Budapešť: Výstava Attila, na která se podílí šedesát čtyři muzeí ze třinácti zemí (Magyar Nemzeti Múzeum)

Maďarské národní muzeum (Magyar Nemzeti Múzeum) nabízí do 12. července výstavu s jednoduchým, ale výmluvným názvem: Attila. Představuje osobnost náčelníka kočovného kmene Hunů, kteří v 5. století vytvořili barbarské království ve střední a východní Evropě. Attila ohrožoval svými nájezdy západořímskou říši i byzantský Konstantinopol.

Během Attilovy vlády se Karpatská kotlina na čas stala ústředním bodem evropské – a vlastně i euroasijské – politiky. Výstava, podle slov organizátorů, zkoumá toto období a jeho události kontinentálního významu a zároveň poprvé nabízí komplexní přehled o měnící se historické představě o Attilovi.

Vystavené exponáty dorazily z šedesáti čtyř významných evropských a asijských muzeí ze třinácti zemí. Vzácné artefakty pocházejí mimo jiné z Německa, Velké Británie, Uzbekistánu, Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Itálie a Spojených arabských emirátů.

Mezi zajímavosti patří například tzv. Orlatské plakety ze Samarkandu – nejstarší známá vyobrazení Hunů jako bojovníků a lovců ze 4. století –, které také inspirovaly vizuální manuál celé výstavy. Souborně jsou rovněž představeny hlavní archeologické nálezy související s Huny, které se dochovaly v maďarských veřejných sbírkách.

Největší atrakcí výstavy jsou esteticky velmi rafinovaně vypracované šperky, skutečné poklady z doby stěhování národů. Bohaté vyzdobené postroje koní, mužské i ženské čelenky, spony a opasky, četné oděvní doplňky, zdobené meče. Hunové, stejně jako další kočovníci, měli vytříbený cit pro dekorativnost. Za umění považovali to, co jim funkčně sloužilo k životu i k reprezentaci a co bylo snadno přenositelné.

Z archeologických exponátů jsou na výstavě také deformované lebky Hunů. Když byly jejich děti malé, ovazovali jim hlavu pevnou bandáží, aby se jejich lebka zvláštním způsobem prodloužila. O „správné“ deformaci rozhodovaly první tři roky novorozence.

Do 25. května 2026 je v Budapešti současně k vidění v Szépmüvészeti Múzeum výstava o čínském umění z doby prvního císaře a následující dynastie Chan a výstava archeologických nálezů, které dokumentují kulturu nomádů, kočujících ve starověku podél Velké čínské zdi. Ta druhá výstava má pro hledání geneze hunské kultury značný význam.

Musím kriticky poznamenat, že zatímco výstava čínských archeologických pokladů má prezentaci exponátů na té nejvyšší mezinárodní úrovni, Attila působí instalací exponátů trochu provinčně. Navíc v expozici se neustále prolínají mimořádná umělecká díla a archeologické nálezy z doby stěhování národů s vizuální představou Attily v legendách a historické paměti od středověku po 19. století.

Já osobně bych tyto dvě části od sebe striktně oddělil. To je snad i důvod, proč mě daleko více zaujala výstava Reiternomaden in Europa: Hunnen, Awaren, Ungarn, která byla v roce 2022 na rakouském zámku Schallaburg a později i v německém Halle.

Na druhé straně chápu potřebu jisté didaktičnosti a vizuální názornosti výstavy o Attilovi zejména pro místní publikum. Reálnou historii asi nelze zcela oddělit od mýtů a kolektivní historické paměti.

Součástí Attilova obrazu jsou proto na výstavě i témata jako zázračné nalezení meče, který Attilovi seslal sám bůh války, setkání Attily a papeže Lva I., povraždění sv. Voršily s celou její družinou u Kolína nad Rýnem Huny, podivná smrt Attily po svatební večeři i věčná archeologická záhada Attilova hrobu. Ve středověku byl pak Attila nejednou kronikáři považován za prvního uherského panovníka. Vše doplňují četné ukázky z filmů věnovaných Attilovi.

Ocenil jsem i vystavení několika reprezentativních ukázek umění Avarů, Franků a germánských Gótů. Ovšem nechápu, jak někdo mohl slavný zlatý džbán s mytologickými scénami a kočovníkem na koni z pokladu z Nagyszentmiklóse (zapůjčeno z Vídně a kdysi spojované s Attilou) vystavit „v koutě“, a to ještě tak nevhodně, že divák nemá šanci si tento mimořádný umělecký skvost pořádně prohlédnout. Paradoxně se tato atrakce výstavy stala pouhou „ilustrací“ k obrazu Attilovy smrti z 19. století od málo známého malíře Ference Paczky.

Naopak dobře je představen poklad z Domagnana včetně nádherné brože v podobě sokola, která byla zapůjčena z Louvru v Abú Zabí.

V době otevření výstavy se v Budapešti uskutečnila velká vědecká konference pod názvem THE EUROPEAN HUNS AND THE LATEST RESULTS OF STEPPE ARCHAEOLOGY s účastí vědců z Maďarska, Kazachstánu, Mongolska, Uzbekistánu, Ázerbájdžánu a Rumunska.

Doufejme, že sborník z konference reprezentativně doplní skromný katalog výstavy (maďarsky a anglicky, 250 stran malého formátu), který působí spíše jako průvodce než objemný vědecký katalog, na jaký jsme z Maďarska zvyklí. (Stačí s Attilou porovnat katalog Matthias Corvinus the king, 2008, 600 stran velkého formátu nebo Sigismundus Rex et Imperator, 2009, 733 stran).

Peter Kováč

Attila, Maďarské národní muzeum (Magyar Nemzeti Múzeum), Budapešť, otevírací doba: úterý–neděle od 10:00 do 18:00 (v pondělí je zavřeno), do 12. července 2026, veškeré popisky a informační materiály jsou k dispozici v maďarštině a angličtině.