Jsme prostě nepoučitelní

Slovo „průser" Slovník spisovného jazyka českého řadí mezi vulgární výrazy. Nicméně si myslím, že patří do slovníku i kultivovaného intelektuála. Čeština totiž nemá přiměřenější výraz, jak jedním slovem popsat projekty, které sice mají nejušlechtilejší cíle, ale forma i obsah značně kulhají za uměleckým očekáváním.

K tradičním českým „průserům" patří už více než půl století pomníková tvorba. S velkou slávou jsme odstranili po listopadu ‘89 socialisticko-realistické obludy z veřejných prostranství a člověk měl pocit, že tím to už pro jednou a definitivně skončí. Je to ale totální omyl, který si uvědomím pokaždé, když v Praze narazím na ty novodobé monumenty pánů Preclíka, Zoubka nebo Opočenského z posledních dvaceti let.

Netušil jsem, že totéž se bude jednou týkat i Václava Havla. Jeho chystaná bronzová socha na Petříně i gigantický gobelín v Ruzyni, tak jak jsem viděl jejich návrhy, nevěští, že by se tu prolomily ledy. Proti těmto projektům sepsal petici sochař Michal Blažek, ale zas mu nešlo o nic jiného, než aby vznikl pomník, byť tentokrát na základě mezinárodního konkurzu. Škoda. Jsme prostě nepoučitelní.

V Česku není naděje, že by v době internetu a sociálních sítí pomníková tvorba zůstala definitivně už jen historií spojenou s obrozením 19. století a krátkou epizodou národní hrdosti mezi světovými válkami. Znovu a znovu se probudí nadšenci, kteří mají pocit, že bronzový nebo kamenný pomník výrazně ozvláštní a obohatí náš život, a že když člověk vyrazí do parku nebo si sedne na lavičku na náměstí, tak bude neobyčejně nadšen, až tam na vlastní oči uvidí povětšině totálně nezdařilý zápas českého výtvarníka s monumentální formou.

Pokud proti tomu protestujete, okřiknou vás, že si nevážíte českých velikánů. Zlatí Keltové, kteří místo králů, hrdinů a bohů jako monumenty uctívali krásné stromy a kamenné menhiry!

PhDr. Peter Kováč