Eleonora Akvitánská – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204): část VI.: Vzpoura proti manželovi

Ve druhé polovině 60. let pravděpodobně ochladly vztahy mezi Jindřichem II. a Eleonorou Akvitánskou. Anglická královna překročila čtyřicítku a můžeme se domnívat, že přestala být atraktivní pro mnohem mladšího manžela, jenž jí ostatně zdaleka nebyl věrný. Není doložena její přítomnost na vánočních dvorských shromážděních, a tak se nabízí myšlenka, že od roku 1168 většinou pobývala v Poitiers.

Podle starší literatury zde žila obklopena trubadúry, básníky a učenci a společně se svou dcerou Marií Champagneskou pořádala „soudy lásky“, kde se vyjadřovala k pravidlům dvorské lásky. Dnešní historiografie považuje tuto záležitost za výplod fantazie, což je v souladu s velmi nepravděpodobnou přítomností Eleonořiny nejstarší dcery na dvoře v Poitiers. V roce 1170 spolu již anglický královský pár mnoho času netrávil a oba se zaměřovali na zajištění nástupnictví na svých panstvích.

Jindřich II. neuvažoval o budoucnosti anjouovského impéria jako o jednotném celku, ale naopak ho chtěl rozdělit mezi své syny. Jindřich měl zdědit otcova panství Anglii, Normandii a Anjou, Richard matčinu Akvitánii a Geoffrey Bretaň. Na nejmladšího Jana tehdy otec překvapivě nepamatoval, čímž vznikla jeho přezdívka Bezzemek. Geoffrey měl držet bretaňské vévodství jako Jindřichův vazal, zatímco Richard Akvitánii přímo od francouzské koruny. Anglický král zveřejnil své úmysly v lednu 1169 při mírových rozhovorech v Montmirailu. Ludvíku VII. se plán rozdělení anjouovského impéria zamlouval. Jedenáctiletý Richard mu složil lenní přísahu za akvitánské vévodství a zasnoubil se s jeho dcerou Alicí, která byla stejně jako předtím Markéta svěřena do péče Plantagenetů.

Následující kroky Jindřicha II. svědčí o tom, že vize dělení impéria nebyla jen diplomatickou hrou. Geoffrey přijal v květnu 1169 lenní přísahy bretaňských šlechticů v Rennes. Richard byl téhož léta provolán hrabětem z Poitou a o rok později uznán budoucím vládcem Akvitánie na shromážděních v Niortu a Limoges. Anglický panovník se rovněž rozhodl napodobit kapetovskou praxi korunování dědice trůnu ještě za otcova života. Mladý Jindřich byl slavnostně pomazán 14. června 1170 ve Westminsterském opatství. Vzhledem ke stále probíhajícímu konfliktu s Tomášem Becketem vykonal obřad arcibiskup z Yorku.

Jindřichova manželka Markéta se tenkrát královské koruny nedočkala, protože ji záměrně ponechali ve společnosti Eleonory v Caen. Korunovace mladého Jindřicha tedy byla dvojí urážkou, která zasáhla Tomáše Becketa stejně jako Ludvíka VII. Anglická královna se na její režii aktivně podílela a jednala v naprosté shodě s manželem. Nevíme však, zda ho nějak podpořila, když v září téhož roku v Normandii vážně onemocněl. Jindřich II. se tehdy obával o život a vyjádřil poslední vůli, v níž potvrdil své dosavadní plány týkající se budoucnosti anjouovské říše. Zanedlouho se jakoby zázrakem uzdravil a vykonal pouť do Rocamadouru.

Eleonora měla Richarda ze všech synů nejraději a podporovala ho v jeho první krocích směřujících k samostatné vládě. Právě jemu jako jedinému ponechal otec relativně volnou ruku při správě budoucího panství, což bylo dáno tím, že akvitánské vévodství se projevilo jako nejhůře ovladatelná součást anjouovského impéria. V roce 1171 Eleonora stála Richardovi po boku, když v Limoges položil základní kámen kláštera sv. Augustina. V červnu 1172 byl v klášterním kostele sv. Hilaria v Poitiers provolán vévodou a přijal vévodské kopí a korouhev. Jeho investitura se završila v Limoges, kde dostal prsten svaté Valérie, patronky Akvitánie. Vánoce strávila Eleonora tentokrát ve společnosti manžela v Chinonu, ačkoli jejich vztahy byly již zcela formální.

Všechna výše uvedená opatření se ukázala jako dvojsečná v okamžiku, kdy synové Jindřicha II. přestali snášet život v otcově stínu a dožadovali se na svých panstvích skutečné moci. Projevilo se to počátkem roku 1173 při vyjednávání sňatkové aliance mezi nejmladším synem anglického krále Janem a Alicí, dcerou savojského hraběte Humberta III. z Maurienne. Pokud by se uskutečnila, anjouovské impérium by se mohlo rozšířit o strategické Savojsko, jelikož hrabě v té době neměl syna. U příležitosti zásnub Jindřich II. přislíbil Janovi hrady Chinon, Loudun a Mirebeau, které se obvykle svěřovaly mladším synům hrabat z Anjou. Mělo se tak stát na úkor mladého krále Jindřicha Mladšího, jemuž došla trpělivost.

Koncem února 1173 se konalo dvorské shromáždění v Limoges, jehož se zúčastnili Jindřich II., Eleonora, jejich synové Jindřich a Richard, toulouský hrabě a aragonský král. Raimond V. z Toulouse složil lenní přísahu za své panství, a to nejprve do rukou Jindřicha II., pak jeho synu Jindřichovi Mladšímu a nakonec Richardovi. Vládce anjouovského impéria tak demonstroval svou převahu a Eleonoře se nemuselo líbit, že akvitánský vévoda přijal lenní hold jako poslední, ačkoli nároky na Toulouse mohl uplatňovat právě on.

Na shromáždění v Limoges se také projednávaly podrobnosti Janova sňatku s Alicí a Jindřich Mladší se rázně ohradil proti vyčlenění hradů Chinonu, Loudunu a Mirebeau z jeho dědictví. Současně požadoval, aby mu otec předal Anglii, Normandii nebo Anjou. Jakmile prohlásil, že jeho nároky podporuje i francouzský král a šlechta v Normandii i Anglii, ukázalo se, že Ludvík VII. začal svého zetě podněcovat ke vzpouře proti otci. Raimond V. z Toulouse při téže příležitosti Jindřicha II. varoval, že se proti němu chystá spiknutí, do něhož je zapletena celá královská rodina, tedy včetně Eleonory.

Anglický král ponechal manželku s Richardem v Akvitánii a vydal se s nejstarším synem do Normandie. Jindřich Mladší však v Chinonu počátkem března otce opustil a utekl do Paříže, což mu zřejmě poradil Ludvík VII. při jednání, které vedli na francouzském dvoře koncem minulého roku. Richard a Geoffrey ho následovali a vypukla válka, která vážně ohrozila existenci anjouovského impéria. K Jindřichovým nepřátelům přibyli i flanderský hrabě Filip a skotský král Vilém Lev.

Eleonora měla na rozpoutání vzpoury proti manželovi aktivní podíl a velmi pravděpodobně to byla právě ona, kdo celou záležitost zosnoval, čímž si vysloužila přísnou kritiku soudobých kronikářů. Jeden z nich uváděl řadu případů z historie, kdy se synové vzbouřili proti otci, ale nenalezl žádný, kdy by se žena vzbouřila proti svému muži. Eleonora přiměla k povstání akvitánské barony, ale když proti nim v listopadu 1173 anglický král vytáhl, ocitla se v ohrožení. Tehdy se rozhodla pro útěk do Paříže, jenže cestou byla odhalena a zadržena. Při té příležitosti znovu závažně porušila společenské konvence, jelikož na sobě měla mužské šaty. Zajetím Eleonory Akvitánské skončila nejen její aktivní role ve válce, ale na dlouhou dobu i ve veřejném životě.

Helena Krischke

Následující díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-vii-kralovna-v-zajeti/

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-v-anglicka-kralovna/