historie detaileleonora akvitánská – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204): část i.: původ a sňatek

ELEONORA AKVITÁNSKÁ – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204): část I.: Původ a sňatek

Osobnost dědičné akvitánské vévodkyně Eleonory, která se stala nejprve francouzskou a poté anglickou královnou, byla výjimečná již ve své době a na přitažlivosti neztrácí dodnes. Není tomu tak jen kvůli jejímu vysokému společenskému postavení, ale především díky celoživotní energii a ctižádosti, s níž ovlivňovala běh dějin. Fascinující je zejména skutečnost, že se mnohokrát vzepřela společenským konvencím a jednala v rozporu s pasivní úlohou, jež se od ní jako od ženy očekávala. Právě proto je její osobnost opředena řadou legend, které vznikaly již za jejího života a v průběhu staletí často získávaly absurdní podobu.

Datum narození Eleonory Akvitánské nelze spolehlivě určit a v historiografii je kladeno mezi léta 1122 a 1124. Jedná se o zcela obvyklou nejistotu v době, kdy ani těm nejurozenějším dívkám nebyl přikládán žádný větší význam až do okamžiku zasnoubení či sňatku. Eleonora byla dcerou akvitánského vévody Viléma X. a jeho choti Aenory ze Châtelleraultu. Spíše než po otci však možná zdědila určité povahové rysy po svém dědečkovi Vilémovi IX. (1071–1126), který je považován za prvního trubadúra a vynálezce dvorské lásky.

Vilém IX. Akvitánský vedl okázalý a prostopášný život a svými činy provokoval církevní kruhy stejně jako nemravnými básněmi. Vlády se ujal jako patnáctiletý a v roce 1089 uzavřel sňatek s Ermengardou, dcerou hraběte Fulka z Anjou. Spojenectví se svým severním sousedem však zakrátko vystavil zkoušce, když Ermengardu zapudil a manželský svazek nechal prohlásit za neplatný. Fulko z Anjou se chystal k odplatě, ale naštěstí pro akvitánského vévodu tehdy obrátil svoji pozornost proti francouzskému králi.

V roce 1094 se Vilém IX. oženil znovu, a to s Filipou, dcerou toulouského hraběte Viléma IV. a vdovou po aragonském králi, která mu porodila syny Viléma a Raimonda a pět dcer. Snaha o prosazení nároků na toulouské hrabství Viléma IX. poněkud zdržela v odjezdu na první křížovou výpravu, kam se vypravil až dva roky po dobytí Jeruzaléma. Jeho vojsko však bylo rozprášeno ještě dříve, než stačilo dorazit do Svaté země, a tak se vévoda potupně vrátil domů. Filipa pak musela znovu přihlížet jeho četným milostným avantýrám, které oslavoval v eroticky laděných písních. Ve svých výstřednostech zašel Vilém IX. tak daleko, že uvažoval o založení kláštera kurtizán.

Na druhou stranu činil akvitánský vévoda i mnohá gesta pokání, jimiž si pobouřené představitele církve usmiřoval. Svému důvěrníkovi Robertovi z Arbrisselu daroval pozemky, na nichž bylo vybudováno opatství Fontevraud s jedinečnou řeholí. Ve vší počestnosti zde žili současně mniši i jeptišky a jejich představenou byla abatyše. Právě do tohoto kláštera se podle některých pramenů v roce 1115 uchýlila vévodkyně Filipa, když se nedokázala vyrovnat s největším výstřelkem svého manžela.

Vilém IX. se totiž poprvé doopravdy zamiloval, a to do manželky vikomta ze Châtelleraultu, z níž v roce 1114 učinil svou oficiální milenku. Nechal si ji dokonce vymalovat na štít a ubytoval ji ve věži Maubergeon, kterou nechal přistavět ke svému sídelnímu paláci v Poitiers. Odtud plyne její přezdívka „Maubergeonka“. Vilém IX. by se s ní býval možná i oženil, když v roce 1118 odešla na věčnost Filipa, jenže jeho favoritka zůstávala stále vdaná. V roce 1120 se akvitánský vévoda zúčastnil po boku aragonského krále Alfonse I. úspěšné výpravy proti Almorávidům a pak zaměřil svoji pozornost na sňatkovou politiku.

V roce 1121 oženil Vilém IX. svého syna Viléma s Aenorou, dcerou své životní lásky a vikomta ze Châtelleraultu. Eleonora Akvitánská byla první dcerou vzešlou z tohoto manželského svazku. Na svého dědečka si nemohla příliš pamatovat, protože zemřel v únoru 1126. Vilém X. (1099–1137) nebyl zdaleka tak výraznou osobností jako jeho předchůdce a v akvitánském vévodství vládl pouhých jedenáct let. Neskládal sice verše, ale na jeho dvoře i nadále působili trubadúři rozvíjející kult dvorské lásky. Když se na počátku 30. let rozhořelo papežské schizma, Vilém X. se vyslovil pro Anakleta II. a jeho protivník Inocenc II. ho vyobcoval z církve a na Akvitánii uvalil interdikt. Jedině pod vlivem věhlasného cisterciáckého kazatele Bernarda z Clairvaux se podařilo vévodu přivést zpět na pravou cestu. Počátkem roku 1137 se Vilém X. vydal na pouť do Santiaga de Compostela. V pouhých třiceti osmi letech zde však na Velký pátek podlehl nemoci a byl pochován v katedrále sv. Jakuba.

Vilém X. po sobě zanechal pouze dvě dcery – Eleonoru a Petronilu. S Aenorou měl ještě syna Viléma Aigreta, jenž však zemřel v útlém věku. Eleonora se tak stala dědičkou celého akvitánského vévodství a jako bohatá nevěsta vstoupila do dějin. Tenkrát ještě o svém osudu ani trochu nerozhodovala, jelikož to příslušelo jejímu lennímu pánu, francouzskému králi Ludvíku VI. (1108–1137) z rodu Kapetovců. Právě v tomto duchu se nesla i Vilémova závěť, v níž vévoda svěřil své dcery do péče francouzského panovníka. Eleonoru jmenoval dědičkou a vyjádřil přání, aby ji král provdal, pokud s tím akvitánská šlechta vysloví souhlas.

Ludvík VI. se role Eleonořina ochránce ochotně zhostil. Jeho reálná moc se omezovala na rodové panství Île-de-France a řada předních francouzských šlechticů mu kontinuálně odmítala složit lenní přísahu. Vyhlídka na získání akvitánského vévodství byla tedy velmi lákavá a Ludvík VI. se rozhodl Eleonoru provdat za svého stejnojmenného syna, který byl již dva roky jeho spoluvládcem. Ludvík VII. se v polovině června 1137 vydal na cestu v čele 500 rytířů, v doprovodu hrabat Teobalda z Blois a Champagne a Raplha z Vermandois. Výprava za nevěstou tedy měla charakter demonstrace moci, přičemž hlavním smyslem bylo odradit případné rebely.

Svatba Eleonory Akvitánské a Ludvíka VII. se konala 25. července 1137 v katedrále sv. Ondřeje v Bordeaux. Jelikož byl ženich již korunovaným králem, korunovali vzápětí i Eleonoru francouzskou královnou. Svatební noc pravděpodobně strávili novomanželé na hradě Taillebourgu cestou do Poitiers. Ludvík VII. byl zpočátku určen pro církevní kariéru, vyrůstal v klášteře a následníkem trůnu se stal teprve v roce 1129, kdy jeho staršího bratra Filipa při nešťastném pádu zavalil kůň. Tato skutečnost možná později ovlivnila vztah královského páru, nicméně na počátku mohlo jejich soužití vypadat slibně. Dokonce i některá soudobá svědectví naznačují, že se Ludvík do své nevěsty hned zamiloval. Eleonora je v pramenech konvenčně opěvována pro svou krásu, ale o její skutečné podobě nemáme žádné spolehlivé zprávy.

Slavnostní obřad konaný 8. srpna 1137 v Poitiers novomanžele oprávnil k užívání titulů akvitánského vévody a vévodkyně. Shodou okolností dorazila zpráva o úmrtí Ludvíka VI., který skonal prvního srpnového dne. Ludvík VII. nemeškal a spěchal do Paříže, aby převzal reálnou moc. Eleonora Akvitánská se po jeho boku stala francouzskou královnou.

 

Helena Krischke

 

Pokračování:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-ii-francouzska-kralovna/

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru