Kutná Hora: Výstava Stavitelé katedrál v Českém muzeu stříbra – VI. část

K pětadvacátému výročí zapsání Kutné Hory, konkrétně jejího historického jádra, chrámu sv. Barbory a katedrály Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO připravil historik Marek Zágora ve spolupráci s Českým muzeem stříbra v Kutné Hoře (Barborská 28) výstavu nazvanou „Stavitelé katedrál“, která bude k vidění až do 13. prosince tohoto roku. STAVITELÉ KATEDRÁL jsou partnerem této výstavy.

SOCHY

Velevýznamnou roli hrála sochařská výzdoba katedrál, která byla a je nedílnou součástí architektury. Skulptury najdeme jak na vnější stavbě, tak i v interiéru. Samotný exteriér chrámů je velice členitým organismem, z něhož jsou pouhým okem patrné jen vybrané části bohaté sochařské výzdoby. Číst a dešifrovat smysl sochařské výzdoby detail po detailu je obtížná práce, a i když shromáždíme početné odkazy a různá vysvětlení, není vždy úplně jisté, zda náš výklad bude správný.

Nejvelkolepější podívanou jsou portály a jejich fasáda. Nejvíce soch zdobí západní fasádu a průčelí příčných lodí. Fasáda se obrací přímo k věřícím, proto muselo být vše zobrazeno názorně a věrohodně. Postavy světců byly polidštěny, posvátné, biblické děje se odehrávají v postojích, gestech, výrazech a dějových souvislostech, které se blíží realitě.

K výtvarné výzdobě nejvíce lákají především portály s tympanony, na nichž se objevují velké tematické okruhy (život Panny Marie, christologické cykly, Poslední soud a scény ze života svatých). Součástí slavnostních portálů byly často i velké cykly galerií soch doplněné o řadu dalších menších skulptur. Na fasády pronikl i každodenní život, kupř. cykly s vyobrazením sezónních zemědělských prací nebo zobrazení loveckých scén. Mnoho sochařských děl není pouhým okem vidět. Není ale důležité, aby byla viditelná, jde hlavně o to, že jsou součástí katedrály jako celku.

Podoba soch se postupně proměňovala a především těm na fasádách byl vtisknut charakteristický rys majestátnosti a sakrálnosti. Na francouzských katedrálách měla každá vytesaná figura přesně ohraničený prostor, vymezený zpravidla podstavcem pod nohama a baldachýnem nad hlavou. Sama o sobě připomínala mohutnější či útlejší sloup zasazený na přesně vymezené místo. Zapadala do celku jako článek architektonické konstrukce a měla svůj odpovídající symetrický protějšek, aby celková harmonie nebyla narušena. Když např. v Paříži poodstoupíme od vstupní fasády katedrály, splývají nám sochy dohromady s architekturou. Ztrácejí se a působí pouze jako dekorace. Tento princip se ve Francii změnil v druhé polovině 14. století, kdy se portály staly divadelně pojatým prostorem, do něhož byly jako herci vloženy polychromované plastiky. Architektura se stala kulisou a sochy zcela upoutávají divákovu pozornost. První kroky k tomuto pojetí najdeme již na portálech západního průčelí remešské katedrály, kde anonymní sochař projevil snahu vyvolat mezi figurami osobní dialog, navázaný pohybem ruky nebo natočením hlavy.

Zajímavé je i sledovat průběh obrovské stylové proměny od soch-sloupů k sochám, u nichž pod šatem tušíme objemné a hmotné tělo a u kterých vidíme i náznak kontrapostu (pravá noha je pokrčená, váhu těla drží levá noha, která je nosná), který objevili antičtí sochaři, aby dosáhli harmonického postoje postavy. Těla soch tak přestávají působit strnule.

Zajímavou ukázkou středověkého sochařství jsou chrliče, které měly i nezastupitelnou praktickou funkci – odvádět vodu ze střech, žlabů a ochozů. Na katedrálách měly chrliče většinou figurální podobu. Jednalo se o rozměrná sochařská díla, na nichž předváděli ti nejlepší kameníci huti nejen své schopnosti, ale i fantazii. Často měly podobu zrůdných neskutečných postav, nebezpečných monster, dravých ptáků a šelem. Ve středověku plnily navíc i ochrannou funkci, když měly bránit v přístupu zlým silám.

Málokdo si uvědomí, že sochy byly v převážné většině polychromované, tedy barevné. V posledních desetiletích vyvolalo senzaci znovuobjevení původní polychromie některých z velkých katedrálních portálů, což vedlo i k pokusům o jejich následnou „barevnou“ rekonstrukci. Postavy na portálech 13. století charakte¬rizovala až překvapivě intenzivně zářící pestrá barevnost. Podobně byla v některých katedrálách zrekonstruována polychromie jejich interiérů, která zaskočila nejen návštěvníky těchto sakrálních památek, ale i mnohé odborníky.

EXPONÁT

Bolestný Kristus z Vlašského dvora

Bolestný Kristus (také Kristus Trpitel) zdůrazňuje známky svého utrpení, které ukazuje divákům. Jeho vypodobnění se často objevovala v radničních síních, kde měl jako „ztělesnění“ spravedlivého soudce vyzývat radní k rozhodování podle práva a milosrdenství. Sochy Bolestného Krista se ale velice často objevovaly i na dobře viditelných místech katedrál nebo byly přímo součástí vstupu do katedrál, jak je tomu např. u katedrály sv. Štěpána ve Vídni či v německém Ulmu.

Tato Kristova podoba souvisí s Posledním soudem, kdy právě on bude soudit mrtvé a rozhodne, kdo půjde do ráje a kdo do pekla. Kdysi se dokonce předpokládalo, že Bolestný Kristus byl ústřední postavou výzdoby jižního portálu Svatovítské katedrály, čemuž má nasvědčovat výzdoba svorníků a konzol. Bohužel o konkrétní výzdobě tohoto portálu nemáme žádné bližší informace.

Kutnohorský Bolestný Kristus z lipového dřeva je 205 cm vysoký a 100 cm široký. Je signován monogramem H. E. (Hans Elfeldar též Elfelder?) a na podstavci je uveden i rok 1511. Někteří odborníci kladou jeho vznik již do roku 1502. Polychromie a zlacení jsou mladší. V zadní části (na zádech) obsahuje schránku, kam byla pod Spasitelovu ochranu ukládána městská privilegia.

Socha se původně nacházela v hlavním sále staré radnice na hlavním náměstí v Kutné Hoře, kde zasedala městská samospráva. Zakázkou byl zřejmě, jak napovídají iniciály, pověřen Hans Elfeldar, králův dvorní umělec německého původu, který je však známý spíše jako malíř než sochař. O jeho životě nemáme dosud žádné konkrétní informace.

Sochu Bolestného Krista zapůjčilo na výstavu „Stavitelé katedrál“ Město Kutná Hora.

Marek Zágora

Foto České muzeum stříbra a Marek Zágora.