KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: HRACÍ KARTY VE STŘEDOVĚKU A ROZVERNÝ SVĚT CHRTŮ

Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejichž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.

Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.

Hrací karty ve středověku a rozverný svět chrtů

(dílna Konrada Witze, Basilej, 1440–1445, papír, perokresba, akvarel, zlato, 15,9 x 9,8 cm, Kunsthistorisches Museum, Vídeň, KK 5018-5071)

Mezi zajímavé vizuální prameny pozdního středověku patří dochované hrací karty, které neměly na rozdíl od mladších exemplářů standardní symboly barev. Do současnosti se nedochovala žádná sada z doby před rokem 1430. Nejstarší dochované karty mají barvy spojené s lovem (sokoli, psi, jeleni, medvědi) nebo s různými druhy květin a ptáků. Počet barev se lišil, mohlo jich být i více než čtyři.

Karty s číselnými hodnotami se počítaly od Desítky po Dvojku, příp. Jedničku, a Desítka byla často vyjádřena korouhví s vyobrazením symbolu dané barvy. Počet figurálních karet se lišil, proto celkový počet karet v sadě kolísal od čtyřiačtyřiceti do šestapadesáti, ale mohlo jich být i více.

O samotných karetních hrách toho víme málo. Na přelomu pozdního středověku však byly oblíbené ve všech společenských vrstvách. Bylo to možná dáno i tím, že byly náročnější než kostky a jiné hry založené čistě na náhodě, ale méně intelektuálně náročné než šachy.

Hrací karty jsou kousky ztuženého papíru označené symboly (barvami), obrázky a číslicemi, které vyjadřují především jejich hodnotu. Míchají se, rozdávají, přeskupují v rukou hráčů, pokládají se na stůl a opět se míchají. Tento proces se opakuje stále dokola. Karty jsou přechodnou záležitostí, ztrácejí se, opotřebovávají, až se celé sady vyhodí.

Karetní hry se dostaly do Evropy asi v polovině 14. století buď z Blízkého východu přes Benátky, nebo z mamlúckého sultanátu v Egyptě přes jižní Itálii, Sicílii a Španělsko. Od té doby se lidé oddávali jejich hraní. Samotné hraní bylo většinou považováno za negativní. Bylo odsuzováno jako líná zábava a ve spojení s hazardem vnímáno jako původce chamtivosti a brána k chudobě. Proti hraní karet vystupovaly především církevní a městské autority, které považovaly „čertovy obrázky“ za původce morálního úpadku.

Do současnosti se dochovalo několik úplných, resp. téměř úplných hracích sad, z nichž některé bezpochyby nebyly určeny k hraní. Podle všeho si je objednali vysoce postavení objednavatelé a vytvořili je talentovaní umělci, příp. jejich dílny. Převážná většina těchto sad je spjata s německy mluvícími zeměmi. Jedinečným způsobem mapují přechod od pozdního středověku k raně novověké Evropě.

Mezi nejznámější a zároveň nejproslulejší sady hracích karet patří tzv. Hofjagdspiel, která vznikla nejpravděpodobněji v Basileji mezi roky 1440–1445 v dílně Konrada Witze. Z původních šestapadesáti karet se dochovalo hned čtyřiapadesát kusů o rozměrech 15,9 x 9,8 cm. Karty nesou celkem čtyři barvy spojené s lovem (sokoly, volavky, psy a návnady). Sada, která bohužel nebyla po stránce výtvarné dokončena, byla objevena v 16. století na zámku Ambras v Innsbrucku a dnes se nachází ve sbírce Kunsthistorického muzea ve Vídni.

Sokoli zde představují pečlivě vycvičené dravce, kteří se využívali k lovu ptáků. Ty zde zastupují volavky, jejichž vyobrazení na kartách patří k tomu nejlepšímu a nejkrásnějšímu, co celá sada nabízí. Psi měli ulovenou kořist donést a návnady měli přimět dravce k návratu k lovci.

Při bližším pohledu zjistíme, že se na výtvarném provedení karet podílelo hned několik umělců, jejichž kvalita se různí. Jeden z nich měl bezpochyby i vytříbený smysl pro humor. Je jím ten, jenž byl pověřen „namalováním“ psů. Pro jejich ztvárnění si vybral jedno z nejoblíbenějších loveckých plemen, chrta. Z původních čtrnácti karet se dochovala rovná třináctka: číselné karty 1, 3 až 10, spodek, svršek, královna a král. Dvojka chybí.

Je znát, že umělec psy velice dobře znal a měl vypozorováno jejich přirozené chování, což se promítlo i do podoby jednotlivých karet. Popíšeme si všechny a více se zastavíme u tří z nich, kdy si autor dovolil zachytit i podle mého názoru komičtější výjevy.

Na kartě s hodnotou Jedna je vyobrazen nádherný sedící chrt. Je světlý, protože je pouze nakreslen. Je možné, že v případě dokončení celé sady by dostal tmavší barvu kožichu, ale to už nikdy nezjistíme. Sedí na trávě, pozadí je fialové. Stejně je pojatý základ dalších deseti karet v pořadí. Jinak je tomu jen u těch s nejvyšší hodnotou, tedy u krále a královny.

Dvojka se bohužel, jak již bylo uvedeno výše, nedochovala. Na Trojce vidíme tři stojící chrty, dva se dívají vpravo, jeden vlevo. Podobně je tomu i na Čtyřce, kde se vždy dva psi dívají stejným směrem. Navíc jeden z nich čichá k zemi, snad chytil stopu…

První komickou kartou je Pětka. Chrt uprostřed se totiž nedívá ani vpravo, ani vlevo, ale s otevřenou tlamou se dívá směrem k hráči, a dokonce to vypadá, že se „usmívá“. Aby toho nebylo málo, tak má levou přední tlapku přehozenou přes záda psa před ním. Zajímavý detail najdeme u chrta vyobrazeného zcela vzadu. Má vyplazený jazyk, který mu komicky visí z tlamy.

Se zvyšující se hodnotou karty dochází ke zmenšování vyobrazených chrtů. Na Šestce tak sice vidíme celkem šest psů, ale jednoho jen z půlky a hned tři leží, příp. spí, aby bylo vidět i ty ostatní. Právě poloha ležících psů je jasným důkazem toho, že umělec znal chrty z autopsie.

Velice si vyhrál u Sedmičky. V popředí máme pěti psů, kteří spolu vesele dovádějí. Zachycením polohy jejich těl prokázal malíř své umělecké schopnosti. Zbývající dva psy najdeme na pozadí, a to v situaci, kterou „známe“ ze psího života. Jeden čichá k zadku toho druhého. Nejedná se jen o nádhernou ukázku smyslu pro detail, nýbrž podle mého názoru také jedinečného smyslu pro humor.

Pouze na Osmičce jsme schopni s jistotou identifikovat fenu, a to i díky celkem pěti štěňatům v její blízkosti. Jedno z nich se dokonce pokouší napít mléka. Dva zbývající pejsci jsou rovněž štěňata, ale již trochu odrostlejší.

Psí Devítka vypadá na první pohled jako lovecká scéna. Devět chrtů na ní obklíčilo svou „kořist“ a jejich výrazy dávají jasně znát, že na ni někteří dokonce vrčí. Co je jejich kořistí? Tou je obyčejná kočka. Je zobrazena s typicky prohnutým hřbetem a naježeným kožichem. Jedná se o scénu, kterou známe z okrajové výzdoby řady pozdně středověkých manuskriptů.

Kočka je představena jako věčná oběť psa, za což si prý ale mohla sama. Jan ze Žatce († 1414/1415) vložil do úst Smrti ve svém díle „Oráč z Čech“ (kolem 1400) následující slova: „Liška ťala do tlamy spícího lva: byl jí za to rozedrán kožich; zajíc hryzl vlka: dodnes proto běhá bez ocasu; kočka sekla drápkem psa, který si právě zdříml: bez ustání musí snášet jeho zášť…“

Na psí Desítce nenajdeme, jak bychom předpokládali, deset chrtíků, ale „jen“ korouhev s vyobrazením nádherného chrta ve skoku.

Scény figurálních karet se stejně jako všechny číselné odehrávají venku. Spodek zachycuje jezdce na koni, jenž v ruce drží hůl, či nějaký „klacek“ a dává povely chrtovi, který poslušně sedí na trávě. Zajímavostí je, že na rozdíl od všech výše popsaných psů má obojek a dokonce vodítko, kterým je připoután k samotnému jezdci. Svršek má rovněž podobu jezdce, který si však svého psího společníka, jenž má podobu malého štěněte, nese v levé ruce.

Karta královny je bohužel nejvíce poškozená, přesto je dobře znát, že je zachycena jako jezdkyně na světlém koni. Její chrtík jí pyšně sedí na levé dlani. Na rozdíl od všech předchozích karet má tato zlaté pozadí. Úplně poslední kartou je na koni jedoucí král, jenž nám svou kožešinovou čapkou velice připomíná dobová vyobrazení Zikmunda Lucemburského. To je teď však vedlejší. Také on drží svého psího miláčka v levé ruce.

Z výše popsaného jasně vyplývá, že pozdně středověký člověk měl velice blízký vztah k psům, kteří patřili mezi nejoblíbenější společníky člověka. Bylo tomu tak i u anonymního umělce, jenž byl pověřen výzdobou hracích karet s barvou chrta. Navíc měl tento malíř nebývalý smysl pro humor, což se promítlo hned do podoby tří karet.

Marek Zágora

PS: V roce 1995 vyšla celá karetní hra Hofjagdspiel v podobě originálu věrné faksimilie, která je i po třiceti letech k dostání. Každý si tak může všechny karty prohlédnout v klidu domova. MZ

Předchozí díl seriálu:

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-krasna-zena-a-posetily-muz/