Gíza: Velkolepé Velké egyptské muzeum – světová atrakce a příklad nejmodernější muzejní expozice

Při cestě taxíkem z Káhiry do Gízy k Velkému egyptskému muzeu (Grand Egyptian Museum – GEM) jsem měl dojem, že projíždím jedním obrovským slumem: chaoticky postavené baráčky, více či méně pobořené, improvizované obchůdky snad z bývalých garáží, koně a oslíci pohybující se vedle dálnice, všude nepořádek a haldy odpadků. Po takovém zážitku jsem toho opravdu moc neočekával...

Ale Velké egyptské muzeu, postavené za více než miliardu dolarů, je skutečný zázrak. Jako by na okraji pouště a pár kilometrů od slavných pyramid v Gíze přistála obrovská kosmická loď a přivezla to nejvzácnější, co se dochovalo z bývalé slávy starověkého Egypta.

Prakticky není autorům stavby i expozice co vytknout. Nádherné a vzdušné výstavní prostory, které umožňují rozptýlení davu diváků, úchvatná architektura postavená s citem pro komorní i monumentální díla staroegyptských umělců a pro zmožené diváky celá „ulice“ věnovaná restauracím a barům. Doporučuji zejména podnik, kde zaplatíte 17 dolarů a můžete tam sníst vše, co vás napadne.

Lístek platí na celý den, takže se z restaurace můžete bez problému vrátit k dalšímu objevování tajů staroegyptského umění. Chybělo mi jen reprezentativní knihkupectví věnované egyptologii. Obchody se suvenýry nic takového nenabízejí. Těšil jsem se třeba, že tam zalistuji poslední knihou Miroslava Vernera o pyramidách, která v rozšířené a revidované podobě vyšla před pár lety anglicky. Nabídka knih je tam však téměř nulová.

Neexistuje ani vědecký katalog expozice nebo i jen malý ilustrovaný turistický průvodce s výběrem hlavních exponátů. To je jen jediná výtka. Vše ostatní je ve Velkém egyptském muzeu na té nejvyšší možné úrovni.

Nejprve diváka ve vstupním prostoru uvítá kolosální podoba faraona Ramesseho II.: žulová socha vysoká 11 metrů a vážící 83 tun. Díky její velikosti si divák jaksi hmatatelně uvědomí gigantické rozměry vstupního atria muzea.

Od sochy jsem vyrazil ke sluneční lodi krále Chufua, velkého dřevěného plavidla starého zhruba 4500 let, nalezeného u Velké pyramidy. Stav zachování je téměř zázračný. Délka přes 43 metrů, šířka 6 metrů. Vše sestaveno bez použití hřebíků z více než tisícovky dílů z cedrového dřeva dovezeného do Egypta z Libanonu. O ochranu vzácného exponátu se starají nejmodernější systémy pro udržení stabilního klimatu.

Lodi je zaslouženě věnována zcela samostatná budova stojící v rámci rozlehlého areálu muzea. Organizátoři jako by se inspirovali vystavováním slavné švédské lodi Vasa ve Stockholmu, takže po speciálních rampách můžete v různých výškových rovinách obejít celou faraonovu loď a detailně si vše prohlédnout.

Prostě skvělé! Odborníci nyní restaurují přímo v prostorách muzea druhou Chufuovu loď, která se do expozice dostane někdy v roce 2027 nebo 2028.

Po velkém schodišti (Grand Staircase) divák zamíří k historické expozici. Můžete jet eskalátory nebo se proplétat na schodech desítkami soch faraonů a egyptských bohů až k prosklené stěně na vrcholu s nádherným výhledem na pyramidy v Gíze.

Odtud pak cesta vede k umělecko-historické expozici, která mapuje 5 tisíc let egyptské civilizace od první královské dynastie až po dobu královny Kleopatry. Jistým úvodem je obsáhlý soubor pravěkých pěstních klínů, který naznačuje, že Egypt byl obydlen už mnohem dříve, než se na Nilu objevily první pyramidy a první faraonové.

Exponáty se nacházejí ve 12 samostatných „galeriích“ umístěných v obrovském otevřeném prostoru. Zatímco sem musel divák vystoupat po velkém schodišti, po chronologické ose nyní naopak sestupuje časem od Staré říše přes Střední říši k veleslavnému období Nové říše a postupně se v nejspodnější části dostane k exponátům mapujícím ptolemaiovskou dobu, kde mimo jiné diváci uvidí i působivou instalaci o potopených částech antické Alexandrie s iluzí sestupu pod hladinu moře.

Vedle chronologické cesty časem se tu prolínají tři tematické linie věnované staroegyptské společnosti a běžnému životu u Nilu, víře a náboženství a v neposlední řadě roli faraonů a jejich královen v politice a vývoji státu.

Pochopitelně největší atrakcí je část muzea věnovaná právě Tutanchamonovi. Zatímco ve starém muzeu na náměstí Tahrír v centru Káhiry byla sbírka představena jen výběrově a značně stísněně, v novém muzeu má král „pro sebe“ vyhrazen prostor o velkosti fotbalového hřiště. Návštěvník tam pozná luxus, jakým byl egyptský panovník kdysi obklopen.

