Brno: Konečně! Kniha Hanse Beltinga Obraz a kult vychází i v češtině

V roce 2021 vydalo brněnské nakladatelství Books & Pipes v českém překladu Antropologii obrazu významného německého historika umění Hanse Beltinga (1935–2023). Když jsem psal pro stránky stavitele-katedral.cz recenzi, vyslovil jsem přání, zda by nebylo možné do češtiny přeložit nejdůležitější Beltingovu knihu, která poprvé vyšla v Mnichově v roce 1990 pod názvem Bild und Kult (Obraz a kult).

Jde o zásadní práci pro důkladné poznání středověkého deskového malířství a publikace výrazně ovlivnila už dvě generace historiků umění. Když recenze vyšla, potkal jsem prof. Ivana Folettiho a ten mi hned sdělil, že už v Brně Obraz a kult překládají a on sám do vydání píše úvod. Mimochodem, právě Folettiho zásluhou věnoval Belting brněnské Masarykově univerzitě část svojí odborné knihovny a jeho životní osudy v závěru života částečně spojil s touto vědeckou institucí. Máme být na co hrdí.

Tak jsme se Beltingova veledíla konečně dočkali i v češtině! Kniha Obraz a kult má podtitul Dějiny obrazu před érou umění. Belting rozlišuje „období kultovních obrazů“ a dobu „uměleckých obrazů“. V období kultu obrazů nesloužila malba primárně k estetickým prožitkům, nebyla cílem tužeb sběratelů, nenabízela se divákovi kdykoliv ke vnímání, nebyla výrazem malířovy fantazie a imaginace.

Kultovní obraz se nosil v procesí, uctíval se na oltáři, zapalovaly se u něj svíčky, k vidění byl jen ve sváteční době a při ceremoniích, člověk jej obdivoval jen v rámci náboženského kultu, spojovaly se s ním legendy, věřilo se v jeho nadpřirozenou moc i schopnost činit zázraky.

„Obraz“ v Beltingově zaměření je třeba desková malby Panny Marie ze San Sisto v Římě nebo namalovaná tvář Krista z majetku kláštera sv. Kateřiny na Sinaji. Jsou to ikony, které byly věřícími a mnichy zbožně adorovány, a očekávala se od nich přímluva a Boží pomoc. Jejich pravzory, neustále kopírované, se zrodily zázrakem. První obrazy Panny Marie vytvořil prý evangelista sv. Lukáš a podle nich pak vznikla početná řada variant. A uhrančivá tvář Krista byla odvozena z otisků Spasitelova obličeje na plátně, tedy člověkem nenamalovaného portrétu, který byl v podobě tzv. mandylionu chráněn ve městě Edessa a posléze v Konstantinopoli a v podobě tzv. veraikonu v Římě.

Ikonám je věnována podstatná část knihy. Česky na toto téma vyšly různé knihy. Připomeňme třeba publikaci Egona Sendlera Ikona – obraz Neviditelného (Olomouc 2011) a sborníky Ikona v ruském myšlení 20. století (Praha 2011) nebo Ikona – okno do věčnosti (Olomouc 2018). Nutno také připomenout studie českého badatele Josefa Myslivce, působení Nikodima Pavloviče Kondakova a jeho institutu v emigraci v Masarykově Praze nebo překlady děl V. L. Lazareva nebo L. F. Žegina, připravené v 80. letech v pražském nakladatelství Odeon.

Čím se Belting od nich podstatně liší? Nedívá se jen na Východ, ale také na Západ. Nesoustředí se pouze na pravoslaví. Jako velké centrum produkce ikon nevidí jen Konstantinopol, hlavní město byzantského císařství, ale také Řím, sídlo papeže. Krok za krokem sleduje vývoj kultovních obrazů v Byzanci i na Západě. Zajímají ho polemiky o těchto dílech, jejich uctívání i ničení, bilancuje legendy o jejich zázračném působení. Obrazy představuje v liturgické praxi Východu i Západu, zabývá se vznikem ikonostasu v Byzanci i zrozením oltářního obrazu ve středověké Itálii.

Ve svém zkoumání se neomezoval jen na malířskou a stylovou analýzu, ale nepodlehl ani výkladům teologů okouzlených mystikou. Tento, řekněme historický, pohled na „ikony“ či lépe kultovní obrazy žádná z výše uvedených knih nenabízí, nebo jen okrajově.

Belting vychází z poznání praktického používání obrazů a jejich důležité role v náboženské komunitě, ať už mnichů, císařského dvora, nebo obyvatel italských městských států. Sleduje proměny ikony v byzantské společnosti, ale píše také o stylu malby, estetickém vyznění a ikonografii související s dobou Vánoc a Velikonoc.

Hravost malého Ježíše a hluboký smutek Panny Marie na Vladimirské Bohorodičce namalované umělcem z Konstantinopole je pro něj počátek i konec na cestě ke spáse. Radostné narození Krista i smutek z tušení jeho matky o Synově pozemském konci.

Velkou pozornost Belting soustředí k Sieně, Benátkám a Pise. Velkým inovátorem je pro něj sienský malíř Duccio. Představuje umělecko-historickou objevnost jeho obrovského polyptychu pro hlavní oltář katedrály Panny Marie v Sieně s desítkami deskových obrazů spojených v jeden celek. Duccio je v knize připomínán častěji než Giotto.

Giorgio Vasari, považovaný za praotce všech historiků umění, s ikonami spojoval v italské kultuře styl, který nazýval „maniera greca“, tedy řecké (myšleno byzantské) umění. Moc shovívavý k němu nebyl, naopak oceňoval malíře Giotta, že se od něj odpoutal a „probudil k životu dobré a moderní malířské umění“. Belting však dokládá, jak podstatný význam měla „maniera greca“ v Itálii a jak modifikace tohoto stylu vedla ke vzniku oltářního obrazu, který pak ovládl západoevropskou kulturu vrcholného a pozdního středověku.

Závěr knihy patří polemice o kultovních obrazech mezi protestanty, kteří je záměrně poškozovali a odstraňovali z kostelů nebo s definitivní platností ničili a pálili. Naopak katolíci po tridentském koncilu staré kultovní obrazy adorovali tak, že je nejednou umístili do centra nových, raně barokních oltářů.

Od 15. století pak stále více vznikají obrazy, které opouštějí kultovní aureolu a stávají se uměleckými poklady, z nichž se budují první soukromé sbírky. Kniha končí zcela mimořádnou antologií dobových textů vztahujících se ke kultu a uctívání středověkých obrazů. Nic podobného v tomto rozsahu nebylo k dispozici, i když třeba máme v češtině Řeči na obranu obrazů, kompletní překlad tří významných byzantských spisů sv. Jana Damašského (Praha 2012).

Belting nezapomněl ani na České království. Karel IV. patřil k velkým obdivovatelům kultovních obrazů v Římě. A jeho syn Václav IV. si v roce 1396 objednal dokonalou kopii byzantské ikony zpodobňující Pannu Marii s malým Ježíškem (Madona březnická), která je zcela mimořádná v profilu evropského dvorského umění kolem roku 1400.

Beltingův text musí čtenář doslova studovat, osvojit si jeho systém argumentace a pochopit také jeho terminologii, vžít se do jeho způsobu výkladu. Není to lehké čtení. Navíc si dovoluji tvrdit, při vší úctě a velkém respektu k tomuto velikánovi německých dějin umění, že Belting neměl takový literární talent jako moji oblíbenci Erwin Panofsky, Ernst Gombrich nebo třeba Rudolf Wittkower. Často přeskakuje z myšlenky na myšlenku, něco začne a nedokončí a pak doplní úvahy až o mnoho stránek dále. Vyjadřuje se složitě, chce něco popsat, ale chybí mu občas trefná slova.

Ale navzdory tomu jsou v knize Obraz a kult nápady a objevy, které intenzivně inspirují i po pětatřiceti letech od vydání této knihy. Bude to nepostradatelná příručka pro všechny, kteří se věnují středověkým deskovým obrazům. Mimochodem, právě pod vlivem této publikace napsal Jan Royt objevnou knihu Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, kterou v roce 1999 vydalo pražské nakladatelství Karolinum.

S obtížností textu souvisí i obtížnost překladu z němčiny. Klobouk dolů před prací překladatele Vlastimila Drbala. Mohu to ocenit, protože do své knihy Francouzské umění (Praha 2024) jsem si část textu překládal. Skutečně neuvěřitelně těžká práce a velmi komplikovaná němčina. Snad jen německý historik umění Wilhelm Pinder se vyjadřoval složitěji.

Přečetl jsem knihu poctivě a narazil jsem jen na pár sporných míst nebo nepřesností. Myslím, že kdyby to přečetl před vydáním někdo z historiků umění, tak by tyto drobné mouchy vychytal. Co mám na mysli?

V textu v originálu na str. 33 je termín „Devotionsbilder“ přeložený v českém překladu na str. 51 jako „obrazy světců“ – význam historik umění trochu pochopí až doplněním německého termínu Andachtsbilder. V anglickém překladu Beltinga (Likeness and Presence, University of Chicago 1994, s. 21) je to přeloženo jako „devotional painting“ a nejlépe v polském překladu „obraz dewocyjny“ (Obraz i kult, Gdaňsk 2010, s. 30).

V německém originále Belting zmiňuje tradici pohanské sošky v Chartres (zřejmě šlo o plastiku keltského původu) a k ní píše na str. 344: „Ihr Name Virgo Paritura oder ,Schwangere Jungfrau‘ stammte daher.“ Český překlad: „Z této legendy vychází i její jméno Virgo Paritura (,Těhotná Panna Maria‘).“ Anglický překlad (s. 308): „Her name, Virgo Paritura, or Pregnant Virgin, derives from this legend.“ Tedy mělo tam být pouze Těhotná panna, protože se tradovalo, že ta keltská soška z předkřesťanského období zobrazovala pannu, která měla porodit.

V případě slavného oltáře Hanse Leinbergera v Moosburgu Belting píše, že hlavní figury (Panna Maria, sv. Haštal a sv. Jindřich) tam stojí v korpusu oltáře v oltářní skříni „Kastenschrein“ (str. 504), což se rozhodně nedá přeložit, že jsou umístěny v „relikviářové schránce“ (s. 507), což je dokonce velmi zavádějící. U křídlového oltáře termín „Auszug“ (s. 504) znamená dekorativní „nástavec“ nad skříní oltáře. Dále termín „Piglerzeichen“ (v originále na str. 507) měl být přeložen jako poutnické odznaky a nikoliv jako poutnické ozdoby (s. 510). Ale na téměř sedmi stech stranách jsem víc pih na kráse českého překladu nenašel…

Doufejme, že v beltingovské sérii bude Brno pokračovat. Za překlad by stála kniha Spiegel der Welt, která pojednává o nizozemské malbě od Jana van Eycka až po Hieronyma Bosche. Text vydalo nakladatelství Hirmer v reprezentativní podobě (1994), v laciné brožované verzi knihu publikovalo nakladatelství C. H. Beck (2019 – třetí vydání!). Takový přehled česky citelně chybí a tématem by navazoval na Obraz a kult.

A snad by stála za překlad kniha Davida Freedberga Power of Images, napsaná v té samé době co Beltingův Obraz a kult. Ostatně Freedberg vždy tvrdil, že se obě knihy vzájemně doplňují a že se při psaní s Beltingem tehdy seznámil a velmi často spolu o podobných problémech diskutovali.

Peter Kováč

Hans Belting, Obraz a kult. Dějiny obrazu před érou umění, Books & Pipes, Brno 2025, 704 stran, doporučená cena 799 Kč, cena na stránkách nakladatelství 599 Kč

Internet:

https://www.bookspipes.cz/obraz-kult-0