Madrid: Surrealistický malíř Salvador Dalí se vrátil velkou výstavou do Madridu, kde kdysi v mládí začínal

Malíř Salvador Dalí se v květnu 1904 narodil v rodině úspěšného notáře ve Figueras, v prvním katalánském městečku, pokud jedete autem po dálnici z Francie do Španělska. Kdysi šlo o provinční centrum, dnes je však turisty hojně navštěvované díky Dalího muzeu, které vzniklo v budově bývalého divadla. V jeho podzemí se nachází i umělcova hrobka. Je to takový klášter a palác El Escorial zasvěcený slavnému surrealistovi.

Letošní turistická sezóna nabízí ještě jednu atrakci spojenou s malířem, který ve světě proslavil Španělsko stejně jako Pablo Picasso nebo Joan Miró. Centrum umění královny Sofie v centru Madridu od března do 2. září nabízí rozsáhlou výstavu malířského díla Salvadora Dalího. Jsou tam shromážděny jeho nejslavnější surrealistické obrazy.

Dalí kdysi v Madridu začínal svoji kariéru. V roce 1922 jako osmnáctiletý nastoupil na zdejší Královskou akademii výtvarných umění sv. Fernanda, ale po čase ho vyhodili jako rebela, aniž by školu dokončil.

V Madridu mu spolužáci přezdívali československý malíř, což cituje proslulý španělský režisér Luis Bunuel ve svých vzpomínkách Do posledního dechu. Jak přezdívka vznikla, zůstává tak trochu „španělskou vesnicí". Asi nově vzniklý státní útvar na troskách staré říše Habsburků připadal studentům madridské akademie hodně bizarní a současně dostatečně moderní.

O samotném Československu se něco Dalí fakticky dozvěděl až později, když ho ostatní surrealisté v roce 1932 jako osmadvacetiletého požádali, aby dva svoje obrazy zapůjčil na výstavu Poezie 32 v pražském Mánesu. Oba oleje, Každodenní iluze a Automatický osud, stály tehdy devět tisíc korun, ale jak zjistil historik umění Pavel Štěpánek, nikdo si je nekoupil.

Po devadesáti letech se Salvador Dalí vrátil opět do Madridu. Je mu vyhrazeno celé třetí patro gigantické budovy Centra umění královny Sofie. Triumf bývalého rebela je grandiózní - škoda, že se ho sám Dalí nedožil. Na výstavě však vystupuje osobně v mnoha filmových dokumentech. Znovu tak ožívá jeho hlas i gesta. Občas vypadá jako čaroděj, jindy jako prorok, pak zase jako alchymista.

Obrazy jsou do Madridu zapůjčeny z celého světa. Velká kolekce pochází především z USA, kde Dalí měl už od 30. let grandiózní úspěch. V roce 1939 tam publikoval manifest Vyhlášení nezávislosti fantazie a práv člověka na své vlastní šílenství. Pracoval pro Metropolitní operu v New Yorku, vystavoval v newyorském Muzeu moderního umění.

Otec všech surrealistů André Breton mu tehdy vymyslel anagram „Avida Dollars", chtivý dolarů, což byl jen důkaz, že Dalí v zámoří prodával ve velkém. Z Filadelfie tak do Madridu dorazil slavný obraz Předtucha občanské války (NA REPRODUKCI), který snad nejvýrazněji ztělesňuje dějiny moderního Španělska, a z Muzea moderního umění v New Yorku stejně proslulé Měkké hodinky, které stékají po hraně stolu. Pastva pro oči, pramen čisté fantazie a obrazotvornosti!

Madridská výstava je trochu upravená repríza Dalího výstavy, která byla na přelomu roku v pařížském Centre Pompidou. Ve Francii se na ni přišlo podívat 790 tisíc diváků, průměrně sedm tisíc denně. Proti Paříži, kde byly obrazy vystaveny na poměrně malém prostoru, a vše působilo dosti stísněně, zejména když tu byly davy lidí, v Madridu si vše pohodlně prohlédnete. Místnosti jsou obrovské a místa je všude hodně. Nicméně některé obrazy chybí a pařížská expozice se mi zdála bohatší a rozmanitější. Ale i tak jde o senzaci.

Madrid si hodně slibuje od zájmu zahraničních návštěvníků, protože výstava je v Centru umění královny Sofie přes celou turistickou sezónu. Reklama skoro není potřeba. Postarají se o to zástupy před Centrem umění královny Sofie. Bez fronty na lístky se to neobejde - stejně jako v zimě v Paříži.

Dalí prostě fascinuje. V šesti letech prý chtěl být kuchařem, v sedmi Napoleonem, pak si vystačil s tím, že se stal jen malířem, ale jakým! Už první obrazy na madridské výstavě dokazují, že talent měl od pánaboha. Navíc využil sílu médií a skandály zaplňoval stránky světových novin a časopisů. Byl mystifikátor.

Dodnes není jasné, co je pravda a co vymyšlená senzace v jeho autobiografické knize Tajný život, která se dočkala i českého vydání v roce 1994. Tajný život je víc záznamem každodenních surrealistických snů, jimž Dalí přikládal značnou váhu. Mezi ně řadil i klamné vzpomínky, vrtochy zažívání, nitroděložní pocity, hysterii a představy vybičované exhibicionismem.

Dalí maloval vize, kterým prý sám nerozuměl. Tvrdil, že jejich smysl je tak hluboký a úplný, že unikají logickému poznání. Stále opakoval, že se věnuje iracionálním tématům. Jeho cíli sloužily všechny výtvarné prostředky, od nejopovrhovanějšího iluzionismu až po diskreditovaný akademismus.

Od mládí ho fascinoval především Diego Velázquez. Chtěl se velikánu barokní malby podobat a překonat ho. Právě v Madridu to člověk nejlépe pochopí, když po návštěvě Dalího výstavy vyrazí do nedalekého Prada, kde je největší kolekce Velázquezů na světě.

A je tu ještě jedna inspirace: manželka Gala, původem z ruské Kazaně. O deset let mladší Dalí ji potkal jako plachý panic. Otevřela mu brány do světa erotiky, o němž jen snil. „Změnil se přes noc k nepoznání," vzpomínal režisér Luis Bunuel, s nímž Dalí právě pracoval na filmu Andaluský pes. „Nedělal nic jiného, než že mluvil o Gale a opakoval nám všechno, co mu řekla." Stala se jeho celoživotní družkou i múzou, bez níž nemohl žít ani tvořit.

Na výstavě v Madridu okamžitě zaregistrujeme příchod Galy. Obrazům začnou dominovat sexuální touhy, jejichž ztělesněním je Velký masturbant, kterého malíř kdysi věnoval španělskému státu a je pokladem ve sbírkách Centra umění královny Sofie. Pokud máte možnost, vypravte se do Madridu. Salvador Dalí nezklame.

Peter Kováč

Internet:

http://www.museoreinasofia.es/

FOTO z tiskového zpravodajství muzea v Madridu.