Eleonora Akvitánská – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204): část III.: Druhá křížová výprava

Křižácké vojsko pod velením francouzského krále se počátkem léta roku 1147 vydalo na pochod do Konstantinopole. Cesta po souši byla zvolena po dohodě s římským králem Konrádem III., který doufal, že účast na křížové výpravě mu získá větší respekt v říši a pomůže mu dosáhnout císařské korunovace. Ještě před příjezdem do města na Bosporu se Ludvík VII. dozvěděl, že byzantský císař Manuel Komnénos uzavřel s Turky příměří. Tato zpráva vyvolala mezi křižáky silnou nevoli a francouzský král musel vynaložit velké úsilí, aby zabránil útoku na Konstantinopol. Dostalo se mu pak odměny v podobě byzantské pohostinnosti.

Obdobně jako při první křížové výpravě byzantský císař i nyní vyžadoval od francouzských šlechticů, aby mu před dalším pokračováním složili lenní přísahu. Zárukou dobré vůle měl být též sňatek mezi Manuelovým synovcem a Ludvíkovou příbuznou. Lenní přísaze se vyhnul málokdo, ale ke svatbě nedošlo, protože králův bratr Robert z Le Perche zamýšlenou nevěstu unesl. Cestou přes Anatolii narazili křižáci na zbytky vojska Konráda III., který dorazil do Svaté země dříve, ale byl od Turků poražen. Maximální obezřetnost tedy byla na místě.

K zajímavému incidentu došlo při přechodu hory Kadmos. Předvoj vojska, jemuž veleli králův strýc hrabě z Maurienne a akvitánský šlechtic Geoffrey z Ranconu, se měl podle Ludvíkova rozkazu utábořit na vrcholu průsmyku. Velitelé si ale usmysleli, že budou pokračovat v cestě dolů do údolí, čímž se ostatním příliš vzdálili. Situace využili Turci k útoku na střední voj, tvořený z větší části neozbrojenými lidmi, a došlo ke krveprolití, kterému následně neunikli ani mnozí z královy družiny cestující vzadu. Vinu nesli jednoznačně oba velitelé předvoje a lidé požadovali, aby přinejmenším Geoffrey z Ranconu byl oběšen. Ludvík VII. nakonec musel od tak přísného trestu upustit, protože v zájmu spravedlnosti by musel popravit i vlastního strýce.

Z dobových pramenů nelze vyčíst, v jaké části vojska cestovala Eleonora Akvitánská. Je proto pozoruhodné, že někteří historikové si domysleli její přítomnost v předním voji a učinili ji odpovědnou za masakr. Buď se jim zdálo logické, že jí musel dělat společnost Geoffrey z Ranconu, nebo nechtěli uvěřit, že by oba vůdcové porušili králův rozkaz bez přičinění královny. Nejzajímavější výklad spočívá v tom, že Eleonora předjela předvoj v čele oddílu Amazonek a nařídila velitelům pokračovat v cestě do údolí.

Ludvík VII. se posléze raději rozhodl dokončit cestu po moři a 19. března 1148 připlul do Antiochie, kde vládl Eleonořin strýc Raimond. Tento kníže byl veleben jako elegantní, štědrý a udatný rytíř. Poskytl křižákům pohostinství, avšak během jejich pobytu došlo k dalšímu incidentu, který měl nedozírné následky pro manželství královského páru. V Antiochii se probírala i další strategie. Zatímco Ludvík chtěl pokračovat v cestě do Jeruzaléma, Raimond se ho snažil přesvědčit, aby zaútočil na Aleppo, které představovalo pro křižácké státy největší nebezpečí.

Během pobytu v Antiochii Eleonora vedla se svým strýcem dlouhé rozhovory beze svědků. Jejich obsah si můžeme pouze domýšlet. Raimond se možná pokoušel královnu přesvědčit, aby přiměla Ludvíka táhnout na Aleppo. Některé texty však naznačují, že jednání měla spíše soukromou povahu a přerostla v milostný poměr. Naznačuje tomu i skutečnost, že když francouzský král chtěl pokračovat v cestě do Jeruzaléma, jeho choť to rázně odmítla. Dokonce mu oznámila, že hodlá zůstat v Antiochii a že jejich manželství musí být prohlášeno za neplatné z důvodu pokrevního příbuzenství.

Ludvík se ocitl v rozpacích. Eleonoru pravděpodobně stále hluboce miloval, možná dokonce natolik, že byl ochoten vyhovět její žádosti o anulaci sňatku. Musel však brát ohledy na své okolí a na čest francouzské koruny. Mezi jeho družiníky patřil i rytíř Teobald Galeran, jehož královna neměla ráda a často se mu vysmívala, protože byl eunuch. Právě tomu se podařilo Ludvíka přesvědčit, aby své ženě neustupoval a nedovolil jí zůstat v Antiochii. Eleonora tedy byla nucena následovat manžela do Jeruzaléma. Jejím násilným odvedením si Ludvík sice zachoval tvář, ale jinak mnoho nezískal. Situaci konzultoval písemně s opatem Sugerem, který ho nabádal, aby s rozhodnutím nespěchal.

Po několika neúspěšných vojenských operacích se francouzský král o Velikonocích 1149 rozhodl pro návrat domů. Konflikt mezi manželi se neurovnal, o čemž svědčí i skutečnost, že z Akkonu vypluli každý na své lodi. Nešťastnou náhodou se připletli do námořní bitvy mezi byzantskou a sicilskou flotilou. Zatímco Ludvík proplul nebezpečím bez úhony, Eleonora měla cestu dobrodružnější. Nejprve padla do rukou Byzantincům, ale vzápětí ji vysvobodili sicilští Normané a poskytli jí doprovod do jihoitalské Potenzy. Tam se Eleonora již po boku manžela těšila pohostinnosti sicilského krále Rogera II. Současně ji zřejmě zastihla smutná zpráva o úmrtí jejího strýce Raimonda Antiochijského.

Po dvou dnech strávených v Potenze se Ludvík a Eleonora vydali přes Monte Cassino do Tuscula. Ve dnech 9. a 10. října 1149 zde byli hosty papeže Evžena III., který se je pokusil usmířit. Ke královnině nelibosti potvrdil platnost jejich svazku a pohrozil exkomunikací každému, kdo by chtěl manželství prohlásit za neplatné. Dokonce je přiměl k tomu, aby si zopakovali svatební noc, během níž byla pravděpodobně počata Eleonořina druhá dcera Alice. Manželství se snažil udržet pohromadě i opat Suger, ale po jeho smrti 23. ledna 1151 se spor znovu vyhrotil.

Francouzský král se nakonec rozhodl své ženě vyhovět a učinit ji volnou i za cenu, že přijde o její vévodství. Koncem roku 1151 podnikli manželé okružní cestu po Akvitánii, během níž Ludvík odvolal své posádky. Poslední Vánoce spolu strávili v Limoges a na 18. březen 1152 byl svolán koncil do Beaugency, jemuž předsedal arcibiskup z Bordeaux Geoffrey z Lauroux. Pozoruhodná je skutečnost, že tentýž muž Ludvíka s Eleonorou kdysi oddal. Manželství bylo prohlášeno za neplatné na základě příbuzenství zapovězeného stupně, což odpřisáhli svědkové na obou stranách. Eleonora Akvitánská tak dosáhla svého cíle a získala svobodu, s níž mohla naložit podle svého uvážení.

Helena Krischke

Další díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-iv-od-francouzske-koruny-k-anglicke/

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-ii-francouzska-kralovna/