Brno: Historik a spisovatel Vlastimil Vondruška vydal první díl své Přemyslovské epopeje

Historik a spisovatel Vlastimil Vondruška vydal první díl své Přemyslovské epopeje. Román má název Velký král a je věnován osobě Přemysla Otakara I. Historická sága začíná vyhnáním krále Vladislava I., který prchá ze země i se svými syny. Mladý Přemysl se uchýlí do Míšeňska. Země je rozvrácena rodovými spory a oslabena agresivní politikou císaře. Přemysl se však nemíní vzdát. Vede obratná diplomatická jednání a bojuje s mečem v ruce. Několikrát se vrátí do Čech, ale zrazen prchá, aby se znovu pokusil získat vládu. Třicet let trvá jeho boj, než se mu podaří zemi ovládnout a sjednotit. Získává zpět královskou korunu a vyřeší i rodinné problémy po rozchodu s první manželkou. Román vydává nakladatelství MOBA Brno, má 624 stran, prodejní cena je 399 Kč.

PK: Po historických detektivkách píšeš a vydáváš velký román o Přemyslovcích. Co Tvoje epopej čtenářům nabídne?

VV: Přemyslovská epopej bude vyprávět o posledních velkých přemyslovských králích 13. století, ale nejen o nich. Zatím tedy vychází první díl o Přemyslovi I. Otakarovi pod názvem Velký král. To přízvisko si tenhle vládce skutečně zaslouží. V pestré fresce jsem se pokusil postihnout nejen jeho životní osudy, ale osudy všech významných Přemyslovců a Přemysloven, kteří v té době zasahovali do osudů této země. Významné místo v ději patří i některým předním urozeným rodům, ostatně vypravěčem celé zamýšlené tetralogie je příslušník tehdy slavného rodu pánu z Lichtenburka. Prostředím děje je celá křesťanská Evropa, od císařského dvora a papežská kurie přes královské a vévodské dvory sousedů až po území Byzance a Svaté země.  

PK: Jak máš rozděleny jednotlivé díly této románové fresky a jak je to s časovým harmonogramem?

VV: Celou Přemyslovskou epopej jsem rozdělil do čtyř knih podle králů té doby. Vycházet by měly po roce vždy na podzim - Velký král (Přemysl I. Otakar, listopad 2011), Jednooký král (Václav I., vyjde 2012), Král rytíř (Přemysl II. Otakar, vyjde 2013) a Král básník (Václav II + Václav III., vyjde 2014). Alespoň doufám, že se podaří celý tenhle veliký a hodně náročný projekt realizovat.

PK: Hrdina prvního dílu Přemysl Otakar I. není vůbec jednoduchá postava. Jaký to byl pro tebe osobně člověk a státník?

VV: V německé historiografii se objevuje tvrzení, že Přemysl I. Otakar byl věrolomný vládce, protože několikrát změnil tábor a neustále lavíroval mezi papežem a císařem. Jenže co je na tom špatného? Tak to přece dělali úplně všichni. Politika byla vždycky obchod. Proč by Přemysl pomáhal některému ze svých sousedů k moci, aniž by něco nezískal pro svou zem? Přesto tu malý rozdíl je. Přemysl I. Otakar byl obratnější než jeho současníci a vždycky si nechal za svou pomoc dobře zaplatit. Díky tomu povznesl rozvrácené knížectví, které získal po složitých bojích se svými příbuznými, a vybudoval z něj království, o jehož pomoc papež i císař doslova škemrali. V tom já vidím odpovědnost vládců. Politika nemusí být líbivá, ale musí být účelná, musí prospívat své zemi a hlavně lidu své země. Přemysl I. Otakar věděl, že není důležité, aby ho jeho rivalové chválili, ale aby ho respektovali (kéž by si tohle uměli dneska uvědomit naši politici v Bruselu). V příštím roce si díky jemu připomínáme 800. výročí vydání Zlaté buly sicilské, základního dokumentu našeho středověkého státu. Dějiny píší vítězové, nikoli poražení, líní nebo neschopní.

PK: Jak se román liší od historické vědy? Kam až jde Tvoje fantazie a jak pracuješ s fakty?

VV: Přemysl I. Otakar je skutečně zajímavou osobností. Snažil jsem se o maximální historickou přesnost, i když je zřejmé, že román není odborná publikace. Při vykreslování charakterů postav či motivace jejich jednání jsem si samozřejmě musel spoustu věcí domýšlet. Středověké prameny jsou totiž strašně torzovité a většinou hodně neosobní. Ze střípků jsem se pokoušel pochopit psychologii a motivy jednání historických osobností, o nichž píšu.

