Legenda o umělci: už od renesance se traduje, že umělci jsou géniové políbení múzou

Knížky o malířství a sochařství jsou na prohlížení obrázků nebo na čtení. Těch prvních je v našich knihkupectvích dost, těch druhých naopak vychází česky minimálně. Takže jedna skvělá výjimka z konce roku. Jde o překlad slavné knihy Ernsta Krise a Otto Kurze Legenda o umělci (původní vydání: Die Legende vom Künstler: ein geschichtlicher Versuch, Vídeň 1934).

Oba historikové dokazují, že oslavné životopisy malířů a sochařů doby renesance a baroka obsahují mnohé smyšlenky a mystifikace ve snaze představit tvůrce jako múzou políbené génie. Autoři neukazují čtenářům skutečné umělce z masa a kostí, ale hledají příčiny a důvody proč se o nich zrodily často až fantasticky znějící legendy.

O Giottovi se třeba tvrdilo, že se v mládí živil jako prostý pasáček ovcí. Když si z nudy kreslil na skálu berana, šel kolem náhodou malíř Cimabue, rozpoznal jeho talent a chlapce vzal k sobě do učení. Záhy byl z Giotta veliký malíř, který přirozeným talentem překonal i slávu svého učitele. Podobná smyšlenka měla pak dlouhou tradici a o údajných pasteveckých začátcích se vyprávěla legenda i o proslulém španělském malíři Goyovi.

Oblíbenou bajkou, díky které se sláva malíře či sochaře dotýká až samých nebes, byl příběh o tom, jak umělci udělali ze svých bohatých mecenášů úplné hlupáky. Malíři Raffaelovi dva kardinálové vytýkali, že apoštolové mají na jeho obraze příliš červené tváře. Odvětil jim: "Ano, oba se rdí právě proto, že církvi vládnou takoví lidé, jako jste vy dva." Giotto prý dotěrným kněžím s inkvizitorskými sklony tvrdil, že sv. Josef se na jeho obraze dívá proto tak smutně, že neví s kým je jeho manželky Panna Marie těhotná...

Každý velký umělec má údajně výtvarný dar od narození, získává ho už samotným početím, což netvrdili jen astrologové, ale také životopisci umělců. Přítel Michelangela Francisco da Hollanda napsal, že šlechticem se může stát kdokoliv - stačí, když ho do tohoto stavu povýší král či císař, ale malířem či sochařem se člověk musí narodit. I sama náhoda pak přeje vyvoleným. Antický malíř Prótogenés prý nedokázal přesvědřivě namalovat pěnu u huby psy a tak vztekle po obraze hodil houbou a stal se zázrak: houba při dopadu sama vytvořila požadovaný výtvarný efekt. Historka se v různých podobách koluje v životopisech mnoha dalších malířů.

K reputaci ovšem patřila také absolutní virtuozita. Barokní malíř G. B. Tiepolo prý dokázal namalovat obraz za stejnou dobu, kterou jiný umělec potřeboval k přípravě a rozetření barev. Rembrandt vyryl grafický pohled na Amsterodam dříve, než jeho sluha stačil donést do statku starosty a umělcova mecenáše hořtici.

K častým legendám náležel osudový vztah ke krásným modelkám. O antickém malíři Arelliovi se tvrdilo, že svému oboru dělal ostudu, protože se zamiloval do každé pěkné ženy, která mu byla předlouhou pro jeho obrazy. Co bylo antice prohřeškem stalo se v renesanci zdrojem obdivu: florentský malíř Fra Fillippo Lippi dostal do postele i jeptišku, která mu stála modelem k Panně Marii. I církev mu nakonec dala rozhřešení. Představa o umělci jako zhýralci a vyznavači sexuální svobody se tedy nezrodila v Paříži v době Modiglianiho a Picassa, ale už dávno v renesanci.

Kniha Ernsta Krise a Otto Kurze dokládá, že příběhy o výjimečnosti umělců žijí v našich myslích trvale a dodnes jsou v trochu pozměněné podobě používány novináři a reklamními agenturami při nejrůznějších mediálních kampaních. Na počátku toho všeho stáli renesanční životopisci, kteří se v 15. a 16. století snažili ze svých oblíbených malířů a sochařů, ale i básníků a hudebníků učinit ty, kteří zůstanou navždy slavní a nesmrtelní, což byla výsada, kterou po století měli jen panovníci a vojevůdci. Legenda o umělci, to je prostě skvělé čtení!

PhDr. Peter Kováč

Ernst Kris a Otto Kurz, Legenda o umělci, nakladatelství Arbor vitae a Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2009, 168 stran, doporučení cena 250 Kč.