Darmstadt: Kniha Thomase Billera o hradech Fridricha II v jižní Itálii (Die Burgen Kaiser Friedrichs II. in Süditalien, wbgTheiss)

Anotace nakladatelství:

Die Stauferburgen im Süden Italiens – imposante Zeugnisse des Mittelalters

Im deutschen Geschichtsgedächtnis gilt die Stauferzeit und insbesondere die Regentschaft Friedrichs II. als Höhepunkt mittelalterlicher deutscher Kaiserreichherrlichkeit. Dabei verbrachte der Kaiser den Großteil seines Lebens in Italien. Der renommierte Burgenforscher Thomas Biller wirft einen differenzierteren Blick auf Friedrich II. und seine rege Bautätigkeit und verknüpft kenntnisreich die Architektur der staufischen mittelalterlichen Burganlagen wie Foggia, Bari, Catania und Syrakus mit der kulturellen Vielfalt des mediterranen Raums.

• Friedrich II.: kurze Biographie des Stauferkaisers

• Typologie der unterschiedlichen Stauferburgen im Königreich Sizilien

• Arabisch, byzantinisch, normannisch: Analyse der Einflüsse

• Detaillierte Erläuterungen zur Architektur aller 37 eindeutig zuordenbaren Burgen

• Burgenbau zwischen Symbolik und Funktionalität: der aktuelle Stand der Forschung

Das umfassende Standardwerk zu den italienischen Burgen Friedrichs II.

Bisher lagen vor allem Einzeldarstellungen zu den von Friedrich II. errichteten Burgen vor, allen voran zu den berühmtesten wie Castello Ursino oder Castel del Monte in Apulien. Thomas Biller stellt sämtliche 37 Burganlagen und ihren kaiserlichen Auftraggeber zueinander in Beziehung und erklärt die mythologische Symbolik der architektonischen Besonderheiten. Die zahlreichen Abbildungen, Pläne und Karten geben detaillierte Einblicke in die Bauweise, in der sich vielfältige Aspekte der Herrschaftsweise des Stauferkaisers spiegeln.

Entstanden ist so beeindruckender und kenntnisreicher Gesamtüberblick der Stauferburgen Süditaliens vor ihrem historischen Hintergrund!

Naše recenze:

Thomas Biller je významným odborníkem na dějiny hradů. Připomeňme jeho sérii o hradech Alsaska (Die Burgen des Elsaß: Architektur und Geschichte – zatím vyšly 3. díly 1995, 2007, 2018), knihu o slavném hradu špitálníků ve Svaté zemi Der Crac des Chevaliers: die Baugeschichte einer Ordensburg der Kreuzfahrerzeit (2006) nebo nedávno ve druhém vydání publikovanou práci o hradech templářů Templerburgen (2014 a 2019). Jeho nová kniha se zabývá hrady císaře Fridricha II. v jižní Itálii, což od doby Arthura Haseloffa (Die Bauten der Hohenstaufen in Unteritalien 1920) patří v německých dějinách umění mezi stěžejní medievalistická témata.

Biller se nejprve zabývá osobou Fridricha II. a jeho historickými počiny. Na rozdíl o mytizace „prvního moderního vládce na císařském trůně (Jacob Burckhardt, Die Kultur der Renaissance in Italien) a romanticko-nacionalistického pojetí Ernsta Kantorowicze (jak Biller jeho knihu Kaiser Friedrich der Zweite hodnotí) vychází spíše ze střízlivého hodnocení, jaké nabídl třeba David Abdulafia (Frederick II: A Medieval Emperor). Řada moderních prvků se podle Billera týká racionální a praktické politiky císaře, zejména ohledně jeho budování sicilského státu a jeho řízení. Obdivuhodný byl jeho zájem o vědění, filozofii a přírodu.

Biller podrobně probírá stav současného bádání na téma hradů Fridricha II. Jeho komentář se věnuje zvlášť německému a zvlášť italskému bádání. V orientaci to pomůže každému, kdo se tématem zabývá poprvé nebo se s ním seznamuje. Z italské produkce Biller oceňuje především knihu Castelli normanni e svevi in Terra di Lavoro, kterou napsal Pio Francesco Pistilli.

Podle Billera se většina uměleckohistorických prací soustředí na problémy estetické a symbolické ve smyslu manifestace moci panovníka a podstatně méně na to, co k praktické funkci těchto hradů fakticky patřilo, a to je jejich role obranná a správní – kontrola daného území.

Právem jsou vysoko hodnoceny „ideální hrady“ typu Castel del Monte nebo Castel Maniace, ale Biller upozorňuje, že zcela opomíjen je fakt, že devadesát pět hradů ve Fridrichově království jsou jen stavby průměrné architektonické kvality. Viděno z této perspektivy nebyla podle Billera architektura Sicilského království ve 13. století z hlediska architektonického až tak výjimečná, jak se občas z publikací jeví.

Toto je názor, který zohlednil málokterý z badatelů. Nicméně Biller nezohledňuje fakt, že právě „ideální hrady“ s pravidelným půdorysem byly až na Castel del Monte (což je zvláštní případ) postaveny tam, kde Fridrichovi II. velmi záleželo na manifestaci absolutní moci, jako je Catania (město vzpoury proti Štaufům, arcibiskupství a přístav), Syrakusy (bývalá opora byzantské moci na Sicílii), Lucera (hrad v sousedství obrovské muslimské kolonie), Trani (biskupství a přístav), Capua („brána“ do Sicilského království), Prato (hlavní císařova opora v nepokojném Toskánsku).

Jeden ze středověkých kronikářů výstižně napsal o Ezzelinovi da Romano, císařově švagrovi: „Horlivě stavěl hrady a věže na kopcích a ve městech (...) a dělal to hlavně proto, aby manifestoval svoji moc (ostentationem sue potentie) a aby u lidí vyvolal strach i obdiv a tím aby proslulost svého jména (famam sui nominis) tak hluboko vtiskl do mínění každého jednotlivce, aby na něj nikdo a nikdy nemohl zapomenout.“ (Annales S. Iustinae Patavini, MGH, SS, 19, s. 177). Neplatí to samé právě o Fridrichových „ideálních hradech“?

Kastel jako pravoúhlá stavba hradu s věžemi v rozích je v jižní Itálii obecně německými i italskými odborníky kvalifikována jako štaufská architektura. Ale Biller připomíná, že značný význam pro pravidelnost hradní architektury měly už normanské stavby v jižní Itálii, jak dokládá zejména Castello di Pietra v Capui. Tuto pravidelnost mají také křižácké hrady ve Svaté zemi nebo v Řecku obsazeném po roce 1204 západními křižáky (Chlemutsi). Takže „geometričnost“ nebyla novou idejí Fridrichových architektů, ale opírala se podle Billera o starší vzory evropské hradní architektury.

Existují také dva typy staveb. Jednak pár vybraných „ideálních hradů“ budovaných s geometrickou přesností a pak rozsáhlá část kastelů, které tento pravidelný tvar a tuto perfektnost nemají, což Biller dokládá třeba hradem v Bari. V případě Bari to je sice pravda, ale při pohledu na půdorys se každému příchozímu nebo měšťanovi Bari, který pochopitelně nestudoval architektonické plány, tato stavba jevila jako více méně pravidelná stavba, nijak dalece vzdálená účinku oněch „ideálních hradů“.

Při interpretaci skupiny „ideálních hradů“ se hodně odkazovalo na pozdně antické a muslimské (umajjovské) stavební formy (viz Heinz Götze, Castel del Monte 1984), k čemuž se Biller staví asi právem s rezervovaností. Naopak připomíná, že se málo diskutuje o vlivu jihoitalského románského umění a také francouzské gotiky. Jde zejména o význam a vliv hradní architektury Filipa II. Augusta, jak naznačoval už Cord Meckseper (Zeitschrift für Kunstgeschichte, 33, 1970, s. 211–231), i obecně o rozšíření kastelů v západní Evropě, které nedávno zdokumentoval Patrick Schicht (Kastelle – Architektur der Macht, 2018).