Tento román má však čtenářům přinést víc, než jen příběh jednoho českého krále. Naše vlastní historie není jen výčet dat a jmen panovníků, kterými nás pronásledovali učitelé, není to také jenom zábavné vyprávění, které vám předkládáme my, spisovatelé, ale je to především zkušenost našich předků, je to druh filozofie a je to také obrovský závazek. Náš závazek.

PK: Můžeš poslední slova víc konkretizovat?

VV: Na konci 13. století patřil český stát mezi nejmocnější země křesťanské Evropy. Můžeme se samozřejmě ptát proč. Ta odpověď je však zřejmá. Spolu s růstem moci rostlo také sebevědomí českého národa, nejen panovníků, ale i veškerého lidu. Češi byli v té době hrdým národem, který nesmlouvavě hájil své zájmy a pro ně byl ochotný umírat. A tuhle hrdost si Češi uchovali po staletí. I v těžkých časech. Kolikrát nám vládli cizí panovníci, kolikrát byly vyháněny domácí elity, a byl pronásledován český jazyk. Ale díky vlastenectví jsme přežili habsburskou nadvládu, fašistické represe, proletářský internacionalismus a chci věřit, že přežijeme i podivné eurošarády. Pět tisíc let lidských dějin, které se dají doložit písemnými prameny, umožňují zobecnit základní principy lidského vývoje. Nikdy v dějinách nebyl úspěšný národ, jehož obyvatelé by nebyli vlastenci, jehož obyvatelé by nechránili svůj životní styl, jehož obyvatelé by nevěřili ve stejné ideje. Dějiny vždycky psali vítězové, tedy ti, kteří se uměli prosadit, kteří byli ochotní za svou pravdu bojovat a umírat. Tak, jak to uměli poslední Přemyslovci a jak to uměla spousta dalších velikých Čechů.

PK: A naše současnost?

VV: Je mi trochu smutno, pokud se někdy dívám na to, jak bezmyšlenkovitě a většinou s naprostou neznalostí věci se od stolu nakládá se základními národními hodnotami. Stará známá pravda říká, že národ, který zapomene na svou minulost, který nerespektuje odkaz předků nebo který nehájí svůj životní styl, takový národ nemá žádnou budoucnost. To poznalo v minulosti mnoho národů, z nichž zbyla jen jména v encyklopediích. Dějiny jsou neúprosné. Národ, který se jako národ přestane chovat, zanikne.

Možná i proto píšu historické romány a věřím, že třeba i malinkou měrou přispívám k tomu, abychom si tuhle pravdu neustále opakovali. A abychom se uměli podle ní chovat. Možná právě teď se rozhoduje o tváři budoucí Evropy. A také českého národa.

Vlastimila Vondrušky se ptal Peter Kováč

Historik a spisovatel PhDr. Vlastimil Vondruška, CSc.:

Narozen na Kladně (1955), po absolvování gymnázia vystudoval obor historie a etnografie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, vědeckou aspiranturu v Československé akademii věd ukončil v roce 1982. Působil v Národním muzeu v Praze a je autorem řady výstav a expozicí (kromě jiného expozice Dějiny české státnosti do roku 1848 v Lobkovickém paláci na Pražském hradě - otevřena 1987). Od roku 1990 se věnoval podnikání, publicistice a literatuře. Společně s manželkou Alenou (je rovněž publicistka a spisovatelka) založil sklárnu Královskou huť v Doksech, kterou provozoval do roku 2009 (za tuto činnost získal ocenění ministra kultury ČR). Od roku 2009 se věnuje výhradně spisovatelské činnosti. Dosud publikoval více než 50 vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, 15 knih vědeckých a populárně naučných, více než 30 historických románů pro dospělé a několik knih pro mládež. Je autorem dvou divadelních her a filmu Jménem krále. Spolupracuje s Českým rozhlasem a pořádá pravidelná setkání v knihovnách se čtenáři a spolu s Petrem Traxlerem vystupuje v pořadu Příběhy a písničky ze středověku (již více než 100 repríz). Dle jeho románů vznikly dvě rozhlasové hry, vydané rovněž na CD. Je autorem čtyřdílného naučného a dokumentárního DVD Lidový rok, v němž vystupuje. Za své dílo byl oceněn Zlatou stuhou IBBY, cenou knihovníků SUK a získal 5 cen čtenářů nakladatelství MOBA.

Internet:

http://www.vlastimilvondruska.cz/

http://shop.mobaknihy.cz/knihy/premyslovska-epopej-i-velky-kral