Litoměřice: Pařížanky. České výtvarné umělkyně a Francie (Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích)

Pokud se vám poslední dobou honil hlavou nápad na výlet do starobylého královského města na soutoku Labe a Ohře, Litoměřic, můžete si jej až do 28. 9. zpestřit aktuální výstavou v tamější Severočeské galerii výtvarného umění, vytvořenou ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně. Provede vás tvorbou vybraných českých výtvarných umělkyň, které na určitou, delší či kratší dobu spojily své umělecké ambice s podnětným prostředím Francie, a především pak Paříže.

Výstava potěší svou jasnou koncepcí a každý zde pro sebe objeví řadu nových jmen dam, jež se propracovaly „od turnýry, česky „honzíka“, k malířskému plášti“, míněno ovšem spíše metaforicky, neboť se autoři zaměřili na tvorbu ohraničenou roky 1890 a 1990, tudíž jen několik z 25 zde zastoupených výtvarnic se kdysi promenovalo v šatech se zmíněným módním prvkem, podtrhujícím dobově preferovanou ženskou siluetu.

Těžiště výstavy spočívá spíše v prvních dvou třetinách vymezeného období. Ženy aspirující stát se malířkami či sochařkami jezdily hojně do Paříže (a také do Mnichova) za studiem již z té prosté nutnosti, že až do roku 1919 nebyly přijímány ke studiu na pražské Akademii. Před tímto datem mohla Praha nabídnout pouze Kreslířskou a malířskou školu pro dámy při Uměleckoprůmyslové škole a později Speciální školu malby květin tamtéž (žánr tradičně považovaný za kompatibilní s „něžným pohlavím“), zatímco v Paříži si studentky výtvarného umění mohly vybrat např. z Académie Collarossi, Académie Julian nebo Académie de la Grande Chaumière. Magnetická přitažlivost kosmopolitní Paříže v umělecky pestrém meziválečném období avantgard, navíc s kvetoucím uměleckým trhem ještě vzrostla, čemuž však učinilo přítrž rozpoutání světové války. Tato neblahá událost, stejně tak jako po krátkém válečném intermezzu nástup dalšího totalitního režimu u nás utnuly možnost zajet si do Paříže „na zkušenou“ a řadě umělkyň se značně zkomplikovala jejich existence i možnost svobodně tvořit a vystavovat.

Výstava plyne víceméně chronologicky, nezaměnitelný osud každé autorky je vylíčen v doprovodné textové tabuli a rozhodně se nejedná o nudné čtení. Co se úplně nezdařilo, je poněkud akcelerovaný závěr formou náhlého překroku od Toyen (1902–1980) k abstraktním objektům Adrieny Šimotové (1926–2014) a plastovým koulím Terry Haass (Goldmannové), (1923–2016), již pestrý osud zavedl z olomouckého Ústavu hraběte Pöttinga pro výchovu dívek až do New Yorku, kde se vzdělávala v oblasti výtvarného umění, sama zde pedagogicky působila a stýkala se s takovými osobnostmi, jako byli Juan Miró a Max Ernst. Jejím druhým domovem se však nakonec stala Francie a režisérka Olga Špátová o ní v roce 2006 natočila dokumentární film nazvaný „Terry z Montmartru“. Díla těchto dvou umělkyň se vymykají z celkového víceméně tradičního zobrazujícího kontextu ostatních exponátů, což si tvůrci výstavy nejspíš uvědomili a vyhradili jim menší oddělenou místnost.

Návštěvník nalezne paletu jmen dobře známých, méně známých, až prakticky neznámých. Z první skupiny lze jmenovat v oblasti malby Zdenku Braunerovou (1858–1934) či Hanu Wichterlovou (1903–1990) v oblasti sochy, pro mnohé bude paradoxně překvapením i notoricky známá autorka – pro někoho roztomilých, pro jiného lehce odpudivých – baculatých dětí a andělíčků, Marie Fischerová Kvěchová (1892–1984). I ona je „Pařížankou“ a její obrazy, a zvláště na obrazovce promítané skici ze života města nad Seinou, kde pobývala v letech 1913–1914 spolu s další zastoupenou malířkou Boženou Vohánkovou (1881–1957), ji představují jako autorku nečekaně odlišného rukopisu, než jaký je nám znám z jejích knižních ilustrací či pohlednic.

Ke jménům, která návštěvník nejspíše někdy zaslechl, ale už si nemusí být jist, kam přesně je zařadit, patří například sochařka Karla (Žáková) Vobišová (1887–1961). Autorka sochy Karolíny Světlé na Karlově náměstí v Praze či sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly v Katedrále sv. Víta je zde zastoupena naturalistickou hlavou stařeny a stylizovanou hlavou chlapce s nezaměnitelným účesem ve stylu art deco. Ten, kdo zná Julii Mezerovou Winterovou (1893–1980) jako plodnou autorku nejrůznějších květinových zátiší, bude překvapen jejími bretaňskými krajinami. Díla rovněž spíše úzkému okruhu zájemců známé dcery Aloise Jiráska, Boženy Jiráskové Jelínkové (1880–1951), jež se svým mužem-překladatelem prožila v meziválečné Francii řadu let, zase zaujmou očividným vlivem malířského rukopisu Otakara Kubína.

Většina z návštěvníků se pak doposud nejspíš nesetkala s obrazy pozapomenuté Slávky Tonderové Zátkové (1884–1969), jejíž poslední výstava proběhla ve Špálovce v roce 1959; zde její tvorbu reprezentuje mj. zdařilý portrét Emila Filly, jehož zachytila z profilu před obrazem s kubistickým zátiším. Naopak malířka a grafička Helena Bochořáková Dittrichová (1894-1980) již po válce vystavovat nemohla, ovšem v roce 2014 se dočkala posmrtné satisfakce, když jí washingtonské National Museum of Women in the Arts uspořádalo nejen výstavu, ale především složilo poctu za grafický (kreslený) román „Z mého dětství“, jehož exempláře z roku 1929 se nyní na světových aukcích draží za 5 000 dolarů i více. Jedná se údajně o první dílo svého druhu vytvořené ženou.

Kvalita děl vybraných umělkyň, jež převážně pocházely z dobře situovaných rodin, je přirozeně různorodá. Autoři výstavy přiznávají, že se jim ne vždy podařilo získat díla spjatá právě s francouzskou zkušeností. Stejně tak by bylo asi iluzorní očekávat vyčerpávající výčet „Pařížanek“ náležejících do zvoleného období, přesto by přínosem jistě byla – navzdory publikované monografii a dílčím výstavám – veřejností zřejmě ještě ne plně reflektovaná solitérka, Milada Marešová (1901–1987), s jejím originálním světem žen a pařížskými ulicemi zaplněnými rozmanitými postavičkami. Marešová podobně jako jiné studentky z Československa docházela na hodiny do ateliéru Františka Kupky, jenž od roku 1922 působil v Paříži jako externí profesor pražské AVU.

Nejspíše plným právem považují autoři výstavy za největší objev mnohostrannou umělkyni Zdenku Datheil (Arnoštovou) (1908–1999), která krátce po skončení druhé světové války odcestovala do Paříže, kde po únorovém puči zůstala již natrvalo, vdala se zde, přijala francouzské občanství a její dílo je zastoupené v tamějších galeriích moderního umění. V Čechách vystavovala pouze v době politického uvolnění v roce 1966. Na výstavu byl od soukromníka zapůjčen obraz s názvem „Kompozice“, vydražený na začátku tohoto roku na jisté internetové aukci za vyvolávací cenu pouhých osmi tisíc korun, zjevně tedy bez povšimnutí odborníků příslušných kulturních institucí, jejichž sbírky tak mohl, či spíš měl obohatit. Olej na plátně s abstraktní kompozicí údajně pochází z dědictví po herečce Adině Mandlové a autoři jej komparací s podobným dílem vystaveným v Musée d’art moderne de la Ville de Paris řadí do 60. let.

Návštěvu této výstavy, z nichž jsem zmínila jen několik zástupkyň, nelze než doporučit nejen z hlediska cenného a příjemného kulturního zážitku, ale i z toho důvodu, že mnohá ze 150 vystavených děl jsou zápůjčkami ze soukromých sbírek či regionálních galerií a příležitost spatřit je znovu se již nemusí znovu naskytnout. V prodeji bude snad již v blízké budoucnosti také katalog, na který zatím probíhají registrace. Výstavu doprovázejí komentované prohlídky s kurátorkou, ředitelkou SČGVU Danou Veselskou.

Petra Dvořáková

Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, hlavní výstavní budova, Michalská 29/7, 18. 6. 2025 – 28. 9. 2025

Komentované prohlídky:

•        sobota 16. 8. 2025 od 15 hod.

•        pátek 12. 9. 2025 od 16 hod.

•        čtvrtek 25. 9. 2025 od 16 hod.

Internet:

https://www.galerie-ltm.cz/2025/06/18/parizanky-ceske-vytvarne-umelkyne-a-francie/