LEONARDO DA VINCI (500 let od malířova úmrtí): Ve Florencii vznikly souběžně dva obrazy Mony Lisy

Bohatý florentský obchodník s hedvábím Francesco del Giocondo si patrně na jaře 1503 u malíře Leonarda da Vinciho objednal podobiznu svojí ženy Lisy Gherardiniové. Stalo se tak při příležitosti narození jejich syna a založení vlastní domácnosti. Zakázka to byla významná, protože o ní věděla téměř celá Florencie, což dokládá v roce 2005 náhodně objevený záznam v prvotisku Ciceronových dopisů, který se nachází v univerzitní knihovně v Heidelbergu.

Knihu z Heidelbergu na začátku 16. století vlastnil tajemník florentského kancléře Agostino Vespucci a k tištěnému textu si na okraji připisoval vlastní poznámky. V části, kde Cicero popisuje, jak antický malíř Apelles v obraze Venuše působivě znázornil hlavu a poprsí, zatímco ostatní části ponechal nedokončené, si Vespucci v říjnu 1503 poznamenal: „Leonardo to tak dělá ve všech svých obrazech, jako například u hlavy Lisy del Giocondo nebo Anny, matky Panny Marie."

Vespucci tedy musel vidět na vlastní oči rozpracovanou podobiznu Mony Lisy. Druhým, kdo ji ve Florencii spatřil a obdivoval, byl mladý malíř Rafael, kterého čekala velká kariéra na papežském dvoře v Římě. V pařížském Louvru mají z roku 1504 jeho přípravnou kresbu k portrétu, která by bez detailní znalosti Leonardova obrazu nikdy nevznikla.

Jenže kterou Monu Lisu tajemník Vespucci a malíř Rafael Monu Lisu vlastně viděli? Existují totiž dvě téměř stejné podobizny, které vznikly ve Florencii na začátku 16. století. Jedna je v pařížském Louvru (obr 1), druhá v madridském Pradu (obr 2). A obě byly namalovány v Leonardově ateliéru!

Obraz z madridského Prada odborníci dlouho považovali za pouhou napodobeninu pařížské Mony Lisy. Takových kvalitních starých kopií je víc, najdeme je třeba v muzeích umění v Liverpoolu, v Baltimoru, v Petrohradu nebo v Oslu. Malíři prostě udělali reprodukci už hotového mistrovského díla.

Restaurování a průzkum španělské Mony Lisy však přinesly fascinující zjištění. Obraz byl namalován na dřevěné desce z ořechu, což byl materiál, který Leonardo použil i na jiných svých portrétech, třeba na Dámě s hranostajem z Krakova nebo na tzv. La Belle Ferroniere z Paříže. Celá deska byla pokryta podkladovým nátěrem, který se používal pouze a výlučně v Leonardově ateliéru, což se prokázalo pomocí rozboru chemického složení.

Nejúžasnější objev ale nabídla tzv. infračervená reflektografie, pomocí které lze důkladně studovat všechny podkresby a změny, které umělec na obraze udělal, než ho zcela dokončil. A tento průzkum jednoznačně prokázal, že když se malíř na obraze z Louvre rozhodl, že změní podobu rukávu, tak totéž okamžitě učinil i autor na druhém díle z Prada. Takže Mona Lisa z Prada není kopií podle už hotové předlohy, ale byla s Monou Lisou z Louvru od samého počátku malována zcela souběžně. V Leonardově florentském ateliéru tak pracoval druhý umělec, který sledoval svého mistra tak, jako postavu provází její stín.

Tento fakt byl znám z dobových popisů. Pietro de Novellara v dopise určeném pro vévodkyni Isabellu d'Este popisuje svoji návštěvu u Leonarda a zmiňuje se o tom, že tam viděl žáky, jak se věnují věrnému napodobování mistrových obrazů. Výjimkou nebyla ani Mona Lisa!

Odborníci předpokládají, že jedním z malířů těchto souběžných obrazů mohl být Leonardův oblíbenec Salai. Žák a pozdější tovaryš se ve skutečnosti jmenoval Gian Giacomo Caprotti. Jako desetiletý vstoupil v roce 1490 do učení k Leonardovi a nikdy svého mistra neopustil. Všude ho doprovázel a byl mu bezmezně oddaný. Nikdy žádný svůj obraz nepodepsal. Jeho ambicí bylo jen co nejvíce imitovat Leonarda. Když Leonardo ve Francii umíral, odkázal právě Caprottimu všechny svoje obrazy, které pak Salai prodal francouzskému králi. Včetně Mony Lisy, kterou si Leronardo odvezl z Itálie do Francie.

Otázkou zůstává, proč vlastně v Leonardově dílně vznikaly dvě Mony Lisy. V možných úvahách opět trochu pomohli restaurátoři. Zjistili, že na obraze v Louvru i v Pradu byly použity nejkvalitnější malířské materiály, což naznačuje, že druhá Mona Lisa nebyla pouhou studijní prací žáka, který se snažil osvojit si tajemství tvorby svého učitele. Leonardo prostě od počátku počítal s tím, že existovat budou dva stejné obrazy. A oba budou z hlediska technologie v té nejlepší kvalitě. Ale proč?

Odpověď musí začínat slovem asi. Nic jistého nevíme. Je však známo, že Leonardo pracoval velmi zdlouhavě. Nikdy nic nepovažoval za zcela dokončené, pořád své malby opravoval a hledal dokonalou krásu. Zákazníci z toho byli až zoufalí a domáhali se odevzdání zakázky. Takže je pravděpodobné, že ve chvíli, kdy si naštvaný pan Francesco del Giocondo přišel pro portrét své ženy, byl by mu odevzdán obraz, který ve skutečnosti tajně a od samého počátku maloval souběžně s Leonardem jeho oddaný pomocník.

Leonardovi tak zůstal originál, a mohl si s ním dál celá léta nerušeně hrát, aby výsledek byl takový, jak si to představoval. Možná se ale najde i nějaké jiné vysvětlení. Historických dokladů je žel velice málo. Mnohé zůstává nadále záhadou, ostatně v případě Leonarda da Vinciho to není poprvé ani naposled. Faktem zůstává, že Monu Lisu vytvořenou v Leonardově ateliéru mají nyní ve francouzském Louvru i ve španělském Pradu. Ta první je zázrakem umění, ta druhá jejím stínem. Obě díla budou vedle sebe k vidění na velké výstavě, kterou letos chystá Paříž k uctění 500 let od malířovy smrti.

Peter Kováč

(článek vznikl ve spolupráci s časopisem pro výtvarné umění a kulturu MOZAIKA: https://www.artmozaika.eu/)