Za Velkým Hrůzou (Osobní ohlédnutí)

Prakticky všechny oficiální nekrology za architektem Jiřím Hrůzou, který v květnu náhle zemřel ve věku nedožitých 87 let, připomínaly zejména jeho působení na pražském Útvaru hlavního architekta. Zde se podílel na tvorbě územních plánů - nejprve pro Pražskou a středočeskou aglomeraci, později jako vedoucí projektant Ateliéru územního plánu hl.m. Prahy. Vyzdvižena byla i jeho teoretická práce, za kterou v roce 1976 získal ve Vídni urbanistického „Oskara" - Herderovu cenu, dále členství v Radě starších Mezinárodní společnosti urbanistů etc.

Osobnost Jiřího Hrůzy však nelze stěsnat do sebepodrobnějšího výčtu publikací, cen a jiných vyznamenání. Jeho profesní osudy jakoby zrcadlily cosi obecnějšího - téměř charakteristického pro celou generaci našich urbanistů druhé poloviny 20. století. V padesátých letech patřil k radikálním levicovým studentokratům, vymezujícím se ostře proti „starým" pedagogickým strukturám, reprezentovaným prof. Mikuškovicem. Sám se považoval za žáka Františka Fialy. Později v Gočárově vedení Svazu architektů sehrál jako jeho tajemník aktivní úlohu zejm. v přípravě světového kongresu UIA, konaného v Praze v r.1967. Pro svoji angažovanost v období Pražského jara byl později v normalizačních letech ostrakizován. Před úplnou likvidací jej zachránily jen nadstandardní vztahy s moskevskými urbanistickými veličinami - zejm. O. Švidkovským a dalšími, kteří obdivovali jeho monumentální publikaci, věnovanou sovětské architektonické avantgardě. Ta se totiž pro západní Evropu stala klíčem k poznání i uznání ruské konstruktivistické školy...

Pro Útvar hlavního architekta pracoval prakticky celý život. Patřil k tamní silné tvůrčí skupině urbanistů jako byli Jiří Voženílek, Jiří Novotný, Vlastimil Durdík, Stanislav Horák a další. Coby teoretik přirozeně tíhl k akademickému prostředí. Pedagogická kariéra mu však byla odpírána. Ačkoli měl nemálo příležitostí k hostování na zahraničních vysokých školách i doma (např. na Akademii výtvarných umění), přece celý život toužil po angažmá na katedře urbanismu pražské techniky, kterou vůči své domovské instituci považoval za jediné konkurenceschopné pracoviště. Býval zde - na půdě tradičních rivalů Kriseho, Todla, Krásného, Němce aj., soupeřících s „jeho" kolektivem z ÚHA ve všech tehdy frekventovaných soutěžích - častým hostem. Málokdy si ovšem v bouřlivých diskuzích odpustil demonstrovat svoji vědomostní převahu. Na rozdíl od většiny docentů i profesorů byl totiž velmi sečtělý a jazykově zdatný. V kombinaci s fenomenální pamětí tak připomínal chodící encyklopedii. Zatímco k silným soupeřům dovedl být až sžíravě sarkastický, ke slabším - studenty nevyjímaje - byl neskonale velkorysý a tolerantní. Alespoň tak jsem měl možnost jej na katedře poznat coby nejmladší asistent ...

Později, když jsem administroval pro Svaz architektů stejnou sekretářskou funkci, jakou před lety zastával on, projevoval ke mně zvlášť laskavý vztah. Čas od času přicházel do klubu v Letenské, kde jsme u stolu „pod mapou" rozprávěli o všem možném. Nejednou se k nám připojil jeho starší souputník Jiří Novotný, k jehož rodině jsem ovšem měl blízko již od středoškolských let. Dobře si vzpomínám, jak jsem se dmul pýchou, kdykoli právě tyto dvě moje autority - jeden mistr pera, druhý mistr tužky - byly ochotny se mnou diskutovat o architektuře a urbanismu. A přitom by málokdo věřil, jak vzájemně rozdílnými osobnostmi byli! Náš člověk rozhodně nebyl zahořklý a navzdory ústrkům, kterých se mu od některých svazových představitelů dostávalo, setrval v ochotě pomáhat v nejrůznějších odborných komisích, redakčních radách, při přípravě populárních hradeckých sympozií apod. Nepamatuji se, že by odmítl, kdykoli byl o něco požádán. Jen jednou se mne opatrně zeptal: „Ale zvážil jste to, Jaroslave, dobře - vždyť přece víte, že jsem byl vyloučen z KSČ?" S mladickou lehkovážností (a nepoučen ještě dostatečně životem) jsem tehdy jen mávl rukou a odpověděl mu: „Koho by dnes zajímalo, pane architekte, co bylo před dvaceti lety?"...

Nejvyšších poct i uznání se Hrůzovi dostalo až v nové době, která jej avšak zastihla v již pokročilém věku. Vědeckopedagogické tituly, které by si svým celoživotním dílem jistě zasloužil, pro něho na domácí půdě už nebyly k mání. Přesto přednášel, psal skripta, věnoval se jako konzultant zahraničním studentům a hlavně - do poslední chvíle publikoval. Činil to v bytostném přesvědčení, že zatímco gloria mundi transit, litera skripta manet. Z celé jeho široké tvorby jsou mi nejmilejší dvě práce - fundamentální Teorii města zmínili mnozí. Tou za mlada skočil rovnýma nohama do nejhlubších vod urbanistické vědy a současně na mezinárodní scénu. Nikdo však nepřipomněl navenek mnohem skromnější knížku Česká města. V ní se mu - o tři roky dříve - podařilo, co po sobě písemnou formou nezanechal žádný z našich věhlasných pedagogických veteránů: systematicky analyzovat naše sídla z vývojových i typologicko-morfologických hledisek. Na relativně malé ploše tak splnil výjimečně náročný úkol, neproveditelný bez hluboké znalosti předmětu samotného i jeho nejširšího kontextu. Pokud ještě existuje seznam „povinné četby" pro studenty urbanismu, uvedený titul by v něm rozhodně neměl chybět! Osud tomu chtěl, že vydání své poslední knihy se bohužel nedožil...

Architekt Jiří Hrůza zdaleka nepřevyšoval své okolí jen vysokou postavou. Odešel náhle, ale tím nejzáviděníhodnějším z mužných způsobů: padl za pochodu, v pilné práci...

Jaroslav C. Novák

architekt