Mainz: Podnětná doprovodná publikace k výstavě o smíchu v umění a kultuře středověku (Seliges Lächeln und höllisches Gelächter. Das Lachen in Kunst und Kultur des Mittelalters)

Mohučské diecézní muzeum (Bischöfliches Dom- und Diözesanmuseum) hostilo do 16. září 2012 unikátní výstavu s atraktivním názvem „Seliges Lächeln und höllisches Gelächter. Das Lachen in Kunst und Kultur des Mittelalters".

Samotné téma smíchu a úsměvu je docela neobvyklé a většinou je zcela na okraji zájmu odborníků, historiků i historiků umění. Přesto mohučská výstava jasně naznačila, že bádání o úsměvu a smíchu má význam a byla hlubokou sondou do mentality středověkého člověka.

Největší pozornost smíchu ve středověku věnovali doposud hlavně francouzští medievalisté, mezi nimi pak zejména dva: Jacques Le Goff a Jean Verdon. Žádná jejich studie, resp. větší práce věnovaná smíchu nebyla zatím do češtiny přeložena.

V Mohuči se jednalo o vůbec první výstavu věnovanou smíchu ve vztahu ke středověkému umění a také myšlení. Na výstavě bylo představeno několik desítek zajímavých uměleckých děl, především sochařských výtvorů, jež zprostředkovala diferencovaný svět úsměvů a smíchu. Vystaveny nebyly většinou originály ale kvalitní odlitky, které nabídly návštěvníkům jedinečnou možnost nahlédnout do tajemného světa lidských emocí.

Většina prezentovaných uměleckých děl pochází ze sbírek mohučského Diecézního muzea, resp. z jiných mohučských institucí (např. Martinus-Bibliothek). Další, významné exponáty (např. odlitek Knížecího portálu proslulého bamberského dómu), pak byly zapůjčeny z Uměleckohistorického institutu univerzity v Bonnu. Ostatní zajímavá díla pak byla zastoupena alespoň velkoformátovými reprodukcemi.

K jedinečné výstavě vydalo řezenské nakladatelství Schnell und Steiner bohatě ilustrovanou, doprovodnou publikaci s katalogem, která je podnětným čtením a zároveň inspirujícím příspěvkem k dějinám kultury a mentalit.

Publikaci tvoří sedm různě rozsáhlých příspěvků historiků a historiků umění, za nimi pak následuje samotný katalog čítající celkem 53 hesel.

Smích a úsměv jsou představeny nejprve v rámci antické kultury, z níž bylo jejich pojímání částečně přejato také ve středověku. Velký vliv měla antická kultura později také na renesanci. Z řeckých literárních děl byly nejvlivnější Homérovy eposy, v nichž je zachycena celá paleta různého smíchu. Smíchu se věnovali ale také filozofové, zejména pak jedna z největších autorit - Aristoteles.

Nejčtenější a nejcitovanější knihou středověku byla Bible, v níž je rovněž docela velké množství zmínek o smíchu i úsměvech. Jednotlivé zmínky se dají dokonce rozdělit do několika kategorií, nejedná se vždy o stejný druh smíchu.

V raném a vrcholném středověku byl smích především v církevních kruzích chápán jako něco špatného, zavrženíhodného. Smích byl dokonce spojován přímo s peklem. Teprve s objevením „ztracených" Aristotelových spisů ve 13. století začal být smích hodnocen pozitivněji. V pozdním středověku se ale situace opět změnila a smích začal být opět kritizován.

Autoři jednotlivých statí se často vracejí k proslulému románu Umberta Eca „Jméno růže", v němž jednu z hlavních rolí „hraje" Aristotelovo učení o smíchu, pojednané ve ztracené druhé knize jeho poetiky, v níž se zabýval hlavně komedií.

Smíchem se zabývali četní středověcí autoři, kteří si kladli řadu otázek: Smál se Ježíš? Usmívala se Panna Marie? Smáli se světci? A jak vyjadřovali svou radost vyvolení v ráji? Směl se smát středověký král?

Odpovědi, s nimiž jednotliví středověcí učenci přicházeli, byly velice zajímavé, např. Petrus Cantor († 1204) přišel se poznatkem, že je jisté, že Ježíš třikrát plakal, ale nikdy se nesmál. Samotného autora to udivilo; že by se Ježíš neuměl smát? Sám si ale nakonec odpověděl: Ježíš se uměl smát, ale nikdy se nestalo, že by tak záměrně učinil.

Učenci věděli, že se lidé umí smát, neznamenalo to ale, že se také smát museli. Podobně řešili, zda se při smíchu mohou či nemohou otvírat ústa nebo, zda je správné ukazovat při úsměvu zuby.

Smích byl připisován člověku jako základní vlastnost, resp. schopnost, kterou se lišil od zvířat. Středověké výtvarné umění, ale částečně nabourává toto tvrzení, jelikož na mnoha vyobrazeních narazíme na zvířata, jež se jakoby usmívají (např. velbloud v Giottově Klanění Tří králů v Capella degli Scrovegni ve městě Padua).

Velice přínosné jsou hlavně dva texty, prvním je přehledný příspěvek Winfrieda Wilhelmyho „Das leise Lachen des Mittelalters - Lächeln, Lachen und Gelächter in den Schriften christlicher Gelehrter (300-1500)", v němž, jak prozrazuje název, přibližuje názory nejvýznamnějších křesťanských učenců středověku na smích a vše s ním spojené. Jinak se na smích dívali křesťanští učenci, jinak se vztah k němu odrážel v dobových literárních dílech.

Druhým výborným textem je stať Moniky E. Müller „Das Lachen ist dem Menschen eigen... - seine Darstellung in der Kunst des Mittelalters", v níž nastiňuje vývoj zobrazování smíchu s hlavním důrazem na díla 12. až 15. století, ale četné jsou i příklady z doby starší.

Katalogová hesla nejsou omezena pouze na díla vzniklá ve středověku, ale jsou koncipována tak, aby doplnila předcházející texty. Proto jsou první položky věnovány dílům starověkým (Hlava Aristotela), poslední pak dílům z rozhraní středověku a novověku. Nejmladší exponát, úplně poslední katalogové číslo (Smějící se blázen), vznikl v 17. století.

Nejzajímavějšími exponáty jsou bez pochyby sochařská díla, jež se původně nacházela v mohučském dómu, např. Šklebící se ďábel a další dochované figurální fragmenty ze západního lettneru proslulého Naumburského mistra. Nechybí ani tajemně se usmívající markraběnka Reglindis z naumburského dómu.

Všechny texty jsou doplněny bohatým obrazovým doprovodem, jenž čtenáře ještě hlouběji zasvěcuje do dané problematiky. Svou fotografii má také každé katalogové heslo. Převážně se jedná o černobílé snímky, což v případě sochařských děl, jež v současnosti postrádají svou původní polychromii, není na škodu.

Publikace „Seliges Lächeln und höllisches Gelächter. Das Lachen in Kunst und Kultur des Mittelalters" je podnětným příspěvkem k dějinám středověkého myšlení. Konfrontace dochovaných vizuálních pramenů s písemnými, zejména pak těmi literární povahy, přináší řadu zajímavých poznatků a postřehů, které vybízejí k dalšímu bádání v této doposud opomíjené oblasti. Kniha by také určitě neměla uniknout pozornosti všem zájemcům o studium mentalit.

Marek Zágora

Winfried Wilhelmy (Hrsg.), Seliges Lächeln und höllisches Gelächter. Das Lachen in Kunst und Kultur des Mittelalters, Schnell und Steiner, Regensburg 2012, 253 stran, cena 25, 95 euro.

Resumé:

Die repräsentative Publikation „Seliges Lächeln und höllisches Gelächter. Das Lachen in Kunst und Kultur des Mittelalters" ist ein interessanter und anregender Beitrag zur Kultur- und Mentalitätsgeschichte. So ist das auch mit der gleichnamigen Ausstellung im Mainzer Bischöfliches Dom- und Diözesanmuseum. Das Thema des Lachens in der Verbindung mit mittelalterlicher Kunst wird so zum ersten Mal behandelt und auch sehr attraktiv präsentiert. Vor allem die erhaltenen mittelalterlichen Kunstwerke, aber auch Texte „erzählen" lange und zugleich komplizierte Geschichte des Lachens, das es im Mittelalter nicht leicht hatte. Das lesbare Buch mit dem schönen Katalog ist schon jetzt das Grundwerk zu dem Thema, das nicht nur für Historiker und Kunsthistoriker interessant ist.

Obsah:

AUFSÄTZE

Marius Reiser, Von allen Lebewesen lacht nur der Mensch - Die griechisch-römische Lachkultur

Marius Reiser, Das Lachen in der Bibel und die christliche Lachkultur

Winfried Wilhelmy, Das leise Lachen des Mittelalters - Lächeln, Lachen und Gelächter in den Schriften christlicher Gelehrter (300-1500)

Ralph N. Köhnen, Das Lachen in den Gesichtern der Literatur - Mittelalter und Humanismus

Monika E. Müller, Das Lachen ist dem Menschen eigen... - seine Darstellung in der Kunst des Mittelalters

Jörg Windmaier, Vultus hilaris et risus daemonum - Die Masken von Reims als Zeichensystem des Mittelalters

Heike Frank-Ostarhild, Weiterlachen - Ein Ausblick in die Neuzeit

KATALOG

1. Von allen Lebewesen lacht nur der Mensch

Die Antike und das Lachen

2. Smielende engel und kachezende tiuvel

Seliges Lächeln versus höllisches Gelächter

3. Da ward von Lachen erfüllt unser Mund

Das Lächeln der Seligen

4. Noch graut vor dem gefrornen Lachen mir

Das höllische Gelächter

5. Denn Lachen macht einen Weisen zum Narren

Das Lachen der Törichten

6. Jener aber zeigte niemals beim Lachen auch nur seine leuchtenden Zähne

Normen des Lachens in der mittelalterlichen Gesellschaft

7. Dies ist das Lachen des Verständigen

Das Lächeln der Engel

8. Mit zucht und mit beschaidenheit

Das Lächeln der Madonna

9. Wie von himmlischer Freude erstrahlte sein Angesicht

Das Lächeln der Heiligen

10. Jene lächerliche Monstrosität

Worüber lachte der Mensch des Mittelalters?

11. Nu lache daz mir werde wol

Das Lachen in der Neuzeit

Internet:

http://www.schnell-und-steiner.de/artikel_7223.ahtml

Oficiální stránka výstavy:

http://www.seliges-laecheln.de/