historie detaileleonora akvitánská – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204): část viii.: osvobozená eleonora

Eleonora Akvitánská – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204): část VIII.: Osvobozená Eleonora

Jindřich II. zemřel 6. července 1189 a novým anglickým králem se stal Eleonořin oblíbený syn Richard, zvaný Lví srdce (1189–1199). Pro uvězněnou královnu to znamenalo nejen osvobození, ale rovněž možnost zaujmout na politické scéně postavení, jež jako manželka panovníka nikdy předtím neměla. Léta strávená v zajetí jí nikterak neubrala na energii a navzdory pokročilému věku se chopila příležitosti ovlivňovat dějiny. Richard v ní měl po svém nástupu na trůn stejnou oporu, jako když se v útlém věku ujímal vlády v Akvitánii.

Jindřich II. byl pohřben v klášterním kostele ve Fontevraudu. Zde se Richard setkal s otcovým věrným rytířem Vilémem Marshalem a vyslal ho do Anglie s příkazem osvobodit jeho matku a pověřit ji prozatímní správou království. Eleonora toho hned využila k propuštění dalších politických vězňů, kteří za vlády jejího manžela trpěli stejně jako ona. Richard 20. července 1189 v Rouenu přijal meč a korouhev normandských vévodů a po jednání s francouzským králem odplul do Anglie. Jeho matka zatím zrušila některá nepopulární opatření Jindřicha II. a svolala barony na korunovaci, která se uskutečnila 3. září 1189 ve Westminsterském opatství. Eleonora se tam objevila v přepychových šatech, které nikoho nenechaly na pochybách, že je opět anglickou královnou.

Panovník se chystal odjet na třetí křížovou výpravu a považoval za vhodné zajistit, aby ho během nepřítomnosti neohrožovali jeho bratři. Jan musel přísahat, že zůstane na kontinentě a do Anglie nevkročí po tři roky. Na žádost Eleonory mu bylo posléze dovoleno v ostrovním království pobývat, pokud s tím bude souhlasit kancléř. Bretaňský vévoda Geoffrey žádné nebezpečí nepředstavoval, neboť zemřel v roce 1186. Richard však měl ještě stejnojmenného nevlastního bratra, kterého nechal proti jeho vůli vysvětit na kněze a zvolit arcibiskupem v Yorku.

Vláda v Anglii byla oficiálně rozdělena mezi dva justiciáry – Huga de Puiset, biskupa z Durhamu, a Viléma Longchampa, který byl kancléřem a biskupem z Ely. Svoji matku Richard obdařil příjmy, které ji učinily zcela nezávislou na státní pokladně. Udělil jí vdovská věna tří anglických královen: její vlastní a dále vdovské věno manželek králů Jindřicha I. a Štěpána. Baroni rovněž přísahali, že budou uznávat Eleonořinu autoritu. Mohla tedy jednat zcela samostatně, což se projevilo již v listopadu 1189, kdy zakázala papežskému legátovi, aby zasahoval do sporu mezi canterburským arcibiskupem a mnichy katedrálního kláštera. V březnu 1190 se Eleonora zúčastnila dvorského shromáždění v Normandii a poté odjela do Poitou a Anjou, přičemž se nějaký čas zdržela v Chinonu. Její další kroky mířily na jih.

Královna byla pověřena vedením posledních jednání o sňatku Richarda a navarrské princezny Berengarie. Historikové se často přikláněli k jednomu soudobému názoru, že Eleonora toto dynastické spojení sama vymyslela. Někteří badatelé dokonce tvrdili, že jej synovi nařídila. Dnešní věda dává spíše za pravdu jinému, lépe informovanému kronikáři, jenž připisuje iniciativu anglickému králi. Richard údajně Berengarii miloval ještě v době, kdy byl pouhým akvitánským vévodou. V každém případě se Eleonora chopila nelehkého úkolu dojet pro synovu snoubenku do Navarry a přivézt mu ji na Sicílii, kde se cestou do Svaté země zastavil.