Vůbec poprvé je představeno úplně všechno, co Howard Carter v roce 1922 objevil – od slavné masky a pozlacených rakví až po seschlé květiny, které faraonovi na cestu do záhrobí dali do sarkofágu balzamovači nebo truchlící manželka.

Exponáty z Tutanchamonovy hrobky jsou za neprůstřelným „galerijním“ sklem s naprosto minimálními světelnými odrazy, takže člověk má pocit, že se předmětů můžete téměř dotknout. Sklo tam není bariérou, ale nezbytnou ochranou. Opět vrchol muzejní instalace. Fotografování bez blesku je všude povoleno.

Vše je v celém muzeu připraveno s obdivuhodným estetickým i odborným citem. Není to primárně didaktická expozice, kde by text dominoval nad exponáty, ale určující jsou právě umělecká díla, archeologické nálezy a historické předměty, které diváka seznamují s velkolepostí starého Egypta.

Pojetí, kdy exponáty „mluví“ o své době samy za sebe, považuji za velmi zdařilé, zejména když některá evropská (a česká) muzea jsou dnes zaplevelena virtuálními instalacemi a přemírou odborných textů.

Pokud někomu vizuální cirkus chybí, tak muzeum nabízí (primárně pro děti) speciální samostatné oddělení, kde můžete virtuálně navštívit starověký Egypt. Ale v samotných „galeriích“ s uměleckými díly a archeologickými nálezy vám to nikdo nevnucuje nebo jen velmi decentně.

Instalace a osvětlení jsou úžasné a skvěle vymyšlené. Světlo a prostor dává maximálně vyznít i těm nejmenším exponátům. Jako příklad bych uvedl malou hlavičku mladého Tutanchamona umístěnou na lotosovém květu.

Tento třiceticentimetrový poklad s dozvukem velkolepého amarnského umění nemusíte pracně hledat. Je divákovi představen tak, že ho prostě nemůže minout, a kolem sebe má soška tolik prostoru jako Leonardova Mona Lisa v Louvru v dialogu s ostatními italskými obrazy…

Pár praktických rad na závěr:

V expozici Velkého egyptského muzea je vystavena řada exponátů, které dosud byly pouze v depozitáři. Je tam tedy řada „neokoukaných“ uměleckých děl. Nicméně mnohé z cenných pokladů zůstaly nadále ve starém Egyptském muzeu v Káhiře.

Například slavná Narmerova paleta, kultovní sochy krále Džosera a Rachefa, slonovinová soška krále Chufua (Cheopse), stavebníka Velké pyramidy, barevné sousoší Rachotepa a Nofrety, unikátní dřevěná socha tzv. starosty (Šejch el-Beled), významná část nálezů z doby krále Achnatona z jeho sídelního města v dnešní El Amarně, socha sedícího písaře nebo pohřební výbava faraonů z pozdního období, mj. stříbrné rakve (stříbro bylo v Egyptě vzácnější než zlato) a zlaté posmrtné masky.

Dalo by se pokračovat. Takže pokud chcete mít dokonalou představu o egyptské civilizaci, musíte se tam na několik hodin vypravit. Díky tomu, že dnes masa zájemců směřuje do nového muzea, panuje v tom starém v centru Káhiry poklidná atmosféra bez hlučných davů a front před atraktivními exponáty.

Pozor na časové vstupenky do Velkého egyptského muzea, zejména pokud je získáte u překupníků. Papír s potvrzením o nákupu vám nestačí, musíte mít vytištěný nebo v mobilu nainstalovaný QR kód. Na místě se vstupenky prakticky nedají koupit. Vstup návštěvníků reguluje počítač, se kterým se nedomluvíte. Když máte čas na 11.00 hodin, tak vám automat ani v 10.55 neotevře vstupní dveře. Musíte prostě čekat.

Do muzea se prakticky dostanete pouze taxíkem. Celý areál je oplocen, dokonce ploty jsou v několika řadách a velmi bedlivě střežené ozbrojenci. Cesta zpět je bez problémů. Před muzeem vám odvoz nabídnou téměř na každém kroku. Pozor! Taxikáři nemají taxametr. Takže je lepší si dopředu cenu dohodnout. BOLT tam nefunguje, ale UBER ano. Z muzea na letiště stojí hodinová cesta zhruba 25 dolarů.

Navzdory mému velkému obdivu ke staroegyptskému umění a civilizaci se mi do Gízy moc nechtělo. Nesnáším pouštní písek a ani káhirský smog. Nejvíce mi vždy vyhovovalo poklidné egyptologické muzeum v Berlíně s mimořádnými exponáty a nádhernou instalací. Zajdu tam vždy, když do německého hlavního města na pár dní přijedu.

Smog i písek jsem nakonec vydržel. Takže dnes vím, že bych se do Velkého egyptskému muzea v Gíze zase někdy rád vrátil. Ostatně příležitost k tomu mám už letos v dubnu (a možná v repríze i v listopadu), kdy tam jedeme s Klubem přátel Stavitelů katedrál…

Peter Kováč