koruna by s rozesmátou tváří působila nevěrohodně.

O přitažlivosti Kleopatry píše většina antických historiků, a to shodně ti, kteří ji obdivovali, i ti, kteří ji moc rádi neměli. Nejpodrobněji se jí zabýval Plutarchos, autor Životopisů slavných Řeků a Římanů. Caesar ji prý poznal, když byla ještě nezkušená, nicméně ho zaujala odvahou i touhou po moci. Jemu bylo dvaapadesát a jí jednadvacet. A každému muži v tomto věku se líbí dvacetiletá dívka, a stačí, aby byla jen trochu hezká.

Když ji potkal Markus Antonius, bylo Kleopatře třicet a podle Plutarcha dospěla k plnému rozkvětu své krásy. Spisovatel se soustředil na to, jak rafinovaně dokázala vyvolat iluzi o své jedinečnosti. K Antoniovi připlula na pozlacené lodi, plachty byly luxusní látky, vesla postříbřená. Její služky stály na palubě krásně ustrojené, ona sama seděla pod zlatým baldachýnem a sluhové ji upravili tak, aby vypadala jako bohyně lásky Afrodité na obrazech slavných malířů. Kolem celé lodi se šířila omamná vůně.

Ztotožnění s Afroditou čili Venuší nebylo náhodné, protože tato bohyně byla považována za obdobu staroegyptské Estet čili Isis a Kleo­patra se považovala za její pozemskou reinkarnaci.

Plutarchos, tvrdí, že Marka Antonia ohromila luxusem, který ji obklopoval na každém kroku. A spojenectví se zlatými poklady římský velitel moc a moc potřeboval! Přesto se historik zajímal i o to, v čem spočívalo kouzlo Kleopatry, a otevřeně napsal, že nebyla až tak krásná, „aby uvedla v úžas ty, kteří ji spatřili", ale její přitažlivost tkvěla ve schopnosti svádět a bavit se, čímž prý budila v nitru mužů vzrušení.

Znala řadu jazyků, mluvila bez tlumočníků a melodie jejího hlasu byla podmanivá. Sršela navíc vtipem, byla až ironická, ale vždy zachovala dekorum. Úžasná charakteristika. Problém je jen v tom, že Plutarchos se narodil 75 let po smrti Kleopatry, takže informace měl jen z druhé ruky.

Kleopatru poznal v Římě řečník Cicero, který se o ní zmiňuje v dopisech. Hleděl na „barbarskou" královnu s pohrdáním. Připadala mu drzá a arogantní, navíc mu cosi slíbila a slib nedodržela, takže pro ni neměl slova úcty. Kleopatřin milenec Caesar se o ní zmiňuje v zápiscích, ale jen okrajově. Jeho spisy byly o slávě na válečných taženích, nikoliv přehledem o úspěších v posteli.

A Octavianus Augustus, první římský císař a dědic Caesara, Kleopatru považoval za orientální děvku, jejíž kouzla vnesla rozkol do římských vojsk, a díky sexu vymámila od jeho bývalých spolubojovníků část impéria. Vedl proti ní nenávistnou kampaň, kterou ovlivnil i mnohé další, umělce a básníky nevyjímaje.

Jak ale Kleopatra opravdu vypadala?

Badatelka Sally-Ann Ashtonová shromáždila její sochařské portréty a komentuje je i v katalogu bonnské výstavy (nakladatelství Hirmer). Třeba na velkolepém reliéfu z chrámu Hathor v Dendeře (obr 3) vidíme Kleopatru, jak obětuje bohům společně se svým synem Cesarionem, údajným potomkem Ceasara. Z vyobrazení však nelze nic vyčíst o její skutečné podobě. Sochař ji stylizoval tak, jak to vyžadoval egyptský kánon pro vládkyni.

Totéž lze říci i o metrové soše Kleopatry, kterou mají v petrohradské Ermitáži (obr 4) a zpodobňuje ji stojící s dvojitým rohem hojnosti v ruce. Tvář vypadá jako maska, na hlavě má paruku a nad čelem tři kobry, což je podle Ashtonové novum v egyptské královské tradici. Tři kobry pak najdeme i na dalších sochách, které ji takto identifikují jako Kleopatru. Obličej je všude pohledný, ale idealizovaný. Je krásná tak, jako jsou krásní egyptští bohové.

Sally-Ann Ashtonová proslula v roce 2008 i spekulativní hypotézou, zda Kleopatra neměla africké kořeny. Prý mohla být míšenkou a na internetu zájemci najdou rekonstrukci, kde Kleo­patra je až kakaově hnědá a černé vlasy má spletené do negerských copánků. Údajně to vyvolalo odpor i šok dokonce v afroamerické komunitě v USA!

Hypotézy se ale Ashtonová nevzdává a dovolává se nedávných objevů v Efezu, kde rakouská expedice našla tělo Kleopatřiny sestry, které vykazuje její napůl africké kořeny. Jenže kdo byla matka Kleopatry, žel nevíme. Pokud byla Egypťanka, pak to nutně nemusela být černoška - to by musela pocházet někde až z Núbie.

Úvahy o kráse Kleopatry zcela jiným směrem otevřel v roce 2001 archeolog Bernard Andreae, který dospěl k názoru, že tzv. Venuše z Esquilinu (obr 5), dnes v Kapitolských muzeích v Římě, je kopií zlaté či pozlacené plastiky, kterou Caesar věnoval do Venušina chrámu v Římě a o níž se ví, že představovala Kleopatru v životní velikosti.

S hypotézou přišel už v roce 1955 Licinio Glori, ale neuspěl. Bernard Andreae, bývalý ředitel Německého archeologického institutu v Římě, však má identifikaci za téměř jistou.

I když je tvář jistě idealizovaná, má některé rysy a ty se podobají jinému portrétu Kleopatry, který známe z berlínských Státních muzeí (obr 6). Jde o mramorovou bustu, kde má královna decentní dívčí rysy, vlnité vlasy, trochu delší nos, malá a jemná ústa. Stejně vypadá i Venuše z Esquilinu. Navíc u nahé bohyně spatříme vázu, kterou obtáčí kobra, což je v Římě u bohyně lásky nezvyklé, ale v Egyptě to bylo erbovní zvíře faraonů.

Opravdu leccos potvrzuje, že jde o Kleopatru. Mramorový akt byl navíc nalezen na pozemku císaře Claudia, vnuka Marka Antonia, osudového milence egyptské královny. Takže pokud má tato kopie stejnou velikost jako měl Caesarův originál, pak Kleopatra měřila 155 centimetrů. Sochař - snad jím byl Řek Arkesilaos - se evidentně snažil svůj model při-způsobit tomu, aby dívka vypadala jako živá Venuše. Pevná dívčí prsa, dlouhé nohy, eroticky vyhlížející zadeček však mají osobité a reálné rysy. Taková Kleopatra by se mi docela zamlouvala.

Ovšem je to reálná představa? Bonnská výstava názorně ukazuje, že v moderní době si téměř každá generace umělců, filmařů i historiků budovala svůj vlastní obraz Kleopatry. Takže dnes o tom všem existuje víc hypotéz než ověřených skutečností.

Peter Kováč

Internet:

http://www.bundeskunsthalle.de/ausstellungen/kleopatra.html

Repro z katalogu výstavy, který vydalo nakladatelství Hirmer

Ke katalogu:

http://www.hirmerverlag.de/controller.php?cmd=detail&titelnummer=2088