Počátkem roku 1191 královna překročila Alpy a 20. ledna se setkala v Lodi s římským králem Jindřichem VI. (1190–1197). O podstatě jejich jednání nic nevíme, ale můžeme se domýšlet, že Eleonora chtěla budoucího císaře přesvědčit o Richardově neutralitě. Anglický panovník totiž vměšováním do sicilských záležitostí naboural sféru štaufských zájmů. Jindřich VI. měl za manželku sicilskou princeznu Konstancii a jejím jménem uplatňoval nárok na trůn proti uchvatiteli Tankrédovi z Lecce. Jednalo se o nelegitimního příslušníka tamní normanské dynastie, který se nechal v lednu 1190 v Palermu korunovat po smrti bezdětného sicilského krále Viléma II.

Richard se v září vylodil v Messině a nezbývalo mu než začít vyjednávat s Tankrédem, který držel ve vězení jeho sestru Janu, vdovu po Vilémovi II. Kromě toho si činil nárok na její vdovské věno a další bohatství, jímž zesnulý panovník slíbil podpořit křížovou výpravu. V horizontu dvou měsíců vzešla z rozhovorů kompromisní dohoda. Sicilský král si ponechal Janiny věnné země proti finanční kompenzaci a plánovaný příspěvek ke kruciátě měl tvořit věno jedné z Tankrédových dcer. Tato princezna se měla provdat za Artura Bretaňského, syna Richardova bratra Geoffreye, který se narodil až po otcově smrti. Anglický král současně jmenoval Artura dědicem trůnu pro případ, že by sám zemřel bez potomků. Navíc se zavázal pomoci Tankrédovi bránit království, pokud by bylo po dobu jeho přítomnosti na Sicílii napadeno. Právě tento článek dohody byl namířen proti Jindřichovi VI. a odstartoval éru nepřátelství mezi Štaufy a Plantagenety.

Koncem února 1191 dorazila Eleonora s Berengarií v doprovodu flanderského hraběte Filipa do Neapole. Richard jim poslal naproti několik lodí, nicméně v další cestě nesměly pokračovat pod záminkou, že mají příliš početný doprovod. Do Messiny tedy dorazil pouze flanderský hrabě, zatímco Eleonora s Berengarií se nuceně přesunuly do Brindisi. Za Tankrédovými příkazy se skrývaly intriky francouzského krále Filipa II., jenž se rovněž účastnil křížové výpravy a stále doufal, že se Richard ožení s jeho sestrou Alicí. Tyto naděje vzaly definitivně za své v okamžiku, kdy anglický panovník prohlásil, že si kapetovskou princeznu nemůže vzít, protože byla milenkou jeho otce a porodila mu syna.

Po tomto trapném rozhovoru Filip II. raději ustoupil a za úplatu zprostil Richarda zásnubního slibu. Nikterak netoužil potkat se s Berengarií, jež měla zaujmout místo jeho zneuctěné sestry. Dne 30. března 1191 demonstrativně odplul z Messiny několik hodin před příjezdem stávající i budoucí anglické královny. Eleonoře se tedy podařilo navzdory všem peripetiím přivést synovi snoubenku, jež dávala naději na pokračování rodu. Její úkol byl splněn, a tak se krátce poté vydala na zpáteční cestu, zatímco navarrská princezna byla svěřena do péče královny Jany. Snoubencům bránila v uzavření sňatku postní doba, a proto se svatba odehrála až v kyperském Limassolu 12. května 1191. Berengaria při té příležitosti oficiálně dostala tradiční vdovské věno anglických královen. Jelikož to bylo stále v rukou Eleonory, Richard manželce zatím daroval svá panství v Gaskoňsku jižně od řeky Garonny.

 

Helena Krischke

 

Následující díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-ix-eleonora-a-richard/

 

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-vii-kralovna-v-zajeti/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru