historie detaileleonora akvitánská – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204): část x.: eleonora a jan

Eleonora Akvitánská – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204): část X.: Eleonora a Jan

Když Eleonora Akvitánská pochovala milovaného syna ve Fontevraudu, věděla, že se znovu musí vrátit na politickou scénu. Richard Lví srdce sice jmenoval na smrtelné posteli dědicem všech panství svého bratra Jana, ale zůstávalo otázkou, zda se jeho vůli podaří prosadit. Dědický zákon nebyl jasně stanoven a ani nejmocnější muži v ostrovním království zprvu nezastávali stejný názor. Podle principu primogenitury měl totiž nárok na trůn tehdy dvanáctiletý Artur Bretaňský. Koneckonců právě svého synovce původně sám Richard označil za dědice v anglo-sicilské dohodě uzavřené v Messině koncem roku 1190. Na druhou stranu představoval Jan racionální řešení, neboť mladičký bretaňský vévoda musel podléhat vlivu svého okolí. Nemůžeme ani vyloučit, že Eleonora synovo poslední přání ovlivnila.

Když se Jan dozvěděl o bratrově smrti, spěchal do Chinonu, aby se zmocnil pokladu. Nicméně Arturova matka Konstancie Bretaňská vyvinula veškerou aktivitu, aby synovi zajistila aspoň část dědictví. V rodových panstvích Plantagenetů se Janovi nepodařilo prosadit a shromáždění baronů z Anjou, Maine a Touraine 18. dubna 1199 uznalo právoplatným následníkem Artura. V Normandii panoval zcela opačný názor a 25. dubna byl Jan v katedrále v Rouenu provolán vévodou. Ke stejnému řešení otázky nástupnictví se nakonec přiklonilo i ostrovní království a 27. května 1199 byl Jan ve Westminsterském opatství korunován anglickým králem.

Neúnavná Eleonora se snažila ze všech sil podporovat svého nejmladšího syna. Nejprve se po boku Richardova vojevůdce Mercadiera postavila do čela vojska, které začalo plenit hrabství Anjou za to, že se přiklonilo k Arturovi. Kvůli tomu se nemohla zúčastnit Janovy korunovace. V období od konce dubna do poloviny června cestovala po Akvitánii a snažila se upevnit svou autoritu, přičemž vydala více listin než kdykoli předtím. Představovala zde jedinou vládkyni, neboť Jan na rozdíl od Richarda nebyl při svém nástupu na trůn akvitánským vévodou. Právě proto Eleonora v polovině června 1199 v Toursu sama složila lenní přísahu francouzskému králi. Vzápětí však učinila Jana spoluvládcem, když mu své dědictví postoupila s výhradou, že bude doživotně vládnout.

Během okružní cesty po Akvitánii se Eleonora v Niortu setkala se svou dcerou Janou, která byla od roku 1196 provdána za hraběte Raimonda VI. z Toulouse. Dostala se do úzkých při výpravě proti rebelům, jež byla nucena potrestat v době manželovy nepřítomnosti. Chtěla požádat o pomoc Richarda, ale po jeho smrti se připojila k matce a ta ji poslala do Fontevraudu. Jana byla těhotná a nešťastná, jelikož ji Raimond týral. Koncem července Eleonora přijela do Rouenu, kde se znovu setkala se svou dcerou. Ze shledání se však neradovaly dlouho, neboť Jana zemřela při porodu. V posledních chvílích života si přála stát se řeholnicí ve Fontevraudu, což nebylo u vdané ženy relevantní. Matka jí zařídila výjimku prostřednictvím canterburského arcibiskupa a posléze ji v klášteře pohřbila.

V polovině ledna 1200 se Jan setkal s Filipem II. na hranicích Normandie a jednali o narovnání vztahů. Součástí mírové smlouvy měl být sňatek mezi francouzským následníkem trůnu Ludvíkem a dcerou kastilského krále Alfonse VIII., jenž měl za manželku Eleonořinu stejnojmennou dceru. Akvitánská vévodkyně byla pověřena úkolem dojet pro nevěstu, kterou si mohla sama vybrat. Na kastilském dvoře byla k dispozici třináctiletá Urraca a dvanáctiletá Blanka. Podle jednoho pozdějšího pramene Eleonora zvolila tu mladší, jelikož jméno starší vnučky by na francouzském dvoře neznělo dostatečně libozvučně.

Anglický panovník uzavřel se svým francouzským protějškem 22. května 1200 mírovou smlouvu v Le Gouletu. Jan byl uznán právoplatným dědicem všech kontinentálních panství Plantagenetů a své postavení Richardova nástupce uhájil. Hned příštího dne se v normandském Portmontu konala svatba budoucího Ludvíka VIII. a Blanky Kastilské. Eleonora se poté znovu odebrala do Fontevraudu, snad v naději, že zde bude moci v klidu dožít.

Jan nechal po nástupu na trůn prohlásit za neplatné své první manželství s Isabelou z Gloucesteru a v srpnu 1200 se oženil s jinou Isabelou, dědičkou hrabství Angoulême. Jednalo se politický svazek motivovaný snahou udržet si svrchovanou moc v Akvitánii. Isabela však byla původně zasnoubena s Hugem Brunusem z Lusignanu. Anglický král jednal často velice arogantně a svým sňatkem si hrabata z Lusignanu znepřátelil, protože jim nenabídl žádnou kompenzaci za Isabelino dědictví. Bohužel nevíme, jak Eleonora hodnotila uzavření Janova druhého manželství.

Jelikož se panovník i v následujícím období k Lusignanům choval pohrdavě, hrabata se odvolala vůči jeho počínání k francouzskému králi. Filip II. využil situace a předvolal svého vazala před lenní soud. Jan se odmítl dostavit, a tak 28. dubna 1202 kapetovský dvůr dospěl k závěru, že jeho kontinentální panství propadla francouzské koruně. O dva dny později Filip II. v součinnosti s Arturem Bretaňským zahájil útok na anjouovskou říši.

Koncem července Eleonora odjela z Fontevraudu a vydala se na cestu do Poitiers, aby mohla bránit své vévodství. Cestou ji však zaskočil Artur a začal ji obléhat na hradě Mirebeau, kam se uchýlila. Bretaňský vévoda prý tehdy slíbil babičce svobodu, pokud mu pevnost vydá, což Eleonora s pohrdáním odmítla a obvinila ho z nezdvořilosti. Současně stihla vyslat poselstvo s žádostí o pomoc k Janovi, jenž se zdržoval blízko Le Mansu. Anglický král se rychle přesunul na místo činu a matku osvobodil, přičemž Artur padl do zajetí.

Bretaňský vévoda se poté vytratil z politického dění a jeho další osud je nejistý. Podle jednoho soudobého svědectví byl uvězněn v Rouenu, kde ho 3. dubna 1203 anglický král v opilosti vlastníma rukama zavraždil a jeho mrtvolu hodil do Seiny. Tomuto vyústění možná odpovídá obsah listu, který 16. dubna Jan adresoval mimo jiných i své matce. Důležité sdělení mělo být předáno ústně prostřednictvím posla, jenž byl svědkem toho, co se králi přihodilo. V každém případě mělo podivné zmizení Artura Bretaňského neblahý dopad na pověst panovníka.

Janova krutost, věrolomnost a nedostatek vojevůdcovských schopností nabouraly loajalitu kontinentální šlechty a přispěly k pádu anjouovského impéria. Dne 6. března 1204 padl po šestiměsíčním obléhání do rukou Filipa II. hrad Gaillard, který nechal postavit Richard Lví srdce jako klíčovou pevnost k obraně Normandie. Dne 24. června 1204 kapituloval Rouen a vévodství se ocitlo pod kapetovskou kontrolou. Ke stejném závěru se chýlila i válka v rodových panstvích Plantagentů, kde jedině hrady Chinon a Loches vzdorovaly až do roku 1205. Po dobytí Normandie se Filip II. zaměřil na invazi do hrabství Poitou, kde zakrátko zůstaly v anglických rukách pouze pevnost Niort a přístav La Rochelle.

Eleonora Akvitánská už nespatřila konečnou zkázu anjouovského impéria, o jehož vznik se společně s Jindřichem II. zasloužila. Její životní pouť se uzavřela 1. dubna 1204 v požehnaném věku osmdesáti či osmdesáti dvou let. Za místo jejího úmrtí byl dlouho považován klášter Fontevraud, kde na sklonku života pobývala. Tato skutečnost však není nikde doložena a jedna soudobá kronika naopak uvádí, že skonala v Poitiers. V každém případě byla ve Fontevraudu pohřbena a její hrob ozdobila nádherná socha s otevřenou knihou v rukách. Je možné, že si Eleonora vlastní náhrobek sama objednala, stejně jako předtím nechala vytvořit náhrobky Jindřicha II. a Richarda Lvího srdce.

 

Helena Krischke

 

Závěr seriálu

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-ix-eleonora-a-richard/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru