historie detailjiří z poděbrad 1420/1471: život husitského krále jiřího z poděbrad. 5. část: volba českým králem (1458)

JIŘÍ Z PODĚBRAD 1420/1471: Život husitského krále Jiřího z Poděbrad. 5. část: Volba českým králem (1458)

Po nečekaném skonu Ladislava Pohrobka se začala řešit otázka nejen nového českého, ale i uherského krále. Její konečné řešení se nakonec jak u nás, tak i v Uherském království stalo jednou z přelomových historických událostí. Ladislavovou smrtí se zároveň uvolnil i rakouský stolec a začaly se hroutit plány jeho děda Zikmunda Lucemburského, který snil o vzniku silné uhersko-česko-rakouské personální unie.

Bylo více než zřejmé, že jak v Uhrách, tak i v Čechách se pokusí místní stavy prosadit na uvolněné trůny své vlastní kandidáty. Papež měl navíc zájem, aby se v obou královstvích co nejrychleji uklidnila situace, protože s nimi počítal v boji proti Turkům.

Situace nabrala rychlejší spád v Uhrách. Uherské veřejné mínění bylo názoru, že náhlá smrt Ladislava Pohrobka byla božím trestem za popravu Ladislava Hunyadiho. Papež se hned na začátku rozhodl, že podpoří jako kandidáta na uherského krále Matyáše, mladšího bratra popraveného Ladislava. Zcela byly opomenuty dědické nároky Habsburků, konkrétně Anny a Alžběty, sester Ladislava Pohrobka. Své plány mě i císař Fridrich III., ale ten se především připravoval na střetnutí o Ladislavovo rakouské dědictví.

Již počátkem prosince 1457 oznámili nejvyšší uherští hodnostáři, že se 1. ledna následujícího roku uskuteční volební sněm. Hunyadiovská strana měla sice navrch, ale problémem byla Matyášova nepřítomnost. Ten v té době pobýval jako vězeň v Praze, kam dorazil právě v den Pohrobkovy smrti. Během volebního sněmu zasedali uherští baroni na budínském hradě, střední a nižší šlechta pak na druhém břehu Dunaje, v Pešti. Matyáš, dnes známý jako Matyáš Korvín, měl především podporu papeže Kalixta III., jenž jej vnímal jako záruku pokračování boje proti Turkům, proti nímž se v bitvách tolikrát vyznamenal jeho otec János Hunyadi.

Dne 24. ledna 1458 byl uherským králem provolán Matyáš Hunyadi. Jednalo se o velice významnou volbu. Vůbec se nebral ohled na dědická práva a příbuzenské vazby. Dokonce ani nevadilo, že Matyáš není dostatečně urozený. Byl stejně jako Jiří z Poděbrad pouhý pán. Gubernátorem (zemským správcem) byl zvolen Matyášův strýc z matčiny strany, Michal Szilágyi. Měl za úkol uklidnit situaci v zemi a počkat do příjezdu nově zvoleného krále, kterému v té době bylo necelých patnáct let. Zkušený gubernátor mu tak měl v prvních letech jeho vlády i pomáhat.

Ihned bylo započato vyjednávaní s Jiřím z Poděbrad o Matyášově propuštění. Uherská strana vyšla samozřejmě Poděbradovi ve všem vstříc. Matyáš byl propuštěn asi za 50 000 či 60 000 zlatých, 14 centů stříbra, několik set volů a velké množství sudů s kvalitními uherskými víny. Jiří navíc ještě prosadil zasnoubení své osmileté dcery Kateřiny s mladým uherským panovníkem. I s touto podmínkou uherská strana bez problémů souhlasila. Matyáš Korvín byl slavnostně vydán 6. února 1458 ve Strážnici na moravsko-uherské hranici, kde byla o pár dní později zpečetěna smlouva o budoucím sňatku Kateřiny a Matyáše. Kateřina měla být do roka přivezena do Prešpurku (dnešní Bratislavy) a slavnostně předána Matyášovi. Ke konzumaci manželství pak mělo dojít až poté, co Kateřina dosáhne věku dvanácti let.

V Čechách se situace nevyvíjela tak rychle. Sněm „k volení krále“ byl svolán až na 22. února 1458. Bylo to dáno pravděpodobně i tím, že v čele Českého království stál zemský správce Jiří z Poděbrad, který mohl zemi spravovat v době bezvládí. Zároveň se asi čekalo na návrat poselstva z Francie, v jehož řadách bylo hned několik vysokých zemských a dvorských úředníků v čele s nejvyšším pražským purkrabím Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka. Lze předpokládat, že čas potřeboval i samotný Jiřík, který začal vážně pomýšlet o královském titulu. České stavy stály před nelehkým úkolem: buď zvolí českým králem člena některé z evropských dynastií, nebo bude zvolen překvapivý kandidát, považovaný v západní Evropě za husitského kacíře.

