historie detailjiří z poděbrad 1420/1471: život husitského krále jiřího z poděbrad. 10. část: cesta až nakonec světa a boj se zelenohorskou jednotou (1465–1471)

JIŘÍ Z PODĚBRAD 1420/1471: Život husitského krále Jiřího z Poděbrad. 10. část: Cesta až nakonec světa a boj se Zelenohorskou jednotou (1465–1471)

 

Jiří z Poděbrad upozornil mírovým projektem nejen na sebe jako křesťanského panovníka, ale i na české země, a tak se rozhodl, že tomu podřídí i své další diplomatické plány. Jejich součástí byla i cesta druhého poselstva, které se na panovníkův příkaz vydalo na cestu 26. listopadu 1465. V jeho čele stál králův katolický švagr Jaroslav Lev z Rožmitálu.

Cílem asi čtyřicetičlenného poselstva, které tvořili převážně katolíci, bylo šířit na evropských dvorech pověst krále Jiřího a jeho poddaných jako skutečných křesťanů a zdatných rytířů. Země měla být představena jako křesťanské království, proti němuž není třeba vést křížovou výpravu. Diplomatické poselstvo bylo na cestách téměř čtrnáct a půl měsíce a o cestě jsme velice podrobně informováni hned ze dvou zdrojů, z cestovních deníků dvou účastníků výpravy, Václava Šaška z Bířkova a německého měšťana Gabriela Tetzela.

Vyslanci českého krále usilovali o přijetí na předních evropských dvorech. Většinou se chtěli přímo setkat s jednotlivými vladaři, případně vyzývali k turnajovým hrám, na nichž se představil jako skutečný přeborník Jan Žehrovský z Kolovrat.

S některými vladaři se setkali, jiní se jim dlouho vyhýbali a někteří se nechali dokonce zapírat. Na některých dvorech se setkali se sympatiemi, na jiných s nevraživostí. V Bruselu se setkali s burgundským vévodou Filipem III. Dobrým, v Londýně s anglickým králem Eduardem IV., ve Francii s králem Ludvíkem XI., v Kastilii s králem Jindřichem IV., s aragonským králem Janem II., portugalským králem Alfonsem V. a dále pak s milánským vévodou, benátským dóžetem, a nakonec ve Štýrském Hradci se samotným císařem Fridrichem III.

Na burgundském dvoře, který účastníky výpravy ohromil svou vyspělostí a nádherou, bylo poselstvo přijato s otevřenou náručí. Některým jeho členům byl dokonce udělen řád vévody z Cleve. Vévoda na počest Čechů uspořádal i velkolepý turnaj, v němž se členové poselstva mimořádně vyznamenali (opět Jan Žehrovský z Kolovrat). Na oplátku pak Češi vystrojili pro burgundský dvůr hostinu. Podobně byli přijati i v Anglii. I zde byli někteří členové výpravy vyznamenáni řády.

Než dorazili k francouzskému králi, setkali se s posledním bretaňským vévodou Františkem II. V Saumuru se pak potkali se dvorem Reného I. z Anjou, jenž byl titulárním králem neapolským, sicilským a jeruzalémským. Francouzského krále Ludvíka XI. pak zastihli na venkově, v městečku Candes u Tours.

Na Pyrenejském poloostrově se setkali převážně s nepřátelským prostředím, a dokonce jim šlo o holý život. Přesto dosáhli několika přijetí i u místních vládců. Na zpáteční cestu se poselstvo vydalo přes Milán, Veronu, Padovu a Benátky, kde je přijal samotný dóže. Poté se vydali přes Mestre, Treviso a Villach, až dorazili do Štýrského Hradce, kde se setkali s císařem. Pořádali tam „rytířské hry“, na nichž opět udivovali svou odvahou a rytířským (turnajovým) uměním.

Další cesta měla vést na dvůr uherského krále Matyáše Korvína, který ale českou delegaci nepřijal. Proto se výprava vrátila do Prahy, kde byla velkolepě přijata samotným Jiřím z Poděbrad. Král musel být spokojen. I když poselstvo neuzavřelo žádné nové spojenecké smlouvy, splnilo svůj „úkol“: protičeská křížová výprava nevzešla ze západní Evropy.

Jen dva dny po odjezdu poselstva, 28. listopadu 1465, se sešli na západočeském hradě Zelená Hora u Nepomuku opoziční katoličtí šlechtici (patnáct příslušníků vyšší šlechty a jeden rytíř) v čele se Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka, kteří přijali politické programové prohlášení, na jehož základě vznikla tzv. Zelenohorská jednota.

Její program, jehož základem byla stížnost na krále na zemském sněmu v září téhož roku, hájil zájmy šlechty proti králi a jedním z cílů bylo rozložit spojenectví nižší kališnické šlechty s královskými městy. Členům jednoty se hlavně nelíbila královská politika vůči pánům, představitelům vyšší šlechty. Výhrady měli i k daním, vojenské povinnosti šlechty, ke kvalitě mince a podobně.

V dalších memorandech pak dali jasně najevo, že nositelem české státnosti není volený král, ale šlechtická obec, kterou reprezentuje tradiční aristokracie. Tvrdili, že by právě oni měli pečovat o korunovační klenoty a spravovat korunní archiv. Počet členů jednoty se měnil, navíc se k ní v roce 1466 připojilo i město Plzeň, takže se na její stranu přidal i městský stav.
V prosinci téhož roku byla na krále uvalena papežská klatba, čímž byli mimo jiné i páni zbaveni závazku poslušnosti. Papež „stál“ na straně jednoty, chtěl, aby byl Jiří poražen. Následně si pak páni měli prosadit své vlastní mocenské zájmy.

Před Jiřím z Poděbrad stál silný domácí nepřítel, kterému se ale do války moc nechtělo, a proto s králem uzavřela jednota příměří, které bylo hned několikrát prodlouženo. Pár dní poté, co král přednesl v dubnu 1467 slavný projev, v němž reagoval na prohlášení papeže Pavla II., sdělil Zelenohorské jednotě písemně, že bude proti ní postupovat v souladu s právem. Bylo jasné, že se bude bojovat.

Králova vojska následně oblehla hrady některých předních členů jednoty a mnohých z nich se zmocnila. V první fázi boje, který bývá označován jako „druhá husitská válka“ (1467–1471), král s převahou uspěl, nemělo tomu tak ale být navždy.

Hlavou katolíků v zemích Koruny české byl v březnu 1467 jmenován papežem hejtman jednoty Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. V té době tvořila Zelenohorská jednota jádro velice rozsáhlé opozice, k níž se přidala i řada dalších měst (České Budějovice, Jihlava, Brno, Olomouc, Znojmo). Nakonec se přidala i část Slezska v čele Vratislaví a také obojí Lužice.
Jiřího postavení i přes různé pozdější drobné neúspěchy zůstávalo v českých zemích pevné a bylo zřejmé, že opozice nebude úspěšná bez vydatnější zahraniční pomoci. Situace se změnila, když jednota získala na svou stranu uherského krále Matyáše Korvína, jemuž dopomohla nejen ke zvolení českým vzdorokrálem (viz příští díl cyklu), ale podporovala jej i v jeho sporech s Fridrichem III. Habsburským. Vojenské střety mezi širokou opozicí a českým králem pak probíhaly bez konečného výsledku až do Jiříkovy smrti.

Jednota královou smrtí nezanikla, nýbrž existovala až do roku 1478, kdy na základě Olomoucké smlouvy došlo k rozdělení zemí Koruny české mezi Vladislava II. Jagellonského a Matyáše Korvína. Formálně pak zanikla v roce 1479, když byli její členové přijati králem Vladislavem II. na milost a složili do jeho rukou slib věrnosti…

 

Marek Zágora

Foto Marek Zágora. Bronzová socha Jiřího z Poděbrad na podestě hlavního schodiště Historické budovy Národního muzea, jejímž autorem je Ludwig von Schwanthaler (1802–1848). Odlita byla v roce 1850.

 

Příště: Boj s Matyášem Korvínem (1468–1471)

 

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/jiri-z-podebrad-1420-1471-zivot-husitskeho-krale-jiriho-z-podebrad-9-cast-jirikuv-mirovy-projekt-1462%E2%80%931464/

 

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru