výstavy detailkutná hora: výstava stavitelé katedrál v českém muzeu stříbra – v. část

Kutná Hora: Výstava Stavitelé katedrál v Českém muzeu stříbra – V. část

K pětadvacátému výročí zapsání Kutné Hory, konkrétně jejího historického jádra, chrámu sv. Barbory a katedrály Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO připravil historik Marek Zágora ve spolupráci s Českým muzeem stříbra v Kutné Hoře (Barborská 28) výstavu nazvanou „Stavitelé katedrál“, která bude k vidění až do 13. prosince tohoto roku. STAVITELÉ KATEDRÁL jsou partnerem této výstavy.

 

MAGISTER OPERIS

Na katedrálách pracovala organizovaná sdružení kameníků - stavební hutě, v jejichž čele stál vedoucí mistr – magister operis - architekt, stavitel a stavbyvedoucí v jedné osobě. Navrhoval a kreslil celkové plány stavby i detaily. Jeho zástupcem byl parlerius, parléř. Pracoval jako stavbyvedoucí, když byl mistr mimo stavbu. Zadával úkoly jednotlivým pracovníkům.

Se stavebním mistrem byla uzavírána smlouva s investorem, stavebníkem a objednavatelem stavby. Ve smlouvě byly přesně stanoveny podmínky spolupráce. Známe pracovní smlouvu Jana z Gmündu, bratra Petra Parléře, kterou uzavřel s městskou radou ve Freiburgu. Ve smlouvě se označuje jako stavební mistr nového chóru. Smlouva stanovuje jeho povinnosti a obsahuje přesné údaje o jeho platu. Jan slibuje, že se usadí ve městě, stavbu neopustí bez svolení rady, a že bude nápomocen i u jiných staveb, které má rada ve své správě. Smlouva zakotvuje i jeho práva: např. měl dostávat od města každý rok na sv. Martina finanční příspěvek.

Samotný průběh stavby a fungování mistrů v čele huti mohly ovlivnit různé nečekané události a uzavřená smlouva nezaručovala hladkou a bezproblémovou spolupráci. Magister operis mohl několik let organizovat vše potřebné a koordinovat práce řady specializovaných řemeslníků, ale když došly peníze, musel si i vedoucí mistr hledat nové zaměstnání. Někteří stavební mistři navíc pracovali i na více stavbách. Jan z Gmündu tak pracoval nejen ve Freiburgu, ale bylo mu i povoleno vystavět chór katedrály v Basileji.

Na podlahách některých francouzských katedrál bychom v jejich hlavních lodích našli půdorysy labyrintů tvořené z bílých a černých kamenů. Labyrintu se ve středověké Francii říkalo „dům Daidalův“. Byl přímo spojován s Daidalem, který byl ve středověku považován za vzor pro všechny umělecky výjimečné a technicky zdatné tvůrce.

Dnes víme, že labyrint býval i oslavou architektů dané katedrály, jak to máme doloženo u katedrály v Remeši nebo Amiensu. Remešský labyrint vznikl kolem roku 1290 a bylo v něm vypodobněno celkem pět postav, které doprovázely nápisy. Jednoznačná jsou jména čtyř architektů, u nichž byla připomenuta práce, již v Remeši vykonali. Jejich postavy byly umístěny ve čtyřech zákrutách labyrintu. Zobrazeni byli Gaucher z Remeše, jenž byl vypodobněn s malým kružidlem, Jean Loup držel v ruce velký úhelník, Jean d`Orbais rýsoval velkým kružítkem geometrické tvary a Bernard ze Soissons rýsoval kruh. Dodnes zůstává záhadou velká postava v samém středu labyrintu.

Docela dost informací máme o stavitelích Svatovítské katedrály na Pražském hradě. Prvním stavitelem byl francouzský architekt a kameník Matyáš z Arrasu (asi 1290–1352), jenž původně působil u papežského dvora v Avignonu. Tam se s ním seznámil mladý Karel Lucemburský. Katedrálu sv. Víta navrhl ve stylu jihofrancouzských gotických katedrál. Základy stavby položil roku 1344.

Začal stavět devět pilířů arkád vnitřního chórového závěru a jim odpovídající část ochozu s kaplemi – pět radiálních, dvě boční na jihu a první boční kapli na severu před sakristií. Na Hradčanech založil vlastní stavební huť a snad se podílel i na projekčních pracích Kamenného mostu, Nového Města pražského, Týnského chrámu, možná i hradu Karlštejna.

Zemřel v roce 1352 a pohřben byl v katedrále sv. Víta. Huť ve stavbě pokračovala podle jeho plánů až do roku 1356, kdy se stavby ujal architekt, kameník a sochař Petr Parléř (1332/1333 – 13. 7. 1399). Jméno Parléř je odvozeno od profesního označení zástupce hlavního stavitele – parlerius, český parléř, novodobě polír. Rodina užívala kamenickou značku v podobě dvakrát zalomené úhelnice.

Petr Parléř je považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců vrcholné gotiky. O jeho životě i díle máme nejvíce informací z pamětního nápisu nad jeho bustou ve vnitřním triforiu Svatovítské katedrály a z kamenné erekční desky z roku 1396 na Zlaté bráně. Dalším zdrojem informací jsou dochované stavební účty z let 1372–1378.

Narodil se v Kolíně nad Rýnem nebo Švábském Gmündu do rodiny stavitele Jindřicha z Gmündu, který pracoval nejprve jako parléř v Kolíně nad Rýnem, poté jako magister operis kostela sv. Kříže ve Švábském Gmündu. Právě zde získal Petr vzdělání v huti svého otce. Seznámil se s gotickou architekturou v Porýní a pravděpodobně i ve Francii.

V Praze začal pracovat jako magister operis. Vybudoval Svatováclavskou kapli, dostavěl vysoký chór a zaklenul jej síťovou klenbou, stavěl transept se slavnostní Jižní bránou, započal stavbu trojlodí a Jižní věže.

Od roku 1357 vedl stavbu nového mostu přes Vltavu. Postavil kapitulní kostel Všech svatých na Pražském hradě. Od roku 1360 realizoval stavbu chóru farního kostela sv. Bartoloměje v Kolíně. Navrhl, korigoval a částečně sám vytvořil sochařskou výzdobu Svatovítské katedrály a Staroměstské mostecké věže.

V roce 1397 nahradil Petra ve vedení stavební huti jeho syn Václav, po něm pak jeho druhý syn Jan. Zemřel 13. července 1399 v Praze a byl pohřben vedle Matyáše z Arrasu.

Po vypuknutí husitských válek došlo k přerušení stavby, stavební huť se rozpadla a její nejlepší kameníci odešli do ciziny, kde šířili „sloh“, vytvořený Petrem Parléřem.

 

EXPONÁT

Busty Matyáše z Arrasu († 1352) a Petra Parléře († 1399) z dolního triforia Svatovítské katedrály

 

Busty umístěné v dolním (vnitřním) triforiu katedrály sv. Víta v Praze tvoří unikátní portrétní galerii, která měla především memoriální charakter, připomínala osobnosti, které se největší měrou zasloužily o stavbu gotického chrámu.

Celkem jednadvacet bust znázorňuje římského císaře a českého krále Karla IV. a deset členů jeho rodiny, tři pražské arcibiskupy, dva hlavní stavitele katedrály a pět ředitelů stavby. Busty panovnického rodu se nacházejí v polygonu východního závěru (Karel IV., Alžběta Pomořanská, Anna Svídnická, Anna Falcká, Blanka z Valois, Jan Lucemburský, Eliška Přemyslovna, Václav IV., Johana Bavorská, Jan Jindřich, Václav Lucemburský) nad hlavním oltářem chrámu s ostatky sv. Víta. V jižním rameni triforia pak najdeme busty tří arcibiskupů (Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi a Jan z Jenštejna) a na obou stranách vypodobnění ředitelů stavby (Mikuláš Holubec, Bušek Leonardův, Beneš Krabice z Weitmile, Ondřej Kotlík a Václav z Radče). Dvě poslední místa na severní podélné straně vysokého chóru patří Petru Parléřovi a Matyáši z Arrasu.

Většinu poprsí doplňují heraldické znaky po stranách, laičtí stavitelé katedrály mají na hrudi mistrovské štítky. Nad každou bustou je namalován nápis s biografickými údaji (pravděpodobně z let 1389-1392). Tyto nápisy jsou bezpochyby středověké, ale jejich obsah je nevyvážený a časté jsou nepřesnosti a omyly.

Dvacet bust je zhotoveno z pískovce v životní velikosti (šířka ramen od 47 do 55 cm). Pouze poprsí Václava z Radče, pátého ředitele stavby katedrály sv. Víta, je z opuky. U některých se dochovaly i zbytky polychromie.

Nejstarší kusy byly osazeny ještě za života Karla IV., kolem roku 1375. Mladší pak v letech 1397–1380. Busta Václava z Radče byla osazena jako poslední po roce 1385. Busty vnitřního triforia jsou dílem součinnosti kameníků huti Petra Parléře.

Významné místo zaujímají busty obou stavitelů katedrály. V případě busty Petra Parléře se pak bezpochyby jedná o stavitelův sochařský autoportrét, pro nějž je příznačný oduševnělý výraz, subtilnější tvar hlavy s vysokým čelem a dozadu ustupujícími vlasy. Na hrudi nese štít se zalomeným úhelníkem, který byl patrně rodovým znakem.

Odlitky obou bust zapůjčila na výstavu Správa Pražského hradu.

 

PS:

Překlad latinského nápisu nad bustou Matyáše z Arrasu:

„Matyáš, narozený ve francouzském městě Arrasu, první stavitel tohoto kostela, jehož Karel IV., tehdy markrabě moravský, když byl zvolen římským králem v Avignonu, odtud přivedl k postavení tohoto kostela, který od základů započal léta Páně 1342 a řídil až do roku 1352, v němž zemřel.“

 

Překlad latinského nápisu nad bustou Petra Parléře:

„Petr, [syn] Jindřicha Parléře z Polska (správně má být z Kolína nad Rýnem), mistra z Gmündu ve Švábsku, druhý mistr této huti, kterého císař Karel IV. přivedl z řečeného města a učinil jej mistrem tohoto kostela. A tehdy mu bylo dvacet tři let a začal řídit [stavbu] roku 1356, a dokončil tento chór léta Páně 1386. Téhož roku začal [zhotovovat] stolice onoho kůru a ve výše udané době také začal a dokončil chór Všech svatých a řídil [stavbu] vltavského mostu a začal od základu chór v Kolíně nad Labem.“

 

Marek Zágora

 

Foto Marek Zágora.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru