Frankfurtu nad Mohanem: Odvrácená tvář italské renesance aneb Botticelliho Venuše v ohrožení

Neexistují snad nádhernější obrazy, než jakými jsou Venuše, které ve druhé polovině 15. století namaloval Sandro Botticelli. Některé z nejkrásnějších Venuší shromáždili organizátoři na výstavě ve Städelově institutu ve Frankfurtu nad Mohanem, a nabízí tak divákům iluzi, že doba mladší o půl tisíciletí byla zlatým věkem krásy a harmonie. Florentská renesance však měla i svoji odvrácenou tvář, kterou na vlastní kůži zažil sám Botticelli.

Malíř Sandro Botticelli vyrůstal nedaleko od kláštera Santa Maria Novella, v místech, kde se dnes nachází hlavní florentské nádraží. V sousedství domu Botticelliho otce Mariana di Vanniho žila rodina Vespucciových, která talentovanému mladíkovi dávala první zakázky a nepřímo ovlivnila i jeho inspiraci v malování krásných Venuší. Marco Vespucci si totiž z Janova přivedl přenádhernou nevěstu. Jmenoval se Simonetta Cattaneová a pro renesanční Florenťany byla jakousi Marilyn Monroe 15. století.

Třiaadvacetiletá kráska s jemnými rysy a plavými vlasy předčasně zemřela na jaře 1476 na tuberkulózu, nicméně dál žila v Botticelliho obrazech. Třicetiletý malíř se k ní ve vzpomínkách vracel pokaždé, když maloval ženskou tvář, ať už to byla pohanská Venuše či křesťanská Madona.

Sám Städelův institut vlastní malbu, která je odborníky považována za ideální podobiznu Simonetty. Do vlasů má vpleteny perly velmi zvláštním způsobem, který se nazýval „vespaio" (doslovný překlad zní vosí hnízdo), což je prý symbolickou jazykovou hříčkou, připomínající její nové příjmení Vespucciová.

Na frankfurtské výstavě objevíme její podobu i na obraze Pallas Athény s kentaurem, který do Německa zapůjčila Galerie Uffizi. Jak je u Botticelliho zvykem, antické téma má zašifrované poselství. Bohyně s tváří Simonetty tahá za vlasy kentaura, napůl muže a napůl koně. Trestá ho za to, že mezi jeho největší potěšení patřil lov na nevinné nymfy. Pallas je tu strážkyně cudnosti, kentaur naopak alegorií erotického chtíče.

Že malba tohoto námětu přežila do dnešních dob je obrovským zázrakem, což se týká i dalších nejslavnějších Botticelliho děl, jako je Primavera čili Příchod jara nebo Zrození Venuše. Erotická díla s pohanskými mytologickými náměty byla totiž v samotné Florencii v 90. letech 15. století veřejně zavržena a hrozilo jim zničení na ohnivé hranici.

Za vše mohl dominikán Girolamo Savonarola. Z kazatelny v katedrále vyzýval všechny obyvatele města: „Den Posledního soudu se blíží, čiňte pokání ubozí hříšníci!". Rozmařilí Florenťané opravdu uvěřili, že nadejde konec světa a čeká je hrůza, jakou si mohli přečíst v Apokalypse. A začali se zbavovat věcí, které by prokazovaly jejich prohřešky, ať už obchodně-finanční nebo morálně-erotické.

V únoru 1497 vzplála na hlavním florentském náměstí obrovská hranice a do ohně šlo vše, co zdejším měšťanům připadalo jen trochu marnivé: drahé oděvy, zlaté šperky, slonovinou vykládaný nábytek, zdobené rukopisy a také obrazy krásných Venuší. Savonarola se exekuce přímo neúčastnil, ale svými kázáními rozpoutal běsnění, které obnažilo odvrácenou tvář italské renesance.

Mnichovy názory detailně představili Jan Chlíbec a Tomáš Černušák v zajímavé knize Savonarola a Florencie, kterou vydalo nakladatelství Artefactum. Je zcela nepochybné, že mnohé z kazatelových výroků se přímo týkaly Botticelliho krásných obrazů.

Savonarola totiž naprosto zavrhoval svlečené Venuše i polonahé hrdiny antických bájí a považoval za prohřešek, když se jejich vyobrazení nacházejí v domech, kde vyrůstají dětí. „Odstraňte všechny ty Herkuly! Co chcete dělat s Minervou nebo s ostatními pohany?" hlásal a vše zdůvodňoval takto: „O těchto bozích čteme, že byly mezi nimi sváry a války, svatokrádeže a incesty a mnoho jiných opovrženíhodných věcí, o nichž samozřejmě žádný dobrý člověk nemůže slyšet, aniž by ho to neuráželo: tudíž takové fabule jejich hříchů byly špatným příkladem pro celý svět."

Ano, sám nejvyšší bůh Zeus byl své ženě Héře nevěrný a Venuše mnohokrát sváděla k erotické žádostivosti... Mohlo tedy být umění, které je zpodobňuje, dobrým příkladem pro křesťany? Ne, zněla odpověď davu na výzvy kazatele. A tak Florenťané ochotně házeli obrazy nahých antických krásek a svalovců na hořící hranici. I sami umělci se chtěli očistit od hříchu. Nosili na náměstí obrazy a kresby aktů a obřadně je před všemi spálili. Pokud můžeme spoléhat na Vasariho informace, Botticelli zcela propadl Savonarolovým idejím. Možná by ochotně hodil do ohně svoji Pallas Athénu s kentaurem i proslulou Primavéru, kdyby k nim měl přístup. Tyto obrazy však naštěstí už nevlastnil.

V době velkého pogromu se nacházely v ložnici jednoho z méně významných Medicejů, Lorenza di Pierfrancesco, kam zavítal jen málokdo a to je - kromě zdravého rozumu jejich majitele - zachránilo pro budoucí světové galerie.

Botticelli pod vlivem dominikánského kazatele zcela radikálně změnil způsob svého malování, což dokládají zejména jeho náboženské obrazy, zobrazující Oplakávání Krista. Zlato, kterým často zdobil svoje madony, tu zcela zmizelo, Marie a apoštolové na sobě nemají žádné honosné šaty, jaké kdysi rád maloval. V pozadí je jen obyčejná kamenná hrobka. Vše se soustředí jen na bolest těch, kteří oplakávajících smrt Spasitele. Bylo to umění, které nejlépe odpovídalo představám Savonaroly.

Na jaře 1498 zaplála na Piazza della Signoria další ohnivá hranice. Tentokrát sami Florenťané upálili svého kazatele Girolama Savonarolu a dva jeho spolubratry. I papež je nakonec prohlásil za kacíře. Klid však nenastal a pohnuté události dlouho dřímaly v temných srdcích Florenťanů. Bratr Botticelliho Simone náležel mezi tak zatvrzelé stoupence Savonaroly, že před hněvem odpůrců uprchl až do vzdálené Bologni.

Podle Vasariho Botticelli upadl do hluboké deprese a téměř přestal malovat. „Ocitl se v takové chudobě," píše jeho životopisec, „že kdyby nebylo zámožných lidí, kteří našli zalíbení v jeho umění, asi by umřel hlady."

Žádnou další Venuši s tváří Simonetty už umělec nikdy nenamaloval. On, ctitel renesanční krásy a nádherných aktů, se nakonec belhal po florentských ulicích jako mrzák o dvou holích. Zemřel předčasně a sešlý ve věku šestašedesáti let v květnu 1510.

PhDr. Peter Kováč

K tématu viz:

http://www.stavitele-katedral.cz/jan-chlibec-girolamo-savonarola-jeho-pojeti-krasy-a-nazory-na-umelecke-dilo/
http://www.stavitele-katedral.cz/frankfurt-nad-mohanem-vystava-renesancniho-mistra-sandra-botticelliho/