Brno: Monografie Mýty o Notre-Dame. Gotika, imperialismus a národ (Masarykova univerzita - Parva Convivia)

„Duben 2019. V Paříži hoří katedrála! Národ truchlí, politici ihned „zahajují obnovu“. Ale jaká katedrála má vlastně znovu ožít? Kniha představuje Notre-Dame dynamicky, v neustálých proměnách. Od 12. století až po slavnostní znovuotevření v roce 2024 byl totiž chrám přetvářen podle ideologických potřeb monarchie, revoluce, impéria i republiky. Autoři zasazují gotiku do středomořských a eurasijských vztahů a zpochybňují mýtus francouzské výjimečnosti. Katedrálu barvitě líčí jako oběť revolučního ikonoborectví, svědkyni Napoleonovy sebekorunovace, objekt romantizující rekonstrukce Eugèna Viollet-le-Duca i macronovské nové mytologizace. Jako podivuhodný palimpsest moci, fantazie a paměti, jako místo střetu politiky, dědictví a kulturní identity.“

Tolik text z obálky knihy „Mýty o Notre-Dame: Gotika imperialismus a národ“, kterou vydala Masarykova universita v Brně v roce 2025 a byla přeložena z italštiny. Autoři jsou historikové umění z Masarykovy university v Brně prof. Ivan Foletti a dr. Adrien Palladino Ph.D.

K zajímavé knize mám jen několik připomínek, možná prkotin, které rozvádím dále. Vždy uvedu tučně citát z knihy a pak svůj názor.

Citace z knihy „Mýty o Notre-Dame“: „Sedmého prosince roku 2024 byla pařížská katedrála Notre-Dame oděna do svátečního… slavnostní otevření baziliky, zcela opravené po strašlivém požáru z patnáctého dubna 2019…“ (str. 9)

V prosinci 2024 jsem byl v Paříži dvakrát a dvakrát jsem navštívil i katedrálu Notre-Dame a její interiér (jednou v rámci slavnostního oktávu 12. prosince od 15.30). Znovu jsem byl v Paříži v lednu 2025 a v interiéru jsem měl možnost fyzicky se dotknout Kristovy trnové koruny v ochranném pouzdře, které při páteční slavnosti držel v rukou pařížský arcibiskup. Rozhodně nemohu uvést, že by katedrála byla po požáru zcela opravena. Mám k tomu velmi bohatou fotodokumentaci. Při mých návštěvách nově otevřené katedrály bylo lešení na celé severní straně včetně severní rozety. Lešení stálo také na východní straně kolem celého vysokého chóru, ke kaplím východního závěru se nedalo jít, protože tam byly montované domky pro stavební dělníky a řemeslníky. Lešení bylo i na jižní straně, i když tam ho bylo nejméně, takže celá jižní rozeta byla plně opravena. Z televizních přímých přenosů, kdy kamery zabíraly jen západní průčelí (to také mají oba autoři v knize na str. 11), které bylo bez lešení, a snímaly plně opravený interiér, se to nedalo zjistit. Jel jsem do Paříže s přesvědčením, že vše je hotovo. Bylo to dost nemilé překvapení! Měl jsem pocit, že pan Macron to chtěl za každou cenu otevřít do těch slibovaných pěti let, ale hotové to rozhodně nebylo a ani dnes není. I když se už odvedl obrovský kus práce.

Citace z knihy „Mýty o Notre-Dame“ ke stavbě pařížské katedrály: „Biskup se … rozhodl použít stejný moderní styl, jaký byl v týchž letech vyzkoušen na významných stavbách regionu na nekropoli francouzských králů v opatství Saint-Denis, na katedrále v Chartres …. nebo na kostele v opatství Saint-Germain-des-Pres. Jmenované stavby byly započaty v předcházejících dvaceti letech, takže v době, kdy začíná vznikat Notre-Dame, už do jisté míry určitě fungovaly.“ (str. 30-31)

Nejprve taková chronologická banalita.

Katedrála v Chartres v roce 1194 kompletně vyhořela a zachováno po požáru zůstalo pouze západní průčelí, tehdy prakticky románské, kde se tzv. „moderní styl“ (jak uvádějí oba autoři) uplatnil až dodatečnými úpravami (rozeta postavená po požáru a mírně lomené oblouky Královského portálu dosti brutálně upravené ještě před požárem). Nová gotická katedrála v tom „moderním stylu“ se tak začala stavět až po úklidu trosek někdy v druhé polovině 90. let 12. století. Stavbě gotické katedrály Notre-Dame v Paříži požehnal papež v roce 1163, čím symbolicky začalo její budování (fakticky se začalo zřejmě hned po nástupu biskupa Maurice de Sully). Jak mohla gotická katedrála v Chartres v „novém stylu“ fungovat už před pařížskou Notre-Dame?

Teď to podstatnější.

Problém je možná v tom, že se autoři moc opřeli ve svém pohledu na tzv. „moderní styl“ o knihu Jeana Bonyho (Jean Bony, French Gothic Architecture of the 12th and 13th Centuries, Berkeley - Los Angeles 1983), kterou označují v knize za „klasickou referenční práci“. Bony nabídl jistý model „vývoje“, dosti odtržený od historické a společenská reality, na rozdíl od vynikající knihy Kimpela a Suckaleho (Dieter Kimpel, Robert Suckale, Die gotische Architektur in Frankreich: 1130–1270, München 1985 a 1995).

U Bonyho hraje katedrála Chartres roli inovativní stavby onoho „moderního stylu“. Bony píše: „Chartres odkrývá celý nový svět architektonického výrazu“, žádná jiná stavba v dějinách gotické architektury neměla „větší trvalý vliv“ (str. 243); katedrála ovlivnila další stavby, které Bony zahrnuje do tzv. chartreské série, klíčový byl vliv Chartres na oblast Soissons – Remeš: z katedrály v Soissonsu a z cisterciáckého opatství Longpont se pak vliv chartreského umění šířil do Troyes, Remeše, Saint-Quentinu, Cambrai, Amiensu, Beauvais a dál až do Rouenu (str. 255). Tato téze už neplatí, nejméně od roku 1984, kdy Bruno Klein v brožovaném vydání publikoval svou dizertaci „Saint-Yved in Braine und die Anfänge der hochgotischen Architektur in Frankreich“ (Köln 1984) a po studii Johna Jamese „Truth and Distortions in the Creation of Gothic History“ publikované přibližně ve stejné době a v doplněné a upravené podobě znovu vydané v knize John James, „In Search of the Unknown in Medieval Architecture“ (London 2007).

Takže neplatí ani následující věta v knize obou brněnských historiků umění: „Notre-Dame patří do skupiny staveb z Île-de-France a Burgundska, které znamenaly zlom v architektuře nejen Francouzského království, ale také značné části latinského světa.“ (str. 35) Na základě bádání Bruno Kleina, Dany Sandrona, Johna Jamese a dalších autorů se ukazuje, že to byla především oblast Pikardie a Champagne, území laonské a soissonské diecéze a remešské arcidiecéze, které se staly „laboratoří“ tvůrčích nápadů, kde se poprvé uplatňovaly nové charakteristické rysy onoho „nového moderního stylu“: rozlehlost interiéru se značnou výškou i bočních lodí, okna pokrývající celou šíři plochy mezi příporami a klenebními žebry a protažená až k triforiu, kreativní použití kružeb sestavených nikoliv z kamenných desek, ale z kamenných prutů, obrovské rozety zabírající celou šířku prostoru a rafinovaný opěrný systém na vnějšku staveb. A pozor: výraznou roli v tom hrály klášterní kostely jako třeba Braine, Saint-Remi v Remeši, Longpont u Soissonsu, Chaalis u Senlis, Orbais-l’Abbaye a Essômes-sur-Marne…

Dále ohledně prvenství Saint-Denis ve vzniku rané gotiky ve Francii je důležité poslední bádání Johna Jamese, započaté staršími studiemi a shrnuté v knize „Glory and Tragedy in Notre-Dame d’Etampes“ (2024). Étampes má podle Johna Jamese větší význam pro francouzskou ranou gotiku než královské opatství Saint-Denis, kde opat Suger vystavěl nejprve nové západní průčelí a pak věnec kaplí v chóru. Západní část se vstupní předsíní s výjimkou některých soch na portálech v průčelí může být podle Johna Jamese jen těžko nazývána gotikou. Zbývá jedině chórový ochoz s kaplemi, ale tam se podle Jamese projevila raná gotika jako nový styl až po stavební kampani v roce 1143, kdy došlo ke změně dosavadního projektu. Skutečná velkolepost nového raně gotického stylu se skeletovou konstrukcí s použitím přípor a klenebních žeber, značnou výškou lomených arkád, rozměrnými okny s vitrajemi se mnohem odvážněji než v chóru kostela v Saint-Denis projevila v severovýchodní části kolegiáty v Étampes, která se začala budovat už zhruba kolem roku 1137. Raně gotické Étampes, oblíbené místo kapetovských králů, tak zřejmě předcházelo Sugerově přestavbě Saint-Denis!

Popisek k obr. 9 v knize „Mýty o Notre-Dame“ na str. 33: „Loď baziliky Saint-Denis, 12. století.“ Asi to není, vzhledem k textu knihy, náhodný omyl. Tato velkolepá loď není z 12. století, ale vznikla až po roce 1231, kdy se opat kláštera po konzultaci s regentkou Blankou Kastilskou rozhodl, že zboří stávající raně středověkou loď a nově propojí západní průčelí a východní závěr, obojí postavené ve 12. století za opata Sugera. „Klenba se uzavírala ve výšce 29 metrů“ (str. 32), píší oba autoři u klášterního kostela Saint-Denis jako doklad toho, jak se „moderní kostely“ pyšnily ambiciózními rozměry. Ale této výšky kostel v Saint-Denis dosáhl až ve 13. století, a nikoliv za opata Sugera! Doporučuji v tomto ohledu knihu Caroline Bruzelius, „The Thirteenth-Century Church at St.-Denis“ (Yale University Press 1985).

Citace z knihy „Mýty o Notre-Dame“: „Historie pařížské katedrály Notre-Dame, tak jak ji čteme dnes, je tedy historií psanou do velké míry nadřazeným západním pohledem, který se rozvíjel v posledních staletích, kdy Západ skrze své koloniální říše bezohledně vládl světu“. (str. 38)

To je omyl. Věhlas Paříže a víra v její nadřazenost včetně architektury a umění sahá až do středověku!

Už básník a královský úředník Eustach Deschamps (1346–1406) napsal: „I když jsem objel všechny země a zbrázdil všechna moře / a navštívil všechny jejich kouty / Jeruzalém, Egypt i Galileu. / Alexandrii, Damašek a Sýrii, / Babylon, Káhiru a Tatarsko / a všechny přístavy, které tam mají / ochutnal všechna jejich koření a sladkosti / a pohladil si jemné látky pro-tkané zlatem i hedvábím / stejně vím že Francouzi mají něco víc: / Nic se nemůže rovnat Paříži.“ Podrobně k této problematice Willibald Sauerländer, „Medieval Paris, Center of European Taste: Fame and Realities“ (poprvé uveřejněno ve sborníku „Paris: Center of Artistic Enlightenment“ (George Mauner ed.), 1988, str. 12-45.

Dále: Jean de Jandun, mj. teolog na Pařížské univerzitě, v roce 1323 o Paříži a její katedrále Notre-Dame napsal: „V tomto nejsvatějším svatostánku křesťanské víry byly postaveny četné nádherné stavby zasvěcené Bohu, a to v takovém množství, že snad jen nemnohá z nejmocnějších měst křesťanského světa se mohou těšit obdobným počtem chrámů Božích. Mezi nimi se nikoli nezaslouženě skví jako slunce mezi hvězdami onen obdivuhodný kostel přeslavné Panny Marie, rodičky Boží. A ačkoli někteří autoři zbrklostí svého úsudku naznačují, že přihlížejí jen málo [ke všem] okolnostem, a [proto] tvrdí, že krása některých jiných kostelů nádheru tohoto [pařížského chrámu] předčí, přesto se domnívám, aniž bych se chtěl dotknout jejich vážnosti, že kdyby pečlivěji věnovali pozornost celku i jednotlivostem, od tohoto svého mínění by jistě upustili. Kde totiž, ptám se, naleznou dvě dokonalé věže tak nádherné, tak vysoké, tak široké i tak pevné, opatřené tolika rozmanitými a četnými ozdobami? Kde naleznou, ptám se, tolik postranních oblouků a tolik [stavebních] článků za sebou, dole i nahoře? Kde naleznou, ptám se, oslnivou krásu tolika okolo stojících kaplí? A ještě více: ať mi někdo poví, ve kterém kostele uvidím tak obrovský kříž (tj. křížení), jehož jedno rameno odděluje kněžiště od lodě. Dále bych se velmi rád poučil, kde jsou takové dvě rozety (duo circuli) umístěné přímo proti sobě, které [lidé] kvůli podobnosti [kruhovitého tvaru] pojmenovávají podle čtvrté samohlásky (tj. písmene O)? Pod nimi jsou [pak] menší kruhy a kroužky uspořádané podivuhodným uměním jak do kruhů, tak do úhlů, které obklopují vitraje (vitreas) zářící nádhernými barvami a zkrášlené jemně provedenými malbami (figuris picturarum subtilissimis). Skutečně se domnívám, že tento [pařížský] kostel zavdává pečlivým pozorovatelům důvod k takovému obdivu, že se duše pohledem na něj ani nemůže nasytit.“ Na otázky Jeana de Jandun byla pro čtenáře jediná odpověď: NIKDE, POUZE V PAŘÍŽI!

Latinský text s francouzským překladem publikoval Antoine-Jean-Victor le Roux de Lincy a Lazare-Maurice Tisserand, „Paris et ses historiens aux XIVe et XVe sičcles“, Paris 1867, str. 44-63. Podrobný komentář k architektonickým popisům s anglickým překladem i s latinským textem o Notre-Dame a Sainte-Chapelle: Erik Inglis, Gothic Architecture and a Scholastic: Jean de Jandun’s Tractatus de laudibus Parisius (1323), v: Gesta, 42, 2003, str. 63-85.

Citace z knihy „Mýty o Notre-Dame“: „Přihlédneme-li k ekonomickým ukazatelům, v době Maurice de Sully jsou Čína, Persie, Arménie nebo Byzantská říše na výrazně vyšší úrovni než Francouzské království nebo dokonce i než Svatá říše římská. Ne náhodou mnohé z technologických inovací – nebo tradičních technologií vysoké úrovně pochází z Asie a v Evropě jsou pouze postupně přijímány.“ (str. 38) Pak se dále dočteme, že „opěrné klenby a lomené oblouky“ se v byzantském světě objevují už v první polovině 7. století.“… Podobné prvky nalezneme jak na Kypru, tak v Soluni, ale i v Jeruzalémě“… „lomené oblouky, křížové klenby. Fiály, zvonice, rozety… byly přítomné již ve stavbách postavených na Blízkém východě…“ (str. 41)

Abychom neobjevovali Ameriku.

Už Otto von Simson ve své knize „The Gothic Cathedral“ (publikované poprvé v roce 1956 a pak v řadě dalších vydání) si v úvodu první kapitoly položil otázku: Co je gotika? A v odpovědi se čtenář dočte, že elementy jako je křížová žebrová klenba, lomený oblouk nebo přípora nerozhodují o novém stylu. Všechno to jsou prostředky konstrukční (vytvořené nebo objevené již v architektuře před gotikou), sloužící k realizaci uměleckých cílů. Tolik Otto von Simson. Takže křížová žebrová klenba, lomený oblouk a vnější opěrný systém, nic z toho nebylo inovací gotiky. Tyto elementy byly prostě použity a nově využity. Podstatou gotické architektury je promyšlená skeletová konstrukce, která umožňuje, aby se v interiéru uplatnily obrovské prosklené plochy a kde jedna část je tak spojena s druhou, vše je o sebe vzájemně opřeno a tvoří dohromady provázaný celek, propojující i vnitřek stavby s opěrným systémem na jejím vnějšku. A to je podstata.

Chápu, co nám oba autoři chtějí naznačit a pro nás „objevit“. Ale existuje snad v Číně, Persii, Arménii, Byzantské říši nebo v muslimské architektuře stavba jako je pařížská Sainte-Chapelle, ona capella vitrea, obrovský „skleník“ jako výsledek mimořádné dovednosti gotického stavitele: propojení skeletové konstrukce s obrovskými prosklenými plochami. Jsem velkým obdivovatelem byzantské i muslimské architektury, nabízí řadu výjimečných konstrukčních i působivých architektonických a estetických řešení, ale Sainte-Chapelle jejich architekti prostě nevymysleli, i když používali některé prvky jako je třeba lomený oblouk.

Citace z knihy „Mýty o Notre-Dame“: Třebaže hlavní část její struktury (tj. Notre-Dame v Paříži, poznámka P. K.) byla dokončena zhruba za půlstoletí (práce probíhaly přibližně mezi lety 1163 a 1220), katedrála pokračovala v hlubokých proměnách do konce 14. století, kdy byly završeny poslední z velkých zásahů…“ (str. 48)

Navzdory vší stručnosti bych očekával, že se tady čtenáři dozví alespoň o dvou zcela základních fázích výstavby gotické katedrály Notre-Dame v Paříži. Původní projekt katedrály byl ve 13. století radikálně změněn, kdy k pětilodní stavbě byly po stranách dodány nové kaple a vybudováno monumentální jižní a severní průčelí. Fasády transeptu na severní a jižní straně se staly doslova manifestem pařížské rayonnantní gotiky a měly dalekosáhlý evropský vliv, jak už kdysi dávno zmapoval Robert Branner (St. Louis and the Court Style in Gothic Architecture, London 1965). Mělo být také zmíněno, že pařížská Notre-Dame patří do vzácné „rodiny“ pětilodních bazilik, a že konstrukce interiéru stojí na sloupech a nikoliv na pilířích, což dohromady hovoří o velmi ambiciózním stavebním i politickém (ideovém) projektu nejen biskupa, ale i vládnoucích Kapetovců. Stálo za to, se podrobněji podívat také na tézi Willibalda Sauerländera o „středověkém neoklasicismu“ pařížské Notre-Dame a jejím vlivu na celé post-středověké dějiny pařížské architektury a tvrzení, že klasická tradice pařížské architektury začala právě se západním průčelím katedrály. Viz výše citovaná studie „Medieval Paris, Center of European Taste: Fame and Realities“.

Citace z knihy „Mýty o Notre-Dame“: „Ze středověké budovy nakonec zůstaly pouze nosné zdi a slavná dřevěná konstrukce střechy…“ (str. 137) Třebaže středověké zdi jsou zachovány, původní podoba celého kostela se téměř zcela vytratila“ (str. 53) „Chceme důrazně upozornit, že restaurovaná Notre-Dame s tou původní sdílí jen zdi.“ (str. 192)

„Zbyly jenom zdi ...“

Mám tomu rozumět tak, že rostlinná dekorace hlavic sloupů je dílem Violet-le-Duca a kolektivu jeho sochařů? Pokud vím, tak jsem o tom nic nečetl, ale četl jsem, že jde o architektonickou dekoraci ze středověku. Pečlivě zmapoval tuto rostlinnou dekoraci John James ve svém monumentálním projektu „The Ark of God“, zejména v druhém svazku Foliante Capitals 1170–1250 (2002). Jsou tam mj. hlavice s rostlinnou dekorací ze západní boční lodi, hlavice s rostlinnou dekorací tribuny, hlavice s rostlinnou dekorací z vysokého choru, hlavice s rostlinnou dekorací ze západních portálů, hlavice s rostlinnou dekorací ze severního portálu.

„Zbyly jenom zdi ...“

A co reliéfy na zdi obepínající liturgický chór? Zjevně z velké části přežily přestavbu choru chóru v době baroka a v 19. století je pokryly při restaurování novou polychromií, ale středověký sochařský základ u řady reliéfů je zachován. Třeba Reine Bonnefoy nedávno napsal v souborné knize „La Grâce d'une Cathédrale "Notre-Dame de Paris"“ (2012): „Kolem roku 1350 byla dokončena vysoce kvalitní chórová zeď; tento celek, první svého druhu, vytvořený postupně architekty Jeanem Ravym a jeho synovcem Jeanem le Bouteillierem, představuje velmi krásné svědectví gotické sochařské tvorby z konce 13. století a první poloviny 14. století.“

„Zbyly jenom zdi …“

A co kompletně zachovalá socha Adama v životní velikosti i s fragmenty původní polychromie, snad vůbec nejkrásnější dílo pařížského sochařství 13. století. Původně se nacházela ve výklenku na vnitřní straně jižní příčné lodi. Dnes není v katedrále ale v Musée de Cluny (Musée national du Moyen Âge) v Paříži, kde si ji divák může detailně prohlédnout s dalšími sochařskými fragmenty z katedrály Notre-Dame.

„Zbyly jenom zdi …“

A co malý gotický portál s figurální sochařskou výzdobou na severní straně katedrály, tzv. Porte Rouge, kde se nachází mj. postava krále Ludvíka IX. a jeho manželky. Dílem se zabývala M. Cecilia Gaposchkinová ve speciální studii „The King of France and the Queen of Heaven: the iconography of the Porte Rouge of Notre-Dame of Paris“ (Gesta, 39. 2000, str. 58-72) a nevšiml jsem si, že by nějak výrazně pochybovala o jeho středověkém původu.

„Zbyly jenom zdi …“

Nedávno německý tým z Bamberka vedený Stephanem Albrechtem udělal důkladný průzkum figurálních portálů severní a jižní příčné lodě pařížské katedrály. V publikované knize „Die Querhausportale der Kathedrale Notre-Dame in Paris: Architektur – Skulptur – Farbigkeit“ (Petersberg 2021) se mj. dočteme, že tam během revoluce architekt Germain Daujon odstranil všechny „signes de féodalité et de superior“ (znaky feudalismu a pověr), ale na rozdíl od jiných katedrál tam nebyly sochy „sťaty“, takže byly zachovány. Odsekány byly třeba motivy královských lilií a korun. Speciálně je pak v knize věnována pozornost restaurování v 19. století a po první světové válce. Celkový závěr průzkumu zní: „Severní a jižní fasády i přes všechny změny poměrně dobře odrážejí středověký vzhled….“ „Opravy byly každopádně podstatně méně rozsáhlé, než Viollet-le-Duc původně plánoval….“ (str. 15-18). K sochařské výzdobě jižního portálu Albrecht píše: „Reliéfy tympanonu a archivolt jsou zachovány ve vynikající kvalitě. Kontrolované ikonoklastické chování za francouzské revoluce do značné míry ušetřilo výjevy z Legendy o svatém Štěpánovi a archivolty. Dokonce i restaurování v 60. letech 19. století a po první světové válce vedlo jen k drobným změnám.“ (str. 100)

Velmi se těším na výsledky průzkumu tohoto badatelského týmů, který se týkal západních portálů pařížské Notre-Dame. Ani tam nebylo vše zcela zničeno! Ostatně nedávná výstava v Musée de Cluny (Musée National du Moyen Âge) v Paříži nazvaná „Faire parler les pierres“ pečlivě zmapovala (vedle nově objevených sochařských fragmentů z bývalého letneru) i všechny autentické sochařské fragmenty, často několikametrové, které se nachází ve francouzských muzeích. Mohly by se připomenout i originální části z velkých západních portálů….

