komika ve středověkém výtvarném umění: že by to byl tygr?
KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: ŽE BY TO BYL TYGR?
Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejichž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.
Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.
Že by to byl tygr?
(Bestiarium, Anglie, asi 1210, dnes Bodleian Library, Oxford, MS. Ashmole 1511, fol. 12r)
Při pohledu do jednoho z nejslavnějších středověkých bestiářů (MS. Ashmole 1511) z počátku 13. století, který se dnes nachází v Bodleian Library v Oxfordu, zjistíme, že velká část představovaných zvířat neodpovídá ani částečně jejich skutečné podobě. Jejich vyobrazení často nemají žádné nám známe atributy ani formy, což je dáno hlavně tím, že iluminátoři nemalovali podle přírody (podle modelu).
Některá zvířata pak poznáme jen podle toho, že byla „vystavěna“ na základě několika atributů, které měli malíři k dispozici. A tak kupř. hříva a ocas patřily lvu, tesáky divočákovi, chobot slonovi, zahnutý zobák a drápy orlu. Jinak nebylo důležité, aby zvířata odpovídala realitě. Navíc neexistovala ani hranice mezi skutečně existujícími a fantastickými zvířaty.
Bestiáře (z latinského bestia = „divoké“ zvíře) byly ve středověku velice oblíbeným žánrem. Jednalo se o sbírky, které pojednávaly především o zvířatech a jejich vlastnostech. Několik kapitol ale bývalo věnováno i vybraným rostlinám a nerostům. Nejstarší „bestiář“ vznikl v Alexandrii ve 2. nebo 3. století a byl psán řecky. Tento tzv. „Physiologus“ uváděl kolem třiceti zvířat. Jeho latinský překlad byl pak dále rozšiřován a kolem roku 1000 již existovalo několik různých verzí. Od konce 12. století se v nich začaly objevovat první obrázky.
V bestiářích se zvíře stalo hlavním tématem díla. Není již jen módním doplňkem, okrajovou postavou nějaké scény nebo vyprávění, ani atributem nějaké osoby, místa nebo jednání, jak tomu bylo v raném středověku. Každému zvířeti je věnována jedna kapitola a jedno vyobrazení. Některá zvířata mají dokonce „obraz“ přes celou stranu (např. lev). Pořadí i velikost vyobrazení jednotlivých zvířat se pak řídilo pravidly, i když asi existovala i určitá volnost rozhodování umělce.
Vraťme se ale zpátky k oxfordskému bestiáři. Na foliu 12r nás zaujme iluminace, na níž vidíme půlnočně modrou šelmu s červenými a bílými skvrnami a rytíře na koni. Šelma se sápe po kulatém předmětu, který připomíná míč, a jezdce si vůbec nevšímá. Stejný předmět pak drží v ruce i jezdec, který se viditelně snaží šelmě uniknout. Navíc při pohledu na něj zjistíme, že v plášti má „ukryté“ mládě této šelmy. „Hrající“ si šelma působí docela komicky. Co je to za zvíře? Existuje vůbec takové? Nemáme před sebou jen komickou hříčku či výtvor fantazie středověkého iluminátora?
I když zapojíme svou fantazii na plné obrátky, tak by asi nikoho nenapadlo, že máme před sebou středověké vyobrazení tygra. Projdeme-li si iluminace vrcholně středověkých bestiářů, „nenajdeme“ na nich pruhovaného tygra, i když víme, že je mu věnována krátká kapitola.
Středověký tygr se vůbec nepodobá dnešnímu stejnojmennému zvířeti. Nemá pruhy a téměř nepředstavuje děsivou šelmu. Na iluminacích většinou vidíme, jak se lovci snaží chytit tygří mláďata, aby se dostali k pachové žláze, kterou mají pod ocasem. Ta byla ve středověku velice ceněným „zbožím“. Za tímto účelem odvedou matčinu pozornost tím, že jí předhodí zrcadlo. Ano, to je ten kulatý předmět! Tygřice v domnění, že vidí obraz svého mláděte místo svého vlastního, se soustředí na podivný předmět, zatímco lovci odnášejí mladého tygra pryč.
Tygr je ve středověkých bestiářích tak trochu mýtickým tvorem. Ve Physiologu se uvádí, že tygr je „pestře zbarvené (skvrnité)“ zvíře, které bylo doma hlavně v perské provincii Hyrkanii u Kaspického moře. Tato informace možná odrážela skutečnost, že se Řekové o dravé kočce poprvé dozvěděli z Persie. Evropané prý poprvé spatřili tygra, když zakladatel Seleukovské říše, Seleukos I. (358–281 př. n. l.), daroval jeden exemplář Athéňanům. V průběhu starověku se v Evropě objevilo jen několik těchto zvířat. Poslední byl pak spatřen v Konstantinopoli v roce 448. Poté se žádnému „západnímu“ umělci nepodařilo „vytvořit“ realistický obraz tygra po dobu 1000 let!
Středověcí iluminátoři si proto mohli dovolit značnou volnost při výkladu pojmu „pestře skvrnitý“. Iluminace v oxfordském bestiáři tak zachycuje „barevnou“ kočkovitou šelmu. Alespoň vypadá realističtěji než např. tygr, kterého najdeme v encyklopedii „Liber de natura rerum“ Tomáše z Cantimpré z doby kolem roku 1280. Tento tygr se podobá spíše „kozlovi“ a obávanou šelmu nepřipomíná ani v nejmenším (Tomáš z Cantimpré, Liber de natura rerum, Valenciennes, asi 1280, dnes Bibliothèque municipale, Valenciennes, Ms. 0320, fol. 78r).
Marek Zágora
PS: A jak popsal tygra v přírodovědné části své encyklopedie „Kniha dvacatera umění“ Pavel Žídek (1413–1471)? „Tygr je čtyřnohé zvíře, velmi rychlé, takže když běží, vypadá to, jako by letěl. Jestliže nějaký lovec ukořistí jeho potomstvo, pak ho tygr vytrvale a rychle pronásleduje a napadne, nezadrží jej nic, jen moře. Když však uchvatitel jedno jeho mládě pustí, popadne je a odnese domů a znovu se velkou rychlostí vrací, aby odnesl druhé mládě dříve než člověk.“ O pruzích ani zmínka… MZ
Předchozí díly seriálu:
http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-rytir-bojujici-se-snekem/
http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-zajic-slechticem/
http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-prisera-s-vejirovityma-usima/
http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-pohreb-lisaka-renarta/
http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-tanec-blaznu/
http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-carodejinice-na-kosteti/
Copyright (c) 2008
stavitele-katedral.cz |
Tisk |
Kontakty |
XHTML 1.0 Strict |
Statistiky toplist |
Zpět nahoru