Uchazečů o uvolněný český trůn nebylo málo. Zájem měl císař Fridrich III., jeho bratr arcivévoda Albrecht VI. nebo polský král Kazimír IV., manžel Alžběty Habsburské, sestry Ladislava Pohrobka. Dalšími kandidáty byli Albrecht III. Achilles Braniborský nebo Vilém Saský, manžel Anny Habsburské, druhé Pohrobkovy sestry. Nečekaným kandidátem se stal Karel z Valois, syn francouzského krále Karla VII., jehož kandidaturu domluvil při svém pobytu ve Francii Zdeněk Konopišťský ze Šternberka.

Nejaktivnější byli nakonec pouze dva zahraniční uchazeči o českou královskou korunu: Vilém Saský a posledně jmenovaný zájemce, francouzský princ Karel. Ostatní kandidáti byli docela vlažní a většinou o to, co se dělo v Praze nejevili až tak moc velký zájem. O novém českém králi ale měly rozhodnout české stavy.

Od února 1458 bylo jasné, že Češi chtějí krále českého, tedy domácího původu. Velice aktivní při šíření této myšlenky byl hlavně Jan Rokycana, který zásadním způsobem ovlivňoval veřejné mínění. Jediným možným kandidátem se tak nestal nikdo jiný než Jiří z Poděbrad.

Začátek volebního sněmu, který nakonec postrádal celokorunní charakter, se opozdil. Začal až v pondělí 27. února ve velké síni Staroměstské radnice. Z vedlejších zemí Koruny české se až na pár jedinců nedostavila žádná oficiální delegace, což bylo pravděpodobně tím, že asi neobdržely žádnou pozvánku. Dá se tedy říci, že se volební sněm odehrál na úrovni českého zemského sněmu.

Sněm zahájil Jiří z Poděbrad jako zemský správce proslovem o nutnosti volby nového krále. Poté pravděpodobně následovaly schůze jednotlivých stavů. Vysoká šlechta, v jejíž řadách měli převahu katolíci, zasedala samostatně. Nižší, v níž měli převahu kališníci, rokovali se zástupci podobně smýšlejících královských měst. Téhož dne se k předákům vysoké nobility vydala delegace Poděbradových spojenců a přátel, kteří dali jasně najevo, že chtějí za krále jedině Čecha. Vysoká šlechta se měla rozhodnout do 1. března, jinak si nižší šlechta a královská města zvolí krále sama. Bylo jasné, že, i když nevyslovili konkrétní jméno, měli na mysli Jiřího z Poděbrad.

Dne 28. února představila svou lákavou nabídku francouzská delegace. Slíbila např. vyplacení všech zástav královského majetku nebo navrácení všech zemí, které náleží Koruně české. Také bylo přislíbeno, že by se Karel z Valois vypravil vládnout do Čech až po dosažení věku patnácti let, což by znamenalo, že by ještě čtyři roky mohl být zemským správcem Jiří z Poděbrad.

V poledne 1. března byla přijata delegace Viléma Saského, kterou vedl Heinrich Leubing. Kladl důraz hlavně na uznání Anny Habsburské a jejího manžela Viléma za skutečné dědice Ladislava Pohrobka. Jiří z Poděbrad jej vyslechl, ale další jednání odsunul na později. Vše nasvědčuje tomu, že měl v té době vše pevně ve svých rukou.

Panská kurie byla Leubingovou řečí znejistěna, protože na ně zapůsobily legitimistické argumenty. Fakt, že Leubing poukázal především na lucembursko-habsburské smlouvy o nástupnictví z let 1364, 1366 a 1404, je docela znejistil. Dané smlouvy byly součástí korunního archivu a v době volby se nacházely v kapli sv. Kříže na Karlštejně. Přesné znění těchto smluv ale nebylo zástupcům panstva známo. Kdyby s nimi byli řádně seznámeni, museli by bezesporu uznat platnost dědických práv.

Někteří představitelé pánů se rozhodli, že si chtějí dané listiny prostudovat. Na Karlštejn se tedy vydalo poselstvo, které požadované dokumenty přivezlo. Dne 2. března je pak začali zkoumat. Byl tady ale jeden docela velký problém: latinsky umělo jen několik pánů, účastnících se sněmu. Proto většina spoléhala na překlad a následnou interpretaci listin, kterou měli na starost Jiříkovi přívrženci. Dalo se tak předpokládat, že listiny asi nebudou vyloženy správně.

Již se jen čekalo, jak se vyjádří přibližně třicet pánů (neznáme jejich přesný počet), kteří se účastnili sněmu, protože nižší šlechta a královská města měly jasno. Na jednom jméně se ale museli shodnout všichni. Mezi pány bylo hned několik přívrženců Jiřího z Poděbrad, řada z nich s ním byla i v příbuzenském vztahu (např. Lev z Rožmitálu, Jindřich Berka z Dubé a Lipé nebo Bohuslav Planský ze Žeberka). Další pak byli úzce spjati s rokem 1448, kdy se Jiří z Poděbrad zmocnil Prahy a oni stáli po jeho boku.

Nejvyšší pražský purkrabí Zdeněk Konopišťský ze Šternberka se během jednání vzdal francouzské kandidatury (je možné, že dostal instrukce přímo od papeže) a přešel na Jiříkovu stranu. Poté jej pravděpodobně následovali další šlechtici. Čekalo se ale na vyjádření dalších pánů, zejména pak Jana II. z Rožmberka, syna Jiříkova největšího odpůrce Oldřicha II. z Rožmberka. Jan byl velkým zastáncem legitimity a jako představitel slavného českého šlechtického rodu měl blízko k Habsburkům. Když převážná většina pánů odmítla platnost smluv o nástupnictví, on přesto stále váhal. V tu chvíli zasáhl nejvyšší pražský purkrabí, který s ještě několika pány jednal s mladým Rožmberkem ve vedlejší místnosti. Jan nakonec ustoupil. Dodnes se spekuluje, co jej k tomuto náhlému obratu přimělo.

Ještě před polednem se všichni vrátili do velké síně Staroměstské radnice. Zdeněk Konopišťský poklekl před zemským správcem Jiřím z Poděbrad a pronesl: „Nechť pán správce je králem naším!“ Lidé na náměstí začali jásat. Někteří účastníci sněmu se prý neubránili slzám.

První kroky nového českého krále vedly do hlavního kališnického kostela, chrámu Panny Marie před Týnem. Jasně tím manifestoval svou příslušnost ke kališnickému vyznání, které opíral o basilejská kompaktáta, která vnímal jako „zemský zákon“. Po krátkém kázání Jana Rokycany se pak vydal do Královského dvora, který kdysi vybudoval Václav IV. a který se stal Jiříkovou rezidencí. Po králově boku šli četní účastníci volebního sněmu v čele s hlavním strůjcem úspěšné volby, Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka.

Ne všichni v České království byli s volbou spokojeni, někteří ji zpochybňovali. Záhy se začaly šířit různé fámy, např. že účastníci sněmu byli přinuceni k volbě za přítomnosti katů. Ve vedlejších zemích Koruny české se k panovníkovi stavěli různě. Horní Lužice a slezská knížectví se proti němu velice tvrdě vymezila. A proto trvalo docela dlouho, než byl i ve všech vedlejších zemích přijat. V zahraničí, především pak v západní Evropě byl nový český král vnímán hlavně jako kacíř a občas i jako vrah, který se zbavil svého „předchůdce“ na českém trůně. V sousedních zemích se lidé začali dokonce obávat opětovného rozmachu husitství. Bylo zřejmé, že Jiřího z Poděbrad nečeká snadná vláda.

Na 30. dubna 1458 byla původně naplánována královská korunovace, ale její termín musel být posunut. Před samotnou korunovací, aby vůbec mohla být provedena, musel Jiří odpřísáhnout závazek jednoty a poslušnosti papeži v katolické víře a vyhlazení všeho kacířství a sekt v Českém království. Přísahu složil se svou manželkou Johanou z Rožmitálu potají 6. května. O den později, v neděli 7. května 1458 se konala v katedrále sv. Víta na Pražském hradě Jiřího slavnostní korunovace. Protože nemohl být koronátorem Jan Rokycana, který nebyl papežem uznaným pražským metropolitou, ujali se slavnostního aktu rábský biskup Augustin Šalanki a vácský biskup Vincenc Silaši. Johana pak byla korunována následující den.

 

Marek Zágora

 

Příště: Ženy v životě Jiřího z Poděbrad (1420-1471)

 

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/jiri-z-podebrad-1420-1471-zivot-husitskeho-krale-jiriho-z-podebrad-4-cast-za-vlady-krale-ladislava-pohrobka-1453-1457/

 

 

Foto archiv autora.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru