Zemřel Lucian Freud, velikán figurativního malířství

„Moje dílo je čistě autobiografické, maluji, co vidím kolem sebe,“ tak hodnotil sám svou tvorbu malíř Lucian Freud, o jehož slávu se přičinil nejen dědeček, proslulý psychoanalytik Sigmund Freud, ale také ruský miliardář Roman Abramovič, který si před třemi roky koupil na aukci jeden z jeho aktů za fascinující částku téměř 34 miliónů dolarů.

Freud zemřel ve středu 20. července ve svém londýnském bytě. Nepocházel z Anglie, narodil se v prosinci 1922 v Berlíně (rodina prchla před nacisty), navzdory tomu se společně s Francisem Baconem, který do Londýna přišel z Irska, stal nejproslulejším britským malířem druhé poloviny dvacátého století.

Oba umělce spojoval zájem o expresi, ale zatímco figury Bacona občas vypadaly jako kusy rozřezaného masa, Freud byl ve formě umírněnější a realističtější, o to více však provokoval tématy. Maloval v odvážných pózách muže i ženy a při vší té moderní otevřenosti si málokdo uvědomoval, že umělec tím v mnohém navazuje na tradici antického sochařství.

Jeho nedávná výtvarná bilance v pařížském Centre Pompidou, která se stala obrovským triumfem, ukázala, že leckteré výstřední pózy Freud cíleně odvozoval z frivolních soch doby helénismu, jako jsou třeba Farneský Herkules nebo Spící Faun zvaný též Barberini Faun.

Freud tak v renesanci moderní figurativní malby sehrál roli podobnou jako v počátcích impresionismu Édouard Manet, jehož nejprovokativnější obraz Snídaně v trávě vycházel z umění starých mistrů, jako byl například Tizianův Koncert v pařížském Louvru.

S podobnou otevřeností, s jakou Freud maloval akty, dělal i své proslulé portréty, ať už se týkaly jeho vlastní tváře, nebo třeba ctihodné královny Alžběty II., jejíž podobizna vzbudila velký poprask.

Na místě by asi byla věta, kterou kdysi vyslovil Inocenc X., když mu ukázali Velázquezův obraz, na němž byl zachycen bez jakékoliv aury svatosti. „Příliš pravdivé!“ řekl tehdy papež a tato věta by mohla být i mottem celé Freudovy výtvarné tvorby.

Lucian Freud nebyl nějaký dožívající klasik, čerpající ze své předchozí slávy. Vymýšlel stále nové věci a maloval do poslední chvíle jako o život. Škoda jeho odchodu, i v devadesáti mohl vytvořit skvělá díla, která by působila tak invenčně jako třeba pozdní práce stárnoucího Tiziana.

I londýnské bary přišly o štamgasta, který se tu rád ukazoval s pěknými slečnami. Na jeho stůl v restauraci Wolseley na Piccadilly, kousek od metra Green Park, byl položen černý ubrus a zapálena svíčka. Kdyby to šlo, přidal bych k ní jednu i já.

PhDr. Peter Kováč