Brno: Budeme vystavovat i Leonardovy kresby, tvrdí v rozhovoru ředitel Moravské galerie Marek Pokorný

Marek Pokorný,

ředitel Moravské galerie v Brně

Narozen 21. srpna 1963 v Humenném (Slovensko); vzdělání: 1982-1987 Filosofická fakulta Karlovy Univerzity, Praha a 1987-1992 spolupráce s fakultou estetiky FF UK, Praha.

Kariéra: 1992 vedoucí kulturní redakce denníku Prostor, 1993-1994 vedoucí kulturní redakce denníku Lidová Demokracie, 1994-1999 kritik umění a zástupce šéfredaktora kulturní redakce deníku MF Dnes, 1995-2000 editor časopisu Detail, 1999-2000 šéfredaktor kulturní redakce týdeníku Týden 2003-2004 hlavní kurátor Domu pánů z Kunštátu, Brno, od roku 2004 ředitel Moravské galerie v Brně.

Otázka: Co atraktivního může nabídnout Moravská galerie v Brně během letní turistické sezóny?

Klimatizované prostory Uměleckoprůmyslového muzea. Ale vážně. Právě jsme pod názvem „Ještě chvíli se zdržím" zahájili monografickou výstavu loňské laureátky Ceny Michala Ranného Mileny Dopitové. Pod titulem „Moravská národní galerie. 194 let od založení" shlédnout lehce ironizující zamyšlení nad tím, jak by mohla vypadat prezentace našich sbírek, pokud bychom byli centrálním muzeem umění pro Moravu jako samostatný stát. V srpnu otevřeme v rámci oslav padesáti let vzniku Moravské galerie v Brně projekt „The Best of", pro nějž exponáty z našich sbírek vybírali například astrofyzik a světová kapacita Hořava, slovenská moderátorka Adéla Banášová, ekonom Tomáš Sedláček, brněnský primátor Roman Onderka, Zuzana Holíková, velmi milá servírka ze zdejší restaurace a další lidé, kteří s muzeem nemají profesně nic společného.

Otázka: Pražská Národní galerie v současné době usilovně hledá tzv. „cílového" diváka. Moravská galerie už ho našla, nebo ho vůbec nehledá a podobné záměry považuje téměř za omyl?

Pracovat s jasnou představou, komu jsou naše konkrétní služby - tedy nejen výstavy - určeny, je naprosto přirozené. Nicméně z definice jsme veřejnou institucí, která by se měla snažit zprostředkovat umění co nejširšímu spektru lidí. Takže musíme stále hledat způsoby, jak oslovit ty, které by třeba nikdy nenapadlo, aby k nám přišli. Na druhé straně vymýšlet výstavy takzvaně na míru jde rovněž proti tomu, jak vnímám funkci muzea umění. Snažíme se o rovnováhu. Ideálně bychom jednou mohli být kombinací Albertiny s Witte de Witt.

Otázka: Jsem přesvědčen, že vstupné do řady českých galerií a památkových objektů je předražené, zejména v Praze, a že neodpovídá reálným příjmům obyvatel. Pražský hrad a Národní galerie je pro diváka dražší než pařížský Louvre se všemi jeho poklady a to průměrný francouzský plat je mnohem vyšší než český. Jak se na to díváte Vy?

Nelze mechanicky porovnávat situaci u nás a ve Francii. Takzvaný pricing je velké umění, nicméně psychologicky je výše vstupného u nás neúměrná. Moravská galerie v Brně směřuje k tomu, aby časem nabízela vstup do stálých expozic zdarma, což si na rozdíl od Národní galerie v Praze vzhledem ke struktuře návštěvníků můžeme dovolit. Už nyní zkoušíme různé výhodné kombinace vstupného. Výstavy stojí v přepočtu od 2,5 do zcela výjimečných šesti EUR. Za celou budovu včetně krátkodobých výstav zaplatíte maximálně 6 EUR a všechny tři brněnské paláce, což je osm až deset expozic a výstav, zhlédnete za 12 EUR. To je ale plné vstupné, které se týká relativně malé části návštěvníků, protože nabízíme celou řadu slev a volných vstupů. 

Otázka: Vídeň je pro Brno, co se týče výstav, obrovskou konkurencí. Dá se tato nevýhoda nějak pozitivně využít?

Zatím jsme se s tím nedokázali vypořádat. Jsme samozřejmě v úzkém kontaktu s Albertinou i Belvederem a s Rakouským muzeem užitého a současného umění MAK už za sebou máme řadu společných projektů v Muzeu Josefa Hoffmanna v Brtnici, ale marketing, který by zasáhl obyvatele Vídně i celého Rakouska, je v plenkách. Tady by mělo být daleko dravější město Brno a Jihomoravský kraj. Individuální marketing je v tak zahlceném prostředí, jako je Vídeň, málo účinný.

Otázka: Setkal jsem se s názorem, že Moravská galerie je jakousi průrvou, kudy lze navzdory přísnému památkovému zákonu vyvést umělecká díla do zahraničí. Mám na mysli třeba případ vývozu a prodeje sochy Wilhelma Lehmbrucka z prvořadé kulturní památky, jakou je brněnská vila Tugendhat. Milan Knížák v jednom rozhovoru v únoru letošního roku tvrdil - cituji doslova, že bez vědomí svých podřízených nechal vyvézt ředitel Moravské galerie v Brně Picassův obraz a že celý případ byl velmi podivný...

Nechci spekulovat, odkud se podobný nesmysl vzal. To, co uvádíte, jsou dva zcela odlišné případy. Lehmbruckova socha byla předmětem restituce, a my jsme měli eminentní zájem získat ji zpět. Když začala být jednání s restituenty podezřele mlhavá, pro jistotu jsme dokonce iniciovali žádost o prohlášení díla za kulturní památku. Návrh zamítl příslušný odbor ministerstva kultury. To je prosím bez komentáře. Druhý uváděný příklad se týkal Picassovy kresby, restituované už v 90. letech, ale z Národní galerie. V tomto případě jsem se po pečlivé úvaze rozhodl, že vývoz povolím. Šlo o práci na papíře, nikoli o obraz, pocházela ze sbírky, která jako celek už dávno neexistuje, a nebyla prohlášena za kulturní památku. Navíc mi nepřijde správné v případě kresby omezovat vlastnická práva, aniž by byla alespoň minimální šance na její výkup státem. Jestliže jsem vzal odpovědnost na sebe, pak s vědomím toho, že se jedná o naprosto legální, ale zcela specifické a z mého pohledu principiální rozhodnutí. Připomínám, že od té doby uplynuly čtyři roky. Složitý problém vývozů a statutu kulturní památky by se tak jak tak měl stát předmětem samostatné debaty a metodické diskuse s odborníky i s ministerstvem kultury. V tomto ohledu se mi líbí britský princip, kdy možnost omezení vlastnických práv ze strany státu kompenzují jisté povinnosti, například realizace předkupního práva, tedy povinnost zakoupit dílo do státní sbírky. Plně respektuji, že na to dlouhodobě náš stát nemá, ale zároveň si to trochu ulehčuje.

Otázka: Prahu i Brno míjí celá řada zajímavých mezinárodních putovních výstav, které jsou pro diváky velmi atraktivní. V Berlíně a ve Vídni byla Frida Kahlo, ve Vídni a v Darmstadtu opavský rodák Joseph Maria Olbrich. Proč podobné výstavy nemají zastávky u nás?

Putovní výstavy nás nespasí, ale citelně v naší nabídce chybí. Jsou zkrátka nad naše možnosti. Poměr mezi náklady a příjmy vychází v Česku výrazně hůř než v západní Evropě. Ale nerezignovali jsme, teď si budujeme pozici seriózního partnera. Na druhou stranu se nám daří vyvážet vlastní projekty. Například v září v rotterdamské Kunsthalle přebírají profilovou výstavu loňského bienále grafického designu „Cosi tísnivého - surrealismus a grafický design", kterou připravil britský kurátor Rick Poynor. A máme v plánu spolu s vídeňským MAKem uspořádat velkou výstavu Josefa Hoffmanna, o níž budeme jednat po nástupu nově jmenovaného ředitele MAK do funkce.

Otázka: Spasí podle Vás české a moravské galerie ekonomičtí manažeři, jak se třeba domnívá ministr kultury Jiří Besser?

Bez manažerského přístupu se neobejde řízení jakékoli instituce, nicméně smysl a z něj vyvozené cíle, jichž má muzeum umění dosáhnout, mají svým způsobem politický charakter. Muzeum totiž spoluutváří veřejný prostor, vytváří či zpochybňuje hodnoty, kumuluje kulturní a sociální kapitál a prohlubuje sociální kompetence jeho uživatelů. Takové cíle mají co do činění se specifickým typem znalostí a obsahů. Takže ředitel muzea musí být osobnost schopná definovat cíle v celospolečenském kontextu a zároveň je umět zcela prakticky dosahovat. Jako ve všem jde ale především o rovnováhu. Stejně jako jsou v muzeu odborní pracovníci, musí v něm být i ekonomové a projektoví manažeři. Když to řeknu zkratem: u nás je spousta ekonomů, ale skoro žádný národohospodář.

Otázka: Spolupracujete nyní na výstavním projektu s Německým muzeem hygieny v Drážďanech. Co si slibujete od této téměř negalerijní instituce a co výstava divákům nabídne?

Pro uskutečnění mimořádně náročné výstavy Obrazy mysli, s jejíž ideou přišel náš přední historik umění Ladislav Kesner před pěti lety, jsme hledali zahraničního partnera. Zájem projevilo muzeum ve Wolfsburgu a ZKM v Karlsruhe, ale Deutsches Hygiene-Museum v Drážďanech, což je velmi respektovaná instituce, se angažovalo nejvíc. Nadto jsou některé tamější projekty hodně spojené s výtvarným uměním. Připomenu „Deset smrtelných hříchů", které připravil Klaus Biesenbach, dnešní ředitel P.S. 1 v New Yorku. Naše výstava vůbec poprvé zkoumá i na velmi slavných příkladech způsoby, jakými věda a umění od renesance po současnost zobrazují práci mysli. Vedle kreseb Leonarda da Vinci z britských královských sbírek nabídne velká jména, jako jsou Rembrandt, Cranach, Dürer či Kokoschka, Tinguely a z těch současných Martin Kippenbereger, Anthony Gormley a Bill Viola, ale také modely mozku z 18. století z Itálie, vědecké kresby a digitální obrazy, s nimiž pracuje dnešní neurověda. Je to náročný, ale divácky velmi atraktivní projekt, který vlastně splňuje kritéria toho, co nazýváte putovní výstavou. Spolupráce s drážďanským muzeem, jehož verze bude více zaměřená na vědu, je výborná. U nás výstava začne v prosinci a podstatně ji rozšiřujeme o umělecká díla ze zahraničí. Ve Vídni by to byl typický blockbuster.

Ptal se: PhDr. Peter Kováč

Internet:

http://www.moravska-galerie.cz/