KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: BLOUD SI V SRDCI ŘÍKÁ: „BŮH TU NENÍ“

Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejichž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.

Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.

Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není“

(Žaltář vévody z Berry, miniatura k žalmu 53 (52), Paříž, nebo Bourges, kolem roku 1386, dnes v Bibliothèque nationale de France, Paříž, Fr. 13091, fol. 106r)

Od 16. října 2024 do 3. února 2025 byla v pařížském Louvru k vidění zajímavá a současně objevná výstava nazvaná „Figures du fou. Du Moyen Âge aux Romantiques“, která se věnovala fenoménu bláznů, šašků a šílenců z hlediska jejich vyobrazení od středověku až do období romantismu. Tyto „figurky“ doposud nebyly zkoumány z pohledu dějin umění, a proto bylo na výstavě představeno více než 300 děl (sochy, iluminace, deskové malby, medaile, grafiky, tapiserie a výtvory uměleckého řemesla), jejichž prostřednictvím byly představeny nejen dějiny zobrazování různých bláznů či šašků, ale i proměny jejich vnímání.

Středověké umění je chápáno jako převážně „náboženské“. A byl to právě středověk, který „dal“ podobu postavě blázna, jehož definici najdeme v Bibli, konkrétně v žalmu 53 (Vulgáta 52): „Dixit insipiens in corde suo: non est Deus“, česky „Bloud (blázen) si v srdci říká: „Bůh tu není.““

Ve středověkém, hluboce křesťanstvím ovlivněném světě je zpočátku postava blázna vnímána jako ztělesnění těch, kteří odmítají Boha. Umělci jej pak nejprve zobrazovali v iniciále „D“ nebo na větších iluminacích, které ilustrují začátek výše zmíněného žalmu. Blázen odmítající Boha je většinou oblečen do roztrhaných šatů, případně je zcela nahý. Až v období pozdního středověku se jeho poznávacím znamením stává pestrobarevný oděv. V rukou často drží hůl a chléb, nebo sýr, které se rovněž stávají jeho „atributem“.

„Bloudova“ vyobrazení často působí komicky, ale místy i trochu strašidelně, když se podařilo malíři zachytit i jeho „šílený“, i když většinou spíše „vyděšený“ výraz v obličeji.

Zajímavé vypodobnění blázna najdeme v „Žaltáři vévody z Berry“, který vznikl kolem roku 1386 pro jednoho z nejvýznamnějších bibliofilů a mecenášů té doby. Na foliu 106r je v krajině (snad v údolí), která je orámována dvěma stromy, zobrazen stojící „blázen“, jenž podle textu popírá existenci Boha.

Podle výše popsaného bychom měli mít před sebou vesnického prosťáčka v chatrném oblečení, který nic pořádně nechápe. Na této iluminaci je ale něco jinak. Hubený „blázen“ vypadá jako hladový chudák. Stojí polonahý na trávě a je oděn ve spodní prádlo a též v plášť, který má přehozený přes ramena a částečně i přes hlavu. V pravé ruce drží hůl, jakýsi kyj, který drží širším koncem vzhůru. V levici pak tříme kulatý předmět, který si přikládá k ústům a zřejmě se do něj chce zakousnout. Může se jednat jak o chléb, tak o kus sýru. Bloudovo vyobrazení zabírá velkou část stránky. Na samotný text pak zbylo jen velice málo místa, a proto byl zredukován na několik řádků v latině a jejich překlad do staré francouzštiny.

To, že je částečně obnažen, jej staví na hranici mezi člověkem a zvířetem. Je považován za nerozumného, (i protože nevěří v Boha), a tak žije na okraji společnosti. Je zesměšňován, urážen, možná i šikanován dětmi...

Něco je na iluminaci ale zarážející. Je to bláznův, elegantně působící čistý šat a zejména pak jeho barva. Bloudův oděv totiž překvapivě září bílou barvou, což je pro období 14. století nepředstavitelné. „Vyrobit“ bílé plátno či nabarvit sukno na bílo bylo ve středověku nemožné. I když se v písemných pramenech píše o bílé barvě, nikdy to nebyla skutečná bílá, jak ji známe dnes. Přesto je blázen oblečen do nádherně bílé. Jak je to možné?

S největší pravděpodobností to souvisí s osobností objednavatele rukopisu, který byl Jan, vévoda z Berry (1360–1416), jenž proslul svou soukromou knihovnou s velkým množstvím bohatě iluminovaných manuskriptů. Na jejich výzdobu si objednával nejvýznamnější iluminátory své doby. Máme štěstí, že známe autora našeho „blouda“. Miniaturu namaloval tehdy ještě mladý Jacquemart de Hesdin (aktivní od roku 1384, zemřel po roce 1413). Víme dokonce, čím se inspiroval.

Jeho iluminace vychází z vyobrazení „blázna“ v „Breviáři Jany z Evreux“ (před rokem 1371, Musée Condé, Chantilly, Ms. 51, fol. 35v), jenž je na rozdíl od toho Jacquemartova skutečně oblečen v hadry a se šíleným výrazem ve tváři hltá svůj chléb.

Proč je však „blázen“ v „Žáltaři vévody z Berry“ tak jiný? Dokonce i držení jeho „kyje“ je více než elegantní. Je možné, že se talentovaný malíř rozhodl uspokojit „náročné“ požadavky předního francouzského mecenáše a milovníka umění, a protože jej chtěl potěšit jen a pouze krásnými miniaturami, oděl svého „blázna“ do šatu bílé barvy, za jejíž „světlost“ by se nemusel stydět ani samotný vévoda. Tento blázen tak svým zobrazením „překvapivě“ zapadá do aristokratické společnosti konce 14. století.

Marek Zágora

Předchozí díl seriálu:

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-odhalena-%E2%80%9Etajemstvi%E2%80%9C-tapiserie-z-bayeux/