„Zbyly jenom zdi …“

A co středověké vitraje z rozet příčné lodi? V Corpus Vitrearum Medii Aevi (Marcel Aubert, Louis Grodecki, Jean Lafond, Jean Verrier Les vitraux de Notre-Dame et de la Sainte-Chapelle de Paris, Paris 1959) jim Jean Lafond věnoval téměř čtyřicet stran. Corpus k Notre-Dame a Sainte-Chapelle vznikl v roce 1959. Po nedávné důkladné restauraci vitrají obou staveb by to chtělo nové aktualizované vydání tohoto svazku. Snad se ho jednou dočkáme.

Citace z knihy „Mýty o Notre-Dame“: „Představme si například dělníka, jak stoupá po strmých schodech pařížské katedrály Notre-Dame…. Dělník vystoupá až ke galerii králů, z níž po staletí shlížejí sochy biblických vladařů, které však někteří považují za portréty králů francouzských. Na ochozu se mužův pohled zastaví na první ze soch, krásně vybarvené, která představuje krále s harfou. Na okamžik zaváhá. Ale dnes je rozkaz jasný a neúprosný: zničit ji i ostatní…. Muž se vzchopí a cynicky, nebo možná rozrušeně, vztáhne ruce k mohutné postavě a shodí ji do prázdna.“ „Dav před kostelem zadrží dech. A pak, když socha krále dopadne na zem a roztříští se na tisíce kousků, vypukne divoký jásot. Možná právě takto začalo v roce 1793 nevídané symbolické násilí.“ (str. 57 a 58)

Věty zní jako scénář k hollywoodskému filmu. Stačilo vylézt nahoru po točitých schodech a strčit do sochy. Jenže tak lehké to nebylo a už vůbec si to nemusíme představovat. Ono stačí si o tom přečíst příslušné dokumenty, které se k tomu zachovaly.

Útok na sochy králů z katedrály Notre-Dame koncem 18. století nepodnikl dav lůzy během spontánních akcí francouzské revoluce, ale šlo o zcela promyšlený krok představitelů mladé francouzské republiky. Čtyři roky po pádu Bastily se dosud na veřejných místech v Paříži stále nacházely různé připomínky bývalé monarchie, což vadilo, a v roce 1793 padlo rozhodnutí o jejich definitivním a radikálním odstranění. Nejvíce iritovaly právě sochy králů na fasádě katedrály Notre-Dame. Proč? Většina historiků umění je přesvědčena, že takzvané královské galerie, které známe z gotických katedrál v Paříži, v Chartres, Amiensu a Remeši, připomínaly jednotlivé krále z Judey jako přímé předchůdce Ježíše Krista, který pocházel z rodu Abrahámova a Davidova. Detailně tento rodokmen popsal v úvodu svého evangelia apoštol Matouš.

Nicméně tato identifikace není v případě pařížské katedrály zcela jistá. Od středověku totiž panovalo přesvědčení, že tam nešlo o židovské vládce, ale o francouzské panovníky z dynastie Merovejců, Karlovců a Kapetovců počínaje franským Chlodvíkem, považovaným za prvního křesťanského vládce Francie, a konče Filipem II. Augustem, za jehož vlády se průčelí katedrály stavělo. Z 80. let 13. století existuje říkanka či popěvek, který líčí příběh o přihlouplém vesničanovi, který si na fasádě pařížské Notre-Dame nadšeně prohlížel sochy Pipina a Karla Velikého, tedy dvou vládců z rodu Karlovců, a mezitím ho zloděj připravil o měšec s penězi.

Obyvatelé Paříže i v 18. století věřili tomu, že královská galerie katedrály nabízí podoby vládců Francie. Zřetelně to formuloval malíř Jacques-Louis David, když na zasedání Národního konventu 7. listopadu 1793 prohlásil, že francouzští králové umístili na fasádu svoje pyšné podobizny, aby si vynutili úctu těch, kteří vstupovali do chrámu. Spatřoval v tom jejich snahu soupeřit se samotným bohem.

Degradace panovníků z fasády Notre-Dame měla dvě fáze. Nejprve byl jakýsi občan Bazin pověřen tím, aby kladivem omlátil na jejich korunách liliové květy, které symbolizovaly výjimečné postavení francouzského krále – jako vládce je pod přímou ochranou Panny Marie a svaté Trojice. To však nestačilo a radikálové, jako byl malíř David, žádali, aby i gotické sochy králů stihl nemilosrdný revoluční soud nové doby. Takže jiný občan příjmením Varin přistavil k fasádě katedrály lešení, vylezl s pomocníky na královskou galerii a panovníky shodil na prostranství před kostelem. Tady byly sochy následně popraveny „stětím hlav“.

