Mainz (Mohuč): Der verschwundene Dom - doprovodná publikace s katalogem výstavy o historii a proměnách proslulého mohučského dómu sv. Martina

Od poloviny dubna až do 16. října 2011 je v německé Mohuči k vidění zajímavá výstava „Der verschwundene Dom" s podtitulem „Wahrnehmung und Wandel der Mainzer Kathedrale im Lauf der Jahrhunderte", kterou připravilo místní Bischöfliches Dom- und Diözesanmuseum.

Hlavním cílem unikátní výstavy je přiblížit historii a především pak vizuální proměny proslulého mohučského dómu sv. Martina.

Mohuč je velice starým a významným historickým městem, jež hrálo důležitou roli i v našich dějinách, a to hlavně v období, kdy bylo místnímu, od přemyslovských Čech hodně vzdálenému arcibiskupství podřízeno pražské biskupství.

U příležitosti výstavy byla vydána stejnojmenná monumentální, několik kilogramů vážící doprovodná publikace, která vedle katalogu jednotlivých exponátů nabízí také několik velice podnětných vědeckých studií, jež představují mohučský dóm od středověku až po současnost.

Na výstavě jsou k vidění často jedinečné exponáty, z nichž některé se dnes nacházejí i v soukromých rukou, mezi nimi dokonce jedinečné architektonické fragmenty středověkého dómu, které byly kdysi považovány za bezcenný odpad.

Pro autory mohučské výstavy byly podstatné jak změny vnější podoby stavby, tak také proměny interiéru, který za více než tisíc let prošel docela velkými a zásadními úpravami.

Poučným textem je hned první stať Rolfa Decota, který představuje minulost svatomartinského dómu, který je jakýmsi svědkem historie města. Autor se nezabývá pouze hlavním architektonickým skvostem Mohuče, kterým místní katedrála je, ale přibližuje i dějiny křesťanství ve vztahu k městu a jeho obyvatelům.

Nejstarší historie města je spjata s Kelty na jedné straně a Římany na straně druhé. Právě Římané založili na strategicky významném místě vojenský tábor, z něhož postupně vznikla dnešní Mohuč, jež se stala důležitým centrem provincie Germania Superior. Již v římské době vzniklo na území města několik kostelů a z pozdějších písemných pramenů známe i jména několika mohučských biskupů z tohoto období. Jedná se ale osoby, jež nejsou historicky nijak doloženy.

Prameny je jako první mohučský biskup doložen až Sidonius, který zastával svůj úřad ve druhé polovině 6. století. Hlavním patronem jeho sídelního kostela se stal sv. Martin z Tours. Další důležitou osobností pro dějiny Mohuče a církve byl Winfrid - Bonifác (kolem 680-754), významný misionář a reorganizátor franské církve, který byl od roku 747 až do své smrti také mohučským biskupem.

Počátky výstavby mohučské katedrály jsou ale spjaty s arcibiskupem Willigisem (972-1011), kterého do Mohuče dosadil císař Ota II. v roce 972. Za jeho správy získalo mohučské arcibiskupství v rámci říše výjimečné postavení, které se v následujících staletích ještě potvrzovalo. Především ale byla zahájena výstavba nového reprezentativního dómu, který měl být jedním ze symbolů říše a svým významem se měl stát druhým Římem, Římem severu.

O významu mohučské katedrály svědčí i fakt, že se ve středověku stala hned několikrát korunovačním chrámem. Byli to právě mohučští arcibiskupové, kteří korunovali některé římsko-německé krále a jejich manželky. Mezi nejvýznamnější v Mohuči korunované panovníky patří určitě v roce 1212 korunovaný Friedrich II. z rodu Štaufů. Mohučský metropolita byl mimo jiné i nejdůležitějším duchovním kurfiřtem.

S rostoucím významem mohučských arcibiskupů, rostl i význam samotného města, které se stalo hned několikrát místem konání důležitých císařských slavností.

Časem ale došlo k úpadku moci mohučských arcibiskupů a s ním upadal i význam města. Úpadek pak vyvrcholil na konci 18. století v souvislosti s revolučními událostmi ve Francii, které se zásadně dotkly i Mohuče.

Většina ze čtrnácti statí se věnuje samotnému dómu. Rozsáhlý text je věnován historii jeho budování. Studie je doplněna stejně jako ostatní příspěvky bohatým obrazovým doprovodem, který tvoří nejen nádherné barevné fotografie, ale rovněž četné kresby, plánky a zejména jedinečné rekonstrukce.

Nejvíce se autoři jednotlivých příspěvků věnují proměnám chrámového interiéru. Hans-Jürgen Kotzur, který je autorem nejvíce studií, pojednal nejprve o jeho proměnách od středověku až po současnost. Poté se další autoři zaměřili na jednotlivé skvosty, z nichž se ve většině případů dochovalo jen několik nádherných fragmentů.

Postupně se čtenář seznámí se západním lettnerem, jehož autorem byl Naumburský mistr, a novým pokusem o jeho rekonstrukci. Následuje text o východním lettneru a také pokus o jeho rekonstrukci. Autoři seznamují i s novými, často úžasnými objevy, jež byly ve spojení s těmito skvosty učiněny v posledních letech.

Zajímavý je rovněž text o nedochované Kapli sv. Hrobu, která musela být skutečnou gotickou architektonickou perlou. Škoda že o ní máme jen neucelenou představu. V souvislosti s ní je zmíněna i Parléři připravovaná Kaple sv. Vojtěcha pro katedrálu sv. Víta v Praze.

Dva z textů jsou věnovány i kazatelnám a oltářům, jejichž vznik je spjat zejména se 16. a 17. stoletím. Mohučského dómu se dotkla také barokizace, přičemž autoři výstavy představují hlavně na ty barokní „památky", které se nedochovaly a jež výrazně změnily tvář chrámového interiéru.

K hodnotným příspěvkům patří i dva poslední (druhý je exkurzem), jež se zabývají barvami a světlem ve spojení s mohučskou katedrálou. Barvy hrály velice významnou roli již ve středověku, a proto se odborníci pokusili o barevnou rekonstrukci chrámového prostoru. Nechybí i rozsáhlé pasáže o novověkých, historizujících malbách a výmalbách, které ale byly postupně odstraněny, respektive byly z větší části poničeny za druhé světové války.

Na studie navazuje samotný katalog, který je stejně jako výstava rozdělen do dvanácti částí, jež časově zahrnují období od pontifikátu arcibiskupa Willigise až po počátek 21. století. V celkem sto třiceti čtyřech katalogových heslech objevíme řadu unikátních exponátů, z nichž některé jsou dílem proslulého Naumburského mistra. Všechny exponáty mají v katalogu svou fotografii.

Historie samotné stavby se dá na základě jednotlivých studií a katalogu shrnout takto:

Za arcibiskupa Willigise byla zahájena stavba nového dómu, trojlodní baziliky. Bohužel není známo datum zahájení stavby, ale většinou se klade na konec 10. věku. Stále se také neví, kde stál původní biskupský kostel. Bohužel ani nevíme, jak Willigisův kostel vypadal, protože katedrála vyhořela krátce po svém dokončení v srpnu 1009. Do současnosti se z ní dochovalo jen několik málo stop. Willigis plánoval znovuvybudování chrámu, ale jeho dostavby se již nedožil. Stavba byla dokončena až za metropolity Bardona (v úřadu v letech 1031-1051) a v roce 1036 byl obnovený dóm konečně vysvěcen.

Do historie mohučské katedrály zasáhl hned několikrát požár. Celkem jedenáctkrát zachvátily plameny tuto nejvýznamnější mohučskou stavbu. První oheň zachvátil stavbu ještě před jejím prvním vysvěcením v roce 1009, stalo se tak pravděpodobně od nezajištěného osvětlení. Arcibiskupem Bardonem obnovený dóm pak vyhořel již roku 1081. Ve 12. století pak následovaly další dva požáry. Velikánské škody přineslo pak 18. století, kdy chrám nejprve zapálil blesk (1767), druhou ranou pak bylo ostřelování města pruskou a rakouskou armádou v roce 1793, tedy v době, kdy bylo v rukou francouzské armády. Ve dvacátém století byla katedrála plameny poškozena dvakrát za druhé světové války (v letech 1942 a 1945).

Dvanácté a 13. století bylo obdobím další „obnovy" dómu a jeho postupného rozšiřování. Za arcibiskupa Siegfrieda III. von Eppstein (1230-1249) pak bylo obnovení katedrály dokončeno. Arcibiskup se významně zasloužil i o „modernizaci" jejího interiéru. Došlo např. k vyrovnání úrovně podlahy v hlavní lodi a ke zvětšení oken východní apsidy. Před západním chórem vznikl lettner, jehož autorem byl s největší pravděpodobností Naumburský mistr. Do mohučského dómu tak poprvé pronikla gotika. Čtvrtého července 1239 byl chrám za účasti krále Konráda IV. slavnostně vysvěcen. Všechny důležité části katedrály, jež dodávají stavbě její současnou podobu, byly hotovy.

Patnácté století je ve spojení s interiérem stavby spjato hlavně se vznikem tří architektonických klenotů: prvním je kolem roku 1410 zhotovený „Memorienportal", jehož autorem je Madern Gerthener. Ten byl pravděpodobně také autorem dvouposchoďové Kaple sv. Hrobu (později označena jako „Martinschörlein"), jež byla postavena kolem roku 1414 ve východní části střední lodi. Poslední skvost pak vznikl kolem roku 1430. Jednalo se o lettner, který byl vytvořen u východního chóru.

Bohužel většina z těchto architektonických unikátů se do současnosti nedochovala. Dochovalo se pouze malé množství fragmentů, z nichž se autoři výstavy pokusili rekonstruovat výše zmíněné klenoty.

Mohučský dóm měl také proslulou pokladnici, jež dlouhá staletí patřila mezi „nejbohatší" v západní Evropě. Tvořilo ji velké množství liturgických předmětů a také oděvů. Bohužel poklad byl v minulosti několikrát zdecimován, zejména v dobách, kdy byl nedostatek financí. V dobách prosperity byl naopak doplňován o nové předměty.

Nejstarším kusem byl pověstný Bennův kříž, který nechal zhotovit arcibiskup Willigis. Byl v „životní" velikosti, pokrytý masivními zlatými deskami a ozdoben rubíny. Z inventářů se ale vynořují i různé neobvyklé předměty, např. miska ve tvaru melounu, která byla vyřezána ze „smaragdu".

K největšímu obohacení pokladu došlo v 16. století, kdy kardinál Albrecht Braniborský (arcibiskupem v letech 1514-1545) nechal převést svou rozsáhlou sbírku relikvií z protestantského Halle do Mohuče. Naopak největší ztráty přinesl přelom 18. a 19. století, kdy byl poklad postupně rozchvácen.

Současný chrámový poklad je výsledkem zejména několika posledních desetiletí. Jedná se o dary, věci nově zakoupené i zhotovené a trvalé zápůjčky. Nechybí ani nálezy z hrobů, jež byly v dómu postupně prozkoumány.

Za výše zmíněného kardinála Albrechta Braniborského nedošlo k žádným zásadním stavebním úpravám, ale významně bylo obměněno vybavení chrámu. Pro hlavní oltář nechal zhotovit např. bronzový baldachýn. Druhou polovinu 16. věku můžeme označit za období oltářů, jež byly v dómu ve velkém zakládány.

V roce 1682 začala barokizace chrámu a velké množství středověkých památek jí padlo za oběť (např. západní lettner Naumburského mistra, horní patro Kaple sv. Hrobu, východní lettner a další).

V roce 1792 obsadily Mohuč francouzské revolučními oddíly. O rok později bylo město ostřelováno prusko-rakouskými vojsky a chrám zachvátil další ničivý požár, jehož obětí se stala bohatá katedrální knihovna. Mohuč, francouzsky Mayence, se stala hlavním městem francouzského Département du Mont-Tonnerre. V roce 1802 jmenoval Napoleon biskupem Josepha Ludwiga Colmara (1802-1818), kterému se podařilo chátrající chrám zachránit, jelikož již nějakou dobu nesloužil k bohoslužebným úkonům. Postupně došlo k jeho renovaci, přičemž k ní byly hojně použity předměty, které původně patřily jiným mohučským kostelům.

V roce 1856 byl založen spolek (Dombauverein), jehož hlavním cílem bylo dovybavení chrámového interiéru. Došlo také k historizující výmalbě chrámové lodi a západního chóru. Proběhlo i několik stavebních úprav, jež byly dokončeny v roce 1879.

Dvacáté století pak přineslo zejména zajišťovací práce. Výmalba 19. věku byla odstraněna a byl vytvořen zcela nový barevný koncept, který vzal ale z velké části za své za druhé světové války. Vnitřek katedrály ale nakonec nebyl zásadněji poničen.

Od počátku 21. století probíhají sanační práce vnějšku mohučského dómu, které začaly na východní části stavby a postupně směřují k části západní.

Na výstavě je k vidění velké množství zajímavých modelů a rekonstrukcí. Nejvíce zaujmou jednotlivé modely dómu a také rekonstrukce vnitřní nedochované architektonické výzdoby a barevnosti chrámového interiéru.

Mezi nejvýznamnější exponáty, jež jsou prezentovány i v katalogu, patří beze sporu bronzové dveře, jež se dochovaly z původního Willigisova chrámu, Willigisovo mešní roucho byzantského původu, vybrané náhrobky mohučských arcibiskupů (např. Siegfrieda III. von Eppstein) a sochařské fragmenty z díla Naumburského mistra (vedle zbytků západního lettneru také např. reliéf se sv. Martinem, tzv. Bassenheimský jezdec).

Řada exponátů je veřejnosti představena vůbec poprvé, protože buď byly uloženy a zapomenuty v depozitářích, nebo se nacházely a stále nacházejí v soukromých rukou.

Reprezentativní kniha „Der verschwundene Dom" je vskutku nádhernou prezentací tisícileté historie jedné z nejproslulejších německých katedrál, která prošla v minulosti velkým množstvím proměn, jež jsou v knize erudovaně a zároveň atraktivně přiblíženy. Laik i odborník má tak díky výjimečné výstavě a této monumentální publikaci jedinečnou možnost nahlédnout nově na „docela známou" církevní památku. Podobnou publikaci a určitě i výstavu by si jistě zasloužily i některé významné církevní památky u nás.

Marek Zágora

Der verschwundene Dom. Wahrnehmung und Wandel der Mainzer Kathedrale im Lauf der Jahrhunderte, Bischöfliches Dom- und Diözesanmuseum Mainz, Mainz 2011, 584 stran, doporučená cena 32, 90 euro.

Obsah:

AUFSÄTZE

Im Überblick

Diana Ecker: Wahrnehmung im Wandel. Eine Einführung

Rolf Decot: Der Martinsdom in Mainz. Zeuge einer wechselvollen Geschichte

Dethard von Winterfeld: Zur Baugeschichte des Mainzer Domes

Hans-Jürgen Kotzur: Der Innenraum im Wandel. Gestaltung und Ausstattung des Mainzer Domes

Im Fokus

Hans-Jürgen Kotzur: Bemerkungen zur Ostchorschranke des 13. Jahrhunderts

Diana Ecker: Der Westlettner des „Naumburger Meisters". Ein neuer Rekonstruktionsvorschlag für ein rätselhaftes Bauwerk

Hans-Jürgen Kotzur: Der spätgotische Ostchorlettner des Mainzer Domes. Wiederentdeckung eines vergessenen Ausstattungsstücks

Hans-Jürgen Kotzur - Diana Ecker: Das verschwundene Martins-Chörlein. Auf den Spuren eines architektonischen Kleinods

Winfried Wilhelmy: Vorzüglich aber ist der Predigtstulden Kunstliebenden anzurühmen. Die ehemalige Pfarrkanzel des Mainzer Domes

Winfried Wilhelmy: Gegenstände, welche verschwinden müssen. Die Seitenaltäre der nach-tridentischen Ära

Hans-Jürgen Kotzur - Karin Kreuzpaintner: Wie barock war der Dom? Auf der Suche nach einer „verschwundenen" Epoche

Alexandra König: Die heilige Wilgefortis im Dom zu Mainz

Hans-Jürgen Kotzur - Karin Kreuzpaintner: Hütet euch vor der Purifikationswut! Die Veränderungen des 19. Jahrhunderts am Mainzer Dom

Hans-Jürgen Kotzur: Farbe im Dom. Die historischen Raumfassungen

Exkurs:

Gerhad Meerwein: Die Farbsystematik von Paul Meyer-Speer

KATALOG DER OBJEKTE

Der Dom des Willigis

Brandkatastrophen als Auslöser für Veränderungen

Die Erneuerung des Domes im 12. und beginnenden 13. Jahrhundert

Einzug der Gotik

Der Dom im 15. Jahrhundert

Der verschwundene Domschatz

Der Dom in der Zeit der Renaissance und im Manierismus

Die Barockisierung des Domes im 17. und 18. Jahrhundert

Der Dom nach dem Zusammenbruch des alten Reiches: 1793-1845

Ausbau und Neugestaltung 1856-1879

Der Dom im 20. Jahrhundert

Gegenwart