komika ve středověkém výtvarném umění: pohřeb lišáka renarta
KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: POHŘEB LIŠÁKA RENARTA
Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejíchž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.
Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.
Pohřeb lišáka Renarta
(Kniha hodinek, Anglie, asi 1300; dnes: Walters Art Museum, Baltimore, Ms. W.102, fol. 73r až 81r)
Mezi oblíbená literární díla vrcholného středověku patří Román o lišákovi. Počet jeho exemplářů je však omezený a ve srovnání s populárním Románem o růži či s artušovskou literaturou zanedbatelný.
Román je plný veselých příběhů a dlouho byl považován za lidové dílo. Ve skutečnosti se ale jedná o učenou literaturu. Jde o kompilaci sestavenou kleriky a po nich literárními historiky z více či méně samostatných starofrancouzských zlomků, pocházejících od různých autorů z období ca. 1170–1240. Nejstarší příběhy sepsal vzdělaný kněz Petr ze Saint-Cloud.
Román o lišákovi tvoří celkem sedmadvacet textů, tzv. větví, jejichž inspirací byla starší latinská vyprávění, zejména Ovidius a ezopské bajky. Každý z autorů, kteří byli velice sečtělí a se smyslem pro humor, pak vnesl do látky i něco nového. Autoři – klerikové se někdy vyjadřují i vulgárně a časem se rozepisují ve stále satiričtějším a kousavějším duchu.
Hlavním hrdinou je lišák Renart, který má mužné rytířské rysy. Kde se vůbec vzal? Zrodil se švihnutím magické hůlky do mořské pěny, kterou měla v rukou Eva. Adam dovoloval zrod zvířat domácích a ochočených, Eva pak divokých a nezkrotných, které přitahoval les. A mezi nimi byl i lišák, zvíře vychytralé a prohnané, schopné ošálit všechny ostatní.
Renart je veselý, důvtipný, odvážný bojovník, pečující o svou choť a tři syny. V příbězích ale vystupují i další zvířata, jež představují pečlivě uspořádaný, vybraný a hierarchizovaný bestiář. Paleta zástupců zvířecího světa je pestrá. Jedná se o směs domácích a divokých zvířat, zvířat lokálních a exotických, společníků člověka i zvířat člověku nebezpečných. Mají vlastní jména, většinou germánského původu.
Jednotliví tvorové nejsou pouhými zvířaty, nýbrž postavami a zároveň typy: alegorickými, morálními a společenskými. Představují feudální společnost v čele s králem, jeho dvorem, kleriky, barony a lidem. Králem je lev Noble, který je důstojným, spravedlivým a velkorysým vládcem, zároveň je však i trochu naivní. Jeho choť, lvice Fière, je sice krásná, ale zároveň velice parádivá a domýšlivá. Samotný dvůr pak tvoří vysocí šlechtici, především medvěd Brun, bohatý hradní pán, mlsný symbol obžerství a hlouposti, a vlk Ysengrin, velitel králova vojska, symbol hrubé síly a hlouposti, který je nejčastější obětí lišákových lstí. Páteř všech skladeb tvoří právě boje a rozmíšky mezi Renartem a Ysengrinem.
Z dalších zvířat si lišák také rád utahuje. Je chytřejší, mazanější a lstivější než všichni ostatní živočichové. Vždy vítězí nad přirozeně silnějšími a někteří se nechají nachytat dokonce hned několikrát. Lišák je zvířetem, ale zároveň se chová i jako člověk. Navíc umí číst a psát, zatímco lev, medvěd i vlk jsou negramotní. Je venkovským zemanem, obývá lesní noru, z níž vybudoval opevněný hrádek. Miluje svou ženu Hermeline, i když jí občas bývá nevěrný.
Fešácký zrzek je velice přitažlivý pro ostatní samice, např. pro medvědici, vlčici a dokonce i samotnou lvici, s níž se pomiluje přímo před zkoprnělým králem. Ve vztahu k ženám ale střídá svůdnost a násilí. Své sexuální výstřelky pak vůbec nevnímá jako nevěru.
K řadě dobrodružství je dohnán hladem, proto je Román o lišákovi románem o hladu.
Hlavní hrdina dokáže obelstít i lidské postavy, hlavně tupé vesničany, chamtivé kupce, chlípné mnichy i šlechtice. Dochází tak k prolínání lidského a zvířecího světa. K prostým lidem se chová jako šlechtic, takže jimi pohrdá.
Autoři skladeb kritizovali církev, např. křížové výpravy, kterými se obohacuje papežská pokladna a jež nepřinášejí žádné větší vítězství. Kritizována byla rovněž chamtivost církve a její záliba ve vnější okázalosti. Samotný lišák se rád převléká za kněze, mnicha a dokonce biskupa a následně káže husám nebo slepicím, které se hned po kázání stávají jeho obědem.
Lišákovy příběhy jsou většinou veselé, i když v jedné z větví dokonce umírá. Nakonec ale náhle vstane z mrtvých a dál pokračuje ve svých nezbedných kouscích.
Na konci 13. století se ale lišákův portrét proměnil. Vznikly zcela nové skladby a v nich se jeho ryšavý kožich „stal“ symbolem falše a zrady. Lišák již není sympatickým tvorem, nýbrž prolhaným zrádcem, zosobněním společenských nešvarů a neřestí. Dokonce byl přirovnáván k Jidášovi a samotnému ďáblu.
Kolem roku 1300 vznikla v Anglii bohatě iluminovaná kniha hodinek (o rozměrech 26,7 x 18,7 cm), která zaujme nejen po stránce textové, ale i obrazové. Zajímavou částí je především pasáž zasvěcená modlitbám ukřižovaného Ježíše Krista. Málokdo by očekával, že právě v této části tvoří okrajovou výzdobu iluminace znázorňující pohřeb známého vtipálka, lišáka Renarta.
Na listech 73r až 81r najdeme hned celý pohřební „průvod“, jehož součástí je mimo jiné i řada muzicírujících zvířat. Překvapí nejen samotný výběr zástupců zvířecího světa, ale i množství nástrojů, které ovládají. Všechna zvířata jsou zachycena „jako lidé“, jdou po zadních, předními pak hrají na své nástroje, případně drží různé předměty.
Průvod sledujeme nejpravděpodobněji od jeho konce. Jako první je vyobrazena ovce zvonící na zvony. Dále následuje slon s poutnickou brašnou a holí. Dalším zvířetem je býk troubící na roh, za ním vidíme koně (hřebce), který ovládá hned dva hudební nástroje, flétnu a bubínek. Osel vládne taktéž dvěma instrumenty, jedním dechovým a zvonkem. Následující pes pak „mistrně“ hraje na dudy.
Na další straně (fol. 76r) narazíme na čtyřčlennou opičí rodinku. Na listech 76v a 77r vidíme jelena s kocourem Tybertem, jak nesou lišákovy ostatky. Dalším v pořadí je pak kohout s kadidelnicí. V průvodu nesmí chybět ani vlk Ysengrin, převlečený za biskupa. Následují kočka hrající na činel, či bubínek, kozel s krucifixem, medvěd troubící na roh a beran se svěcenou vodou. Poslední dva listy přinášejí vypodobnění divočáka kopajícího hrob a králíka (zajíce) zvonícího umíráček.
Pohřební „výzdoba“ se k modlitbách ukřižovaného Ježíše Krista bezpochyby hodí, přesto na nás vyobrazení jednotlivých, převážně muzicírujících zvířat působí velice komicky.
Marek Zágora
Předchozí díly seriálu:
http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-rytir-bojujici-se-snekem/
http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-zajic-slechticem/
http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-prisera-s-vejirovityma-usima/
Copyright (c) 2008
stavitele-katedral.cz |
Tisk |
Kontakty |
XHTML 1.0 Strict |
Statistiky toplist |
Zpět nahoru