Ohledně funkce prostor a místností ve Fridrichových hradech je podle Billera třeba zohlednit různé přestavby, které znemožňují přesné odpovědi. Zejména u malých prostor se počítalo i s jistou flexibilitou jejich použití. Velmi zajímavá a objevná je část věnovaná hradním kaplím. Až na výjimky, jako je Lagopesole, se ve Fridrichových hradech nedá hradní kaple stavebně a architektonicky identifikovat. Takže by tam vůbec nebyly?

Podle Billera takové uvažování bylo hodně ideologicky podbarvené souvislostmi se spory s papeži a opakovanou exkomunikací císaře. Že se kaple dají těžko identifikovat, Biller vysvětluje mj. přestavbami a změnami ve vnitřních prostorech, což se týkalo těchto staveb přinejmenším od 16. století. Tendence k pravoúhlosti prostor vedla k tomu, že prostory určené pro kaple byly znejasněny, když bylo odstraněno jejich vybavení. Příkladem může být Catania, kde byl při restaurování hradu objeven výklenek – sanktuarium – i s nástěnnou malbou s křížem v místnosti v přízemí, kterou bychom jako kapli z hlediska architektonického neidentifikovali, ale kde kaple určitě byla. Prostor je orientován na východ a při rozměrech 23 x 7 metrů rozhodně nešlo o nějakou malou kapli.

Velkou pozornost věnuje autor pevnostním prvkům a věžím.

Biller se zabývá i těmi, kteří odpovídali za stavbu hradů Fridricha II., a to jako architekti nebo jako administrátoři stavby. Řeší také otázku, zda sám císař mohl být přímo účasten projektů, k čemuž podle něj není přímých důkazů. Tady je škoda, že v celé knize Biller málo pracuje s prameny, které publikovali Sthamer a Houben (Eduard Sthamer, Dokumente zur Geschichte der Kastellbauten Kaiser Friedrichs II. und Karls I. von Anjou, 1. díl Capitinata (Capitanata); 2. díl: Apulien und Basilicata, Leipzig 1912 a 1926 a Hubert Houben, Dokumente zur Geschichte der Kastellbauten Kaiser Friedrichs II. und Karls I. von Anjou, 3 díl Abruzzen, Kampanien, Kalabrien und Sizilien, Tübingen 2006).

Komentář z hlediska castellologické komparace by si zasloužily dokumenty ke Capui nebo k hradu Ursino v sicilské Catanii, kde v dopise z 29. března 1240 císař nařídil Riccardovi z Lentini (Riccardo de Lentino), aby mu podával podrobné zprávy o budování nového hradu, zejména o veškerých mírách, jako je délka, šířka a tloušťka zdí. (H. Houben, 2006, s. 223–224). Bylo to ve středověku běžné nebo výjimečné? Z hlediska přehledu, jaký Biller má, by mě zajímaly jeho odpovědi.

Billerova doměnka, že Luca Campano (zemřelý 1227), duchovní a současně asi architekt cisterciáckého kláštera v Casamari a katedrály v Cosenze, by mohl být autorem projektu Castel del Monte, nebo že tento hrad je dílem jeho žáka, není podle mě v knize z hlediska stylové a stavební analýzy dostatečně zdůvodněná. Biller v tomto ohledu navazuje na myšlenky o vlivu cisterciáků na tuto stavbu. Ovšem Castel del Monte se svým luxusním vybavením, což dodnes dokládají obklady stěn nebo mramorové sloupy, je zcela cizí cisterciácké asketičnosti.

Gotika ostatně nemusela mít svůj původ jen u cisterciáků. A nemusela přímo vycházet ani z kapetovské Francie. Svůj zprostředkující vliv tady mohly mít dva Fridrichovy delší pobyty ve střední Evropě, třeba jeho osobní poznání mimořádné chebské hradní kaple. Těšil jsem se, že Biller jako respektovaný autor o alsaské hradní architektuře a štaufských falcích v Německu tady najde nějaké zajímavé a podnětné stylové analogie, ale taková komparace v knize není.

Největší zásluhou publikace je pohled na Fridrichovy jihoitalské hrady z hlediska hradní architektury, což je Billerova parketa. Trochu víc problémů a tápání najdeme v otázkách uměleckohistorických. Na stavbách, jako je hrad v Pratu, „brána“ v Capui nebo Castel del Monte, najdeme zcela unikátní propojení románského umění, gotiky a antiky. Je to skutečně štaufské umění? Biller něco podobného označuje téměř za produkt německého nacionalismu.

Nicméně už italský kronikář Giovanni Villani, žijící na přelomu 13. a 14. století, ve svém obsáhlém díle Nuova Cronica (VIII libro X, s. 346) napsal, že Castel Capuano v Neapoli se králi Karlovi I. z Anjou nelíbil, protože byl zařízen v německém stylu („al modo tedesco“), a z tohoto důvodu nechal na opačné straně v Neapoli vystavět „al modo francesco“, tedy ve francouzském stylu, nový hrad Castello Nuovo. Existoval tedy styl „al modo tedesco“ a styl „al modo francesco“, který byl rovnocenný s pojmem „opere Francigeno“, který nedlouho před Villanim použil v Německu kronikář Burkhard von Hall. Takže už Karel I. z Anjou, který vyrostl ve Francii, chápal odlišnost mezi kapetovským a štaufským/normanským uměním.

Okrajově je u Billera pojednána sochařská výzdoba Fridrichových hradů. Antikizující plastiky v té formě, jaká byla použita v Capui nebo u nahých postav z Castel del Monte, jsou ve středověké produkci 13. století zcela výjimečné, a to i z hlediska stylu all’antica, jaký se objevuje třeba v sochařství katedrály v Remeši nebo ve zlatnických dílech Nicolase de Verdun. Možná je příznačné, že v seznamu literatury Billerovy knihy budeme marně hledat důležitou studii Willibalda Sauerländera (Two glances from the North: the presence and absence of Frederick II in the art of the empire ; the court art of Frederick II and the ,opus francigenum‘ v Intellectual Life at the Court of Frederick II Hohenstaufen, 1994, s. 189–209).

Právě Sauerländer zdůrazňoval, že „máme před sebou výsledky záměrné volby římských (antických) vzorů s cílem demonstrovat caesarův program caesarovým jazykem (Caesar’s program in Caesar’s language). Že tento záměr nesouvisel se sakrální architekturou, s kostely nebo katedrálami, ale se světskými stavbami hradů, je z hlediska dějin středověkého umění výjimečná záležitost. S tím souvisí i archivně doložená snaha císaře vyzdobit některé vybrané hrady antickými plastikami, které panovník získal v různých koutech Itálie. Najdeme něco podobného v kapetovské Francii, plantagenetovské Anglii nebo u křižáckých hradů ve Svaté zemi?

Biller zaujímá značnou rezervovanost ohledně interpretace staveb z hlediska panovnické ideologie nebo řečeno společně s Kantorowiczem z hlediska „politické teologie“. Chápu, že se mu nechtělo vyrovnat se kriticky s názory, že Castel del Monte byl jakýmsi slunečním chrámem (Aldo Tavolaro, Astronomie und Geometrie in der Architektur von Castel del Monte, Bari 1994), trezorem pro korunovační klenoty (Gunther G. Wolf, Überlegungen zum Grün-dungsdatum von Castel del Monte, v: Archiv für Diplomatik, 44, 1998, s. 13–17), místem setkání tajného řádu Fridrichových nejbližších (Rolf Legler, Das Geheimnis von Castel del Monte: Kunst und Politik im Spiegel einer staufischen „Burg“; 2007), nebo dokonce středověkou „saunou“ (Giuseppe Fallacara, Ubaldo Occhinegro, Castel del Monte 2012). Nicméně přejít to také nejde.

Castel del Monte nelze totiž jen tak považovat za obyčejný hrad s funkcemi obyčejného středověkého hradu. Ve chvíli skutečného ohrožení nenabízel téměř žádnou ochranu. To si uvědomí každý, kdo jej bude srovnávat s Louvrem Filipa II. Augusta nebo s Château Gaillard Richarda Lví srdce. Ostatně není Castel del Monte z hlediska čisté castellologie vlastně nesmyslný hrad? I Biller předpokládá, že tam muselo existovat nějaké vnější opevnění, ale pokud jsem se nepřehlédl, pak při důkladném německém průzkumu hradu nic takového objeveno nebylo (Wulf Schirmer ed., Castel del Monte 2000).

Zůstává víc otázek než odpovědí. Jak byl třeba Castel del Monte propojen s nedalekou Andrií, věrným městem císaře, kde Fridrich II. pochoval svoje dvě manželky? Kde bylo hospodářské a provozní zázemí hradu? Jaká byla funkce místností a jejich hierarchie? Proč tolik krbů a tolik záchodů? Také jsem se těšil na vysvětlení onoho zazděného torza sochy jezdce v Castel del Monte nad portálem vnitřního dvora. Byl tu už původně? Je to dodatek? Co by měl znamenat? Sochu Biller vůbec nezmiňuje.

Castel del Monte podle mne nebyla ani pevnost, ale ani hrad typu Karlštejna Karla IV. Osobně bych ho nejvíce považoval za středověkého předchůdce renesančních medicejských vil v Toskánsku (Peter Kováč, Úsvit renesance, Dvorské umění císaře Fridricha II.; Bamberský a Magdeburský jezdec, 2010, s. 126), čemuž by odpovídal i neuvěřitelný luxus, jaký kdysi tato stavba nabízela, i unikátní vstup do hradu v podobě brány kombinující dohromady románské umění, gotiku a antiku v jeden císařský štaufský styl.

Už v polovině 14. století psal toskánský kronikář Giovanni Villani, že patřilo k oblíbeným zvykům, aby si bohatí měšťané po vzoru antických Římanů postavili za městem paláce, mnohem honosnější, než jaké měli uvnitř hradeb Florencie. Jeden z nich, kam se před morem uchýlila společnost mladých Florenťanů, popisuje Giovanni Boccaccio v Dekameronu: „Řečené sídlo leželo na malém kopečku poněkud vzdáleném od našich cest a porostlém různými stromy a křovisky, jejichž listí se zelenalo, takže naň bylo milo pohledět. Na vrcholu kopce stál palác s krásným a velkým nádvořím uprostřed, s lodžiemi, sály a komnatami, z nichž každá byla sama o sobě překrásná a vyzdobená pozoruhodnými veselými malbami: vůkol se rozkládaly trávníky a líbezné zahrady, studny s nesmírně svěží vodou a sklepy plné drahocenných vín.“ Když si něco takového mohli dovolit toskánští patricijové, proč by si nemohl pořídit přinejmenším stejně honosné privátní sídlo i sám císař?

Všechno pochopitelně komplikuje fakt, že Fridrich II. předčasně zemřel, než abychom se něco více dozvěděli, proč Castel del Monte vlastně stavěl...

U Billerovy knihy lze výrazně ocenit, že se někdo více méně poprvé z gruntu podíval na hrady Fridricha II. z hlediska castellologie. Takový pohled v tomto bádání občas dosti výrazně chyběl. Celá čtvrtina knihy je v závěru věnována charakteristice, architektuře a historii staveb ve formě jakéhosi katalogu. Škoda, že tato část není obsáhlejší! Nesmírně užitečný je také jakýsi „katalog“ hradů v jižní a střední Itálii, které se někdy mylně považovány za dílo vzniklé z iniciativy Fridricha II. Je tady řada půdorysů a fotografií, „brána“ v Capui tady má nově upravenou rekonstrukci. Určitě důležitá kniha pro širokou veřejnost i speciální bádání. Za prohřešek ze strany nakladatelství považuji chybějící rejstřík.

Peter Kováč

Thomas Biller, Die Burgen Kaiser Friedrichs II. in Süditalien. Höhepunkt staufischer Herrschaftsarchitektur. Typologie, und Symbolik der mittelalterlichen Burganlagen, vydavatel wbg Theiss, Darmstadt 2021, jazyk: němčina, pevná vazba: 288 stránek, 22.3 x 2.7 x 27.9 cm, cena 62,50 EUR

https://www.wbg-wissenverbindet.de/shop/35044/die-burgen-kaiser-friedrichs-ii.-in-sueditalien