Varin si v hlášeních dokonce stěžoval, že kámen byl hodně tvrdý a odolný a že sochy byly k fasádě pevně připevněny masivními železnými spojkami. Evidentně tím za práci očekával i vyšší odměnu nebo alespoň revoluční pochvalu. Nelikvidoval na západním průčelí jen galerii králů. Jeho bilance byla tato: zničeno a odstraněno bylo z fasády Notre-Dame sedmdesát osm velkých soch a dvanáct menších. A jak dodával v hlášení, vše se udělalo důkladně, efektivně a rychle.

Poničené sochy králů byly navršeny na hromadu při severní straně katedrály. Malíře Davida napadlo, že by se daly využít jako podstavec pro pomník Slávy francouzského lidu, který chtěl vztyčit u pařížského mostu Pont Neuf. Na vrcholu měla stát patnáctimetrová bronzová socha bojovníka s hrozivým kyjem zosobňujícího lid, který zadupává do země vše týkající se bývalé tyranie a pověrčivosti. Muže měla doprovázet alegorická postava svobody a rovnosti. Pomník se však nerealizoval a torza soch dál zůstávala u katedrály.

Na hromadu s hlavami králů se chodilo příležitostně kálet, aby se tak otevřeně vyjádřil postoj k monarchii, a lidé ze sousedství sem vyhazovali i odpadky. Smrad linoucí se z hromady  po okolí začal po čase vadit. Proto byly sochy prodány v roce 1796 jako stavební materiál staviteli jménem Bertrand. O jejich dalším osudu pak z dokumentů nic nevíme.

Zjevně však hromada u katedrály byla rozdělena na několik částí. Tak třeba v roce 1839 objevil Albert Lenoir torza postav z Notre-Dame u zdi uhelného trhu v pařížské ulici Rue de la Santé, kde sloužily jako patníky. Další fragmenty se v témže roce našly na dně řeky Seiny. Všechna tato díla putovala tehdy do lapidária. Hlavu tzv. krále Davida (nikoliv ale z královské galerie, jak píší oba autoři, ale z bočního portálu sv. Anny na průčelí Notre-Dame) získalo v roce 1938 Metropolitní muzeum v New Yorku. Původně byla objevena v roce 1890 poblíž pařížského bývalého kláštera Saint-Germain-des-Prés a do USA se dostala prostřednictvím Galerie Demotte.

Záhadou zůstává, jak se 364 zlomků gotických soch z Notre-Dame včetně většiny hlav panovníků z královské galerie dostalo do pečlivě připravené jámy na dvůr domu Hôtel Moreau v ulici Rue de la Chaussée-d’Antin, kde byly objeveny v dubnu 1977. Francouzský historik Michel Fleury tvrdil, že zásluhu na tom měl Jean-Baptiste Lakanal, který sochy důstojně pohřbil na parcele právě budovaného domu, který vlastnila rodina Lakanalů, a posléze ho prodali generálovi Victorovi Moreauovi (odtud název Hôtel Moreau). Jean-Baptiste-Lakanal byl přesvědčený royalista a před gilotinou ho ochránilo jen to, že jeho bratr Joseph Lakanal patřil naopak k čelným politikům nového revolučního režimu. Zda se JeanBaptisteJean-Baptiste Lakanal stal opravdu „hrobníkem“ gotických soch z Notre-Dame, a díky tomu je zachránil pro budoucnost, nevíme a asi navždy zůstane taková hypotéza pouze předmětem spekulací historiků. Fakta jsou publikovaná v knize François Giscard D’Estaing, Michel Fleury, Alain Erlande-Brandenburg, „Notre-Dame de Paris: les rois retrouvés, Paris, 1977 (mám doma německé vydání: Die Könige von Notre-Dame, Paris 1977).

Opravdu nebylo třeba si vůbec nic vymýšlet!!!!

Citace z knihy „Mýty o Notre-Dame“: „Už ve středověku byl termín používaný pro označení gotického stylu opus francigenum, tedy franské dílo. To byl samozřejmě odkaz na mytickou říši Karla Velikého, která však obsahovala jak území dnešní Francie, tak Německa a severní Itálie“. (str. 160)

Pojem „opus francigenum“ bych překládal volně jako „francouzské dílo“ či „francouzské umění“ ve shodě s Willibaldem Sauerländerem, velkým znalcem katedrální gotiky (opere francigeno = französiche Arbeit, str. 177: Das Jahrhundert der grossen Kathedralen, 1140–1260, München 1990). S „mystickou říší“ Karla Velikého to nemělo nic společného. Mám pro to navíc dva důkazy.

Zaprvé pojem opus francigenum použil ve své kronice Burkhard von Hall, který byl koncem 13. století členem a později i děkanem kolegiáty sv. Petra (německy Ritterstiftskirche St. Peter) ve Wimpfenu im Tal v jihozápadním Německu. Když Burkhard hodnotil zásluhy svého předchůdce děkana Richarda von Deidesheim, popisuje také vybudování nového kolegiátního kostela, jehož stavbu vedl přizvaný odborník z Paříže, který byl dobře obeznámen s francouzskou stavební technologií: „Povolal kameníka, nejzkušenějšího ve stavitelském umění, který tehdy nově přišel z francouzské země z města Paříže, a přikázal mu, aby postavil baziliku z otesaných kamenů po francouzském způsobu (ve francouzském stylu; opere francigeno).

Zadruhé italský kronikář Giovanni Villani, žijící na přelomu 13. a 14. století, popisuje ve svém obsáhlém díle „Nuova Cronica“ okolnosti vzniku hradu Castello Nuovo v Neapoli, který nechal postavit Karel I. z Anjou, bratr francouzského krále Ludvíka IX. A Villani v „Nuova Cronica“ (VIII libro, X) napsal, že Castel Capuano se Karlovi I. z Anjou v italské Neapoli nelíbil, protože byl zařízen v německém stylu („abito al modo tedesco“), a z tohoto důvodu nechal na opačné straně Neapole vystavět „al modo francesco“ tedy ve francouzském stylu nový hrad Castel Nuovo. Termínem „al modo tedesco“ Karel I. z Anjou označoval normanskou a štaufskou architekturu a „al modo francesco“ pro něj představovalo francouzskou gotiku, termín, který je rovnocenný s pojmem „opere francigeno,“ který nedlouho před Villanim použil německý kronikář Burkhard von Hall. Kdyby šlo o pojem vztahující se k umění v říši Karla Velikého, kronikář by rozhodně nediferencoval mezi uměním štaufským a francouzským.

Citace z knihy „Mýty o Notre-Dame“: „Když jsme tedy začátkem jara 2019 vstoupili do Notre-Dame, ocitli jsme se… ve stavbě téměř úplně zbavené svého historického a kultického obsahu.“ (str. 188)

Škoda, že tam nevstoupili oba autoři při zpřístupnění interiéru katedrály v prosinci 2024. Jistě by tam objevili nové a velmi působivé liturgické vybavení, včetně nového hlavního oltáře s relikviemi nebo ve východním věnci kaplí fascinující obrovský „relikviář“ v podobě zlatého Slunce k veřejnému uctívání Kristovy trnové koruny. Přidejme k tomu i nové a působivé ornáty.  Byl jsem v prosinci 2024 a v lednu 2025 na obřadech v katedrále, nevšiml jsem si, že by byly zbaveny „kultického obsahu“, včetně třeba možnosti, aby věřící mohli políbit ve vybraných dnech Kristovu trnovou korunu. Sám jsem toho byl svědkem v lednu 2025. Připomínám také nově otevřený trezor přímo v katedrále a tzv. Májové obrazy, vzorně restaurované, v kaplích katedrály, připomínající dobu baroka (byly publikovány v knize: Delphine Bastet, Les Mays de Notre-Dame de Paris 1630-1707: peinture, Église et monarchie au XVIIe siècle, éditions Arthena, 2021). Jediné, co mi vadilo, bylo přesvětlení interiéru výmalbou svítící bílou barvou. Něco podobného se stalo v katedrále v Amiensu, což poměrně výstižně popsal Peter Kurmann („Als die Kathedralen farbig waren…“, v: Farbe im Mittelalter, Berlin 2011) Na počátku 80. let 20. století zaměnil restaurátor v Amiensu původní šedý nátěr stěn za sto let starou špínu a odstranil ho a nahradil svítivě bílým nátěrem. „Takže od té doby tam zářivě světlý a barevnosti zbavený chór působí jako kontrast k šedavému tónování lodi chrámu se žluto-bílými klenbami...“

Tolik pár poznámek k zajímavé knize „Mýty o Notre-Dame: Gotika, imperialismus a národ“.

Peter Kováč

Ivan Foletti - Adrien Palladino, Mýty o Notre-Dame: Gotika, imperialismus a národ, edice PARVA Convivia, Masarykova univerzita, Brno 2025, 230 stran, cena v internetovém obchodu univerzity 351 Kč.

 

Obsah:

ÚVOD ZIMA 2024

Mýtus o Macronově „Velké Francii“

KAPITOLA I. JARO 1163

Mýty o gotice a evropské nadřazenosti

KAPITOLA II. PODZIM 1793

Z královské slávy k revoluční bouři

KAPITOLA III. ZIMA 1804

Napoleonova korunovace, Notre-Dame císařskou scénou

KAPITOLA IV. ZIMA 1852

Viollet-le-Duc, Napoleon III. a zrození legendy

KAPITOLA V. BEZJAŘÍ 1870–1871, 1914–1918, 1939–1945

Notre-Dame jako válečné pole

EPILOG JARO 2019

Poznámky

Rejstříky

English summary

 

Internet:

https://munishop.muni.cz/myty-o-notre-dame-c5438